Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Září 2008

Hlince aneb musherská svatba- září 2008

29. září 2008 v 15:43 | hrobníci |  Mushing
To vám byla sláva! Jedli,pili,hodovali, dobrou vůli spolu měli..Ale začnu od začátku. Byli jsme pozváni od Zeťourků na víkend do Hlince k Berounce. I se psama. A hlavně na svatbu. Venca jen tak mimo řečí prohlásil, že se v sobotu odskočí do Plzně oženit s Janičkou. Prostě Venca.

V pátek jsme tedy sbalili náš cirkus i s Kazanem a odjeli do 100 km vzdáleného tábora u Berounky. Sešlo se nás tu kolem 25 musherů a kamarádů a mraky psů.Večer jsme usedli k "rodinnému krbu" do hospůdky a klábosili a popíjeli. V sobotu brzy ráno Roman Habásko odvezl ženicha do nedaleké vesničky, kde si ho už převzali příbuzní a odfrčel do Plzně. My ostatní jsme vychrupávali.

Kolem osmé jsme zapřahali a jeli na ranní trénink. Vzala jsem s sebou Péťu Davidovou a jejího Wulfíka. Projeli jsme se krásně na asi 6km dlouhé trati. Mezitím se z mlhy vyklubalo sluníčko a kolem desáté už pražilo ze všech sil. Během dne se ještě sjížděli opozdilci.

Vítek s Milanem Čurdou vyrazili na kánoi na Berounku. Šlo jim to dobře, dorazili proti proudu až do Krašova na hrad. Vrátili se až po dvou hodinách. Pak jsme přišli na řadu my holky-já a Péťa Davidová. Moc nám to zezačátku nešlo. Přestože jsme dostali školení od Romana Habáska, tak jsme se zpočátku motaly kolem břehu. Milan, Vítek a Roman na nás pokřikovali ze břehu a mysleli si určitě něco o tom, jaká je to hrůza ty dvě ženský. Pak jsme ale chytily druhý dech a šlo nám to vcelku dobře-na začátečníky. Ani jednou jsme se nepřevrátili!

Přes den jsme jen tak odpočívali, slunili se(i pejsci) a vyhlíželi novomanžele. Kolem páté odpolední dorazili. A za nimi autobus svatebčanů. Janička v krásných bílých šatičkách, načinčané vlásky, šperky…no nádherná nevěsta. Venca v kvádru-taky mu to moc slušelo. Hned u vjezdu do tábora měl Venoušek připravenou našňořenou káru a na výběr chomout nebo psí postroj velikosti XXL.

Pro jistotu se nasoukal do obojího a hyjé už táhnul Janičku. Těžká chlaňovka a krásná nevěsta dělali své a Venca se pěkně v postroji zapotil. Pak následovalo bouřlivé přivítání s Orinkou a rodinné foto s kým jiným než právě zase s Orinkou. Na vyzkoušení dostali manžílkové Čurdovic a Bielikovic mimča a pak už jsme se na ně my "špinavci" musherský vrhli s gratulacemi a svatebními dary. Foťáky jenom cvakali.

A mohla začít hostina. Svatebčané a musherský lid věčně hladový zapřičinili mohutné ubývání nekonečných zásob a dobrot svatebních a to jak pevných(jídlo), tak tekutých.

Kolem půl sedmé začali musheři zapřahat na večerní trénink, návštěvníci se bavili a bylo dobře. Na projížďku jsem opět vzala Péťu Davidovou. Jeli jsme s Milanem Petruželkou delší asi 11,5 km dlouhý okruh po polních a lesních cestách. Pejsci hezky ťapali a dojížděli jsme do cíle už za tmy(ještě že jsem měla aspoň mrňavou čelovku a Milana po ruce-trať jsme jeli poprvé a nevěděli jsme kudy). Večer jsem ještě zašívala za silně polních podmínek Šídlovic pokousaného maximalamuta. Postarat se ještě o pejsky, dát jim napít a už šupky do hospůdky.

Esterka a Milan Šindelářovi krásně pěli a hráli na kytary, kamínka sálala a hlava mi padala. Popíjeli jsme Johny Walkera Zelenku, dojídali zbytky obložených mís, zpívali jsme a bavili se o všem možném a hlavně o ježdění,psech a plánech. Statečně jsem se držela až do jedné hodiny. Zeťourci se bavili, hlavně z Venci opadl ten stres a sršel humorem.Hrobník už dávno chrněl ve spacáčku v autě, když jsem se soukala na kutě.

Nedělní ráno bylo opět mlhavé. Dali jsme si nejprve ranní čajíček a rokovali u ohlodaného prasete. Pak jsme vyrazili na trénink. Jindra Zelenka držel při zapřahání Esterku, která neřekla ani haf a držela jak beran bez svého hysterického zapřahacího kousacího záchvatu. Asi ten "Šerpa" má na ní dobrý vliv.Tradičně jsem jela s Péťou a tentokrát i s jejím Wulfíkem na delší trať.

Asi jak bylo chladněji, tak i jízda byla rychlejší než včera a za hodinku jsme byli zpátky. Od Romany Bielikový jsme si půjčila její koloběžku "Svenovku" a jela se starou Kanagou na projížďku.

Jen kolem louky asi 2km. Přes počáteční potíže s jízdou dopředu pak Kanaga rychle pochopila co po ní chci a už mastila za ostatními. Zdendovi s Didou a Péťe s Devonem(nebo Dintym?-furt si je pletu) to pěkně mazalo. Kolem jedenácté už sluníčko plně pražilo. Vytáhli jsme si lavice na louku a posedali kolem stolu.

Dojídali jsme dortíky a koláče, popíjeli kafíčko a čaj a nikomu se nechtělo domů. Bylo tady u Berounky krásně. Guregovic a Šídlovic si odváželi domů bezprizorní malá koťátka, která se tady celou dobu motala bez mámy.

Odjížděli jsme až kolem druhé odpolední. Těšíme se na další musherské setkání v Hlincích.Třeba zase svatebním…kdo tentokrát?…
Fotil i Roman Habásko-jukněte do oblíbených stránek(Roman Habásko-galerie). A taky Lucka Wegnerová-na rajčeti ji najdete jako uživatel LusyW.

