Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Listopad 2008

Šediváčkova 33(2.díl)

26. listopadu 2008 v 16:32 | hrobnice |  Dogtreking
Tak tedy pokračuju. Celou noc padal snížek, ostatně jako celý pobyt na Kubovce. Ráno tedy zase připadla další "čepice" sněhu a bylo rozhodnuto, že se jede na saních. Všichni se hrozně těšíme, jen to sundavání saní z auta a nandavání káry nahoru je otravné. Ještě před startem mi Milan a Roman pomáhají dát káru na vlek a sundat saně ze střechy auta. Přecvaknout šňůry, dát dvě kotvy, oblíct psy a v devět hodin opět vlajeme na start. Ihned po startu proletím ukrutnou rychlostí hlubokou louži. Jsem ohozená komplet zepředu a voda mi stejká i do holinek. No, za chvíli to pěkně zmrzne a budu mít ledový krunýř.
Mám dnes teplejší rukavice, ale i tak mi je zima na ruce. Na začátku je trochu štěrku, ale po letošní zkušenosti ze Šediváčka, kdy se dá sáňkovat i na holé trávě, je to vlastně luxus. Asi 1 km po startu dojíždím Kovbojku se třema alaskánama. Hned po předjetí Balto kadí, tak mě zase dojeli a stojí vedle mě. No a Brownie a Fík se chtějí kamarádit a motají se. Co teď? Kotvu do asfaltu nezarazím. Tak tedy do mírného kopečka seskakuju ze saní a předbíhám psy a Brownie vymotám a za jízdy naskakuju na projíždějící saně. Jsem holka šikovná, no tedy aspoň v něčem.
Stoupáme do tichého lesa, přede mnou je stopa jen od jedněch saní. Krása! Nádhera! Zpívám si nahlas a pejsci bezvadně ťapou. Co ťapou, přímo mastěj. Až jim musím brzdit energii pomocí dečky, jinak uštvou Mackenzie, která jak známo nestíhá dlouhé rychlé sjezdy. Ale snaží se moc. Mám s sebou foťák a za jízdy cvakám pár snímečků. Na vršcích nás dojíždí Kovboj se svýma pitbuloalaskánama. Chvíli jedeme za sebou a ve sjezdu nám na dohled ujíždí. Já si jízdu užívám a je mi až líto, že jsme už sjeli na závěrečný tříkilometrový obousměrný úsek.
Míjíme postupně snad 15 spřežení. Vše je OK, jen Mařenky Baxík se nelíbí Nanukovi a tak si šel čuchnout až tak, že mu ochutnal jeho pouštňácký postroj. Darebák-já jsem zrovna fotila, a tak jsem to neviděla. Dostal pak aspoň ode mě"držkovou" na dálku. V cíli jsme v čase 59 minut. Škoda, že už je konec. Šup dolů postroje, horké žrádlo a pro mě opět polívka od číňanů, zabalit sáně, převlíct si zmrzlé a mokré oblečení, zapakovat krámy v autě a jsem ready! Jdu spolu s Bielikovic do hospody na smažák. Pak ještě na stake out vyvenčit pejsky a čekáme na vyhlášení.
Dlouhou chvíli si krátíme pozorováním Romanova výstupu na vrchol sjezdovky a následnému úžasnému sjezdu s kulturní třešničkou v podobě skokánku. Roman nám dojel pod nohy jako sněhulák, ale všichni jeho výkon ocenili a od srdce jsme se zasmáli. V mínus 6 stupních začlo vyhlašování. Roman byl první v MB1, Zeťourci vyžrali 1.a 4.místo v MB, MU1 vyhrál Venca Němec, MB2 stále se zlepšující Vojta Němec se samojedama, Milan Petruželka vybojoval 3.místo v SC2 a naše Hrobnické spřežení skončilo 3. v MU. Toť vše.
Další fotečky :

Šediváčkova 33 (1.díl)

