Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Březen 2008

poslední mašování na Hřebečné

31. března 2008 v 19:31 | hrobnice |  Mushing
O víkendu 29.-30.března 2008 jsme se sešli-členové Krušnohorského klubu-na tradiční poslední mašování na sněhu na Hřebečné ve srubu Ivoše Mareše.
Mašování se zůčastnili Milan a Dáša Šindelářovi, Péťa Gurega s Romankou, Roman Habásko, Profesor s Kikinou, Janinka Oťoupalová a já Hrobnice. Sněhu půl metru, krásné slunečné počasí, večer při kytaře...v sobotu se Romanka Guregovic učila jezdit na saních, a tak jsem při dopolední vyjížďce její malé sáňky zapřáhla jako "dabl sled" za naší desítku. Odpoledne jsem pak svezla Esterku alias Dášu Šindelářovou, která se při jízdě ve vaku opalovala.
V neděli nás asi vlivem změny času či čeho s Romanem Habáskem napadlo, že bychom z našich psů utvořili jedno dlouhé čtrnáctispřeží...a jak jsme řekli, tak se také stalo...bohužel mi došli baterky ve foťáku, takže mám jen pár foteček ze soboty. Ale naštěstí naši čtrnáctku a malé Hrobníky Dintyho, Devona a Dubbynku nafotil i Roman a Dáša, takže až náš PC dovolí (rozbitá CD mechanika), tak se těšte na exkluzivní záběry...byl to bezva víkend na sněhu a nechtělo se nám v neděli do jarního podhůří zpět k domovům.

expedice Rumunsko 2008-konec

23. března 2008 v 11:32 | hrobnice |  Mushing
10.den pátek 14.března
Ráno je ticho, nehne se ani vločka. Šarky nemůže dospat a štrachá v salaši. Má už provlhlý spacák a v noci mu byla zima. Navlíkl na sebe všechno co měl a stejně cvakal zubama. Tak raději vylezl a uvařil si čaj.
Venku je zatím hezky, svítí sluníčko, ale ženou se mraky. Kvapně balíme, snídáme za chůze, ještě zabezpečit salaš, vzít pytel s odpadky a už jsme na cestě. Na pláních je nádherně. Sníh tvoří "polystyrenové" kuličky. Fotíme. Rumunsko se s námi přeci jen loučí se slunečným úsměvem. Jsou krásně vidět svahy po obou stranách planin. Zastavujeme se Šarkym a navzájem se fotíme. Kotvím saně a jdu dozadu fotit Pavla. Náhle se moje spřežení rozjelo- i se zaraženými kotvami. Splašeně mastím za saněmi. Naštěstí se Esterka na moje volání zastavila a i zaryté kotvy posun saní zbrzdily. Zase "infarktová" situace. Tak rychle dofotit a jedeme dál. Vjíždíme do mlhy. Ale už jsme téměř na konci planiny, tak se snad Jindra strefí k hoře Poině i "poslepu". Strefil. Čeká na nás pod horou, kde se mlha trochu protrhala.
Čeká nás přímý výstup na Poinu. Svah je v mlze. Tlačíme saně ze všech sil do kopce. Máme už trénink z Vladejasi. Motáme se mezi nízkými smrčky a náhle spíš než vidíme, tak cítíme, že se kopec zvolňuje. Za chvíli už svištíme po druhém svahu hory zase dolů. Pod horou čeká Jindra. Šarkymu to trochu trvá, ale za chvíli se taky noří z mlhy a sjíždí k nám. Rozhodujeme se, že sjedeme do Stina de Vale k meteostanici, kde pracuje náš rumunský přítel Mitika. Cesta je trochu projetá sněžným skútrem, ale tak před dvěma dny. To nám ale stačí, aby nás to vedlo po správné cestě. Skútr vyjel jakési koryto-něco jako tobogán na Šediváčkovi. Páni, to je jízda! Skoro až křičím na lesy jaký je to požitek. Fakt sešup. Po několika kilometrech dojíždíme k meteo. Kotvíme kotvy raději o betonové sloupy u stanice. Sněhu už po dnešku moc nevěřím. Jsme v cíli našeho putování. Celí a zdraví. Dávám pejskům za odměnu kousek musli tyčinky. Jindra volá domů Mitikovi, aby přijel k meteo. Čekáme asi dvě hodiny. Mezitím procházíme rekreační středisko. Nikde skoro ani živáčka, jen dva místní skútraři a jedna rodinka sáňkuje na lyžařském svahu. Mají tu jeden stařičký kotvový vlek, ale dle svahu beze stop už asi pěkných pár týdnů "nepremával". Asi tu lišky dávají dobrou noc.Když Mitika konečně dorazil, tak kluci jedou do Buduaresy pro auta a vleky. Já zůstávám na meteo s Mitikou. Je šéfem hydrologické sekce a je na to řádně hrdý. Ukazuje mi fotky okolních hor a nafocená "vodní díla", která pomáhal zprovozňovat. Dávám si silnou kávu a padaná jablka "domácí výroby". Kluci se za hodinu vracejí s auty. Vodíme psy do kotečků a ti se stáčejí na suché voňavé slámě do klubíčka. Opouštíme Stina de Vale. Přijíždíme do Buduaresy, kde už nás vítá Mitikova rodina. Na zahradě už jsou nalepené na plotě místní děti. Přestože je pozdní páteční odpoledne, tak je většina dětí ve škole. Vybalujeme vak saní, přerovnáváme věci do auta. Krmíme psy a bereme si usušit boty do domečku. Postupně se jdeme umýt a "zkulturnit" do koupelny. Mitikova sestra Feličie má pro nás přichystanou večeři v podobě jejich tradiční polévky(něco jako boršč) a zelných listů s rýží. Mňam, to je dobrota. Dorážíme se ještě Jindrovými nakládanými pálivými hermelíny. Povídáme si s Mitikou zážitky z našeho putování a popíjíme jeho pálenku. Mitika musí na noční směnu do meteo. Vřele se spolu loučíme. Ráno už se neuvidíme. V místnosti, kde spíme si ještě povídáme, dojídáme naše poslední zásoby-jedny sušenky a hrozinky. Jdeme na kutě, zítra nás čeká dlouhá cesta.
11.den sobota 15.března
Šarky už zase nemůže dospat a tak v půl sedmé vylézáme z pelechů. Jdeme na zahradu dobalit věci a venčit pejsky. Poslední snídaně v Rumunsku-zapékané tousty. Skáču ještě do vedlejšího krámku koupit místní bílý chleba. V krámku o velikosti 3x3 m mají jen mléko,chleba, máslo,vajíčka, sůl, cukr a mouku. V krámku jsou dva lidé, ale dávají mi přednost. Nechávám "dýško" a upaluju zpátky. Kluci už mezitím vyjeli s auty na silnici a loučíme se s Mitikovou rodinou. Vyrážíme na zpáteční cestu. Sleduju chudé vesničky, je to jako vesnice u nás před půl stoletím. Hory jsou v mracích-bude tam pěkná divočina. Zkrátka se s námi loučí po svém. Však mi se sem vrátíme.
Povoz s dobytkem připomínajícím vodní buvoly, pasáci krav, drobná políčka. Rumunsko má prazvláštní ledabylou architekturu. Nejvíc mě dostal starý kostel s plastovými okny. No prostě vzali co bylo. Tankujeme před Oradeasou. Průjezd Oradeasy připomíná divoký průjezd stavbou, z kruháku se dostaň jak umíš, předjíždí se zprava i zleva, mezi kamiony koňský povoz s cikány, sjezd ze silnice první třídy připomíná slepou ulici u nás v Hrobě. Hranice. Chtějí vidět psy a petpasy. Šarkyho nekontrolují. Placaté nekonečné Maďarsko. Sluníčko praží do oken. Nemáme s Jindrou už co jíst. Cucáme poslední kousky čokolády a hroznový cukr. Objíždíme Budapešť, kupujeme zpáteční dálniční známku. Jednou venčíme pejsky. Kolem 17.hodiny jsme na Slovensku, kolem 18.hodiny vjíždíme do Čech. Od Bratislavy svítí rezerva. Chceme natankovat až na první české pumpě. Už vidíme značku "pumpa 2000m". Škyt a jsme bez nafty. Jedeme po krajnici z kopce kam až to jde. Ach jo, zase nám kousek k pumpě chybí. Šarky mě bere k pumpě jeho autem. Mezitím, co tankuju do kanystru 5 litrů, tak Jindra nějakým přemlouvacím zázrakem dojíždí s výstražnými světly ke stojanu. Kupujeme tu největší bagetu co mají. Za 2 minuty už jí máme snědenou. Už jsme hlady neviděli. Šarky navrhuje, že "kousek" za Brnem zná bezvadný motorest, kde bychom si mohli dát večeři. Ten "kousek" byl 100 km! Na 110. km D1 si dáváme teplé jídlo v samoobslužném motorestu. Ve 22.hodin dojíždíme do Brandýsa. Věrka už nás vítá. Přepřaháme vleky a loučíme se se Šarkym, který to ještě chce stihnout domů. Já zůstanu na noc, na řízení jsem moc unavená. Pejsky venčím ve výběhu po malamutech. Balení necháme na zítřejší ráno.Věrka nám přichystala držkovku a lívanečky. Vyprávíme, mydlíme se a pomalu začínáme plánovat, kam příště. Tak se těšte!
V neděli ráno se pakuju a loučím s Jindrou a jeho rodinou. Leje jako z konve a kolem 10.hodiny dorážím do Hrobu. Vítek je rád, že jsme se vrátili celí. Pejsci, kteří zůstali doma mě bouřlivě vítají: Wulfinka(moc jsem se rozmýšlela, zda jí vzít, ale občas mívá zkratovité jednání a musím jí vozit ve vaku-což by v Rumunsku bylo velmi těžké), Mackenzie(po štěňatech, absolvovala s námi jen 5 těžkých tréninků a nebyla řádně osvalená), Kanaga (10-ti letá dáma už by fyzicky nestačila) a Kazan (nikdy neběhal a byl rád, že se mu vrátila panička). Vybaluju věci a jsem myšlenkami stále v Rumunských horách, které mě vzali za srdce. Tam se musím ještě vrátit!
A nakonec poděkování: mým a Vítkovo rodičům, že moje dobrodružné extrémy chápou a drží mi palce, Vítkovi, že mě snad jednou pochopí, když už zjistil, že stejně pojedu, Šarkymu a Jindrovi za bezvadnou partu a za podporu v situacích, kde mi fyzické a psychické síly docházeli, Jindrovo rodině za zapůjčení velké části oblečení a výbavy a Romanovi Habáskovi za sehnání bot. Díky psům, kteří mě nikdy nenechali ve štychu.
Účastníci výpravy:
Více fotek najdete na :

