Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Prosinec 2008

Vánoce na Hřebečné 2008-pokračování

30. prosince 2008 v 21:00 | hrobnice |  Mushing
Sobotní ráno je trochu pošmourné, ale sluníčko se občas vyklube.Dnes nespěcháme, neboť má přijet kamarád Šarky až kolem poledne.
Má problémy s vlekem. Šarky má totiž na pejsky uzpůsobený malý karavan. Jenže s ním se jede pomalu a je na zaparkování ve stísněných podmínkách u srubu velký. Tak si půjčil malý vlek od Ríši Burdy. Ale. Než vůbec dojel domů, tak mu po cestě ulítly dvířka. Musel se pro ně vracet a hledat je. Další nabobtnalá dvířka musel vytloukat kladivem. Takže tudy cesta nevede. No holt tedy vzal karavan. Ale namáhaná oj začala pod tíhou na zadku uložených psů praskat. Rychle vyspravit vinglema. Ale i tak si Šarky prožil hodiny hrůzy na dálnici, zda chatrný spoj vydrží. Vydržel. Naštěstí.
Já s Petrem jsme se mezitím rozhodli povozit Roberta (Rajčákovo zetě) s dětma. Vyndala jsem proto ze saní 50 kg granulí a masa a vyměnila ho za Roberta. Původně měl s ním jet i malý Kryštůfek, ale ten plakal a plakal, až tedy jel Robert sám. Objeli jsme s Péťou kolečko kolem Radaru. Vzala jsem na tuto minivyjížďku i Růženku. Při dojíždění ke srubu došlo k malému karambolu s běžkaři. Tedy spíš s jejich lyžema. Objížděli jsme dřevěné odpočívadlo, kolem kterého jsme měli vyjetou stopu. Ale nějakej trouba přímo za boudičku doprostřed cesty postavil lyže. Už jsem nemohla nic dělat. Lyže jsme přejeli a jednu vzali brzdou s sebou. Zastavila jsem až po 20-ti metrech. Hustá výměna názorů a trochu ujetých nervů. Ale přece si nenechám kazit tak pěkný den. Pak přijel Šarky. Pomohli jsme mu zacouvat karavan. Trochu vybalit a můžeme vyrazit na trať. Šarkymu půjčuju místo lyží malé sáňky. V rámci bezpečnosti. Přece jen pochroumané křidýlko není ještě zahojené. Švestka, Slíva, Černej a Bílej vyrazili jako tryskomyši. Vyrážíme ve složení Roman, Petr, Šarky, Rajčák a já. Dohromady 35 psů. To už je pořádná porce. Jedeme tentokrát na Blatenský vrch. Je tam nádherná vyhlídka do údolí. Kotvíme psy kde se dá. Chytla jsem kotvu o dřevěné zábradlí. To trochu povolilo, ale vydrželo. Kocháme se chvíli výhledama a pak pekelným sešupem dolů. To je jízda! Práší se nám za patama jako formulím. Petr razí cestu lesem na prosluněnou louku.
Ohlídnu se na za mnou jedoucího Šarkyho a nad ním se třpytí duha. Rychle vyfotit než zmizí. Čekáme na Rajčáka a občerstvujeme se z placatice.
Následuje sjezd na Skákavou. Užíváme si úžasný západ slunce. Jedeme na Mílovskou. Rajčák pokračuje domů a my ostatní sjíždíme do Českého mlýna. Původně jsme chtěli dole odbočit vlevo, ale tupohlavá Esterka ne a ne doleva. Na ledu jsem zatáčku neubrzdila, takže jsme pokračovali vpravo. No neva. Budeme muset přes osadu Zlatý kopec. Šarky začíná zaostávat. Slíva už nechce jít. Beru Slívu do saní.
Uvelebí se na pytli s granulema a já jen doufám, že mi do něj drápkem neudělá díru. Lovila bych pak granule po celým vaku. Aby měl Šarky aspoň čtyřválec, půjčuju mu oblíbenou Fífu. Potvora jedna za mnou rve jako o život a ječí u toho jako kdybych jí chtěla fouknout. Společnými silami vyjíždíme na kopec před Myslivny. Pro změnu odpadává Švestka. Šarky jí vypřahá a ona se okamžitě schoulí do klubíčka na vaku saní. Je vymalováno. Dál už nechce. Tak teda vybalujeme odpočatou Slívu z vaku a cpeme tam unavenou "kritrs" Švestku. Lehne ani nemukne. Odbočujeme na Mílovskou. Tady na nás už čeká Roman s Péťou. Pozorujeme krásný rudý soumrak.
