Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Do Švédska s Pavlem pro Toreho 10.-12.7.2017-3.díl konec

Pondělí v 23:41 | Hrobnice |  Dění kolem našich pejsků
Vracíme se zpět na naši oblíbenou verandičku. Za chvíli je oběd. Pochopila jsem, že nějaké losí maso se zeleninou. Ať to bylo co to bylo, chutnalo to báječně. Konečně jdeme na prohlídku psince. Pavel okukuje okolí, výběhy, ploty, podlážky, boudy,...Je tu inspirace habaděj. Skoro vše ve dřevě, jednoduché, funkční. Mě se moc líbí systém společného výběhu po dvou pejskách. Birgitte vždy ty dva hafíky, kteří spolu žijí nechá proběhnout v lesním velkém výběhu za psincem. Pravidelně hafíky střídá, aby se proběhl každý. Můžu říct, že s láskou vypráví o jednotlivých psech. Kdo je s kým příbuzný, čí je kdo otec a matka,sourozenci, povahy,...Pejskové jsou krásní, dobře živení, milí,přátelští. Vysvětluje nám, že v zimě krmí v těch velkých mrazech kdy je mínus 40 stupňů i 3-4x denně, aby si psi udrželi kondici, teplo, nestrádali. Vzorňácký. Velmi si zakládá na bezkonfliktních povahách svých psů. Dokáže o tom hodně moc vyprávět a já jí kupodivu stačím vnímat, rozumím a dokonce i dávám protiotázky když mě něco zaujme. Asi dostanu jedničku s hvězdičkou. No raději ne, stouplo by mi to do hlavy,haha. Birgitte nám ukazuje přístřešek na postroje, saně pro turisty a šňůry. Běžně jezdí se čtrnáctkou. Má na to megasaně. Dřevěné i plastové. Ve Švédsku není až tak dobrý výrobce saní. Naše české dřevěné saně zná, líbí se jí. Ukazuje nám i tréninkové a závodní saně. Opět dřevěnou i plastovou variantu. A zase šňůry na čtrnáctku. Pavla vše zajímá. Někdy škoda, že nedokážu Birgittě vysvětlit, co by chtěl vědět za podrobnosti. Jukáme ještě na lajčí štěňátka. Mají jako hračku sobí nohu. Jdeme se projít po cestě do lesa. A taky zkusit chvíli usnout. Nejde mi to. Pavel asi na hodinu chrní. Já ani minutu. Ty bláho, tělo stávkuje. Na verandě už sedíme v dekách, prší a prší, komáři nás žerou zaživa. Nepomáhá už ani Pavlovo kouření. Někteří sebevražední komáři sedí přímo na žhavém cigáru. K večeři je ryba. Vlastnoručně ulovený losos a něco jako okoun. Bavíme se o rybách, psech, Pavel ukazuje fotky Gerouška a spol. V kuchyni, kde jíme, je s námi i lovecká asi ohařka Roxy. Je to milouš, furt chce drbat a hladit. Birgitte i její manžel jsou vášniví rybáři. V jezerech tady v okolí je krásná čistá a ledová voda. Rybám se v ní dobře daří. Voda slouží i jako zdroj pitné vody. Po večeři se domlouváme na zítřejší ráno. Odjezd bude ve tři hodiny brzičko raníčko. Letadlo letí v 6.20 hodin a cesta bude trvat 2,5 hodiny a nějaký čas máme jako rezervu na letišti. Zkontrolovala jsem všechny papíry od Toreho, Pavel vše nutné a potřebné podepsal. Ještě jsme Birgitte věnovali 4 postroje od Manmata, které nám Jarda Soumar pro ní poslal. Z těch byla doslova nadšená. Tyto postroje mají zde ve Švédsku svojí dobrou pověst. Nakonec jsem dala Birgittě a jejímu muži ještě na památku tričko s Hrobskou jízdou (Mikael ho měl druhý den ráno na sobě, mám radost). Zmerčili jsme