Expedice Rumunsko 2008-5.díl

22. března 2008 v 19:24 | hrobnice |  Mushing
9.den čtvrtek 13.března
Esterce se z vyhřátého spacáku nechce. Raději by si udělala uzel na močovým měchýři aby nemusela ven čůrat, než by opustila postýlku. Taky když vyběhneme ven na venčení, tak je za 3 vteřiny hotová a šup zpátky. Zatímco jsem si také odskočila ven se "vyvenčit", tak se Esterka nastěhovala do tepla k Jindrovi. No, není ona liška podšitá.
Do údolí směrem na jih je viditelnost dobrá, ale na severozápad je černo. No, ale tam my potřebujeme zrovna jet. Uvidíme, balíme si věci, psům dávám napít teplou vodu ovoněnou psí paštikou a s glukopurem. Já říkám, že musí mít energii, aby si mohli "topit" . Vyjíždíme na planiny. Jindrova Dolinka jde neomylně po pachové stopě až do míst, kde jsme se včera obraceli. Po stopách saní z večera není ani památky. Fučí vítr, sněží a je hustá mlha. Na pár vteřin se chvílemi mlha rozestoupí, aby se okamžitě kolem nás utvořilo opět "mlíko".
Stojíme na místě 1 a půl hodiny a čekáme, zda se nerozjasní. Ani náhodou. Konstatujeme "setrvalý stav" a obracíme spřežení zpět.
Dojíždíme na naší oblíbenou velkou salaš. Ze srandy zaklepeme na dveře, zda není nikdo doma a šup, už jsme uvnitř. Pejsky nechávám na šňůrách v "pohotovostní" poloze, tj. vyšponuju menší kotvou hlavní tažnou šňůru,vypnu psům zádové šňůry a nechám je jen na krčákách. Oni pak ví, že se bude ještě pokračovat. Jindra a Šarky to dělá obdobně. Viditelnost se celkově zhoršuje a fouká. Vaříme si polívku a nudle z pytlíku. Debatujeme o počasí a našem dalším postupu. Padlo rozhodnutí, že to odpoledne zkusíme znovu, nejpozději však do 16.hodiny, abychom měli šanci za světla dorazit do další salaše. Tak jo. Občas jukáme ven, ale počasí je furt stejné.
Každému už pomalu docházejí zásoby jídla, ale ještě něco máme, hlavně instantní pytlíky. Salám, sýr a chleba už došli. Vaříme ze sněhu vodu, ale jde to pomalu. V salaši je hrozná kosa. Zahříváme se tedy chozením po místnosti do kruhu, jako trestanci na nádvoří věznice. Občas měníme směr chůze, nebo spíš poskakování a sem tam i něco zahalekáme. Hned je to lepší. Náhle se trochu rozjasnilo, a tak rychle pakujeme a vyrážíme. Jindra první, já druhá a Šarky třetí. Jindra proráží stopu, a tak jede na "devítiválec". Já mám šestku a Šarky funí na pětku. Jakmile vyjedeme z lesíka na planinu, tak fučí silný protivítr až musím mít kuklu a kluci lyžařské brýle. Jindrovo stopy se okamžitě zafoukávají a já z nich najednou nevidím ani ťuk. Esterka pobíhá zmateně ze strany na stranu a vůbec neví kudy dál. Jsme uvězněni uprostřed bílé tmy. Vítr je tak silný, že Esterka neslyší, co na ní křičím. Jdu dopředu a s očima u země se snažím zachytit aspoň centimetr nějaké stopy. Vůbec nic. Stojím tu uprostřed hor sama samotinká se svými psy…takové a podobné myšlenky se mi honí hlavou. Naštěstí do mě zezadu málem vrazí Šarky, který jel za mnou. Jsme na tu mlhu aspoň dva. Řešíme co dál. Stojíme na místě a zjišťujeme, že i stopy za námi jsou okamžitě pryč. Nejde to ani dopředu ani dozadu! Sakra!
Mozky nám šrotujou co teď. Najednou se za Šarkym zjevuje Jindra. Co tam dělá? Dolinka jela po slepu dopředu, ale ve skutečnosti se točila do kolečka a objevila se i s celým Jindrovým spřežením těsně za námi. Zaplať pámbůh, že jsme pohromadě! Otáčíme se a Dolinka nás neomylně vede zpět k velké salaši. Pokládáme saně na bok, aby se psi, kteří nejsou v závětří salaše měli za co schovat. Esterku, Slika, Boženu a Šarkyho psy bereme do salaše.
Rozehříváme sníh na vodu pro psy a pak i na polívku,nudle a Jindrovu oblíbenou Bikavu. Mým oblíbeným jídlem je zase vločková instantní kaše, do které si ještě přimíchávám pražené musli s hrozinkami. Vichřice zuří celou noc.