Dál pokračujeme s čelovkama zkratkou lesem na Potůčkovskou. Opět odpadá Slíva. Ty holky se snad předháněj, která se víckrát poveze v saních. Takže zase zakotvit, vyměnit Švestku za Slívu a pokračujeme. Tentokrát už Švestka vydržela běžet po svých až domů. Bylo to náročný. Šarky má hlad jako vlk, ale je spokojenej. 4h 20 minut bylo na jeho pulkovské spřežení přece jenom hodně. Napapat pejsky a pak hajdy do srubu. Vrháme se hladově na Šarkyho čerstvé vánoční zásoby z domova. Musheři jedni nenažraní. V osm večer odcházíme do rodinné hospůdky "u Janičky" do Hřebečné. Je to asi 2km. Silnice klouže a tak se navzájem držíme abychom nepopadali. V hospůdce je útulno, Esterka, Rajčák a Ivoš hrají na strunné nástroje. Dáváme si tataráček. Tedy jen Petr a Šarky. Já jako že jen ochutnám. Vypadá to jako maso od Vetamixu, ale zbaštím to. Pak se zpívá a povídá a popíjí. Jdeme se Šarkym do irské whisky. Roman s Péťou dávají přednost fernetům. Je veselo. Starají se o nás servírky Janička s Andrejou. Janička má správně prořízlou pusu a přejmenovává Šarkyho na "Šakiru", což už mu zůstává po celý zbývající pobyt zde. Roman v jeho policejní kombinéze loví holky. Láká je k posezení na klín, na dobré pití a na veselé historky se psy. Když dopíjíme třetího Jamesona, tak říkám že už stačí. Ale Janička si nedá říct a objednává nám se Šarkym další. Ach jo, to bude opička. Po půlnoci polovina lidí odchází a tím se udělá prostor pro taneční parket. Odchází domů i Petr(doma ho škrábl kocour do oka a jeho už druhý den bolí celá půlka hlavy a tudíž není úplně ve formě) a Esterka s Rajčákem. Kytary se tedy chopí zdatný a urostlý místní truhlář Péťa. A že umí. Tancujeme a whiskujeme. No bylo jich asi sedm. Chudáci játra. Kolem druhé odcházíme se Šarkym směrem k domovu. Roman zůstává s ženskejma ještě chvíli v hospůdce. Mínus deset stupňů nás trochu osvěžuje, ale i tak šněrujeme silnici cik cak jako klouzavý šneci. V domečkách svítí vánoční světýlka a je nádherná noc. Jsem ráda, že jsem tady. Je to úžasný. Zůstala bych tady na věky.
Nedělní ráno je ve znamení těžké hlavy a houpavého žaludku. Ale jde to. Vyrážíme na mašujování. Je krásný slunečný den, a tak se nám rychle dělá dobře. Svištíme opět na Blatenský vrch. Kotvíme zde všechna čtyři spřežení-Roman, Petr, Šarky a já. Bufík premává. Chlapi dávají polívku a kafe. Škoda, že jsou zamrzlá okna u vyhlídkové věže a nemůžeme se pokochat dalekýma výhledama.
Lebedíme si na sluníčku. Šarkyho Švestka s Bílým přehlodali krčák. Ještě že člověk vozí s sebou všechno náhradní. Nikdy neví co se stane a co psi překoušou. Pak se rozdělujeme. Já a Šarky pojedem ještě asi 6-tikilometrový okruh navíc kolem Rýžovny. Péťa s Romanem to vezmou rovnou domů. Mrzne. Nemám bundu, neboť se mi rozbil zip. Druhá mikina navíc mě ale moc nezahřeje. Ale jsem přece eskymácká babička a tu hned tak něco neodradí. Klepu sice kosu, ale i tak si jízdu a krásný den užívám.
Za mnou mastí Šarky i s půjčenou Fifinkou. Většinu cesty jedeme vedle sebe. Fík furt brojí proti Šarkyho Černýmu a nenechá ho v klidu předjet. Projížďka nám trvala 2 hodiny. U srubu Roman vykládá historku jak se s Péťou fotili u Radaru na samospoušť. Buďto se nedívali psi nebo Péťa, takže milión fotek aby se zadařila ta správná.
Balíme. Vyhrabáváme auta, vleky, stejky ze sněhu. Uklízíme ve srubu, shromažďujeme odpadky. Jeden plný odpadkový pytel se mnou jel jako spolujezdec na sedadle až do Klášterce nad Ohří než jsem našla vhodný kontejner. Hovínkovej pytel se vezl na saních. Naštěstí mrzlo, takže se nic neroztejkalo. Loučíme se. První odjíždí Péťa se psama-má auto u Ivoše. Pak Šarky a já. Roman to bere pokecávací obklikou přes Ivoše a Milana Roubíčka v Abertamech. Já se Šarkym to bereme přes Jáchymov, kde se rozdělujeme. Mám to domů 2 hodiny, Šarky s pochroumaným karavanem 5. Psy dal pro jistotu do kufru auta, aby maximálně odlehčil oj karavanu. Ale i tak se vlekl sedmdesátkou kdyby náhodou. Nakonec šťastně celý dorazil domů. Roman taky. V Chomutově zajedu k pumpě dotankovat. Sotva zastavím u stojanu, tak se ke mně vrhá obsluha a že mi natankuje. Nejde mi otevřít zamrzlé víčko od nádrže. Bušíme do toho oba pěstí a na podesáté víčko povoluje. Tak aspoň za pětikilo natural, abych mohla zase někam vyrazit. Na holé zahradě dostáváme s Romanem "nížinnou depku"(já v Hrobě, on v Podbořanech). Zíráme na zasněžený vlek a už se zase vidíme na horách.

