Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Srpen 2008

Tréning na Stezku vlka

24. srpna 2008 v 15:45 | hrobnice |  Dogtreking
Za týden odjíždíme s Baltíkem na náš další dogtrek, tak jsme v sobotu 23.srpna 2008 v rámci přípravy šli protáhnout naše těla na menší výlet po horách. Z Hrobu jsme pokračovali do Domaslavic, malé vesničky, kde je farma s kravičkami a koníky.
Dále jsme putovali stále podle vlakové trati až do Oseka k nádraží a odtud už jsme začli stoupat nahoru na hrad Rýzmburk, tedy jen jeho zříceninu. Pak už po vrstevnici až k bývalé chatě Máně, kde nyní staví regulační koryto horského potoka.
Ještě kousek do kopce. Uf! Jsme na Stropníku. 885 m.n.m. Můj oblíbený vrchol, kam každý rok několikrát vyšplhám. Nádhera,krása. Vítr funí a je už celkem zima. Ve vzduchu cítím podzim.
Pak pokračujeme po hřebeni až na Vrch tří pánů a pak dál k vrtulím, kterým já říkám "Tři bratři"-Vavřinec,Bronislav a Ferdinand.
Od vrtulí na Bouřňák a Hrobskou sjezdovkou dolů do Hrobu. Cestou potkáváme málo lidí, ale jedna turistická dvojice stála za to, když postarší paní seděla uprostřed Hrobské sjezdovky a mladší pán jí masíroval nohy-zřejmě měla svalovou křeč. Ptali se nás, jak je to ještě daleko do Hrobu a hladili si vykuleného Baltíka. Doma následovalo tradiční vítání a zkoumání Baltíka ostatními pejsky kdeže to jako byl.
Dalších pár foteček najdete na:

Canny

20. srpna 2008 v 22:08 | hrobníci |  Vzpomínáme

Canny Bílá vydra, moje nejlepší a nejchytřejší fenka sibiřský husky. Vzala jsme si ji od manželů Vaňkových z Polubného ve věku necelých 7 let ještě spolu s pejskem Hobouskem. Narodila se v r.1992. Byla to droboučká holka, moc krásná, běhala jako leader, poslouchala na slovo. Byla to jedinečná fenečka, žádná se jí dosud nevyrovnala. Umřela náhle v únoru 2004 ve věku 11,5 roku, kdy ještě týden předtím běžela závod v Jiřetíně. Moc na ní vzpomínám, na její počest jsem pojmenovala jedinou fenku z mého C vrhu po ní -"Canny". Tato fotka je z doby, kdy u mě Canny byla pár týdnů-z července 1999 (necelých 7 let).