soba za domečkem, chodil tu v kolejích jakoby se nechumelilo. Žádnej spěch. Do půlnoci jsme si povídali s Pavlem na verandě, pak jsme zalezli do kuchyně a snažili se únavou aspoň trochu zabrat. V půl třetí zvoní budík. Bereme baťůžky, Toreho, loučíme se s Mikaelem, s naší verandičkou. Jsme z toho nevyspání jak spráskaný. To jsem zvědavá, jak tohle budeme dohánět. Ještě chvíli a budeme mít halucinace. Birgitte statečně řídí. Tore chvíli u mě vzádu na sedačce řádí a kňučí, ale pak se nechá hladit a chrní. Vidíme další sobí stádečka na silnici. Tentokrát jedeme nějakou lesní zkratkou a cesta se tím o něco zkracuje. Kolem páté hodiny jsme v Luleå na letišti. Ještě pár foteček s Birgitte, s malým Tore a ahoj Birgitte, byla si moc fajn a rádi se sem třeba jednou vrátíme. Třeba i v zimě. Osiřeli jsme. Vyřizujeme odbavení. Tore poputuje do přepravky. Pinďa malej. Pracovník letiště ho přebírá, Tore trochu ječí, nám to rve uši a srdce. Ale víme, že se zklidní. Cestuje s ním ještě jeden pejsek v přepravce. Tak tam nebude mezi těma kuframa sám. Tady v Luleå kontrolují Toreho pas s tím, že nějaká větší kontrola bude ve Stockholmu. Dobrá tedy. Jdeme k prohlídce. Je to v klidu. Čekáme u brány č.4. Když jdeme tunelem do letadla, tak nás odchytí pracovník letiště, zda patříme k tomu pejskovi a ať jdeme za ním. Ty brďo, co se děje? Ujišťuje nás, že pes je v pořádku. Jdeme ven k letadlu. Tore se zachytil hlavou do provazové smyčky sloužící jako úchyt. Pavel rychlým pohybem smyčku oddělává a vše je ok. Moc děkujeme, chlapi co nakládají zavazadla jsou milí. Pokračujeme v naloďování. Máme sedadla Aa B v 15.řadě. Zase u okýnka. Za chvíli je letadlo plné, tak dokonce odlétáme asi 5 minut před plánovaným startem. Tak ahoj Švédsko, však mi se sem ještě vrátíme. Je nám smutno, že to skončilo. Ale zase se těšíme domů a až budeme moct Toreho mít u sebe. Ani se nenadějeme a jsme ve Stockholmu. Vyplivne nás to na terminál č.4. Máme zde jen hodinu na přechod na terminál 5, odbavení, vyřízení věcí krz štěně. Lidí je tu mraky, už mám z nich deprési, fronta jako šnek zamotaná a dobrých 150 metrů dlouhá. Ty bláho, vždyť to ani nestihnem. A to se zatím nic neděje krz veterinární prohlídku. Naše prohlídka probíhá katastrofálně. Jsem unavená, vystreslá,...tak si zapomenu sundat hodinky a mobil. Už mi to vůbec nemyslí. Dvakrát mě vrací, kontrolujou ruce, ženou přes rám, jezdí po mě detektorem. Máme jít k bráně č.12, ale nakonec nám ji mění. Paní u přepážky o psovi nic neví. Jak to? Někam telefonuje, nám nerozumí. Naštěstí se ozve nějaký mladý kluk mluvící česky a perfektní angličtinou vysvětluje paní situaci. Ta opět někam volá. Pak nás vystraší, že budeme muset jít někam ven a psa podrobit kontrole a že se to asi nestihne do odletu letadla. Pár minut jsme ve stresu a omejvá mě horko. Pak zase telefonát, úsměv a vše je ok. Jak to? Prý se pes stále pohybuje po Švédském území, bude naložen a přetransportován až na místo určení do ČR aniž se dotkne někde jinde země. Tudíž nemusí prodělat žádnou prohlídku. Uf. Ulevilo