Hrobská jízda-občerstvovací pozvánka

25. září 2008 v 16:08 | Michal Holý a kol. |  Hrobská jízda
Ahoj kamarádi, náš vrchní občerstvovač na Hrobskou jízdu Michal Holý (ačkoliv má stejné příjmení, tak to není náš příbuzný ani z šestého kolene) si Vás dovoluje pozvat tímto na neopakovatelný zážitek k sobě do občerstvovacího stanu u hřbitova:...

Přátelé, kamarádi!

Opět se přiblížil čas, kdy se sejdeme v Hrobu na závodech psích spřežení Hrobská jízda 2008. Naše stará parta se zase bude starat o vaše žaludky a volátka. Máme pro vás opět připraveno fůru pití a jídla, teplého i studeného a už se moc těšíme, že spolu pobudem. Tento ročník bude ve znamení našeho projektu V.I.P.

Co to je projekt V.I.P.?

Všechny účastníky, kteří se zapojí do projektu V.I.P. budeme téměř na rukách nosit.

Čeká je:

- zdarma vydání průkazky V.I.P. na krk

- speciální stůl V.I.P.

- přednostní obsluha u občerstvení bez fronty

- přednostní natočení piva a jiných nápojů bez fronty

- obsluha až ke stolu

- 2krát snídaně zdarma až do postele (vajíčka, slanina, káva, čaj, pivo, čerstvé pečivo, sladké pečivo dle výběru)

- snídani přinese formálně ustrojená obsluha a popřeje dobrého rána

- zdarma zdravotní ošetření

- zdarma prášky a pilulky na hlavičku nebo zádíčka nebo žaludeček

- několik dárkových tašek od sponzorů, kterými jsou

· DŮM BAREV

· Budějovický Budvar s.p.

· Intersnack a.s.

· Nápojka Hrob

V případě vašeho zájmu o Projekt V.I.P. kontaktujte ředitele závodu nebo přímo nás až na místě až přijedete.

NA STRÁŽ !

Oderský puchýř 2008-3.závěrečná část

20. září 2008 v 0:23 | hrobnice |  Dogtreking
Ráno už neprší. Ba naopak-vypadá to, že bude i sluníčko. Roman nás budí stylem "Vstávat a cvičit". Místo v plánovaných 5.30 hod vstáváme o hodinu dýl a stejně se nám nechce z vyhřátých spacáčků vystrčit ani nos. Julča přiznává, že už asi tři hodiny klepe kosu-má jen lehký spacáček. Je děsná klendra, litujeme, že už jsme si nevzali s sebou rukavice. Nejdříve se z polohy v leže posadíme(stále ale většina těla zůstává ve spacáku). Vyštracháme z batohu sušenku a snídáme. Rozjímáme.

Baltovi dávám granulky na posilněnou. Trochu jich házím i Berovi. Honí je po verandě jako korálky. Pak sbalím všechno kromě spacáku. Nakonec se tedy vysoukám ven z teplíčka a nazuju si hnusně mokré a studené kecky. Fuj. Rychle rozchodit, ať není taková zima od nohou. V 7 hodin vyrážíme na cestu. Za 10 minut chůze jsme v Kružberku. Na minináměstíčku je stánek, kde vaří čaj a svařáček pro vodácký kurz. Zastavujeme a dáváme si teplý čajík do žaludku. Za chvíli přichází i Gwen s Láďou a ještě několik dogtrekařů. Roman mezi instruktorama zdraví kamarády a háže s nimi řeč. Živě diskutuje až mu stydne čaj a svařák. Nedá se nic dělat-je tu sice krásně, ale mi musíme vyrazit dál. Stanovili jsme si dnešní cíl-dojít za každou cenu do základního tábora bez dalšího bivaku. Pokračujeme úzkou silničkou ke Kružberské přehradě. Na silnici je provoz jako na Václaváku. Sakra, dávají tu snad něco zadarmo?! Za chvíli se dozvíme odpověď. Kružberská přehrada dnes upouští pro vodáky do Moravice větší množství vody než obvykle. Takže je to pro ně jakýsi svátek. Všude je plno člunů, pádel, lidiček v plovacích vestách, stany, auta,…Procházíme tímto mumrajem, na moment se zastavíme u cvičné horolezecké stěny a už zase mašírujeme dál.


Vystoupáme na přehradu. Fotíme si ten krásný bouřlivý kotel vypouštěné vody(Roman má také krásné fotečky na rajčeti jako uživatel Romanhasky). Dál nás cesta vede po silnici do Svatoňovic. Přecházíme koleje a pokračujeme po naučné stezce. Vesnice je dlouhá jako tejden, provokuje nás nějaký místní borderkoliák. Fotíme si krásný Svatoňovický kostel. Cestička uhýbá do polí. Máme hlad, že nevidíme. Je už 10 hodin a zatím jsme nesnídali nic výživného. Je tu záchrana. Všude kolem cesty rostou keře se "špendlíkama"-žlutýma a fialovýma. Vrháme se na ně jako malý harantíci na bonbóny. Trháme rovnou do pusy, Roman i do kapes. Žlutý jsou nejlepší. Stojíme a trháme asi 10 minut. Dochází nás Gwen s Láďou. Jdeme dál. Cesta vede loukou. Je vidět široko daleko. Roman konzumuje nasyslené špendlíky.

Gwenina gróňačka Dinulka chytá amok a honí se s Julčiným belgičákem Berym jako prdlá. Julča nám pak ukazuje jak Bery umí skákat do náruče, umí se oklepat a zvládá ještě asi 50 různých povelů-je vidět, že "práce" ho baví. Na obzoru se objevuje Budišov nad Budišovkou. Konečně snídaně, tedy spíš oběd. Procházíme hezkým městem a na náměstí zaplouváme do restaurace "U Alfréda". Paní vrchní nás pouští i s pejskama. Objednáváme si baštu a pití. Pejsci se poskládají kolem a pod stůl. Roman má krizi. Je mu blbě z těch špendlíků. Usíná opřený čelem o stůl.