26. listopadu 2008 v 0:27 | hrobnice |  Mushing
…aneb kárový závod na sněhu, kdy jsme si i zasáňkovali. Závod se konal v Kubově Huti na Šumavě. Byl v režii Monči Černošky, Faboška a "Pohodářů" a Kučerovic "Šediváčkovského" týmu. Cesta tam probíhala dost dramaticky, kdy jsem se sama vydala s naším cirkusem v průtrži deště směr jih. Jen starý Kazan a Vítek zůstali doma. V Praze jsem naštěstí jako společníka vyzvedla Liborka Kubeše, který byl pozván na Šumavu jako kameraman. Ten mě provedl ucpanou jižní spojkou a vyvedl z Prahy. Pomáhal mi i při dopravní zácpě u Strakonic na namrzlé silnici, kdy jsme se i s vlekem museli otočit a jet obklikou jinudy. Celou cestu jsme si povídali, smáli se a vůbec mě Liborek všemožným způsobem rozptyloval od únavy a naopak uklidňoval ve svízelném počasí. Stále sněžilo a mrzlo, mrzlo a sněžilo. Konečně jsme se po 6,5 hodině a 250 km ocitli v 900 m n.m. v Kubově Huti. Zasněžené úvaziště.
A neúnavný traktor řízený Kubohuťáckým místostarostou tahal jedno auto za druhým na svoje místa na stake outu. Super. Roman Habásko mi držel pěkné místečko u lesa, hned vedle Duško-Petruželkovic rodinky. Stojím sice do kopce a mám strach že v neděli neodjedu, trochu brblám, ale v duchu žehnám Romanovi za tak krásný "flek" .Vybalit, vyčůrat a hurá do hospody. Bouřlivě se vítám s paní ředitelovou -Mončou, je tu veselo, bratja Slováci, Míra Hurych a další.
Kecáme, baštíme a pijeme a k půlnoci i tanečkujeme. Hlavně Míra je neúnavný a nezdolný tanečník. Kolem druhé jdu do hajan. Nakýbluju si Esterku do maxispacáčku a je nám krásně teploučko. Esterka se dělá těžší a nechce mi uhnout z horní části spacáku, takže ji musím ručně posouvat dál. Obejmu ji jako plyšáka a už si vzájemně funíme do obličeje. V noci musím chtě nechtě vylízt v podlikačkách na záchod a závidím v té ukrutné zimě Esterce, která si udělala asi uzel na měchýři jen aby nemusela vystrčit ze spacáku ani nos.
Ráno je mrazivé, asi mínus 7 stupňů. Vyndám pejsky, připravuju jim horkou "polívku" na napojení , oblékám postroje a mezitím snídám moji oblíbenou sušenku Milu. Je rozhodnuto, že dnes se pojede na káře, neboť sice v horních částech tratě v 1.100 m n.m. je 20 cm sněhu, dole v 800 m je to trochu se štěrkem. Tak tedy jo, sundavám a zprovozňuji káru. Roman také sundal káru a zjistil, že mu zatuhla kola a nejde otočit řidítkami. Všemožně ji prostřikuje a zahřívá, až se nakonec zadaří a řízení funguje. Šikula. Mám strach, jak kára ve sněhu pojede a hlavně jak budu brzdit. No uvidíme. Beru helmu, Roman mi drží při zapřahání Esterku a po 10.hodině stojínaše Hrobnické devítihlavé spřežení na startu.
Start je v intervalech od do, což je úplně geniální systém, odpadá nervozita a stres z toho, že to přesně na minutu nestihnu. Vyrážíme jako kulovej blesk a řítíme se po zvlněné cestě, bacha žlutá! Prudší kopeček. Moc nebrzdím, neboť pak kára dělá psí kusy a chová se spíš jako saně, kola se blokují a kára je neřiditelná. Ale zatáčku beru smykem a jeto. Prudké stoupání a pak už jsme ve ztichlém lese, kdy ticho ruší jen pískání a vrzání káry. Nad mé očekávání kára ve sněhu celkem jede, jen to brždění je horší. Stoupáme, pak dlouhé svezení po vršcích a pak dlouhé klesání.
Mrznou mi ruce, mám jen slabé rukavice. Pejskům dost přibržďuju, abychom neskončili v pangejtu. Mám před očima Zdeničku Duškovou, její přelítnutí řídítek káry, odštíplý krční obratel a dlouhodobé nošení krunýře. Takže raději volím pomalejší,ale jistější jízdu. I tak je to mazec.
Poslední 2-3 km jedeme úsek, kdy potkáváme spřežení v protisměru. Je to super a bez problémů. Žádný karambol. Cíl. 1hodina 13 minut. Ještě pocílový sešup na stake out a pejsci hupnou do slámy v přívěsu. Půjčuju káru Sáře od Kremličků a honem na trať fotit. Všichni jsou vysmátí a spokojení, káry i musheři celí a nepolámaní. Potkávám fotící Péťu Davidovou a pokecám s Faboškem, který obětavě jistí prudký obousměrný sjezdík. Vracím se k pejskům a vařím jim papů a sobě čínskou polívku.
Sleduji běžkový výlet rodiny Bieliků-je sranda pozorovat hlavně sportovně antitalentovaného Tondu. Romana z něj roste. Jinak je nadšená z dnešního kola, kdy si to užila s Yetíkem a Lentilkou, která lídrovala. Pomalu se smráká, a tak jdu do hospody na řízek s bramborovým salátem.
Předtím zaskočíme na čajík do "grupáčové" chatky, Roman si hraje s Mauglího legem a staví mu různé modely letadel, baštíme Mauglímu sisinky a srkáme horký čaj. Pak se přemísťujeme do hospody a už jen kecáme, venčíme pejsky, pijeme a jíme. Barča, dcera Monči, má sólo na lesní roh-malá kulturní vložka. Kolem 23.hodiny odcházíme na kutě. Před spaním ještě sledujeme škrábající se kamión, kterému podkluzujou i zařetězovaná kola. Takový malý večerníček. Esterka se mnou opět sdílí spacák a je na vrcholu blaha. To be continued zítra!