se mi. Moc. Lezeme do letadla. Naposledy. Máme řadu 14 a zase místo A a B u okýnka. Čekají nás dvě hodiny celkem pohodového letu. Pavel i chvíli spí, já snad možná taky. Jen o tom nevím. Při klesání vidíme Liberecký Ještěd. To se jen tak nepoštěstí. Konečně dosedáme v Praze na rodnou zem. Ještě čekáme u nadměrných zavazadel na bednu s hafíkem. Já pro jistotu raději čekám i u normálního výdeje normálních zavazadel. Ale nakoc Toreho dostává Pavel u very large bags. Při východu z letiště nás odchytí uniformovaný celník a kontroluje čip a psí pas. Jediná pořádná veterinární kontrola. Pak už vycházíme před letištní halu. Roman je tu cobydup. Je asi 11 hodin dopoledne. Mě padá kámen ze srdce. Pavle, dokázali jsme to. Splnili si další sen. Sedá na mě šílená únava. Roman mě hodí až na hlavní nádraží. Klucí ahoj. Vlak jede až za hodinu, tak dávám rychlý kafe alias mléčný koktejl se Zdendou Pospíšilem. Pracuje kousek od náměstí republiky. V kostce si sdělujem největší zážitky. Pak už mastím na nádraží. Trochu v poklusu, ale stíhám na minutu. Ve vlaku upadám do komatu. Dokonce mě jeden pán musí v Ústí budit, abych nepřejela. Fakt jsem spala tvrdě jak medvědice. Přestupuju na osobák. K našim pro Ládíčka a honem nahoru na Moldavu. Ládíček tam hlídali s babi hafíky když jsem byla pryč. Vše je v pořádku. V hlavě se mi stále promítají zážitky a události minulých dní. Moc díky Pavle za vše. Byl to sen. Zvládli jsme to. Díky, že máš stejně umíněnou hlavu jako já a že jsme to nevzdali při překážkách, které nám úředníci, okolnosti a život nastražil. Díky tomu máme krásnýho lupínka mezi našima pejskama. Fakt velký dík tobě.
Pár foteček najdete zde:
 

Do Švédska s Pavlem pro Toreho 10.-12.7.2017-2.díl

Neděle v 8:00 | Hrobnice |  Dění kolem našich pejsků
Vítáme se. Birgitte je moc sympatická holka. Pavel ještě vyzvedává naši "very large" kenelku. Jdeme společně před letiště. Je tu travnatý park s parkovištěm v lese. Nasedáme k Birgitte do WV dodávky. Pavel leze dopředu jako spolujezdec, já dozadu aby se mi nedělalo tolik špatně v autě. Čeká nás dobrých 130km k Birgittě domů. Luleå je spíš jako větší vesnice v lese. Tady je vůbec všechno v lese. Jedeme 2 hodiny autem a furt v lese. Potkáváme snad jen 10 aut. Zato stádo sobů. Nikam se moc nehrnou. Tak máme čas si je vyfotit. Soby tu berou jako u nás krávy. Je jich tu mraky. Birgitte říkala, že je pomáhá značkovat. Jízdu ztěžuje nízké sluníčko. Svítí přímo do očí. Nepomáhá ani stínítko v autě. Pavel sleduje dráty podél silnic, mají je tu šikovně dostupné a ne jako u nás uprostřed pole. Po dvou hodinách jízdy stavíme ve městečku Arvidsjaur. Jdeme do místního krámku nakoupit. Birgitte kupuje nějaké jídlo, my hlavně pití. Celý den jsme skoro nic nepili. Pokračujeme dále. Stavujeme se u Birgitte ve studiu. Pavel se potýká se zámkem na závoře. Zámek je fakt bytelnej, i medvěd by měl co dělat. Birgitte potřebuje rychle v dílničce něco udělat. My si zatím s obdivem prohlížíme její skleněné výrobky. Fakt nádhera. Škoda, že nemám víc peněz. Jeden medvědí