Podbořany-Petrohrad

12. srpna 2008 v 19:59 | hrobnice |  Dogtreking
V pátek s pěkným datem 8.8.2008 jsem v Přítkově naložila vzorně v pozoru u silnice stojící Lucku Wegnerovou s Kittuk a s baťohama a naším Baltíkem a "nezletilou" Růženkou jsme vyrazili do Podbořan k Romanovi Habáskovi. Kittuk celou cestu "čuměla" do zadních dveří a slintala. Růženka se dokonce poblinkala. Takže první, co jsem v Podbořanech udělala, že jsem uklízela kufr auta od Růženčiných vyvrhnutých rozkousaných žaludečními kyselinami sežraných jablek. Baltík okamžitě poznal, že tady už byl, zato Růža byla vykulená-ale asi jen 10 minut. Pak se vrhla na Romanovo nového devítitýdenního SH minipsa Jovieho alias Barbara Conana. A už se až do neděle od sebe téměř neodlepili. Na setkání se sjelo několik musherů a kamarádů:Lucka Anděrová(2v1) a Zdeněk s Kesy a Didou, Milánek Šindelář, Petr Gurega s Avanem a Gasem,Bára Zelenková s Davidem a Baltem, Cazcem a Eskymákem, Petra Davidová s Wulfíkem, Klára Brzová s Timíkem, Lucka Wegnerová s Kittuk (její fotečky najdete na rajčeti pod uživatelem LusyW), já s Baltem a Růžou a hostitel Roman Habásko. V sobotu večer pak přibyli ještě Janinka a Venca Zetkovic s Orinkou a mikropsem Peggynkou.
Po vybalení věcí,psů,jídla a pití jsme společně odešli do Podbořan do restaurace Slunce na večeři. Za tmy jsme se vrátili "domů" a pokračovali jsme v dobrém jídle a pití. Popřáli jsme Romanovi k svátku, dostal od nás hromadný dáreček a spoustu sladkostí, mrožíky a vlčí přáníčko. Kolem půl třetí nás zmohla únava a uložili jsme se všude možně po zahradě,kotci,autech a Klára s LuckouA se usídlily u Romana v pokoji. Ráno nás zbudil déšť, a tak jsme se vstáváním nespěchali. Udělali jsme si vydatnou snídani a po osmé hodině vyrazili směr Kryry. Růženku jsem nechala na starosti Báře Zelenkový, která s Davidem a jejími psy vyrazili na menší výlet do Krásného dvora-jejich pětiměsíční Eskymák by naši plánovanou trasu neušel. Furt jsem Báře telefonovala co Růženka a ona že je v pořádku, spí nebo běhá na volno a je spokojená.
Náš hlavní peloton se mezitím vlnil polem a lesem ke Kryrům. Zde jsme budili pozdvižení před místní sámoškou. Posilňovali jsme se rohlíkama, nanukama,sekanou, sušenkama a taky jsme připíjeli stále na sníh (Milánek k tomuto účelu nesl s sebou malého jásoňka). Hotovo, jsme všichni napapkaný, a tak vzhůru na Kryrskou rozhlednu. Zdolali jsme malý kopeček a ocitli jsme se u rozhledny. Měli otevřeno, tak jsem koupila turistickou známku a hurá nahoru na vrchol rozhledny. Točité schody, baf na LuckuW a už jsme na ochozu. Vítr funí až nám holkám lítají vlasy kolem celé hlavy. Krásné výhledy, byl vidět i Bořeň u Bíliny, různé čoudíky a komíny a Krušné hory s vrtulema. Pejsky jsme nechali přivázané pod rozhlednou a LuckaA je hlídala. Stále si u hlídání fotila Didu a Kesy-asi po 9874 x . Zamávali jsme jí, vyfotili si jí i výhledy a zase šup dolů. Ještě společné foto u rozhledny-fotil Roman Habásko (fotky má na rajčeti pod uživatelem Romanhasky). Pak jsme pojednom po úzké cestičce sestupovali na cestu vedoucí do Petrohradu.