Ještě že nás čeká Metujácký silvestr v Bělči. Aspoň se máme zase na co těšit. Byli to jedny z nejkrásněji prožitých vánoc-hory, sníh, psi, kamarádi, příroda-budu mít na co vzpomínat.
Další fotky najdete na :

Vánoce na Hřebečné 2008

30. prosince 2008 v 0:58 | hrobnice |  Mushing
Jelikož by mě doma neudrželi ani párem volů, tak jsem zabalila krámy do auta a psy do vleku a na štědrý den ráno vyrazila směr Hřebečná v Krušných horách. RomanH už tam byl od předešlého dne, zatopil, přivezl televizi na pohádky, udělal bramborový salát, a to bylo tak všechno, co jsme potřebovali k naší spokojenosti. Když jsem dorazila, tak mi pomohl zacouvat vlek a auto. Zastejkovala jsem pejsky, přenesla jídlo do srubu a mohli jsme vyrazit na projížďku. Bylo pošmourno, pršosněžilo, ale nám to zas tak moc nevadilo.
Vyrazili jsme k Radaru, na Bludnou, Skákavou, k Červené lišce, na Mílovskou, k Myslivnám a po silnici k Rýžovně a pak už opět Bludná-Radar a domů. Nikde skoro ani noha, všichni se připravovali na Štědrý večer. Dorazili jsme na srub v čase 2h 20min. Pejsci i my spokojení. Občerstvit hafíky, a pak už je řada na nás. Ohřáli jsme si řízečky, Roman představil svůj Podbořanský bramborový salát, chlebíčky, sýr a olivy, dobré vínečko, svíčka a štědrovečerní tabule byla "jako doma". Pustili jsme si k tomu pohádky a bylo nám dobře. Hlavně že člověk není na Štědrý den sám.
Roman mě překvapil i dárečkem v podobě kosmetiky (hlavně krém na moje mrazem popraskané ruce) a baťůžku na kolo. Naopak i Roman našel ve spacáčku malého roztomilého psího plyšáka. Teplo kamínek a nacpané bříško nás postupně dokonale uspali.
Ve čtvrtek jsme se probudili do krásného zasněženého mrazivého slunečného dne. Nedalo nám to a vytasili jsme se s foťáčkama a jali se tu nádheru zvěčnit. Jsou to tak intenzivní vjemy, které třeba někdo neocení, ale člověk který miluje přírodu tyto okamžiky dokáže dlouho vychutnávat. Toť můj případ. Pejsci také vítali nový den a mžourali do slunce. Napojit, nasnídat se a zapřaháme. Jedem tradičně na Radar, Bludnou (po cestě zdoláváme vyvrácený strom, o který se moje saně vždy zaseknou, Roman na rozdíl ode mě přehupsne kmen raz dva). Jede s námi i Rajčák s dědkama. Skákavá, Červená liška (tady čekám na chlapy a slyším Romana halekat na lesy až se všichni psi otáčejí ve směru zpěvu.
Mílovská. Zde uhýbáme doleva na Český mlýn. Rajčák pokračuje rovně domů-jeho důchodci by to už nezvládli. Míjíme s Romanem Holubí skalky, kde opět fotíme.
A pak už jen zíráme jak s ubývající nadmořskou výškou ubývá i sníh. Posledních 100 m jedeme už po holém štěrku a asfaltu. Nešlo to ubrzdit, takže jsme se jen modlili, ať sebou nebuchneme. Ale ustáli jsme to a už mastíme k vesničce Zlatý kopec. Tady potkáváme staré známé duo setrů. Ale zalezli do chaty a naši psi si jich nevšimli. Několik lyžařů na nás zvědavě kouká. Serpentýnama zvolna stoupáme několik kilometrů k Myslivnám. Zde opět pes-naštěstí labrador, tudíž velký pes a ten haskouny nevzrušuje. Ale ouha! Hned za Myslivnama buldoček. Panička si nás ještě fotí. Já trnu hrůzou, protože rozjeté psy na zledovatělé silnici prostě nezastavím. Naštěstí moje prťavá nevšímavá Esterka rve celé všímavé spřežení pryč od buldočka. Někdy je ta Esterka fakt k nezaplacení. Roman jedoucí za mnou všechny psí nástrahy zvládnul také bez úhony. Má dobře vychované psy. Na Bludné se dělíme-Roman jede domů ke srubu, já si dám ještě 15-tikilometrové kolečko na Mílovskou.
Asi uprostřed Mílovské točím spřežení na neprojetou cestu do lesa. Je to zkratka na Potůčkovskou. Přestože spojka měří asi 2km, jedeme to přes půl hodiny. Psi se brodí po břicha v hlubokém sněhu a makají. Je radost na ně koukat. Vůbec zjišťuju, že se tady psi hodně učí-pracují na tratích beze stopy, musí si prorazit vlastní trail, celkem dobře již reagují na povely na otevřených pláních bez záchytného bodu, dokáží uhnout ze stopy do hlubokého sněhu. K dokonalosti nám ještě hodně chybí, ale pozoruju velké pokroky. Probrodíme se na Potůčkovskou, odtud na Skákavou a šupky domů. Už se odpoledne naklonilo k večeru. Mašujovali jsme 5h 5minut. Psi dostali nažrat a ulehli k zaslouženému odpočinku. Pěkný západ slunce. Opět vytahuju foťáček. Večer dojídáme vánoční salát a poslední řízek. Baštíme cukroví a koukáme na pohádky. Venku je mínus 10 stupňů.
Pátek. Roman dnes vynechává dopolední vyjížďku. Jedu tedy sama. Kroužíme si svoje okruhy v nádherném slunečném počasí. Fotím. Vracíme se po 3 h 20 minutách.
Občerstvím pejsky a za 4 hodiny vyrážíme na noční vyjížďku. Přijel i Petr Gurega a přidal se i Rajčák. Beru Růženku. Její první zážitek ve spřežení. Roman mi půjčil postroj velikosti L a Růže padl jako ulitý. Růžo, už nerosť nebo budeš mít XXL jako malamut. Balíme do saní i lopatku na hovínka a vyrážíme na magistrálu. Lyžaři žádní, mrzne a běžkařská stopa ani nezaznamenává, že po ní projelo několik spřežení.
U Mysliven čekáme na Rajčáka. Roman naložil malou Máju do vaku-už se jí nechce běžet, tak se poveze. Upalujeme jako namydlený blesk, Růža vedle Fífy pracuje jako by to dělala odjakživa. Mám z ní radost. Ujeli jsme 15 km za 1 h 20 minut. Růža i já jsme spokojení. Zalejzáme do srubu a popíjíme. Popíjíme a klábosíme. Je příjemně teplíčko a po půlnoci usínáme.