Z restaurace právě odchází Honza Hirsch s ovčačkou Ritou. Ale má tu výhodu, že je v Budišově už podruhé, tj. má v nohách již 83 km. My jsme tu poprvé (60.km) a čeká nás ještě 23 km dlouhý okruh kolem města. No nevadí. Hrdinně se vydáváme na další cestu. V malém krámku ještě Roman kupuje Mrožíky a pohled pro mojí babičku(vždycky jí pošlu pohled z našeho výletu a jí to potěší). Pak už stoupáme mírně po pastvinách plných krav-rohatých. Jde nás 5 pohromadě-Roman,Julča,Gwen, Láďa a já. Láďova stará, asi jedenáctiletá, malamutka Esi zaostává. Poskytuju jí první pomoc(jsem taková chodící veterinární ambulance-mám s sebou v batohu všechny možné prostředky a jsem schopná na trati ošetřit od průjmu,kulhání až po šití téměř vše…a já proč mám furt tak těžký batoh!?). Zkrátka dávám Esince léky proti únavě a na povzbuzení. Láďa zpomaluje tempo, aby mu psí dáma stačila. Má ještě mladou malamutku Coru, a ta zase táhne jako prdlá a ne a ne se unavit. Ve vesničce Podlesí je K3. Cvakáme kleštičkama. Propleteme se pár baráčkama a jsme zase v polích. Julča volí delší přestávku, a tak pokračujeme s Romanem dál sami. Však ona nás zase tím svým tempem 7 km/h dožene. Naše stabilní tempo je 4 km/h, ale zase míň odpočíváme a jdeme plynule. Julča vždycky vypálí, ale musí pak dýl odpočívat. Před Červenou horou Láďa volá Bahulici, že Esinka už nemůže dál a že končí. Musí však dojít ještě asi 3km do Horních Guntramovic, kam může Lenka přijet autem a všechny naložit. Láďa se tedy pomalu vleče dopředu, Esinka jde asi 10 m za ním. Páník využívá této pohodovější chvíle k tomu a učí chodit Coru na povel "za paty" z kopce dolů aniž by táhla jako magor. No je mladá a učenlivá, jednou z ní bude dobrý trekařský pes.


Když dorazíme s Romanem do Horních Guntramovic, tak už tam čeká pořadatelka Lenka Bahulíková se svým žigulíkem. Vypráví nám svoje zážitky s majitelem zdejších stád dobytka, přes jehož pastviny vede turistická cesta, tudíž i naše trasa. Není vůbec jednoduché se s ním domluvit. K tomu má Llenka na krku ještě údajné "rušení nočního klidu" naším včerejším ranním startem v 8 hodin ráno!, rozhořčeného a naštěstí alkoholem následně udolaného myslivce a pár dalších "problémů". Zatímco posloucháme, tak dochází Láďa s pejskama. Lenka ho nakládá a jedou do tábora. My pokračujeme po silnici do centra Guntramovic. Zde u zastávky trasa odbočuje vlevo a čeká nás "divoký" úsek našeho putování. Musíme projít se psama stádem krav na pastvě. Procházíme kolem památných dubů s obvodem kmenu 6,5m starých 500 let. Roman otvírá a zase za námi zavírá ohradník a vstupujeme do "arény". V Budišově nás na krávy upozorňoval Honza Hirsch, který musel jednu rohatku majznout klackem, neboť ho naháněla i s Ritou. Mazal z pastvin jako namydlený blesk. S vědomím, že to nebude jednoduchý jsme tedy velmi rychle pochodovali rozlehlou ohradou. Vyšplhali jsme na kopeček a měli jsme pastvinu jako na dlani. Cesta vedla prostředkem. A ejhle-přesně uprostřed na cestě stála rohatá mamina s dvěma telaty. A nechtěla se hnout. Co teď, jinudy to nešlo než po té cestě. Kráva se pohla dopředu. Udělala pár kroků a vrací se zase doprostřed cesty. Sakra. Krávo dělej! Pomalu se totiž rozpohyboval zbytek stáda, který se rozhodl přejít z jedné pastvy na druhou a musí projít právě onou cestou, kudy musíme i my. Kravička se pomalu vydává vpřed, my taky. Musíme stihnout projít mezi ní a zbytkem stáda- jinak nikdy. Holka je asi 10 m od cesty, a tak rychle razíme vpřed. Tlupa dobytka zrychluje, my taky-já už skoro i s těžkým batohem běžím. Balto kouká, co to tam vyvádíme. Roman má na sobě jasně oranžovou větrovku-ideální barva ke kravám. Vypadá jako toreador. Konečně jsme na protisvahu v bezpečné vzdálenosti od zvířat. Otočíme se a koukáme jak to zvládne projít Julča. Ta zaujímá polohu "já tady vůbec nejsem" a tiskne se i se psem k zemi. Pak se zvedá a jde neohroženě po cestě. Je to dobrý. Vstupujeme do lesa, značka kličkuje cikcak. Vesele si zpíváme, abychom zahnali nastupující krizi. Už se těšíme na večeři do Budišova-představujeme si různá jídla co bychom si dali. Potkáváme místní domorodkyně na sběru lesních plodů. Jsme na 79.km na Budišovské silnici, kde se nachází kontrola č.4.

Dáváme si pětiminutovou pauzu a vybalujeme poslední banánek v čokoládě. Jdeme chvíli lesem k místu, kde se cesta rozdvojuje. Z itineráře není zcela jasné, kudy máme jít dál, a tak Roman čeká a já jdu pravděpodobnější cestou na průzkum. Značku nevidím, ale myslím, že je to ta správná cesta, a tak pokračujeme tudy. Roman ihned vidí dvě zašlé značky na pařezech. Asi už jsem hodně unavená a smysli my slábnou. Po pár stovkách metrů docházíme k hradu Vildštejnu, tedy spíš k tomu, co po něm zbylo. Je tu jen cedule s povídáním o hradě. Za Vildštejnem potkáváme Julču, která nás za kritickými kravími pastvinami ihned předešla. Nyní bloudí a nemůže najít další značku. Pokračuje tedy s námi a za chvíli jsme v Budišově. Dnes již podruhé. Je 18 hodin. Na kraji města je ohrádka s divokým prasetem. Je značně ochočené, strká rypák mezi plaňky a Balto se s ním chce děsně kamarádit. Natáčím jejich hrátky chvíli na kameru. Hladoví a upajdaní procházíme náměstím, předcházíme Julču, která se zasekla v naší "ranní hospodě". My s Romanem pokračujeme ještě asi kilometr a volíme venkovní restauraci v kempu na druhém konci města. Dáváme si velké pití(Roman velkou limču, já dvojitý čaj do půllitru) a teplé jídlo. Chodíme už jako paraolympionici a hosté na verandě z nás mají atrakci. Baltíkovi dávám na posilněnou nápoj ze sušeného masa. Zblajzne to za vteřinku a využívá odpočinek ke spánku. My už bysme taky nejraději spali, ale hecujeme se, abychom těch závěrečných 17 km do půlnoci zvládli.