obrázek by se mi móc líbil. Zítra si to tu prohlídneme podrobnějc. Teď už mastíme zpátky. Opět medvědí závora, igeliťák přes zámek proti dešti a frčíme k domovu. Po 7km za železničním přejezdem uhýbáme do prava a po pár stovkách metrů jsme na místě. Auktsjaur č.107. Vítá nás Birgittin manžel Mikael (snad se to tak píše). Je furt vidět ačkoliv je již 23 hodin. S Birgitte jdeme do domečku naproti připravit pokojík. Mají to tu udělané pro návštěvy a také postiženého Štefana, který tu přebývá přes den s pečovatelkou. Do hlavního domečku se jdeme trochu najíst. Jukáme ještě na štěňátka haskounků i východosibiřských laiek. Zítra si je pořádně prohlídnem. Teď je sice stále vidět, ale blíží se půlnoc a nechceme zneužívat ochoty a pohostinosti našich hostitelů. Jdeme do návštěvnického domečku naproti. Vegetíme na verandě. Nejde spát.To světlo dělá s organismem divy. Usínám asi kolem půl čtvrté a v šest už jsem vzhůru. Páni, jsem jak praštěná palicí. Pavel na tom není o nic líp. Přemístili jsme se na verandu. Pavel kouří a čučí do mobilu. Komáři štípou festovně. Celkově je dost zima 9 stupňů. Máme na sobě všechno oblečení. Ještě se balíme do dek. Ráno totiž přišla do návštěvníckého domečku pečovatelka pro postiženého Štefana a stará se zde o něj celý den, a tak nechceme do domečku moc lízt, aby jsme nerušili. Jsme zváni Mikaelem na snídani. Tak se jdeme trochu nadlábnout. Je to spíš decentně, aby jsme toho nespořádali půl ledničky. Jídlo je tu drahé, pro všechno se musí jezdit bůhvíjak daleko. Jdeme na obhlídku štěňátek. Nejprve haskounků. Vrh je nádherný, vyrovnaný, Birgitte si bude nechávat fenečku a možná i pejska. Náš Tore je lupínek jedno ucho sem, jedno ucho tam. Dostávají kuřecí maso. Ale řekla bych, že je to opravdu maso a ne ty naše české namleté skelety tvářící se jako kuřecí maso. Maminka Tindra pobíhá po výběhu a svoje nezbedné dětičky hlídá, aby se u žrádla neprali. Teprve až budou štěňátka větší, tak půjdou po dvou do kotečků k dospělým. Příjde mi to jako vymakanej systém. Birgitte to má fakt vymyšlený suprově. Nyní mají štěňátka k dispozici velikánský výběh spolu s mámou. No jako v ráji. Pavel už se nemůže dočkat a hrne se do výběhu. Štěňátka ho vítají a on je v sedmém nebi. Radost se dívat. Tindra chce furt hladit, nechá nás mazlit se svýma dětičkama a není vůbec nepřátelská. Vyvrtěla by si ocas. Když se nabažíme, tak jdeme jukat k laikám. Malé laiky jsou roztomilé bílo flekaté. Mají krásnou, ale ostražitou maminku. Ta musí být na rozdíl od Tindry daná pryč do kotce, aby se člověk mohl přiblížit k malým. Dnes jsme zaregistrovali dvoje zájemce o Laičí štěňátka. Tyhle východosibiřské laiky jsou zde běžní lovečtí psi (asi jako u nás ohaři). A vůbec, on je tu každý druhý chlap hunter neboli lovec. Ono se tady asi ničím jiným moc živit nedá v těch lesích. Birgitte mi říkala, že v té jejich vesničce je asi 60 obyvatel a z toho je 10 hunterů a všichni chtějí jejich štěňata. I Mikael je hunter. Birgitte s manželem hrozně rádi rybaří na jezerech tady v okolí. Je to pro ně ohromná