Zítra se dozvíte jak přijel Šarky, jak jsme podnikli společnou vyjížďku s několikerým přepřaháním Švestky a Slívy a jak jsme strávili večer v rodinné hospůdce.

Předvánoční Hřebečná 2008

23. prosince 2008 v 1:09 | hrobnice |  Mushing
Předvánoční pátek 19. až neděli 21.prosince 2008 jsem strávila na Hřebečné v Krušných horách ve srubu Ivoše Mareše spolu s kamarádama musherama Mončou Černou, Romanem Habáskem, Petrem Guregou, Péťou Davidovou a Milanem a Dášou Esterkou Šindelářovou.
V pátek odpoledne jsem opustila zablácenou nížinu a po dvou hodinách jsem dorazila na Hřebečnou. Všude mraky sněhu. Bez řetězů jsem dojela i s naším "cirkusem" až před Rajčákův (rozuměj Milana Šindeláře) barák. Tam stál nastartovaný blikající pluh s radlicí bez řidiče. Ach jo. Zastavila jsem tedy a čekala. Za pár minut vyběhl od Rajčáků řidič s teplou vodou a někam ji pod kapotu doléval. Pak se rozjel. Já už ne. Tak teda jo. Přišla na řadu moje neoblíbená činnost nandavání řetězů. Nadzvedla jsem v kufru strážkyni řetězů Esterku (má v autě svoje místo přesně na nich) a jala se jeden řetěz nasadit. Byl trochu zamotaný a nešel úplně rozmotat. Nerozmotal ho ani mezitím z tepla svého domova vyleznuvší Rajčák. Chvíli jsme nad nima koumali, a pak je holt nasadili. Nějak. Rozjela jsem se.
Řetěz trochu bouchal do blatníku, ale říkala jsem si že ten kousek ke srubu musím už dojet. U srubu už čekal Roman s Mončou. Roman se zhrozil nad mýma řetězama, ale já byla šťastná, že mi s autem a vlekem zacouval do vyházeného prostoru před srub. Ještě že tam Roman byl-asi bych tam couvala s vlekem dodnes. Už se dost stmívalo, ale měli jsme naplánovanou noční vyjížďku. Tak jsem rychle vybalila psy a věci a mohli jsme zapřahat. Původně jsme měli vyjet všichni (Monča,Roman, Rajčák a já) po magistrále k Mrtvému rybníku. Také jsem tím směrem nasměrovala svoje sáně a lajny a jala se zapřahat.
Mlha zhoustla a vítr zesílil. Najednou vidím Monču válející se na zemi a její sáně se psama fuč. Ještě stačila zavolat: "Cílinko, prosímtě vrať se mi!" a spřežení mastilo po silnici na Rýžovnu. Rajčák za nima vyrazil, ale jeho dědci nejsou zrovna stíhací komando. Vyrazil i Roman. Pak už nevím nic. Jen z vyprávění jsem se dozvěděla, že fouska Cílinka a Aki se dvěma vypůjčenýma alaskánama Šery a Simbou doběhli na Rýžovnu a tam fousky zjistili, že nemají svojí milovanou a žívící je paničku a otočili se sami zpátky a vrátili se. Tím se ovšem narušil celý plán naší vyjížďky. Svoje psy už jsem měla skoro zapřažené, ale ve špatném směru. Vyrazili jak střela a ačkoliv jsem na Esterku volala, pak už i řvala a pak už i nadávala, tak nebyla schopná v té fujavici natrefit silnici k Rýžovně. Stále jsme se od silnice spíš vzdalovali.
Vyřvala jsem si v tom větru a mlze hlasivky a doteď nemůžu moc mluvit. Přemýšlela jsem co teď, jak je dostat k silnici když jí nevidím. Sama samotinká uprostřed pláně ve špatné viditelnosti. Naštěstí svítilo na srubu venkovní světlo, a tak jsem aspoň orientačně věděla kterým směrem bych měla jet za ostatníma. Mezitím mi volal Roman kudy pojedou (byli už 3km od srubu), ale já jsem si netroufla ve tmě vůbec nikam sama jet do neznáma . Nakonec jsem zahlídla čelovku-vracel se Rajčák a najížděl za srubem na magistrálu směrem na Bludnou. Volal mi ať se vrátím a jedu za ním. Tak teda jo. Otočila jsem ručně Esterku o 180 stupňů a jeli jsme po vlastních stopách zpátky ke srubu. Bořila jsem se po kolena do sněhu a ztratila jsem umělohmotnou clonu z foťáku.
U srubu jsem navedla Esterku na silnici. Ale už jsme nezabočili na magistrálu a na upluhované silnici jsem nebyla schopná sáně zastavit. "Hluchá" Esterka se s ostatníma psama a se mnou řítila dál směrem k Rýžovně. Volala jsme tedy Rajčákovi, že jsme se nestrefili a že na Bludnou přijedu směrem od Rýžovny. Teda když na klouzavé silnici u Rýžovny odbočíme správně do leva. Odbočili. Naštěstí. Mastili jsme dále po zafoukané silnici na Bludnou. Měli jsme to úplně vypočítané a zrovna přijíždělo světýlko Rajčák. Vítr funěl a stopy se hned zafoukávali. Držela jsem se za Rajčákem zuby nehty, neboť jsem se nechtěla ztratit. Jeho stařičtí haskové ťapali a já jsem za ním brzdila vším co jsem měla po ruce. Ale zaplať pánbůh za Rajčáka. A za jeho reflexní pruh na zádech. Chtěli jsme udělat okruh v lese a vrátit se na Bludnou. Ale v lese byly polomy a vývraty a tak jsme kličkovali i mimo cestu. Najednou se napříč stezky objevil vyvrácený strom. Kudy teď? Jakýsi náznak cestičky po levé straně. Milanův leader kličkuje mezi vývratama, my manévrujeme jak nejlíp umíme a děj se vůle boží. Rajčák neví kde jsme! Nechává to na leadrovi. Ten se po chvíli vrací před povalený strom. Udělali jsme kolečko. Vzpomínám na Rumunko, kde Jindrovo psi v husté mlze opsali na pláni také kolečko a vrátili se tam odkud vyšli. Dopředu to teda nejde. Pokusíme se proto vrátit zpět po stejné cestě co jsme sem přijeli. Rajčák ale minul správnou odbočku a jedeme jinam. Jsme u nějaké chalupy. Obkroužíme jí tedy a najíždíme na stejnou cestu. Milan má oči na stopkách, aby odbočku podruhé již neminul. Na poslední chvíli správně odbočujeme a hurá domů. Vítr zametl na pláních hodinu staré Milanovo stopy. Psi ale jdou neomylně za teplem svých boudiček. Rajčák uhýbá domů, my pokračujeme ještě 500 m rovně ke srubu. To teda byla hororová noční vyjížďka. V noci už nejedu.
Monča už je šťastně i se psama tady, Roman jel ještě jedno kolečko a už se taky vrací. Svlíknu a napojím psy, uklidím sáně na verandu a hajdy do srubu. Dám si něco dobrého do žaludku a dělám si čaj. Je tu i Dáša Esterka Šindelářová s Milanem, popíjíme kolu s whiskou a pak už spíš whisku s kolou. Roman ještě dává jásoně, ale toho nějak po minulé zkušenosti z oslavy Rajčákových narozenin na čas nemůžu. Kecáme s Mončou. Esterka odchází domů, pak i Milan a nakonec uléhá do postýlky i Roman. S Mončou probíráme život a chlapy a evidentně rušíme Romana, který má divoké sny maxipsa Fíka a furt se odkopává. Ve tři ráno jako že teda půjdeme taky hajat. Vůbec se nám ale nechce. Monča zůstává ve srubu, já lezu do auta za izolovanou Esterkou.