Vyrážíme v 19.15 hodin z kempu a jdeme širokou cestou k Starooldřůvecké silnici, Údolí Budišovky a Čermenskému mlýnu. Je už úplná tma a bičujeme se s vypětím posledních sil k pochodu téměř bez odpočinku. Za světla je to určitě pěkná cesta, ale za tmy zakopáváme o kameny, měkké boty dokonale kopírují kamenitý terén až mám z toho otlačená chodidla. V duchu už se modlím ať jsme v cíli. Docházíme k Hadince-poslední 5.kontrole. Je tu nějaký tábor nebo tábory, slyšíme zpěv a hovor u ohně. Jdu asi 2 metry za Romanem,už sotva pletu nohama. Zakopnu o větev, ta se vymrští a Romana praští přesně do napnuté Achilovky. Roman vidí všechny svaté, má křeč v noze. Moc se mu omlouvám, ale větev jsem vážně neviděla. Po této příhodě Roman naznal, že si na chvilku sedneme a odpočineme si. Asi tři minuty pauzírujeme a těžce se zvedáme k finiši. Jdeme úzkou stezkou ve svahu, pod námi hučí Budišovka a později Odra. Rozcestník na Trojmezí a do cíle máme 2 km. To už letíme s vidinou, že si konečně sedneme a sundáme ty hrozné baťohy. Opět slyšíme halekat nějakou diskotékovou hudbu v sousedním táboře. Sláva nazdar výletu, výletu, nezmokli jsme už jsme tu, už jsme tady. Kemp Maria skála-náš cíl. Je 23.25 hodin. Vcházíme do hospody, lidi nám tleskají, jako každému příchozímu, který zdolal celou trať a vpořádku se vrátil. Odevzdáváme kartičky a jdeme za Dankenem k autu. Pejsek je celý šťastný z toho, že vidí svého páníka. Vybalíme věci, dáme rychle polovlažnou koupel, nakrmíme a uložíme Baltíka s Dankenem a šup do hospody k ostatním. Povídáme si zážitky, doplňujeme tekutiny a čekáme na další příchozí závodníky. Je jich za námi ještě 12. Takže jsme nebyli zas až tak poslední. Dochází Julča, její brácha Michal, Mráčkovic a ještě pár dogtrekařů. Roman jde spát, já ještě asi hodinu nasávám příjemně unavenou atmosféru mezi závodníky. Spolu s námi je v hospodě malý vesnický voříškovitý pejsek, který "pronásledoval" hárající Bertu Vojty Soudka a ušel za ní 60km. Je rozhodnuto, že ho Vojta zítra zaveze tam, kde se k nim přidal. Pejskovi zjevně nic nechybí a je celý vykulený z toho "velkého" světa. Rozvíjí se i taneční kreace, Oliver hraje na triangl a je veselo. Já ale v O2.15 hodin odpadám a zalejzám k Romanovi do auta do své teplé spacáčkové postýlky. Spím jako mimino až do 9 hodin. Roman rovněž tvrdě spí. Máme rychle sbaleno, jdeme na snídani, Faboš nám hrdě a tajně prozrazuje něco z itineráře Šediváčkovi 111. Bude to taky zážitek-hezky nás navnadil a už se těšíme. V 10 hodin je vyhlášení. Trať dlouhou 102 km jsme s Romanem zdolali za 39 hodin a nějaké drobné. Je vyhlášen i nejstarší účastník (Miloš Slaměník alias Junior,72let, v ktg. Mužů nad 40 let byl druhý!) a nejmladší účastník(Saša Mráčková jun.,12 let,trať ušla asi za 41 hodin) dogtreku. Památně nastupují i trekaři, kteří se zůčastnili všech Oderáčků a dostávají na památku krásnou plastickou mapu velikosti A4 s proměnlivými fotkami. Moc pěkně udělané, možná inspirace, co všechno se dá udělat místo diplomu. Loučíme se. V půl dvanácté vyrážíme na cestu. S kratšími přestávkami na jídlo a natankování upalujeme domů. Do Hrobu dojíždíme v půl páté. Roman mi ještě vyměňuje nová kola a řetěz u kola. Je šikovnej a za chvíli to má s pomocí velkého kufříčku s nářadím hotovo. Pak už také pokračuje s Dankenem k domovu. Jsem utahaná jako kotě, ale zase už se těším na další "vejšlap"-když to člověka chytne, tak je vážně nepoučitelnej…
Ostatní fotky jsou na : http://hrobnice.rajce.idnes.cz/Odersky_puchyr_9-2008/