Šli jsme cestou necestou, polem nepolem a náhle cesta opravdu končila u neposekaného ječmenového pole.
Milan alias Rajčák jdoucí v čele prorážel cestu jako tank. Naštěstí byl ječmen místy polehlý, ale i tak jsme zvedali nohy vysoko jako bychom šli ve sněhu-koneckonců, furt jsme připíjeli na sníh, tak teď to máme! Konečně pole končí, Milánek v jeho bavlněných gaťkách harapeskách je samá kulička svízele přítuli, ale moc to neřeší a raději si zapálí cigaretku vyprošťovačku. Malé občerstvení, každý si vyklepe boty, obere psa od všudypřítomných svízelových kuliček a jdeme dále. Dostáváme se k silnici, podél je samý chmel a za chvíli jsme v Černicích a hned nato v Petrohradu. Ještě malé pivko a vodu pro psy v motorestu a pokračujeme k Petrohradskému blázinci. Opouští nás Petr Gurega, kterého bolí kolena a jde na návštěvu k Zetkům. My tam také dorazíme, ale nejdříve se vyšplháme na Petrohradskou rotundu.
Jsou zde opět krásné výhledy, rotunda sama o sobě je zanedbaná, studna nefunguje, ale panoramata jsou nádherná. Milánek vyhlíží Klínovec, Petra se na vyhlídce bojí výšek a LuckaW vyhlídku raději vynechává zcela. LuckaA tradičně hlídá uvázané pejsky pod vyhlídkou. Pokochali jsme se a tak rychle dolů a zase nahoru k Zetkovic novému domečku zvanému Zetkohrad. Je to pěknej krpál, ale na kopci nás vítá rozesmátý Venca a hrdě nám ukazuje svoje sídlo.
Exkurze je pečlivá po celém panství. Ukazuje nám kde bude kotec a výběh pro pejsky, kde bude bouda na káru, vejminek, kuchyň a obývák i budoucí podkrovní byteček. Krása, i když práce bude na domečku ještě jako na kostele. Loučíme se s Vencou, který odváží Petra Guregu a Milánka do Podbořan. My ostatní ťapkáme po svých na Petrohradské nádraží. Najednou se Wulfíkovi nelíbí, že mu Timík funí na ocas a dojde k malé rvačce. Je to tak náhlé, že se Kesy lekne a pustí i jablko, které si nese nasyslené v tlamě už takovou dobu.
Na nádraží je zatím pusto a prázdno, vláček do Podbořan jede až za půl hodiny. Lavičky nikde, a tak si poleháme na perón a za chvíli už všichni podléháme lenošení, slunění a nicnedělání. Pak už začínají chodit turisté a stáváme se opět atrakcí. Lidé si hladí pejsky, ptají se na všechno možné, někteří dokonce znají některé závody v Krušných horách. Húúúú a je tu motoráček. Honem rychle do druhého prázdného vagónku. Naskáčeme do vlaku a vagón máme úplně pro sebe. Hafíci koukají, cože jim to ti páníci nasadili na tlamu. Někteří mají košík poprvé v životě, ale nesou to statečně. I malá Kittuk to hrdinně vydržela. Třetí zastávku vystupujeme v Podbořanech. Máme to kousek k Romanovi. Zde už čekají Zeťourci, Petr s Milanem a Bára s Davidem. Vítám se s Růženkou-je vidět, že jí nic moc nechybí a byla s Bárou spokojená. Baltík uléhá a odpočívá s plným bříškem granulí.