Spím jako mimino až do čtvrt na devět, kdy mě budí Roman tím, že mě houpe s autem. Puberta hadr. Šup ven v podlikačkách, ve srubu se oblíknu a jdu vyvenčit a napojit pejsky. Pak snídáme a čekáme na Petra Guregu a Petru Davidovou. Roman se nešidí a klohní si chleba ve vajíčku-jak by řekla Pavla Burďásková-snídaně na vidličku. My dvě ženský na to prdíme a stačí nám studená snídaně s horkým čajem nebo kafem. Dorazila Petra Davidová s SH Ruby,Wulfíkem a Mínou. V poledne konečně přijel Petr Gurega, auto nechal u Rajčáka před domem a dojel ke srubu se psama. Krátce po poledni přivezl Milan na saních Esterku. Ta si přesedá ke mně. Je nabalená jako medvědice a ještě si pod sebe dává tři deky, matraci a na sebe spacák. Můžeme tedy vyrazit mašujovat. Mastíme po silnici k Rýžovně, odtud stále po silnici k Myslivnám a tam odbočujeme dolů k vesničce Zlatý kopec. Je to svižný několikakilometrový sjezd do údolí někam do výšky 700 m n.m. Ubývá sníh, ale furt ho je dostatečně. Na konci osady čeká Roman, Petr a Milan. Mají fernetovou "rauch pauzu". Také se s Esterkou posilňuju a čekáme na Monču s Petrou. Kotvu nelze dost dobře zarazit do silnice a Romanovo psi ji vytrhnou. Roman se pohotově plavným skokem vrhá na věž saní, jede pár metrů po břiše. Ale dobrý. Dojíždí holky. Můžeme vyrazit dál. Český mlýn. Odtud nás čeká dlouhé stoupání o cca 400 m n.m. výš. Šineme se jako vláčky za sebou:první Roman s 8 SH, pak já s Esterkou s 7 SH+2AH,Petr s 8SH,Milan s 8SH,Petra s 3SH a konvoj uzavírá Monča s 2 fouskama+2AH.
V hlubokém sněhu postupujeme pomalu, je to těžké a máme expediční rychlost. Ale je nám dobře, fernet koluje zezadu dopředu a zase zpátky. Míjíme skalní útvary s názvem Holubí skalky (každý asi vzpomene když se tu před pár lety jel Eduardův mid z Rýžovny). Na rozcestí nevíme kudy přesně dál kolem Zlatého kopce. Rajčák jako místní velí doleva, tak tedy doleva. Ouha, chyba. No ale jedem dále. Měli bysme se stáčet vpravo, ale cesta končí na pasece mezi pařezama. Roman obkružuje zasněžené prostranství a vracíme se na začátek odbočky. Cesta opět klesá. To by neměla. Jedeme blbě. Zase několikakilometrový sjezd. A světe div se-jsme zpátky u Českého mlýna. A pak že jen psi dělají v mlze kolečka. Jsme ale všichni veselí, spokojení a nenaštvaní. Vracíme se k osadě Zlatý kopec a stoupáme táhle do 1000 m n.m.Za vesničkou běhají na volno dva setři. Roman se u nich trochu "zašprcnul" a naše spřežení jedoucí za ním jsem zastavila. To jsem neměla dělat, Brownie měla roupy a jala se očmuchávat volně pobíhajícího psa. Esterka se snažila běžet dál, ale dvojnásobná Brownie jí strhla zpět ke psovi. Fifina v druhé lajně byla taky očividně zvědavá. To už se mi nelíbilo. Pustila jsem sáně a hnala se k prvním psům . Táhla jsem je pryč, aby nedošlo ke zbytečnému karambolu. Ale všichni jsme to vydejchali a pozvolné stoupání již probíhalo v družném hovoru s Esterkou. Pod vrcholem jsme dotáhli Romana a jeli vedle sebe. Jen ať si psi zvykají. Myslivny, Rýžovna a už vidíme Ivošův srub. 3h 40min. Hezky jsme si zamašujovali. Fouska Aki má nějaký výtok a mohl by to být i zánět dělohy, a tak nasazuju antibiotika. Mám s sebou skoro všechno-léky,šití, infúze,…Monča si telefonicky domlouvá na pondělí návštěvu veterinářky-vzhledem k event.případné nutné kastraci. Odstrojit pejsky, napapat je, lehká sváča a jde se do ovčí hospody na Rýžovnu. Máme tam na 19 h objednánu večeři.
Monča, Roman a já jdeme pěšky-je to bžunda. Sněží, že nic nevidíme. Ale je nám dobře, Monča úplně září štěstím že je se psama na horách. 3 km ujdeme jako nic a jsme u hospody. Oklepat zasněžené věci a vklouzneme dovnitř. Ostatní jeli autem a přivezli basu a kytaru. Za chvíli dorazí ještě Ivoš s "benžem" a harmonikou a ženou Martinou. Objednáváme si večeři, já oblíbený smažák a nějaké ty paňáčky. Nakonec vrcholíme zmrzlinovým pohárem. Zpíváme, já tedy moc ne neboť chraptím, ale i tak si zmutovaně pobrukuju. Pan kuchař s manželkou je tu jen pro nás. S Mončou nám chodí večerní SMSky a střídáme se v odesílání odpovědí s různě naštelovaným mobilem kvůli špatnému signálu…a je nám v hospodě dobře. Ve 23 h odcházíme směrem ke srubu. Naše "mimtrio" opětovně pěšky. Povídáme ještě chvíli na srubu, chlapi postupně odpadají na kutě a my holky máme povídavou. Šeptáme, abychom nebudili podřimující. Ve tři ráno už jsme zase s Mončou sami a popíjíme vínko. Jdeme také do hajan. Malá Esterka už na mě čeká v autě. Dobrou noc.