Oderský puchýř 2008-2.část

17. září 2008 v 23:49 | hrobnice |  Dogtreking
…tak pokračujeme…Na Vikštejně jsme prolezli zdejší "kasematy",rozhlídli se na malé rozhledně a skoukli jsme pokácenou šibenici. Trochu jsme se osvěžili a vyrazili dál. Dle itineráře jsme se nacházeli na 27,7 km. Bylo 17 hodin. No tedy naše tempo nic moc. Prošli jsme vesničkou Dubová, kde jsme viděli spící dogtrekařku Ivu s kokřicí Betynkou-prostě si tam jen tak leželi u silnice. Furt jsme ťapali po silnici nebo v její těsné blízkosti.
Před Radkovem jsme procházeli krásnou až pohádkovou álejí ořezaných stromů. V Radkově značka uhýbala konečně mimo silnici. Potoky podél cesty byli zavalené kamením-pozůstatek po povodních.
Právě když jsme chtěli přebrodit jeden potůček, tak nás dohnal Julčin brácha Michal se Sašou Mráčkovou juniorkou. Nádvorníkovic fenka SH Beena zrovna hárala a i náš vykastrovaný Balto se mohl zbláznit z jejího očuchávání. Prošli jsme ještě kousek lopuchovým hájem kolem stromu se třemi namalovanými turistickými značkami (všechny 3 byly modré)-asi pro sleponě. Ocitli jsme se v Žabím údolí.
Dále jsme mastili po žluté "křížovou cestou", kde byli namalované obrázky znázorňující Kristovo ukřižování. Sledovali jsme ony malůvky a málem jsme pokračovali rovně podél potoka. Špatně. Itinerář říká něco o tom, že máme přejít můstek na druhou stranu. Vracíme se pár metrů a jdeme přes mostík. Ale značka nikde ani tam, ani tady. Roman tedy dobrovolně přebírá roli průzkumníka a jde hledat žlutou. Za chvíli na nás volá, ale značku nenašel. Risknem to tedy a jdeme dále. A ejhle-značka je na světě-tedy spíš na stromě. Na nebi se začínají stahovat mračna. Jsme v Melči. Dle místních výrostků zde není žádná hospoda, kde bysme dostali něco k jídlu. No nevadí. Usedáme na lavici před místní bar. Roman vlezl dovnitř do baru. Přinesl si pivo a nám holkám teplý čajíček. Večeříme poslední zásoby jídla. Tedy já. Julča nemá nic. Roman toho má zase moc. S Julčou se tedy dělí. Pejsci dostanou trochu nabaštit a napít. Přioblékáme se a nasazujeme čelovky. Smráká se. Opouštíme barovou verandu, když tu se zjeví další dogtrekařská výprava ve složení Mařenka, Ruda, Marek Zrna a "Maliňák". Přenecháváme jim stůl a vyrážíme do tmy.
Roman dává Baltovi na postroj reflexní proužek-jdeme totiž kousek po silnici, tak aby byl dobře vidět. Sami rozsvěcíme čelovky a jdeme. Ráz dva, ráz dva. Pochodujeme rázně-už abychom byli z té silnice pryč. Je tma jako v ranci, měsíc není vidět. Někde by měla žlutá uhýbat ze silnice, ale kde? Nevidíme téměř nic. Náhle se objeví polní cesta. Ale značka nikde a les je tak 200 m od silnice. Jdu se tedy mrknout, zda není značka na krajním stromě. Je. Roman řve na Julču, která si to mastí dál rovně po silnici. Ale slyší ho a vrací se k nám. No páni, to je teda děs to hledání značek potmě. A to ještě není konec. Jdeme asi 1 km a už zase značka zmizela. Sakra. Itinerář praví:…"značka uhýbá vlevo do břehu naprosto nepravděpodobnou cestičkou a dál vede okrajem pole." Hledáme tedy všechny nepravděpodobné cestičky. Nic. Nakonec tedy jdeme dále širokou lesní cestou. Ale značka furt nikde. Oči už máme celý vykoukaný a krky vykroucený. Svoláváme tedy "radu starších". Je rozhodnuto, že Roman půjde dále po cestě a my s Julčou a psama budeme čekat na cestě a Roman nás až najde značku prozvoní na mobil. Tak jo. Vyčkáváme asi 10 minut. Pak mi Roman prozvání. S Julčou razíme za Romanem. Les kolem je černý. Máme husí kůži a bojíme se. Ještě že máme psy. Sama bych tudy vživotě nešla! Vidíme Romanovo světýlko. Ale je tu zádrhel. Roman sice našel značku, ale na stromě jsou nakresleny šipky oběma směry a to sice kolmo na cestu kterou jsme přišli. Šli jsme tedy po neznačené cestě a teď jsme na tu žlutou narazili jen náhodou. Ale kudy jít, vpravo nebo vlevo. Nevíme pořádně kde jsme, a tak je rozhodování těžké. Rozhodneme se jít vpravo k záři nad obzorem, jež by mohla značit nedalekou vesničku zvanou Životické hory. Jakmile vykročíme, tak spatříme světýlka čelovek. Jdou zleva, tedy z opačného směru než chceme jít. Čekáme. Jsou to Mráčkovic,Michal Nádvorník a Iva s Betynkou. Taky bloudí. Šli špatně a teď se vrací. Jdeme tedy naším původním směrem. Snad už dobře. Cesta přechází do pole, kolem hřbitova a jsme ve vesničce Životické hory. Mráčkovic s Michalem se zde zdrží. Ostatní jdeme dále. Ve 21.30 hodin přicházíme na K2 na 41,2 km-Zahrádka. Cvakáme kleštičkama. Chvíli oraz a jde se dále. Do kopce. Lhotka u Litultovic, Moravice a bývalý rekreační objekt Jánské koupele. V lese slyšíme a zdravíme bivakující Gwen s Láďou Urbáškem.
Mám krizi jako Brno. Sotva pletu nohama. Začíná pršet. Jdu asi jako mátoha, neboť Roman zastavuje a vyndavá mi pláštěnku na batoh a překrývá ho. Cestička vede podél Moravice, kecky mám promáčené, leje jako z konve. Procházíme kolem zazimovaných chatek. Jedna má krásnou čistou a hlavně suchou verandu. Je rozhodnuto. Zde zabivakujeme. I Julča je vděčná, že si může konečně odpočinout. Je 23.30 hodin a jsme asi na 48.km. Vybalujeme jako roboti, psům dáváme napít, beru si suché ponožky. Roman se převléká do "spacího úboru". Julča to neřeší, zalejzá tak jak je oblečená. I já se zasoukám do spacáčku a za chvíli nevím o světě. Déšť pleská do okolní trávy a Baltík si olizuje mokré tlapky. V zimním spacáčku je mi příjemně teploučko. Dobrou noc…ZASE ZÍTRA TO BE CONTINUED.