Tak a teď je řada na nás na pánících, abychom se najedli. Griluje se masíčko, párečky,klobásky i brambory zabalené do alobalu. Pití, jídla, všeho je dost. Milan vybalil kytaru a dokud může, tak hraje a zpívá. Pomalu se setmělo, přehoupla se půlnoc a začla být celkem zima. Balíme se do svetrů, spacáků a zahříváme se i zevnitř- tedy hlavně zevnitř. Venca baví přítomné, mě najednou nějak padá hlava a tak se stěhuju do spacáčku do auta. Ach jo, už nevydržím co za mlada. V neděli ráno nespěcháme se vstáváním, Baltík spí navolno a vždy se drží nablízku Zdeňka. Růža už po ránu lítá s Joviem a loví kdejaké odpadky. Snídáme čajíček nebo kafíčko a v devět hodin vyrážíme na krátký původně asi 4-kilometrový výlet na vrch Rubín.
Beru s sebou i Růženku, jde přivázaná vedle Baltíka. Projdeme městem, pak kolem stoky a kafilérie a ejhle-kousek za kafilérií cesta končí a je tu po jedné straně bažina a po druhé vzrostlé ječmenové pole. Růža se navíc vyválela v smradlavé bahenní louži a je jako černoch-fakt má tu bílou barvu úplně zbytečně. Čelem vzad a musíme obklikou. Tudíž zpět do města, kousek po silnici a pak polem k vesničce pod Rubínem.
Už na silnici Růža nemůže. Naštěstí jde s námi Venca Zetek, který nese cestovní pelíšek pro malou Peggynku (mimochodem Peggynka byla prohlášena za nejmladšího psího trekaře v historii dogtreku). Růža se stočí v Peggynčině pelíšku a nese se. Na polní cestě jí pouštím navolno. Drží se naší skupiny a nemá tendenci utíkat. Osvěžíme sebe i psy v Dolánském potoce a už se škrábeme na Rubín. Je to krkolomný svah, lezeme po čtyřech. Jdeme s Baltíkem a Růžou asi uprostřed konvoje, když tu náhle stojíme. Přede mnou drápající se LuckaW s děsem v očích kříčí:"Vosy!" a kamzičím skokem se řítí ke mně. Vepředu Orinka nešťastně šlápla do vosího hnízda a začíná tóčo. Divoké vosy štípou kolem sebe jako pominuté, Janinka srdceryvně ječí (má totiž na vosí bodnutí alergii), Rajčák má vosy na zádech, Roman mu slíká triko a "urakvuje" jednu vosu za druhou. Orinka, Janinka a Rajčák to schytali nejvíc, Timík a Kittuk vyfasovali jeden ďobanec do čumáku. Zbytek výpravy sedí na prudkém svahu. Nemůžeme ani dolů ani nahoru. Péťa se vydává na průzkum okolí. Růža do toho ječí, Balto chce dolů a strhává mě s sebou. Péťa a Míra(Romanův kamarád) našli boční cestu.
Drápeme se tedy trním nahoru, Růža odmítá jít a tak ji do svahu vleču za obojek jako hadr. Péťa přede mnou přidržuje Baltíka za obojek, aby náhodou zase neudělal čelem vzad dolů. Jsme konečně na vrchu-splavení a poškrábaní. Hned zase sestupujeme jinou cestou dolů. Růžu beru do Péťina batohu. Leží v něm dobře, ale stále kvílí. Je unavená a protivná jako dítě. Petr nemůže na kolena přestože jsem mu zapůjčila dvě ortézy-asi mě proklíná, že jsem ho ukecala aby šel dnes s námi.Po tomto divokém zážitku odpočíváme u potoka. Poštípaný Milan, Janinka(s Peggynkou) a Orinka zůstávájí. Spolu s nimi zde počká na odvoz i LuckaA a moje Růženka, která okamžitě ve vteřině spí.
Ostatní se vydávají na zpáteční cestu. Asi po třičtvrtě hodince docházíme k pumpě a osvěžujeme se ledovou Mattonkou.
Projdeme město a jsme u Romana na zahradě. Zdeněk a Venca vyrážejí auty na záchranu zbytku naší výpravy pod vrch Rubín. Za chvíli jsme zase všichni spolu, sčítáme "škody" a vyprávíme si žhavé zážitky. Ještě grilované masíčko na cestu a rozjíždíme se ke svým domovům. Bylo to opět super a díky Romanovi za starostlivou péči o nás.
Více foteček najdete na :