Expedice Rumunsko 2008-4.díl

20. března 2008 v 20:41 | hrobnice |  Mushing
7.den úterý 11.března
Ráno, světe div se, praží sluníčko. Nastal den "D". Zdoláme Mt.Vladejasu. Nejprve se motáme opět skrz smrčkovou dráhu. Je to paráda, Pavel mi pomáhal už jenom dvakrát. Vlníme si to lesem a planinou a náhle Jindra stojí a čeká.
A sakra! Travers jako blázen. To nikdo z nás nezvládne sám. Neradi bychom skončili na dně údolí několik stovek metrů pod kopcem. Rozhodujeme, že si zakotvíme saně se psy a pak si navzájem pomůžeme převést spřežení. Jeden vede prvního psa, druhý řídí saně. První převádíme Jindrovo spřežení, já vedu Dolinku a Boženu a Jindra řídí saně. Těžké saně ujíždějí stále ze svahu. Spřežení se našponuje a psi mají co dělat, aby nesjeli ze svahu pozadu za saněmi. Musíme se strefit do úzkého zasněženého průsmyku v lese. Najednou saně ujeli, Jindra je pouští a saně se kutálí čtyřikrát kolem svojí osy. Psi to ustáli. Jindra se sune pro sáně a tlačí je nahoru. Ještě kousek a jsme v průsmyku. Sluníčko pere, my jsme splavený, nemůžu ani mluvit jak nepopadám dech. Jindra si ukotvil spřežení ke stromu a lezeme po čtyřech zpátky pro moje sáně. Vedu Esterku a Jindra opět řídí sáně. Je z nás nejzkušenější a v řízení saní se sakra vyzná. Jindra se saněmi téměř leží na boku, ale suneme se dolů a šup a jsme v průsmyku. Hlídám Jindrovo a svoje psy a Jindra se do třetice plahočí svahem nahoru pro Šarkyho. Připravuju foťák a za chvíli už kluci jedou. Pavel vede prvního psa, Jindra opět vládne saním. Jde jim to už hezky a za chvíli jsou u mě. Odfukujeme. Tenhle zatracenej traverz budeme muset překonat i cestou zpátky, tentokrát směrem nahoru. No už se teda těším. Jedeme průsmykem. Na lesní mítince chvíli hledáme značku, je hodně vlevo a přes cestu leží padlý strom. Jindra vyšlapává cestu kolem. Náhle se mu vytrhne kotva ze sněhu a psi mizí v lese. Naštěstí neujeli daleko. Dolinka se na Jindrovo volání zastavila a čeká. Saně trochu drží o strom. Se Šarkym pomáháme Jindrovo spřežení otočit zpět. Po chvíli zase pokračujeme v cestě. Jo, jo, tyhle infarktový situace "miluju". Jedeme zase chvíli v klidu.
Stavíme u pěkné chatičky, kde jsou i kamínka-no to by se šiklo na bivak. Uvidíme. Zase hledáme značky, ale celkem rychle jsme objevili správnou cestu. Šustíme si to lesíkem v mírném traverzu. Saně mi stále ujíždějí zadkem ze svahu. Sem tam líznu i nějaký ten strom. Jedeme bez Fifinky a teď by se její síla hodila. Dostáváme se k horské scenérii, kdy po pravé straně je prudký travnatokamenitý svah dolů a po levé straně je prudký zasněžený svah nahoru. V pozadí se tyčí nádherná skála, spíš skalní masiv. Jindra stojí a čeká až dojedeme. Máme dvě možnosti. Buď pokračovat mírnou cestou lesem obklikou několik km (cestu Jindra ale nikdy nejel a neví, co nás čeká a zda bude všude sníh) nebo to vzít kolmo nahoru zasněženým svahem.
Co nám jiného zbývá-půjdeme nahoru. Je to 400 m výškového rozdílu na 500-ti metrech délky! Tak si spočítejte ten sklon. Musíme se zapřáhnout dopředu mezi psy a pomáhat jim tahat, spíš rvát, saně nahoru. Jsme jen v mikinách, zpocený až na zadku. Připřáhla jsem se vedle Browninky, Esterka přede mnou vepředu udává směr. Furt mám hrůzu z toho, že Esterka zavelí "otočit o 180 stupnů čelem vzad" a bude sešup. Naštěstí je hodná a maká směrem nahoru. Asi od poloviny svahu se šineme stylem: 5 kroků vpřed a půl minuty stojíme a vydejcháváme.Ve třech čtvrtinách svahu už všichni lezeme po čtyřech. Saně najednou stojí a ani na povel "hej rup" se nehnou ani o cenťák nahoru. Naopak mě ujíždějí nohy vždy o krok dolů, bořím se a mám už asi oboustrannou kýlu. Za mnou funí Pavel a když vidí, že se ani nehnem, tak rve svoje spřežení nahoru a zároveň ještě tlačí moje saně. Jsem vyřízená a nadávám na celý svět. Pár desítek metrů od vrcholu už suneme saně vždy jen o krok. Ještě kousek! No hurá! Jsme nahoře.
Otočím se a ty výhledy stály za to. Nádhera. Krása. Fotíme. Šarky si lehá s foťákem na zem, aby pořídil ty nej záběry. Jsme v euforii, endorfíny nám kapou i z vlasů. Na vrcholu fučí a tak přioblékáme bundy.
Vrcholové foto u pomyslného píku Mt.Vladejasa ve výšce 1836m n.m.Jedem ještě kousek po hřebeni a vidíme meteo stanici. Je kolem 14.hodiny a my kotvíme saně a psy k zábradlí stanice. Na druhém konci zábradlí jsou uvázáni dva sibiřští huskyové. Že by tu měli seveřany. Kluci jdou do budovy dojednat, zda bychom si u nich nemohli dát čajíček. Za chvíli se vracejí s úsměvem na tváři. Vedou s sebou rumunského "meteorologa", který je z našich psů úplně unešený. Můžeme se na stanici nejen najíst, ale i přespat! No to se neodmítá.
Rumun se jmenuje Dan a spolu se svojí manželkou a jejími rodiči a bratrem žijí na tomhle větrném a bohem zapomenutém místě se svými haskouny Césarem, Tarou, malou čtyřměsíční haskouní slečnou Tajgou a dvěma kočkami. Manželka měří na stanici různé údaje o počasí a žijou si tady svůj spokojený život. Moc návštěv tu nemají a tak nás vřele vítají. Manželé mluví dobře anglicky, oba jsou vysokoškoláci kolem 35-ti let. Danovým snem je mít spřežení18 bílých haskounů. Obdivuje proto našeho sněhobílého modrookého Balta. Když zjistí, že je "sterilized", tak se chytá za hlavu, že to je "very" škoda. Na vrcholu fouká ledový severák, ruce bez rukavic rychle omrzají. Jdeme proto dovnitř na čaj. Je lipový a sladíme ho medem a pak i brusinkami naloženými do cukru. Brusinky jsou tak dobré, že jsme s Jindrou zblajzli skoro celou skleničku. Nenažranci. Sedíme v kuchyni, kachlová kamna sálají, v místnosti je přes 30 stupňů. Rozvěšujeme rukavice a návleky na šňůrku nad kamny. Za chvíli máme z vedra červené obličeje jako řepa. Ale je nám příjemně. Po kuchyni se motají dva haskouni a štěně Tajga. Je s podivem, že psi vydrží v takovém hicu. Bavíme se s Danem a jeho ženou o psech, o Čechách a horách . S Jindrou něčemu rozumíme a čemu ne, tak nám Pavel přeloží. Přichází také maminka Danovi manželky s tím, zda bych se jí nekoukla na žebra, myslí si, že je má zlomené. Jdeme tedy do jiné místnosti a já pohmatem opravdu zjišťuju, že se jedná o nedislokovanou frakturu jednoho žebra. Doporučuju tedy elastické obinadlo na stažení. Doktor je někde dole v údolí a jeho návštěva nepřichází v úvahu. Drsní lidé. Dan nám ukazuje pokojík v jedné z budov meteo stanice. Zde přespíme. Jdeme ke psům, nosíme si věci na uschnutí do pokoje. Jsou zde rovněž kachlová kamna a máme šanci si usušit vlhké oblečení, boty a spacáky. Psům dopřáváme bohatou večeři s přídavkem sádla. Někteří si hrajou, hlavně Fifinka a Browninka s Jindrovými psy. Někteří zalehli a spí. Pavlovo pejsci jsou schovaní uvnitř budovy pod schodama. Jsou tam hodní.