Oderský puchýř 2008-1.část

16. září 2008 v 23:23 | hrobnice |  Dogtreking
Trochu vám povyprávím o tom, kterak jsme prožili a co jsme zažili na údajně posledním Oderském puchýři. Dogtrek se konal ve dnech 11.až 14.září v tradičním kempu Maria skála u Klokočůvku v Odrách. Naše výprava se bohužel ztenčila na mě s Baltem a Romana Habáska s Dankenem, neboť Pétě Davidový byl dogtrek se psem výslovně zakázán Rakovnickým chirurgem ošetřujícím Péťin zhnisaný ,Stezkou vlka zdemolovaný palec na noze. Chudák, přišla o hodně-o nehet a o opět zajímavé zážitky. No ale zdraví máme jen jedno a pevně doufám, že na Šediváčkově 111 už zase bude Péťa stát spolu s námi na startovní čáře.No tak tedy jsme ve čtvrtek vyrazili s Romanem vzhůru na Moravu. V Praze jsme se prokousali zácpou, překonali pár omezení na dálnici a po 22.hodině jsme zatáčeli do kempu u řeky Odry. Po cestě jsme si ještě u Olomouce stačili dát teplou večeři. Zaparkovali jsme auto a pejsky ke stromu k prvním chatičkám a šli se zaprezentovat. Pořadatelka Lenka Bahulíková alias Bahulice, ač se známkami značné únavy a nevyspání, nás přivítala, vyfasovali jsme itinerář a jali se s Romanem študovat trasu. Chvíli jsme bádali nad mapou, pokecali se "starými známými" a kolem půl jedné šli na kutě. Zítra nás čeká pěkná štreka-101,5 km.
Páteční ráno bylo mlhavé a sychravé. Batohy jsme měli již sbalené z domova, a tak jsme šli na snídani-míchaná vajíčka, čajíček a rakvičku se šlehačkou. V 8.10 hod jsem s Baltíkem vystartovala, 4 minuty počkala na Romana s Dankenem a pak už jsme pokračovali spolu. Prošli jsme Klokočůvek, Klokočov i s jeho krásným kostelíkem a pádili jsme k městečku Vítkov. Ceduli jsme nafotili, aby Hrobník viděl, že má taky "svoje " město. Ve Vítkově jsme neodolali a zalezli do jedné z cukráren na dortík. Stále bylo mlhavo, měli jsme ojíněné vlasy a příroda kouzlila krásné orosené výtvory. Z Vítkova chvíli po silnici do Podhradí. Odtud nás už čekal jeden z nejkrásnějších, nejdivočejších, no prostě nej úseků z celého výletu-pochod po úzké pěšině po skalnatém strmém břehu řeky Moravice. Po červené do Záluží a po zelené po druhém břehu zase zpět do Podhradí. Ale to bych předbíhala. Nejprve tam. Přelejzali jsme popadané kmeny různých velikostí a tlouštěk, kdy někdy byl kmen tak široký, že jsem ani jednou nohou nebyla na zemi a visela jsem na kmeni jako v koňském sedle.
Balto většinu stromů přelezl plavným šplhem až jsem ho musela krotit, aby mě neschodil. Tak to bysme měli vývraty. A teď skalky. Jedna z nich byla obzvláště výživná, kdy jsme zvolili taktiku, že Roman bez psa slezl dolů a pak jsem postupně pustila nejprve Dankena, a pak i Balta a Roman je dole chytal a přivazoval ke stromkům. Nakonec chytal i mě. Dokonce jsme potkali v protisměru i blázny cyklisty s kolama- no to bych chtěla vidět ten šplh s kolem do vrchu. Při zdolávání jedné skalky se Danken bouchnul do zadní nohy a začal kulhat. No uvidíme na K1, která byla v Zálužném na 19.km. Cvakli jsme si kartičku kleštičkami na rozcestníku a zapluli do jedné domácí soukromé nenápadné hospůdky se svéráznou perfektní paní domácí.
Přivítala na svojí krásné pažitem porostlé zahradě všechny okolojdoucí dogtrekaře i s obrovskými batohy, špinavými žížnivými psy a natočila jim pivo nebo kofolu, udělala kafe a přestože nemá povoleno vařit, tak nám uklohnila vynikající zeleninovou česnečku. Říkala nám Milánci a dětičky a Romanovi dokonce "kuřátko". Roman se zkrátka stal jejím favoritem, neboť uhodl všechna její starožitná"udělátka" jako brousičku na žiletky, tvořítko na nudle a ruční ždímačku. Svěřila mu i loupání česneku. Roman byl celý šťastný, měl značné "roupy" a dostal i "antikoncepční náplast" na rameno, aby tolik neblbnul-snažil se dokonce od Gwen "vyždímat" stařičkou ždímačkou nějaké to mateřské mléko. No prostě byla sranda. Ani se nám odtamtud nechtělo. Nakonec jsme se tedy zvedli a že budeme pokračovat. Ale ouha. Danken leží, třese se a noha mu "hicuje". Zkoušíme to rozchodit, ale je jasné že Danken nemůže dál. Chvíli dumáme, co s tím. Je rozhodnuto, Danken bude odvezen Bahulicí do základního tábora a Roman se pak nechá vysadit na 8 km vzdáleném hradě Vikštějn, kam mi mezitím pěšky dorazíme. Tak ahoj Dankene. Já s Baltem vyrážíme na další cestu. Naším novým společníkem se na příští kilometry stane Julča Nádvorníková s belgičákem Berym.
Druhý břeh Moravice je ještě mnohem horší a neschůdnější než ten první. Šplháme jako kamzíci, nějaké mladé holky před námi (jedna jde ,světe div se, v okovaných těžkých kanadách a riflích-asi první dogtrek) nadávají jako špačci, lezeme přes obrovské kmeny, hlína a kameny kloužou, ale my se nevzdáváme. Horolezecká část skončila a nastupuje orientační běh v kalamitou postiženém lese. Julča jde přede mnou, upadne, statečně vstane, díra v gatích. No neva. Hledáme cestu kudy z polomu ven a hlavně značky. Daří se a přicházíme na širokou lesní "street". Dochází a předchází nás Juliánin bratr Michal s malou, teprve dvanáctiletou, Sašou Mráčkovou jun. Vesele si povídají a mizí před námi v lese. Náhle zrada. Značka ve tvaru šipky doprava, rozcestí, ale žádná další značka v žádném směru. Jdu tedy hledat. Za chvíli jí nacházím a pokračujeme dále. Vrací se i Michal se Sašou-povídají si tak zaujatě, že téměř nesledují značení. Klesáme k řece.
Procházíme kolem upravených chatiček. Je tu podivný rozcestník s ukazateli typu Austrálie 4 milióny klokaních skoků atpod. Za chvíli jsme pod hradem Vikštejn. Volám Romanovi kde je. Čeká na nás na hradě. Jsme zase všichni pohromadě…POKRAČOVÁNÍ ZÍTRA.