Můstek

7. srpna 2008 v 22:19 | hrobníci |  Hrobská jízda
Jelikož podzim se blíží a s ním i Hrobská jízda, tak jsme se rozhodli zrekonstruovat můstek přes potok. Je to taková malá rarita našich závodů, tak se o ni musíme náležitě starat. Nejprve jsme s Vítkem vytrhali stará prkna.
Zjistili jsme , že některé nosné trámy jsou již značně zetlelé, tak Vítek rozhodl, že je vyměníme. Mysleli jsme přitom hlavně na novou závodnici chystající se na Hrobskou jízdu-Pavlu od Burďásků. Aby si svojí první závodní jízdu vychutnala jak se patří, tak Vítek spolu se sousedem Milošem s velkým úsilím položili nové nosné klády. Z místní pily jsem přivezla krásné třímetrové fošny a kluci je položili. Vítek ještě okraje můstku zarovnal motorovou pilou.
Tak a teď může Pavla s klidem přijet-na široký můstek se strefí i slepej. A nosnost můstku vydrží i Zelenkovic káru "tank".

Cyklovýlet na Moldavu

2. srpna 2008 v 20:01 | hrobníci |  Ládíček Hrobníček a jeho mamina
V pátek 1.srpna 2008 přijelo do Hrobu pár kamarádů mašerů-Zeťourci, Roman Habásko a Wegnůrci a uspořádali jsme malý piknik u táboráčku.
Asistoval nám při tom náš starý malamut Kazan-loudil, všechno olizovat a spal "u zdroje".Baštili jsme Vítkovo masíčko,buřtíky a popíjeli silný Prazdroj a samozřejmě jsme si Amundsenem připili "na sníh". Hezky se povídalo, ohýnek plápolal a kolem půl jedné jsme zabivakovali na zahradě pod širákem. Kazan si oblíbil Romana, ulehl vedle jeho spacáku a ze vší lásky mu nakonec počůral nejprve ruku a pak i nohy. V noci krásně foukalo, ale nepršelo, takže jsme se probudili do sobotního rána suší. Lidi, co chodili po ránu kolem zahrádek na naše bivaky koukali trochu divně, ale nakonec pozdravili i silně rozčepejřeného Vencu Zetka, který svým zjevem připomínal náčelníka Šošonů. Posnídali jsme borůvkový koláč, vyvenčila jsme pejsky a Zeťourci museli odjet do Plzně. No nedá se nic dělat. Ve složení Vítek,Roman, Lucka Wegnerová se svým přítelem Lukášem a já jsme vyrazili s kolama na Hrobské vlakové nádraží. Nastoupili jsme do motoráčku směr Moldava. Vítek v tunelu bafal na Lucku. Na Moldavě jsme si nasadili helmy a vyrazili jsme na lyžařský areál. Já jsem jediná měla trekové kolo, takže jsem z kopce mohutně brzdila i očima abych nehodila tlamu a tím byla pozadu. Ostatní to z kopce mastili rychlostí blesku a ještě šlapali. Na rovince, do kopce a na asfaltu jsem to ale doháněla.
Stejně jsme na sebe čekali a jeli skoro pořád pohromadě, povídali si a dělali různé pauzy. Třeba borůvkovou na sběr borůvek, malinovou na sběr malin, čůrací, čekací na šneky, foťákovou, baštící…Z lyžařského areálu jsme se museli výšlapem prudkého kopce dostat na silnici vedoucí na Cínovec.
Jediný, kdo šílený kopec vyšlápl na kole byl zdatný Roman a skoro celý ho vyšlápl také Lukáš. My ostatní jsme také šlapali, ale po svých. Lucka třeba tak vehementně tlačila až se jí z toho rosily brýle a musela je raději sundat. Zatímco jsme se plahočili nahoru, tak na kopečku na nás už chlapi čekali a měli "kouřovou". Dorazili jsme na Cínovec. Všude byla golfová tráva,golfisti a krásní koně a poníci. Poníci byli tak pidi, že jejich hříbátka byla velká jak menší haskouni. Přejeli jsme most přes silnici E55 a pokračovali na Komáří vížku. Byl tam jeden prudší sjezdík, moje trekové kolo opět úpělo, ale zbytek byl příjemný mírně do kopce.
Na Komárce jsme si v místním hotýlku dali výbornou česnečku, pokochali jsme se panoramatama a mastili zpět na Cínovec. Jeli jsme nyní jinou cestou lesem a loukama.
Viděli jsme malého hada, koukali jsme a koukali a shodli se, že je to malá zmijka. Tak jsme raději upalovali dál. Na Cínovci jsme zase pozdravili pasoucí se koníky a po silnici svištěli na Vitišku. Roman čmajznul z golfového hřiště jeden žlutý míček-ladil mu k jeho žlutému dresu.
Na Vitišce jsme se usadili před chatou a objednali si smažáčka s bramborama. Popovídali jsme si se zvláštním číšníkem(ujala se jeho hláška:"hranolky tady nedělám, protože to smrdí a já tady bydlím") a pomazlili se s kocourem Albertem, který lovil Romanův golfový míček. Trochu se rozpršelo, ale to nám nevadilo, neboť nás čekal zážitek v podobě dlouhého několikakilometrového sjezdu po silnici do Hrobu. Byla to super adrenalinová jízda. Vítek s Romanem honili auta, my šneci jsme při sjezdu přece jen trochu brzdili. V Hrobě jsme se usušili, převlíkli a Vítek uvařil jeho oblíbené mexické fazole, všichni si pochutnali a ani se jim nechtělo odjet domů. Byl to fajn výlet a v budoucnu zase něco obdobného podnikneme.
Více fotek najdete na :