V neděli v osm hodin stejný budíček jako včera-Roman houpá autem. Zavedené psí i snídaňové rituály, do saní dávám dva pytle se žrádlem jako zátěž a vyrážíme na vyjížďku. Tentokrát po rolbové cestě vedle silnice. Po 100 m od startu se ale Esterka rozhodne, že půjde na silnici. Ne, ne holka. Kotvím a chci jít dopředu, ale kotva vyskakuje a chytám plavmo šňůry před zadákem Baltíkem do ruky. Ležím na sněhu jak dlouhá tak široká. Tradiční Esterčí hluchota na povel "HOOO" . Petr jedoucí přede mnou to všechno vidí a huláká na projíždějící německé auto, zda by mi nepomohli. Ochotně u mě zastavují a podrží přední psy. Hupsnu za saně a řádně kotvím. Navedu Esterku a Brownie zpět na vant a pokračujeme. No zase infarkt.
Uhýbáme k Radaru a Petrovo psi nechtějí jít. Předjíždím je a Esterka s Brownie hledají cestu v hlubokém sněhu. Docela jim to jde, tak jim ten karambol po startu odpouštím. Jako by to holky tušili, že jsem na ně naštvaná,tak se hrozně snaží. Brodíme se k Bludné, pak na silnici a uhýbáme hned směrem k Potůčkům. V lese předávám vedení Petrovi. Dnes Monča zůstala doma, protože samotná Cilka vepředu nechce jít. Petra zase volí krátký okruh přes Rýžovnu a Bludnou. Milanovo dědci mají volno. Takže jsme dnes jen tři: Petr, Roman a já. Potůčkovskou silnicí mastíme 7 km dolů. Je to tu ledovaté a tak máme vysoké tempo. V Potůčkách zahýbáme vpravo do kopce a 2-3 km stoupáme k hospodě na Červené lišce.
Zde kotvíme psi o co se dá, o bagr, přívěs,dřevěné stoly,…Dáme si polívku, ale musíme chvíli počkat, než ji kuchař uvaří. Zatím nám pejsky obdivují němečtí turisté na běžkách. Mám nerva z toho jak odsud po ledu vystartujeme, aniž bychom se rozmlátili o kamenné sloupky a hned byli schopni na zledovatělé silnici odbočit prudce doleva. Roman s Petrem mi navádí pouze na krčácích vysící psy a jedeme. Ručně přibržďuju kotvou a Esterka zatáčí správně.
Dnes má holt svůj den. Za zatáčkou kotvím o sloupek závory a mažu zpět na odbočku abych pomohla Petrovi a Romanovi dobře zahnout. Všichni jsme ready. S Petrem zapínáme psům zádové šňůry a pokračujeme v cestě. Na Skákavou a lesem k Bludné. Je nádherně sluníčko, vše se třpití, fotíme tu krásu. Po silnici na Rýžovnu a hurá domů. Roman navádí svoje leadry ze silnice přes vant na louku-a daří se. Esterka s Brownie na potřetí také uhnou z pohodlné silnice do hlubokého sněhu. Pak už jen kousíček k rolbové cestě. Po upraveném domů už je to hračka. Mašovali jsme 2h 40 min.
Balíme, dáváme lehký oběd v podobě čínské polívky a teď to nejhorší-odjezd. Petr má auto u Rajčáka před domem, takže tam odjíždí se psama a věci má v saních. Petra má jen auto a je na silnici raz dva. Monča nemá řetězy, ale trochu jsme zatlačili a je venku. Roman mi ukázal jak správně nasadit řetězy. Ale i tak hrabu-jsme těžký. Volám Rajčákovi a ten mě Kijou 4x4 vytahává ven. Roman sám vyjel v pohodě. Jedeme spolu přes Boží dar. Před ním sundaváme řetězy a loučíme se. Ahoj za dva dny-budeme na Hřebečné se psama trávit vánoce. Těším se zase do hor.
Ostatní fotky najdete na :