Stezka vlka 2008 -2.část

4. září 2008 v 23:43 | hrobnice |  Dogtreking
Tak tedy pokračujeme…V noci jsme se vrtěli, stále pršelo, slyšeli jsme Monču Černošku jak se štrachá z Paprsku a povídá si s čubinkama…a nakonec jsme tvrdě na několik hodin usnuli.
Ráno jsme se probudili už bylo světlo. Nechtělo se nám z vyhřátých suchých spacáčků (pašáci-vydrželi a nepromáčeli se), ale musela jsem vyskočit a jít na záchod. Zdenda byl na tom líp, nikam nepotřeboval, a tak vylovil poslední dvě housky (ještě z domova) z batohu, jednu mi nabídl a snídali jsme "v posteli". Za chvíli šla kolem Péťa s Ruby na ranní procházku. Byli na tom obdobně, přežili noc bez úhony, spacáky jim taky vydrželi a i se celkem vyspali. Začli jsme pomalu balit věci do batohů, ostatní také vstávali a trousili se k Paprsku. Pejskům jsme dali malou snídani a sami jsme se odebrali na ranní čajíček do chaty. Těsně před devátou hodinou jsme vyrazili na druhou etapu našeho putování. Klesali jsme polní cestou po žluté směrem k Malému Vrbnu. Byly krásné výhledy na okolní vršky, kupovité mráčky a příjemné sluníčko. Chvíli trvalo než jsme rozchodili naše bolavé nožky, ale za pár minut si svaly opět zvykly na pravidelný pohyb a zátěž v podobě batohu a táhnoucího(Balto, Danken, sem tam Ruby) nebo netáhnoucího(Kesy) psa.
Ve Vrbně jsme uhýbali ostře do leva a ze silničky uhnuli do polí a luk. Po pár kilometrech jsme se ocitli na okraji dlouhé vesničky nebo spíš městečka Branná. Ještě jsme stihli těsně před jedenáctou hodinou koupit v sámošce naše oblíbené nanuky Mrožíky. Hned po nás zavřeli. Jak jsme tak procházeli městem, kde se vzala tu se vzala Lucka 2v1 a Dida s Bubáčkem. Jela nám naproti na K3, která byla v hospůdce U pytláka. Na kontrole jsme různě uvázali naše pejsky a už jsme si to šupajdili na polívku a limču nebo čaj. V hospůdce jsme se krásně rozseděli, odpočinuli, zašila jsem si díru na gatích a posíleni jsme vyrazili dále. Pochodovali jsme 2 km po asfaltce, ale ve Františkově jsme uhnuli na luka. Teď to sice byl příjemnější povrch, ale celkem dlouhé několikakilometrové stoupání. V lese byly pozůstatky kamenných pyramid svědčících o osídlení v době předválečné. Chudák Péťa se se svými modrými palci na nohou držela statečně a mlčky šlapala do kopce. Dorazili jsme do osady Nové Losiny a stále jsme ještě stoupali. Loni jsme tudy s Romanem procházeli za tmy, tak jsme si to teď za světla užívali. Z nových Losin jsme husím krokem lezli za sebou lesem a najednou jsme byli na Třech kamenech ve výšce 925 m n.m. A opět na nás bafla 2v1 s pejskama.
Odložili jsme batohy a pejsky a vylezli pár desítek metrů na skalku s nádhernou vyhlídkou na celý Hrubý Jeseník včetně Pradědu a Králického Sněžníku. Fotili jsme, kochali se a slunili. Když jsme se nasytili panoramatama, vyrazili jsme dále. Do cíle nám už zbývalo 8 km. Zapsali jsme se ještě do vrcholové knížky a vesele pokračovali teď již z kopce po modré a pak po červené do Loučné. Klesání bylo celkem nekonečné. Zdenda zatínal zuby ze všech sil, ale náhle jsme spatřili louky a na jejím úpatí už se rozprostíraly první Loučenské domečky. Ještě se proplést městečkem a sláva - jsme v cíli! …a nezmokli jsme už jsme tu. Ba ne. Bylo to bezva.
Utrmácení jsme se postarali o pejsky, rozvěsili po plotě minigolfu vlhké spacáky a karimatky a na sluníčko vystavili promáčené botky. Pak už jen do sprchy v nové hasičárně. Chlapi nás předběhli, a tak čekáme s Péťou na chodbě až se řádně vyráchají. Sprcha byla skvělá. Stihla jsem se vykoupat rychleji než Péťa, a tak jsem vzala Baltíka a Rubynku na psí raut. Dostali jsme i zákusečky pro lidi, mňam. Naše mushersko dogtrekařská grupa vyrazila do sousední Rybářské bašty na pstruha. To byla dobrota. Pak už nás shánějí na vyhlášení. Zdeňka Dušková vyhrála druhé místo v mladších holkách, my ostatní jsme hlavně došli. Obdrželi jsme krásné keramické obrázky vlka nalepené na dřevěnou destičku, různé dobroty pro pejsky, tašku na rameno a diplom-všichni si odnášeli několik igelitových tašek. Všichni lidičky se po vyhlášení přesunuli na verandu Rybářské bašty. Láďa Páral losoval tombolu, každý něco dostal, hráli Řezníci a byla děsná kosa-asi 4 stupně nad nulou. Oblékli jsme se do všeho, co jsme měli s sebou a zahřívali se nejprve zevnitř grogem a whiskou a později i tancem. Trsali jsme jako o život, bolavé nohy už tolik neboleli a na kutě jsme se dohrabali kolem druhé ranní. No perfektní tečka za parádním výletem. Nedělní slunné ráno bylo ve znamení krátkého loučení-však se brzy uvidíme na dalších musherských nebo dogtrekařských akcích, tak jaképak dlouhé "líbání". Roman usedl za volant Galaxy a za pět hodin jsem vykrámovávala věci v Hrobě. No už mi otrnulo, nic mě nebolí a těším se na další výlet se psem a kamarády.
Další fotky jsou na :