relaxace a furt jsou v přírodě. Tady je pojetí "spřízněn s přírodou" úplně jiné, pravé a surové. Lidi tady nezakopávají jeden o druhého, kontakt s člověkem je vzácný. Proto i Birgitte se k nám chová tak hezky a kamarádsky. Stále se nám věnuje, mluví s námi, a k tomu stíhá pečovat o psi, pracovat v dílně, vařit, starat se o domácnost. Vše za mohutné podpory svého manžela. Přitom obklopeni drsnou přírodou si na nic nestěžují, nejsou ve stresu. Tohle "pojetí" života je mi hrozně blízké. Je těžké tu žít a uživit se, ale je to ve větším klidu než u nás. Je vidět, že i na Pavla to má vliv a přemejšlí o tom. Myslím, že kdyby tu teď měl svoje čtyři kluky, mohl s nima vyrazit na projížďku, tak je šťastnej...Domluvili jsme si prohlídku Birgittina studia. Odpoledne pak nám ukáže psinec. Frčíme do dílničky. Pavel si chce něco malého koupit na památku. Po malém zápasení se závorou jsme na místě. Je nám hrozná zima, a to ikdyž mám teplou mikinu a bundu. Chtělo by to ještě kulicha. Ve studiu je také zima, ale krásně. Birgitte rozsvítí všechny ty nádherné lampičky a obrázky. Pavel si vybral malý haskouní svícínek. Mě by se tady líbilo věcí, ach jo. Pavlovi asi nejvíc obrázek se spřežením udělaný jako lampa a mě obrázek s medvědy. Když už jsme u těch medvědů, tak Birgitte povídala, že v okolí našla medvědí stopy táty medvěda, mámi medvědice a medvíděte. Stopy si odlila do sádry a ukazovala nám je. Má to jako inspiraci pro svoji tvorbu. Zatímco mi se rozhlížíme po dílně a okolí, tak Birgitte kompletuje nějakou zakázku přívěšků do přírodního parku. Jeden přívěšek doma mám, jen jsem nevěděla, že je od ní. Takže poklad pro mě. Birgitte je moc zručná přestože má znetvořené dva prsty po úraze a ještě čerstvě pořezané od nože při fishingu. Asi po hodince se vracíme domů.

Do Švédska s Pavlem pro Toreho 10.-12.7.2017-1.díl

20. července 2017 v 0:50 | Hrobnice |  Dění kolem našich pejsků
Naše velká výprava na sever. Strašně jsme se s Pavlem těšili a báli zároveň. Jedeme si pro našeho vysněného pejska. U zrodu stála Zdenička Dušků. Připravila nám "pozici" a doporučila nás švédské chovatelce a musherce Birgitte Sandin. A pak už jsme jen psali, telefonovali, scháněli informace, přepravku, letenky,vymýšleli cestu, detaili,pilovali angličtinu...A pak to nastalo. Je pondělí 10.července a dopravuju se vlakem do Prahy na hl. nádraží. Odtud busem na letiště v Ruzyni. Nyní letiště Václava Havla. Je krátce po 10. hodině a jsem v letištní hale. Čekám na Pavla s Romanem. Mají dorazit kolem poledne. Zatím si prohlížím halu, sleduju venku letadla, snažím se pochopit odbavování a osobní kontrolu před vstupem do příslušné Gate nebo-li brány. Máme odlet 14.05hodin do Stockholmu, kód letu SK 1768, terminál 2, odbavení 237-238. Klucí píšou, že za 20 minut jsou tu. Jdu ven vartovat. Za chvíli dorazí krásná bílozelená nová oktávka. Vítám se s Pavlem, seznamuju s Romanem-sympaťák. Z kufru taháme velkou kenelku pro štěňátko. Bedna s náma pocestuje prázdná tam, plná zpět. Loučíme se s Romanem a jdeme se odbavovat. Z mladé paní