Ríšův Buboň

17. prosince 2008 v 21:18 | hrobnici |  Štěňata - Z Hrobu
Něco pro Burďáskovic Bubáka, když už teda chudák letos nemůže běhat se smečkou: jak rostl...
(jednu fotečku se Spikem jsem si vypůjčila z Ríšova archívu). Jinak se těšte-o víkendu jedu mašujovat na Hřebečnou, takže budou nové zážitky!

To musíte vidět

14. prosince 2008 v 21:37 | hrobnice |  Mushing
Poznáváte ho? Kamarád Roman Habásko na Novém domě 2005. E.T.hadr! To sem si fakt nemohla nechat pro sebe.

Attiba vyrostl

13. prosince 2008 v 18:37 | hrobnice |  Dění kolem našich pejsků
Jak ten čas letí...Attiba jako štěnátko v roce 2005...
...a nyní...

Sněží

10. prosince 2008 v 23:17 | hrobnice |  Dění kolem našich pejsků
Dnes 10.prosince 2008 sněží a sněží.
Mám z toho děsnou radost-někdo jinej asi míň. Ale já se fakt raduju. Psi na zahradě blbnou a Růža je úplně štěstím bez sebe-jako já, jsme si asi hodně podobný!
Válí se ve sněhu-to já zase až tak ne. Vyzívá ke hře Browninku a kouká, koho by v tom sněhu ještě vyválela. I ostatní pejsánci lítaj po zahradě a hrajou si.
Jen dědek Kazan si zalehl do svého garážového apartmá a spí-sníh ho už nevzrušuje. To takhle kuře, to ještě jo.

Sněhový trénink

7. prosince 2008 v 21:48 | hrobnice |  Mushing
V neděli 7.prosince 2008 jsme vyjeli na další ze sněhových tréninků.
Hlavně pro čápa nížinného a mushera se "zlomeným křídlem", který musí trávit víkend doma na gauči u televize, jsem vzala na dnešní vyjížďku foťák a nafotila pár sněhových obrázků z míst známých i neznámých. Snad potěší.
Začínáme vždy z Moldavského nádraží. Na Vitišku, dále po silnici na Cínovec. Odtud přes E55 na hřebenovku směrem na Komáří Vížku. Máme za sebou půlku cesty a vracíme se opět po zasněžené silnici na Cínovec a přes běžecký areál na Moldavu.
Přestože je 20-30 cm sněhu, tak se někteří lenoši snaží autem projet po zasněžené silnici z Vitišky na Cínovec. Mají smůlu-jednoho potkáváme čumákem zabořeného do lesa, druhému pomáháme tlačit, aby se vyhrabal ze sněhu. Ojedinělí běžkaři nás vesměs zdraví. Vezeme chvíli i malou holčičku, aby se projela se psy-zážitek, který bude vyprávět ve škole. Dnes poprvé jsme vystartovali za světla, většinou vyjíždíme už za tmy. Stmívat se začíná až u Cínovce. Krásná obloha s hvězdičkama, honí se mi hlavou pocit, že tu samou hvězdnou oblohu vidí mnoho musherů, kteří právě také trénují ale na jiném místě.
Dalších pár foteček najdete na :