Stezka vlka 2008-1.část

3. září 2008 v 0:36 | hrobnice |  Dogtreking
Na Stezku vlka jsem se těšila jako malej Jarda, zase budou krásný hory a bezva lidi…a byly i byli. Vyrazili jsme ve čtvrtek 28.srpna odpoledne, kdy se pro mě a Balta stavil Roman Habásko a Péťa Davidová. Roman vezl s sebou Dankena a Petra Rubynku. Já už jsem měla vzorně sbalený baťoh a pytel s náhradním oblečením na chodbě, Balto se taky těšil, takže jsme mohli vyrazit na cestu. Přestože Romanovo Galaxy absolvovala menší dopravní kolizi s trvalými následky v podobě mírně zmáčklé zásuvky na přívěs, tak jsme byli veselí a cesta rychle ubýhala. V půl desáté večer jsme dorazili do Loučné nad Desnou, zaparkovali auto i pejsky a hybaj se vítat s mushery a dogtrekaři na zmeškaný meeting. Vyfasovali jsme krásnou barevnou mapu s vyznačenou trasou a profilem trati-což bylo úžasný, dali si "jedno", pokecali s Mončou Černoškou, Mírou Hurychem, Milanem a Zdeňkou Duškovic, Peterem ze Slovenské Oravy, absolvovali dodatečný meeting s ředitelem Láďou Páralem, počkali až dorazí Lucka 2v1 a Zdeněk a pak šli na kutě. Na první den na nás byla nachystána trať dlouhá 59km, kdy jsme museli K1 i K2 zdolat v časovém limitu, kdy na 44km vzdálené K2 jsme museli být do 17 hodin…no vražda, mysleli jsme si, a nastavili budík na 5.hodinu ranní s tím, že vystartujeme ihned v 6 hodin. Jak jsme řekli, tak jsme udělali a v 6.01 hodin jsme vykročili směr Hanušovice po červené.
Naše výprava čítala čtyři člověčí a čtyři psí členy: Zdeněk Pospíšil s Kesy, Roman Habásko s Dankenem, Péťa Davidová s Rubynkou a já s Baltíkem.Šlapali jsme si to polem nepolem, cestou necestou, kdy jsme narazili na pastviny za osadou Potůčník. Všude kolem dokola byly elektrické ohradníky a světe div se byly pod proudem-vyzkoušel si to Zdenda, Danken a Kesy na vlastní kůži. Jauvej, jauvej! Hodně lidí, hlavně běžců, na pastvinách bloudilo, takže nás i několikrát předbíhali ti stejní lidé. Oni se hnali a my si tak vklidu vykračovali. Následovala vesnička Hynčice a pak už městečko Hanušovice na 19.km. Zde jsme se usídlili před místním krámkem a cukrárnou zároveň a jali se doplňovat zásoby "do zásoby" i hned do žaludku. Zkrátka jsme se futrovali sváčou a Romanovými zákusky-měla jsem tři. Honem, honem. A za dvacet minut jsme vyráželi dál. Museli jsme absolvovat nutné zlo- 4 km po celkem frekventované silnici směr Staré město. No sláva, je tu odbočka ze silnice na Vysoké Žibřidovice a tím pádem kontrola K1. Dáváme si čaj s rumem a chleba se sádlem. Je tu i Lucka 2v1 s Didou a malým tříměsíčním Duškovic Bubáčkem. Dělá štěňátkům "oper". Teď nás čeká vysoké převýšení, budeme několik kilometrů stoupat stále do kopce. Tak tedy vyrážíme. Nějaký místní dědek na nás řve ať mu psi nepijou jeho vodu! Přestože je to nějaký potůček na louce, tak si nedá říct, že voda mu neubyde a raději odcházíme.
Zato ve vesničce Vysoká nám nějaká paní chalupářka dovolí načepovat vodu pro hafany a ještě nám ochotně ukazuje krásnou malou kapličku. Její manžel nám dokonce nabízí pivo Radegast. Jsme v 680 m n. m. a tak se trochu přioblékáme, začíná totiž foukat. Šplháme se stále do kopce a funíme, Baltík neúnavně táhne stylem 4x4, Péťa statečně šlape seč jí síly stačí a Zdenda neztrácí humor. V čele pochoduje rázným krokem Roman a nutí nás držet tempo, abychom stihli včas dojít na K2. Směřujeme k rozcestníku U sedmi cest (místními nazývaném U čtyř rohů). Cestou trháme velikánské borůvky a potkáváme několik dogtrekařů se psy. Jsme na 32.km a v 1092 m n.m. Pétě začíná bolet palec u nohy, má otlačený nehet a ten to asi odnese. Ale spolu s Rubynkou bojují a nedávají na sobě nic znát. Rozdávám životabudiče v podobě šumivých tabletek Enervitu a trochu se nám vracejí síly. Nastupujeme na hřebenovku a vítr fučí a mlha nám nedovolí se kochat výhledama.
Míjíme Babuši a Podbělku (zde se navěky zapisujeme do horské knížky) a staneme na nejvyšším bodě dnešní etapy-Sušina 1322 m n.m.. Lezeme jako kamzíci přes kameny a kořeny a půl čtvrté se nacházíme kousek od Králického Sněžníku na Stříbrnickém sedle. Na K2 nám zbývají 4 km. Máme na to hodinu a půl-to zvládneme.
I tak ženeme z kopce dolů a v 16.22 h nám kontrola potvrdí čas do naší kartičky. Svačíme, fotíme, Péťa se Zdendou oblepují a "operují" puchýře. Naproti nám přijela opět 2v1 a dělá nám společnost. Po půl hodince se zvedáme a pokračujeme. Následuje několikakilometrová příjemná rovinka a pak klesání do Kladské brány. Začíná pršet a oblékáme bundy a čepice a šátky. A zase stoupáme-Kunčická hora, Medvědí bouda a chata Paprsek-cíl naší dnešní etapy. Je asi 20.20 hodin, jsme na 59.km, v 1007 m n.m. a zdolali jsme celkové převýšení 2030 m. No zíráme. Tohle jsme ještě nikdy neušli. Honem nakrmit a napojit pejsky a už hupky hupky do chatičky. Byla jsem zde před 25 lety s dědou a taťkou ve škole v přírodě ve Stříbrnicích a Chrasticích-psal se rok 1983 a já chodila do třetí třídy a zlomila jsem si tenkrát nohu. Na památku kupuju turistickou známku, pohled a magnetický obrázek na ledničku. Je tu už Zdeňka s Milanem a 2v1. Vyprávíme si zážitky, baštíme polívku a smažák, prohlížíme si, co jsem natočila mojí novou kamerkou, sušíme boty a je nám příjemně.
Venku začíná pršet. Hledáme nějaké aspoň trochu kryté místo před deštěm-pro pejsky a pro náš nastávající bivak. Všechna exkluzivní místa pod maringotkami, přístřešky a verandou jsou již obsazena, přeci jen jsme přišli mezi posledními. No nedá se nic dělat. Roman s Petrou uléhají pod jeden smrk, já se Zdendou, Baltem a Dankenem pod druhý. Ruby a Kesy jdou spát do přistaveného přívěsu. Nejdříve nás napadlo schovat se pod veliký lesní traktor, ale nakonec jsme to zavrhli, neboť tyto stroje pracují i v noci nebo brzy ráno a řidič by si nemusel ve tmě všimnout, že pod strojem někdo leží. Takže rozkládáme bivak pod stromem, leje jako z konve, kapky dopadají na spacák a obličej. Jen se modlíme, aby to spacák vydržel a nepromáčel se skrz. Spíme v polosedě opřeni o strom co nejblíže ke kmeni. Danken líže Zdendovi spacák než zjistíme, že má žízeň a dáváme mu napít z Baltíkovi misky. Pak už je klid a na několik hodin usínáme