Šmoulinka

10. listopadu 2008 v 21:30 | hrobnice |  Vzpomínáme
Zase mě přepadla nostalgie a hrabala jsem se ve starých fotkách a našla mojí haskounku Šmoulinku. Je to sestra Kanagy (v PP měla Kanatag Bílá vydra) a jsou téměř k nerozeznání. Narodila se 2.10.1998.Šmoulinka bohužel ve svých 4 letech přestala zničehonic běhat, lehala si a nechala se vláčet. Příčinu tohoto jsem nikdy nezjistila. Smečka bohužel zřejmě vycítila její "slabost" a začali jí šikanovat. Vydržela jsem to asi rok a pak jsem s těžkým srdcem Šmoulinku darovala nějakým mladým lidem na Lounsko. Údajně žije na velké zahradě ještě s jinou fenkou. Byl to můj jediný pejsek, kterého jsem musela dát pryč, neboť jí smečka ubližovala. Vzhledem k věku už Šmoulinka asi běhá na nebeských pláních. Šmoulinko, často na tebe myslím...
Šmoulinka

Podzimní trénink 2008

8. listopadu 2008 v 15:33 | hrobnice |  Mushing
Miluju tréninky se psy, když je mrazivé, ale suché a slunečné počasí.
Jeden takový den se letos v listopadu povedl, a tak mi nedá a nějaké fotečky z něj vám chci ukázat . Vyjeli jsme se psama Domaslavickým údolím asi do jeho poloviny a pak jsme se vydali děsným krpálem na Stropník. Splavený jak myši jsme se dostali nahoru a odtud jsme pak už křižovali hřebenovku a přilehlé cesty i necesty. Nakonec jsme dorazili k vrtulím u Bouřňáku a Křižanovickým údolím sjeli dolů do Hrobu. Více fotek na

Defekt

3. listopadu 2008 v 22:58 | hrobnice |  Ládíček Hrobníček a jeho mamina
V neděli 2.listopadu 2008 jsem si vyjela s pejskama na trénink. Asi po hodině jízdy jsem si všimla, že jde špatně řízení. A ejhle-přední náprava je prasklá. Každé kolo jde jinam a kára je neovladatelná. Co teď?!Opatrně jsem smečku otočila směrem k domovu. Pomalu jsem se vydala na cestu. V zatáčkách jsem nejdřív zatočila psy, pak jsem podržela Esterku, aby se neškubala a pak jsem ručně káru otočila do správného směru. Takhle to šlo asi kilometr a pak už to nešlo vůbec. Náprava rupla úplně.
Natlačila jsme káru do škarpy a v holinkách utíkala 3km domů pro auto a vlek. Auto jsem si přistavila k zahradě a vlek jsem s pomocí maminky Lídy vytlačila před zahradu. Zapřáhnout za auto a hurá do lesa. Záchranná akce trvala pouhých 35 minut-sice mám dnes namožený každičký sval v těle, protože v holinkách se špatně utíká, ale strhla jsem svůj běžecký rekord. Přestože jsem byla splavená jako myš, tak jsem byla šťastná, že to v lese dobře dopadlo. Nemocnou káru jsem naložila, pejsci naskákali do vleku a jelo se domů. Zavolala jsem muži devatero řemesel-Jindrovi Zelenkovi a už jsem frčela do Brandýsa i s károu. Jindra se smál, když mě viděl, ale ihned se pustil do práce, řezal, bouchal, tloukl,svářel...až nápravu zcela vyměnil za silnější, vše uřízlé zavařil a kára je jako nová. Moc díky Jindro!