Dan nám ukazuje výhledy z Vladejasi. Vrývají se mi do paměti. Vidíme i hluboko do údolí, kde není sníh.Pomalu se stmívá. Byli jsme upozorněni, že dvakrát za noc se máme jít podívat na psy. V noci často přicházejí vlci. Na stanici k tomuto účelu uvazují ven chlupatého obrovského zlého pasteveckého psa "Sheparda" na provaz. Hlídá před vlky. Následuje bohatá večeře "ala studená kuchyně". Vybalujeme naše zásoby sýra,salámu, uzené tresky, sladkosti. "Domácí" přinášejí na stůl různé čalamády a sýrovou pomazánku. Danova manželka upekla čerstvý domácí chléb. Je tak měkký, že se nedá krájet , a tak ho trháme rukama. Celý jsme ho ve třech snědli. Máme hlad jak horníci. Popíjíme každý sklenku "Johny Walkera Zelenky", což je speciální pití ve speciální Jindrovo lahvi. Šarky vytahuje svojí fajfku. Pan domácí hned běží pro svojí a bafají spolu. Šarky pak nechá Danovi půlku tabáku, neboť Dan žádný nemá. Lidé tu žijí skromně a chudě, využívají toho, co jim příroda poskytne. Sbírají plody, lístky, houby, zavařují zeleninu. Ve skleněných dózách po celé kuchyni můžeme proto vidět roztodivné obsahy. Je tu i dóza se sušenou pomerančovou kůrou, dělá se z ní čaj. Dan mele čerstvou zrnkovou kávu a Šarky nepohrdne. Přesouváme se do pokojíku. Sedíme na zemi, jsou tu jen dvě židle a Dan sedí na dřevěném špalku. Drbeme Tajgu. Dáváme Danovi tři postroje na jeho psy. Je celý šťastný (postroj na tažného psa v Rumunsku nikde neseženete) a dává klukům kapesní nože a mě otvírák. V duchu tradice, že když ti někdo daruje nůž, tak mu máš dát peníz, aby se nerozpíchalo vzájemné přátelství (tak nějak zhruba řečeno), dáváme Danovi Dvoueuro. Povídáme si až skoro do půlnoci. Jíme čokoládu a lentilky, pijeme lipový čaj. Jsme unavení a jdeme spát do našeho pokojíku. Koukneme ještě na psy. Shepard už je uvázaný venku, a tak se mu vyhýbám velikým obloukem. Vedle pokojíku je i malá koupelnička. Postupně se do ní trousíme a vylejzáme jako ze škatulky. Dan nám každému dal malou butilku s mýdlem, šampónem a tělovým mlíčkem. Jsme utahaní, za pár minut spíme. Venku řádí pořádná fujavice.
8.den středa 12.března
Ráno se budíme před sedmou hodinou. Je hrozná mlha. Psi jsou namrzlí a ojínění. Jdeme k Danovi na snídani, která se podobá včerejší večeři. Napájím psy teplou vodou. Esterce sundavám obleček, v noci se jí hodil. Loučíme se s Danem a jeho ženou, kteří nám pomáhají se zapřaháním. Šarkymu se v mlze psi otočili do protisměru a nedaří se mu je navést do správného směru. Bohužel se musíme dolů z Vladejasi dostat stejnou cestou jakou jsme sem včera vyjeli. Tzn., že nás čeká šílený sešup dolů. Vymysleli jsme, že psy vypřáhneme ze zádových šňůr a budou jen na krčácích. Dojeli jsme až k začátku srázu. Tak pomodlit se a jdeme na to. Jindra jede první. Je mlha, a tak nevím zda se mu podařilo dojet až dolů. Hup přes okraj a následuje volný pád dolů. Stojím na brzdě vší vahou, ale zdá se mi, že saně jedou šíleně rychle. Házím tlamu na bok a psi mě vláčejí po zemi. Zastavujeme se. Balto a Nanuk se prudkým zastavením vyvlíkli z obojků a pobíhají volně po svahu. Volám je a znovu připřahám za obojky. Zatímco rovnám psy, tak kolem mě prohučí Šarky. Přivázal se šňůrou k saním a teď padá držkopádem za sáněmi. Lítá v kotrmelcích a nemůže se zastavit. Saně sviští dolů, konečně spadli na bok a zastavili se. Šarky ztratil čepici, a tak mu jí beru dolů. Je pár desítek metrů pode mnou. Volám na něj, zda je celej. Po chvíli štrachání se znovu rozjíždí a za pár minut je dole. Já se marně snažím postavit těžké saně na sanice. Dokud saně leží na boku, tak nemůžeme pokračovat ve sjezdu. Zkouším se aspoň šoupat po boku, ale moc to nejde. Jindra to zezdola pozoruje a vydává se za mnou nahoru. Pomohl mi saně postavit a sjel s nimi z kopce. Já scházím dolů po svých. Tak doufám, že to nejhorší máme dnes za sebou. Jedeme zase lesem až k traverzu. Moji a Šarkovi psi neutáhnou těžké saně po nakloněné rovině. Jindra traverz zvládá dobře. Nahoře ukotvil psy a mě i Šarkymu se saněmi pomáhá. Baltovi,Fíkovi, Nanukovi a Brownie krvácejí pacičky od ostrého zmrzlého sněhu, a tak jim dávám botičky. Následuje slalom mezi smrčkama. Už ho zvládám "levou zadní".
U velké nové salaše, kterou jsme objevili na našich pěších výletech, na hodinu stavíme. Vaříme a obědváme polívku. Čekáme až trochu opadne mlha, abychom přejeli planiny. Vyrážíme dál. Asi ve třetině cesty se ale obracíme a vracíme se do salaše. Je mlha jako mlíko. Kuchtíme psí i naší večeři, SMSkujeme a vaříme rumunský bylinkový čaj. V noci zuří vichřice, která nás neustále budí. Jindra už to nevydrží a jde zkontrolovat ven psy.
Za chvíli vtrhne do salaše a vede Slika a Boženu. Říká, že venku je konec světa. Otočil se směr větru a Esterka, Slik a Božena byli jako na "vídrholci". Přivádím tedy Esterku do salaše, je zavátá jako sněhulák. Pokládáme ještě saně na bok, aby se za ně psi schoulili a nefoukalo na ně tolik. Esterce jsem nejdřív ustlala pod stolem, pak na posteli a ráno skončila u mě ve spacáku.