u odbavení taháme rozumy ohledně zpátení veterinární kontroly. Jakmile obdržíme palubní lístky, tak jdeme k prohlídce. Ještě odevzdáváme bednu u přepážky pro nadměrná zavazadla. A už nás čeká prohlídka. Vše kovové, hodinky, mobili, foťáky, voňavky, mikiny, nabíječky, drobné, zapalovač a doklady vyndaváme do kastlíku. Projede to rentgenem. Pití musíme vyhodit, berou jen do 1 l tekutin. Pak my lidi procházíme kovovým rámem. Celníkům se nelíbí Pavlovo zimní boty, tak "Pane, zujte se ". Boty převáží a lupnou pod rentgen. Pavla prošáhnou. Žeby ksichtík mafiána, haha. Pavel je z toho lehce vykolejenej. Já teda taky. Uf, to se člověk i zpotí. Hledáme záchody. A Pavel místo pro kouření.Po chvilce tápání objevujeme skleněnou kukaň velikosti větší kadibudky. Je to kuřárnička pro 2-3 lidi. Pavel si leze dovnitř. Je jak ve vitríně. Ale spokojenej. Skáču zatím na záchod. Pak už hledáme Gate D2. Jsme tu snad jediný češi. Pavel si fotí novou oktávku. Konečně s mírným zpožděním hlásí náš let. Po odpípnutí palubních lístků jdeme tunelem do letadla. Hledáme sedadla 20 E a F. Pavel mi gentlemansky uvolňuje místo u okýnka. Jukáme z okna jak nám nakládají bednu pro Toreho. Za chvilku je letadlo plné a už nás malá ještěrka vycouvává do prostoru. Letadlo zapíná motory a popojíždí po ranveji. Letušky provádějí krátkou bezpečnostní instruktář pro stav nouze. Pilot pouští plný výkon motorů a rozjíždíme se po vzletové dráze. Hup a jsme ve vzduchu. Fičíme přímo k nebi. Chvíli trvá, než se žaludek srovná. Vidíme domečky, silnice, políčka. Stále hučíme nahoru. Najednou je božský klid a ticho. Dosáhli jsme letové hladiny. Poletíme teď rovně. Fotíme. Nádhera. Vždyť jsem naposledy letěla před 30 lety do Rumunska. Užíváme si tu výšku. Letušky občerstvují pasažéry. Asi za 1,5 hodiny cítíme klesání. Objevují se pod námi vodní plochy. Ráz krajiny je úplně jiný než u nás. Samé lesy a voda. Klapky na křídlech jsou v plné pohotovosti. Brzdíme co to dá. Jsme na zemi. Přistání bylo hladké. Popojíždíme k terminálu č.5. Stockholm-Arlanda. Vystupujeme do letištní haly. Dáváme si 2 kávičky a cocacolu. Somruju ještě cukr a míchátko. Přesouváme se na terminál č.4. Cestou si venku Pavel zakouří. U východu osloví Scania mana (nebo-li člověka od Scanie). Hned mu ukazuje fotku nové Jeníkovské hasičské Scanie. Je to strašně roztomilý od něj. Ještě na záchod, odpípnout palubní lístky a hurá na další prohlídku. Vše zase na tácek a mikiny dolů.Tentokrát bez podrobnější kontroly.Uf. Jdeme ke Gate č.41. Čekáme na let do Luleå v 17.50 hodin. Opět poletíme společností SAS (Scandinavia airline system). Tentokrát máme řadu 19 E a F. Takže opět se uvelebuju u okýnka. Bednu nám nakládají, tak je to dobré. Tentokrát je let kratší, asi 1h a 10 minut. Přistáváme v 19.05 hodin v Luleå. Malé švédské letišťátko. Je tu zima. Pavel fotí turbínu letadla. Procházíme východem. Čekáme na naše nadměrné zavazadlo. Najednou mě osloví neznámá žena s brýlemi, zda jsme Jana a Pavel. Jó, jsme. Ahoj Birgitte. Našli jsme se.

Další články


Kam dál

Reklama