Expedice Rumunsko 2008-3.díl

20. března 2008 v 0:04 | hrobnice |  Mushing
5.den neděle 9.března
Je mlha a sněží. Ale vydáváme se na cestu. Chtěli bychom zdolat Mt. Vladejasa. Ale hora není vidět, a tak se nemáme podle čeho orientovat. Na pláni bloudíme, děláme kolečka a kroužíme na "okruhu" jako sprinťáci. Šarky si v kroužení libuje. Já a Jindra už míň.
Třikrát Jindra hledal cestu mezi smrčky, ale nemohl se strefit. Dojeli jsme nakonec ke srubu bez střechy, u kterého jsme předevčírem nocovali pod širákem. Zde necháváme saně a psy a nasazujeme sněžnice. Jindra rychle mizí mezi smrčky, já a Šarky se vydáváme po chvíli za ním. Jindrovi ale nestíháme, a tak se raději vracíme zpět ke psům. Po hodině se Jindra vrací. Našel prý značky a vyšlapal začátek cesty. Psi jsou už natěšený na další dobrodružství, tak vyrážíme cestou necestou mezi smrčky. Stezka se vine tak jak ji Jindra vyšlapal mezi stromečky a to v mírném traverzíčku. Přeložené saně mi neustále ujíždějí šejdrem a "objímáme" každý třetí stromek. Nadávám jako špaček. Co špaček, jako deset špačků! Zápasím v hlubokém sněhu s každou chvíli zaseknutými saněmi. Několikrát mi pomáhá za mnou jedoucí Pavel. Je to děs, jsem splavená jako když spadnu do vody. Sundavám si bundu, která je zevnitř celá mokrá. Jsem jen v mikině a vypařuju se. Ale jak se lopotím ve sněhu a rvu saně z pod stromů, tak jsem za chvíli jako sněhulák. Propadám se mnohdy po pás do sněhu. Psi na mě nechápavě koukaj, co to provádím. Po hodině dřiny (připadám si jako po složení vagónu uhlí) jsme se posunuli o nějakých 500 m dopředu. Jindra na nás čeká u první značky. Hurá, napojili jsme se na správnou cestu. Značek je však poskrovnu a nebo nejsou vidět. Jedem již mezi vysokými stromy jeden za druhým. Máme oči na šťopkách a hledáme značky. Musíme dát pozor, protože když si špatně zajedeme, je obtížné mezi stromy otáčet tolik psů.
Náhle nevíme kudy kam. Jindra se vydává na průzkum na jednu stranu, já po chvíli na druhou. Pavel hlídá psy. Ha, je tady cesta a taky značka. No sláva. Vracíme se ke psům a já beru Esterku za obojek s tím, že otočím spřežení do správného směru. Náhle se u menšího smrčku propadám do sněhu až po krk. Mám nahoru nataženou akorát ruku, ve které svírám stále Esterčin obojek. Škrábu se ven. Mám pořád jen mikinu a zasněžování mojí postavy je tedy dokonáno. Jsem jako pocukrovaná kremrole. Místo rukavic mám na rukou nasáklé "houby". Ale spřežení jsem nasměrovala na cestu a pokračujeme. Po chvíli vyjíždíme na planinu. Je dokonalá mlha. Dojíždíme k řídkému lesíku a zde stojíme. Nevíme kudy kam. Je vidět na 10 metrů a v téhle viditelnosti se značky špatně hledají. Zvláště v Rumunsku, kde mi připadá, že hustota značek je asi tak jedna na 0,5-1 km a to ještě nejlépe půl metru pod sněhem. Jindra se tedy vydává hledat napravo, já nalevo. Šarky to jistí na místě. Po půl hodině zjišťujeme, že sice Jindra jednu značku našel ale dál zase nic. Radíme se, zda zkusit ještě hledat dál a poté zabivakovat v lese a nebo se vrátit. Padá rozhodnutí, že se dnes vrátíme na naši salaš, kde jsme přespávali, a vyčkáme do zítra. Dobrá viditelnost je podmínkou dalšího postupu. Děsím se opětovného kličkování mezi smrčky, ale už to jde líp. Cesta zpět nám trvala slabé dvě hodinky a karambolů s objímáním smrčků již bylo méně. No, asi už se v jízdě na saních lepším. Psi už naši salaš berou jako domov a rádi se zavrtávají do svých včerejších pelechů.
Večer vaříme a sušíme věci a spacáky mrazem. Mejeme se ve vodě ohřáté v Řepíkáči-tedy jen Jindra a já. Šarky nás chce neustále při této činnosti fotit, ale jelikož ji provádíme venku, tak mu naštěstí zamrzá foťák. Je to hrozná rychlovka, ale člověk se trochu cítí lépe. A Jindra, ten přímo chrochtá blahem. Švestka a Slíva jsou již v pořádku. Jindra šel večer pro zásoby do saní a náhle začal nadávat. Jeden z jeho pejsků(myslím, že Slik) si šikovně rozepnul vak a sežral Jindrovi půlku salámu. No, tak teda salám nebude. Volali jsme ze salaše našemu kamarádovi Ríšovi Burdovi. Ale spojení je špatné. Kolem deváté večer uléháme do spacáků. Dnes již není na všem takový poprašek sněhu jako včera. V noci se budím, slyším kolem salaše kroky. Mám oči navrch hlavy. Kdo to je? Je to Fík, uvolnila se z karabiny a pobíhá kolem salaše. Nikam ale neutekla a je ráda, že mě vidí. Vylezu v podlikačkách ven a uložím Fíka do její "postýlky". Všichni pejsci vesele pochrupují.
6.den pondělí 10.března
Ráno se mi Jindra směje a vykládá Šarkymu, jak jsem v noci bláznila, že někdo chodí kolem salaše. Je oblačno a není moc vidět.
Vyčkáváme a podnikáme výlet do okolí na sněžnicích. Objevili jsme v okolí 3 salaše, z nichž jedna byla velká a pěkná. Dnešek jsme zvolili jako odpočinkový. Stejně nemůžeme kvůli špatné viditelnosti dál, tak budeme pořádně vařit.
Mám s sebou kuřecí řízečky. Na malé pánvičce smaží na sádle náš šéfkuchař Jindra okořeněné přírodní řízky. My se Šarkym baštíme, až máme boule za ušima. Následují křupavé bramboráčky. Samozřejmě z pytlíku, ale chutnají nám dobře.
Odpoledne vyrážíme na další výlet na sněžnicích. Fotíme se na památku u kamenné mohyly. Je už dost hodin, a tak se raději vracíme "domů" k salaši. Pejsci už čekají až jim uděláme teplou večeři. I my si dopřáváme teplé jídlo v podobě smažených lívanečků. Nemáme však nic na ně, a tak Šarky vaří instantní puding. Lívanečky s pudinkem chutnají jako od maminky. SMSkujeme domů. V noci mrzne, poletuje sníh, honí se mraky. Nám to nevadí a choulíme se do vyhřátých spacáků. Chudák Šarky má porouchaný zip na spacáku a při každé změně polohy se mu vršek rozepíná a musí ho neustále zapínat. Jindra to má vychytaný a má ve spacáku ještě "flísový" fusak, ve kterém spí v nočním úboru. No fakt, prostě má svoje oblíbené věci na spaní, něco jako pižamo. Labužník. To já si zalezu do spacáku v podlikačkách a mikině. Bosé nohy šoupnu do vlhkých vnitřků z bot a ještě se nohama nasoukám do sundaných gatí. Tím mi nemrznou nohy a vložky se suší tělesným teplem. To sušení mi poradil Jindra a ono to funguje.

Expedice Rumunsko 2008-2.díl

19. března 2008 v 0:25 | hrobnice |  Mushing
3.den pátek 7. března
Ráno se nám nechce z vyhřátých pelíšků, ale nakonec vstáváme. Jindra zjistil, že mu Gulit sežral postroj, tak mu dá náhradní. Nahlas mu vysvětluje, že "žrát postroj se nemá". Švestka i Slíva mají zase obě po včerejší rvačce nateklé tlamy a vypadají jako pitbulky. Horší je, že obě díky zánětu moc netáhnou. Proto dal Jindra Pavlovi Blekyho a já pak i Fifinku. Je sluníčko a fotím. Kamera zlobí a zašmodrchala se mi i páska na kazetě.
Přejíždíme planiny a po obou stranách máme krásné výhledy. Jedeme i kolem převysu. Švestka nejde a Pavel ji proto nechal čekat na pláni. Nejde ani na volno vedle saní-asi jí je dosti špatně díky kousným ranám.V té době ještě neměl naší Fífu, takže čtyři psi saně se Švestkou ve vaku neuvezou. Přejeli jsme mírné údolíčko a zastavili. Pavel nasadil sněžnice a asi 800 m se pro Švestku vrací. S Jindrou to z dálky pozorujeme. Švestka se bojí Pavlovo divné chůze na sněžnicích a stále před ním utíká. Nakonec jí ale páník polapí a vracejí se spolu k saním. Je opravdu nádherné počasí a vidíme snad až k Tatrám. Pohybujeme se v nadmořské výšce asi 1.500m n.m. Pavel se díky ŠvestkoSlívovému handicapu stále courá, takže mu půjčuju Fífu. Ke konci dnešní cesty dokonce Fífa s Černým i lídruje. Díky posile se oteklá Švestka může vézt v saních. Naši psové mají energii na rozdávání. Balto dokonce tak urputně táhnul, že mu praskl postroj a musím mu dát jiný (na což divně kouká, původní postroj měl 6 let). V kyprém sněhu moc nedrží velká kotva, "lopatička" na ní je příliš vodorovná a vyskakuje ze sněhu. U saní se povolil šroub u předního oblouku, ale Šarky má jeho nožík universál, na němž najdete i křížový šroubovák. Šroubek tedy utahuju a zjišťuju další "nedostatky"-neustále se mi povoluje lanko napínající vak saní, takže to musím hlídat. No, snad je to všechno a pokračujeme v putování. Koleno už se rozchodilo a tolik nebolí. Nebo, že by působil spíš Brufen? Cestou jsme minuli dvě salaše, ale do první hrozně zatejká a druhá má střechu na spadnutí. Takže nic.
Až u třetí salaše definitivně stavíme s úmyslem zde strávit noc. Chybí sice dvě třetiny střechy, ale vypadá to, že na nás aspoň nic nespadne. Pod kouskem střechy si vaříme instantní těstoviny, instantní ovesnou kaši, instantní polívku a čaj. Pejskům ohříváme vodu, kterou nosíme z nedalekého, leč krkolomně přístupného potůčku. Vyrábíme jim rovněž smrkové pelechy. Smrkové pelechy vyrábíme i sobě-budeme bivakovat pod širákem. S Pavlem ošetřuju Švestku a Slívu. Vyplachuju jim zahnisané abscesy na tlamě dezinfekčním roztokem a dávám jim celkově antibiotika. Pejsci dnes dřeli 5-6 hodin, tak jim jako rychlý zdroj energie přidávám do granulí sádlo.
Fotím západ slunce. Nádherně se pomalu šeří. Rukavice a vnitřky z bot si dávám opět uschnout do spacáku. Na noc si beru suché ponožky, aby mi bylo teploučko na nohy. S plnými bříšky se pejskům i nám příjemně spinká. V noci chvíli sněží a Jindra rychle staví stan. Ale sněžení brzy ustává, a tak dospáváme pod širákem. Šarky zkouší bivak ve žďáráku-je utahaný jako kotě, dnes se se psama docela nadřeli. Jeho krátkosrsťáci jsou navlečení do oblečků a noc přečkávají v pohodě.
4.den sobota 8.března
Když se probouzíme je už světlo. Na trámy salaše navěšujeme spacáky, aby z nich vymrzla vlhkost. Vaříme si čaj a ovesnou kaši k snídani. K tomu jednu cereální tyčinku a kus salámu. Náhle začíná sněžit a sněžení se zintenzivňuje.Rychle balíme rozvěšené spacáky a karimatky . Začíná se i zvedat vítr. Svoláváme "radu starších" a rozhodujeme se nechat saně a psy u salaše a vydáváme se na sněžnicích hledat lepší bydlení. Jindra přibližně tuší, kde by se mohly nějaké salaše nacházet. Jsme zachumlaní v kapucách. Udělala se docela slušná vánice. Nejprve jsme našli jednu salaš, která byla kompletně zasněžená, ale furt lepší než ta naše včerejší. Ale hledáme dál. Prozkoumali jsme i salaš, kterou jsme včera míjeli, ale do níž zatejkalo. Dnes díky poklesu teploty zjišťujeme, že voda zmrzla a salaš je celkem suchá. A hlavně-má střechu. Je rozhodnuto: stěhujeme se sem.
Vracíme se ke psům a organizujeme hromadný přesun do nové salaše. Ve vánici se rychle zafoukávají stopy a Esterka sjela mimo trať. Na pláni na ní řvu povely. Přes vítr mě moc neslyší. Nakonec poslechne a vracíme se do Jindrovi stopy. Našli jsme to.Rovnám sáně a psy vedle Jindrových. Náhle začíná Brownie jančit. Zamotala si zadní nohu do karabin a šňůr a panikaří. Rychle po ní skočím, aby se nehýbala a packu si nezlomila. Jak tak na ní ležím, tak přiskakuje Šarky s nožíkem a přeřezává zádovou šňůru a šnůrku na postroji. Později odpoledne vše přeřezané vyměňuju a spravuju. Ještě, že mám náhradní skoro všechno. Psi jsou za salaší v závětří, Pavel si dal svoje čtyři hafany do malého přístřešku. Naše útočiště má dvě místnosti-jednu "kuchyň" a druhá s palandama slouží jako "ložnice". Do "kuchyně" vytrvale jemně sněží, ale aspoň tam nefouká. Každý si zabýráme svoje místečko a vaříme si jídlo. Gulit sežral už druhý postroj a Jindra už žádný náhradní nemá. A tak Jindrovi půjčuju náš. Vaříme a povídáme, povídáme a vaříme. Zkoušíme jaký je signál a SMSkujeme domů. Myslíme na Janu Henychovou, která dnes vystartovala na trať závodu Finsmarklopet v Norsku. Je v podobných podmínkách jako my, a tak je to pro nás snadněji představitelné. Připravujeme psům žrádlo:granule se sádlem. Je mi zima. Přioblékám si druhou mikinu, druhé ponožky a podlikačky. Sundaváme psům postroje, jsou zmrzlé a tvrdé jako železo. Venku je pěkná divočina.
Větve v psích peleších neustále zafoukávají. Esterka vyfasovala obleček a libuje si. Druhý obleček dávám Jindrovo Slikovi. Jindra zkouší benzínová topná tělíska do rukavic. Jsou bezvadný, žhnou až 24 hodin. Až přijedu domů, tak si je musím také opatřit! Slívě a Švestce opět vyplachuju abscesy a dávám jim antibiotika. Vypadají už výrazně lépe než včera. Venku zuří vánice. V salaši je rozhodně útulněji, svíčky vytvářejí intimčo a já s Pavlem si píšeme zápisky. Popíjíme u toho vřelý čaj. Třeme si ruce a nohy, aby nám nebyla taková kosa. Drobný sníh pokryl skoro všechno v "ložnici", karimatku mám úplně bílou. Spacáček nás láká a my brzy zalejzáme do jeho teplíčka.

Expedice Rumunsko 2008-1.díl

18. března 2008 v 7:23 | hrobnice |  Mushing
Tak jsem se vrátila z Rumunska a zážitků mám na rozdávání, takže začnu vyprávět...Naše expedice začla pro mě už v úterý 4.března 2008, kdy jsem odpoledne přifrčela se sedmi pejskama k Jindrovi Zelenkovi do Brandýsa nad Labem. Celý večer jsme ještě krámovali, vymejšleli co vzít a co ne, dolaďovali detaily…
1.den středa 5.března
Ráno přijel do Brandýsa Pavel Šarky Šarkovský a připojili jsme k jeho Oktávce Jindrův přívěs s jeho 9-ti alaskánama, kdy Pavel k Báře a Áje přidal ještě svojí Švestku . Jindrova Kia měla tahat náš vlek se sedmi našema psama a Pavlovo Slívu,Černýho a Bílýho. Výsledkem byly dva povozy po deseti psech. Na našem vleku byly ještě dvoje saně-krátký tobogánek pro Pavla a můj plně naložený tobogán-takže silně antiaerodynamická sestava. Na Jindrovo přívěsu byli jen jeho "holé" saně bez vaku. Ještě k mým saním-skoro celou výbavu jsem doslova narvala do vaku a Vítek téměř 120-ti kilogramové sáně nasoukal sám na vlek…klobouk dolů,sundavali jsme pak ty saně ve čtyřech! Po osmé ranní jsme s požehnáním Jindrovo Věrky vyrazili na cestu. Jela jsem s Jindrou jako spolujezdec, Šarky jel za námi. Nejdřív jsme se napojili na D1 do Brna, pak směr SR (nutná měsíční dálniční známka pro SR-cca 240Kč),Slovenské Kúty, Rajka a nekonečné placaté Maďarsko (opět nutná čtyřdenní dálniční známka).
Projížděli jsme i polem stovky vrtulí-větrných elektráren. Mají tam větrné pláně, tak proč toho nevyužít. Budapešť jsme objeli městským okruhem (něco jako Pražská jižní spojka).Mimochodem jediný kopec, který jsme v Maďarsku viděli byl právě na území hlavního města. Já jsem navigovala, ale sjeli jsme o jeden sjezd dříve a už jsme začali bloudit. Nakonec jsme našli náhradní cestu a po hodině se napojili na správnou cestu. Naposledy jsme tankovali naftu na poslední české pumpě s tím, že dojedeme na první rumunskou pumpu. Nedojeli. Skončili jsme asi 2 km před hranicema a naštěstí 500 m od pumpy. S kanystříkem jsme zajeli se Šarkym na benzínku a načepovali 5 litrů. Byla už tma a my jsme svýma blikajícíma výstražnýma světlama upoutali pozornost zřejmě pohraniční policie. Ale řekli jsme, že jsme OK a bylo to. Místo nálevky na nalití nafty jsme použili papírový kornout. Hranice do Rumunska jsme projeli dobře, jen jsme ukázali naše pasy. Šarky se trochu zasekl, ptali se ho kolik veze psů a ten byl z toho tak zblblý, že řekl, že 20 ( a měl jen 4 petpasy od svých psů). Na první "exchange" stanici jsme vyměnili eura za rumunské rony a natankovali do Kii plnou (na pumpě se na nás vrhl její zaměstnanec a natankoval za nás-pro nás nezvyk). Opět jsme zaplatili silniční daň za 3 eura (nevím teda za co, neboť silnice byli v hrozném stavu, někdy připomínali jen lepší cesty). Projeli jsme hraniční Oradeu a směřovali do Beiuši. Ještě jsme venčili snad na nejzabahněnějším odpočívadle. Všude samý toulavý pes, že bychom z nich vytvořili i několik spřežení. Po hodině cesty jsme zastavili v Beiuši na náměstí a Jindra volal kamarádovi Mitikovi, že jsme tady. Ten asi za 10 minut přifrčel v šedé Dačii. Vřele se s námi přivítal a na první pohled byl moc sympatický a ochotný (bylo už kolem 22.00 h našeho času, tj. 23.00 h rumunského času). Navedl nás do 10 km vzdálené vesničky Buduaresy, kde jsme se u jeho maminky a sestry Feličie ubytovali.
Domeček byl ve stylu našich venkovských řadových domečků před 50-ti lety. Auta a psy jsme zaparkovali na zahradě mezi jablůňkami. Za zahradou byl veliký hřbitov, vedle zahrady škola,hřiště a venkovní školácké záchodky. Pejsky jsme nakrmili a šup do domečku. Navečeřeli jsme se, povídali si s Mitikou (rukama nohama) a Feličií (anglicky-hlavně Pavel, neboť z nás tří uměl mluvit nejlíp, tedy spíš jediný uměl anglicky a já s Jindrou jsme jen sem tam něco pochytili a pronesli maximálně větu o třech slovech). Po půlnoci jsme šli chrupat.
2.den čtvrtek 6. března
Ráno jsme definitivně dopakovali sáně, napojili pejsky. V saních jsme měli žrádlo pro psy na 8-10 dní, jídlo pro nás na 8-10 dní, termosku,5 litrů lihu do vařiče Řepíkáče, misky pro psy,5 kg vepřového sádla pro psy, sněžnice, spacák, karimatku, lopatku uhelku, jedno oblečení na převlečení, několik ponožek,náhradní rukavice, lyžařské brýle, vařič benzíňák, nádoby na vaření, svíčky, sirky, botičky pro psy, obleček pro Esterku, náhradní boty na převlečení, náhradní šňůry, 3 náhradní postroje, několik náhradních karabin, kameru a foťák, čelovku, náhradní baterky do elektroniky a do čelovky, nožík, nějaké léky a mastičky pro lidi, lékárničku pro psy, toaleťák, tabletky proti křečím,kombinačky na šroubování zmrzlých karabin,lepící pásku a jiné drobné věci na spravování všeho možného. Jindra navíc vezl stan, sekeru a kanystr s 5-ti litry benzínu. Všechno se nějak do saní vešlo, jen můj maxispacák, karimatka, lopatka a sněžnice byly připevněné na vaku. Všechny věci jsme měli zabalené do igelitových pytlů, event. do nepromokavých tašek. Během balení se u školního plotu seběhlo asi 20 školáků a všelijak na nás a psy povykovali, házeli jim sušenky a chleba. Jakmile začla vyučovací hodina, tak zmizeli a za chvíli už byli zase nalepeni na plotu. Zkrátka to se nevidí každý den. Když bylo konečně hotovo, tak jsme se šli do kuchyně nasnídat. Kolem 11.hodiny jsme vyrazili do 10 km vzdáleného Stina de Vale, místa našeho startu.
Doprovázel nás Mitika se svojí Dačií. Vystoupali jsme serpentýnami do výšky asi 1.100m n.m. Sněhu metr, nikde ani človíček. Uvázali jsme psy ke stromům a dopravní značce, zakotvili sáně a Pavel s Mitikou jeli dolů do Budureasy odvézt auta. Za hodinu Mitika přivezl Pavla zpátky a my se chystali ke startu. V zápalu startovní horečky se porvala Slíva se Švestkou a Esterka mi rozcupovala igeliťák na spacáku. Tak jsme tedy přežili start a hurá na trať. Cesta vedla do kopce úzkou stezkou, kterou Jindra jako razič projel. Já jsem jela za ním a poslední jel Šarky. Stoupali jsme asi hodinu v hlubokém sněhu, přeložené saně vrzali a skřípali. Sem tam bylo trochu vidět, sem tam byla mlha. Jindra na nás čekal na pláni a spřežení měl zakotvené za železnou tyč se značkou. Teď prý sjedeme mezi stromama na úboční stezku. Samozřejmě sem se hned o dva stromy zasekla a Šarky mi pomáhal zakouslé sáně vyprostit. Úzká cestička se vinula napříč svahem a já jsem sledovala stopy Jindrových saní. Najednou mu saně dle stop ujeli ze svahu, ale psi mu je vytáhli. Aktivní Esterka se vydala slepě po těchto stopách. Tzn. že to napálila přímo rovně dolů ze svahu. Než jsem zareagovala, tak jsme se zasekli o strom asi 15 m pod cestou. Psi v klubíčku, šňůry zamotaný a sáně ve stromě. Šarky jedoucí za mnou na mě houknul, jestli jsme celý a slejzal mi pomoct. Nejdřív jsme narovnali psy směrem zpátky nahoru, vymotali je ze šňůr, a pak jsme se snažili otočit i saně čumákem nahoru. Bylo to nadlidské úsilí, neboť s metrákovými saněmi na prudkém svahu nebylo možno ani s pomocí sedmi psů hnout. Každý krok v hlubokém sněhu nahoru znamenal dva kroky dolů. Po několika marných pokusech saně posunout o píď nahoru jsme se rozhodli, že vypřáhneme psy, nacvakáme je ke stromům, vyložíme sáně, přenosíme věci a lehčí sáně pak vytáhneme na cestičku. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Tahle činnost nám trvala dvě hodiny. Mezitím se tam objevil i Jindra, který na nás opodál marně čekal, až to nevydržel, nechal uvázané psy za značku a pěšky se vydal 2 km zpátky k nám. Byl z toho ještě víc udejchanej než my s Pavlem. Nakonec zrádný úsek šťastně přejel i Šarky, já jsem znovu zapřáhla a pokračovali jsme v cestě. Ještě jsem se při projíždění kolem jednoho stromečku zasekla kotvou do větve a musela jsem použít pilku, abych větev z kotvy dostala. Po uvolnění saní jsme pokračovali ještě chvíli v cestě, ale začlo se stmívat a tak jsme s pomocí Jindry sjeli k jedné salaši v údolí pod horou Poinou.
Salaš byla pěkná, střecha celá. Vyházeli jsme sníh od vchodu, vyhrabali díry pro psy, nařezali smrkové větve na vystlání děr a uvařili vodu nejprve pro psy a pak i pro nás. Zapálili jsme svíčky, povídali jsme si zážitky z dnešního dne a postupně zalezli do spacáku. Trochu mě bolí koleno z toho hlubokého sněhu, ale Brufen a obinadlo to jistí. Noc byla příjemná a spali jsme jako mimina. Během noci mi ve spacáku uschly vnitřky do bot, ponožky i rukavice. Kluci se mi smějou, že mám spacák jako na mamuta, ale já si v teplíčku libuju.

výlet do Chomutovského zooparku

1. března 2008 v 19:52 | hrobníci |  Ládíček Hrobníček a jeho mamina
Tak jsme první březnový den roku 2008 vyrazili do Chomutova do zooparku. Zrovna řádila vichřice Emma, ale v parku to celkem šlo. Ráno jsme ještě vyfotili sýkorku na našem krmítku...
Nejdříve jsme si prohlídli noktuárium-noční pavilon, kde se nám nejvíc líbili dva chrupající jezevci. Pak už hurá k vlkům...
Vlezli jsme si rovněž do vlčího doupěte, kdy výzorem je vidět přímo prostředek výběhu. Do doupěte se lezlo přesně jako do nory...
Na výletě byl s námi i náš kamarád Roman Habásko, který si musel na houpačce vyzkoušet polohu netopýra...
Tak když se kluci vyblbli, tak jsme pokračovali směrem k medvědům. Ve výběhu byl jen jeden, ale byl zrovna v nějakém dobrém rozpoložení, drbal se na noze a něco žvejkal...
Těšila jsem se na losa, ale ten nebyl vidět. Koukli jsme tedy na další kopytníky-velbloudy,stepní skot a vodní buvoli. Vítkovi se zase nejvíc líbili dravci a sovy...
Viděli jsme i akvadukt, ohradu pro mývaly bez mývalů(ti spali vysoko v korunách stromů a dlabali na nás), dva tuleně (větší mláďátko Béďa si nás zvědavě prohlíželo) a hřbitov vymizelých živočišných druhů...
Mě se moc líbili různobarevné kachničky, plameňáci, kondoři a volavky, kdy tito ptáci si mohou volně odlétnout z hnízdiště a zase se kdykoliv vrátit...
Přestože byla zima a fučel vítr, tak se nám v zooparku moc líbilo a chystáme se zvířátka navštívit v létě nebo na podzim.
Další fotečky na :