Hradecký mid 2008-konec

4. prosince 2008 v 0:43 | hrobnice |  Mushing
Nedělní ráno. Hlava nechápe, že tělo spalo jen 3,5 hodiny. Stejný ranní rituál-vyndat psy
z vleku, sebrat po nich hovínka, uvařit polívku pro psy a tradá na snídani.
Je to příjemné posezení. Scházíme se všichni: Jindra, Šarky, RomanH, Zdenička Dušků a Zeťourci. Janička barvitě líčí Vencovo noční a ranní zážitky: kterak Venca padal na všechny světové strany jakmile nebyl dostatečně podpírán, a to i chtěl-li se vyčůrat, kterak po ránu s pankáčem na hlavě vypadl z auta rovnou do psů, aby ulevil svému bolavému žaludku a poblinkal si málem svoje pejsánky na stake outu (Janička je coby ranní ptáče vyndala z vleku za páníka). No zkrátka jí Venoušek měl jako z praku. I v tomto stavu se holedbal, že nedá svoje zlaté první místo Šarkymu jen tak lehce. Tak teda uvidíme.
Startujeme před desátou. Vyrážíme a ihned po kilometru začínají zase problémy. Tentokrát s Wulfinou. Začíná se šprajcovat a nejde. Občas tyto stavy má, hlavně při závodech, při tréninku nikdy. Jednou, dvakrát, třikrát a dost. Milou Wulfinku cpu do vaku. Celou, i s hlavou. Zazipuju jí a ona se na rozdíl od včerejší Esterky ani nehne. Je ráda, že se veze.V tom nás předjíždí LuckaW s jejíma holkama.
Tak teda pokračuju na osm "válců". Dnes mi připadá, jako by celou noc protancovali psi a ne já. Vlečou se. Stoprocentně maká jen náruživá Esterka s mladou Brownie, kluci Nanuk s Attibou a spolehlivý Balto. Ostatní mají svoje výpadky. Ach jo. To bude čas. Předjíždí nás Venca Zetek a nevypadá tak špatně jako u snídaně. Tiše si to tak šinu lesem a najednou baf. Šarky v jeho elegantním postoji. Prý mu nejde Bílej, asi ho nechá na rumové kontrole. Mě teda příjde, že mu to mastí krásně. Oproti našim "útulkářům" (Šarkyho terminus technikus pro moje spřežení).
Těsně před kontrolou nás předjel ještě Aleš Pícl. Rumovou kontrolu si dnes užívají hlavně psi. Každý vypije misku vody. Já držím rumový půst a dávám si jen čaj. Pak jedeme dále. Nikdo nás už nedojel. V o 5 minut horším čase než včera (1h 44 minut) dojíždíme do cíle. Těsně před cílovou rovinkou se před námi objevila LuckaW, neboť se zbrzdila díky jedné fence, co jí nechtěla jít. Na stake outu vyndavám Wulfinu z vaku.
Celou cestu se ani nehnula až sem na ní musela dvakrát šáhnout, jestli ještě dejchá. Teď dělá frajerku, jak na to vyzrála. Je veselá, neunavená a žere jako prokopnutá. Dávám nažrat ostatním a pádím do sprchy ať na vyhlášení nedělám ostudu. Všichni si dnes posteskli, že jim psi nešli a že bylo větší teplo.
Pavla Burďásková mi dává domácí polívku. Já zatím vyzvídám jak dopadli holky v dětském závodě: Kikča 1.místo ve starších dětech, Ella 3.místo v mladších. No pašáci. Šarky skutečně odložil Bílýho na kontrole a teď jde vyzvídat ke startu, kdy ho přivezou. Má jen něco s drápkem. Jdu na oběd a na vyhlášení. V jídelně se postupně scházíme všichni. Ještě si povídáme zážitky a těšíme se na další závody-tentokrát už sněhové.
Začíná vyhlašování. V MU první Jindra, třetí já. V MU1 první LuckaW, v našlapané ktg.MB si nakonec 1.místo "vydloubal" Venca, Šarky měl náskok před Alešem jen 3 vteřiny, ale udržel si stříbro, Janička byla 5. a za ní hned Monča s fouskama, RomanH si s dědkama dojel taky pro stříbro v MB1, Ríša byl 7. ale to neva, Míra Hurych vyjel 5.místo v MB2. A statečná Zdenička? Byla suverénně první v canicrossu žen. Všem gratuluju. Dlouhé loučení. A dlouhá cesta domů, při které se mi honili v hlavě všechny zážitky z uplynulého víkendu a ani se mi nechtělo pouštět rádio, aby jsem vzpomínky nerušila. Tak ahoj na sněhu.
Zbytek fotek na :

Hradecký mid 2008

2. prosince 2008 v 0:33 | hrobnice |  Mushing
Hradecký mid. Strašně jsem se těšila, zvláště na sobotní rockotéku. No těšila jsem se, ale při balení nadávala proč že to balím káru a jedu na bláto, když už u nás sáňkujeme! Ale stejně jsem se těšila. Vítek s Kazanem tradičně zůstali doma, resp.ve škole. Scukli jsme se s Romanem Habáskem hned za Prahou na Hradecké dálnici a pak už jsme pokračovali ve vláčku. Po maličkém zabloudění přímo v Bělči a následném otáčení se a couvání i s vlekem (což zatím ovládám tak na trojku nebo-li dobrou) jsme po 18. hodině stáli na stake outech. Z jedný strany stromy, z druhý dráty vysokýho napětí-fakt jsme si vybrali dobrý místo pro nadcházející větrnou noc. A pak proč tam bylo volno. No ale co, štěstěna nás jistě neopustí. Vybalit, vyčůrat pejsky a s očkovákama na prezentaci. Gulášek, úžasně červená malinovka a něco na zahřátí. Kecáme, pijeme, pijeme a kecáme.Pouští se filmy ze závodů.
V půl druhý jdu na kutě. Esterka se porvala s Fifinou ve vleku, tak jí beru do auta do spacáku. Ach jo. Zase se s ní budu mačkat "v posteli". To je vždycky hroznej proces se s ní srovnat "pod peřinou", neboť s ní bojuju o každý centimetr místa. Jakmile odněkud uhnu třeba nohou o píď, tak se tam okamžitě natlačí nějaká část Esterky. Aby náhodou nebyla vyšoupnuta ven. Když se v noci vyhrabu ven na záchod, tak Esterka leží uprostřed spacáku a dělá šutr. No zkrátka sice mrňavá, ale neskladná.
Ráno je pochmurno, chvíli i sprchlo. Noční vítr schodil z vršků stromů pouze jmelí, může se hodit na vánoce.Uvařit pejskům ranní polívku a honem na musherskou snídani a meeting. Zdenička Dušků má závodní "absťák" a přestože ještě nosí krunýř, je odhodlaná s požehnáním doktorů odběhnout CCW sprint. Odvážná to žena. Startuju těsně před jedenáctou. Esterka má prokouslé obě přední nohy, ošetřuju jí to a přemýšlím, že jí nechám dnes doma. Ale Esterka mě silně vyvádí z omylu. Zapřahám ostatní a ona zavřená ječí a bourá koteček. No tak jo teda, tak tě vezmu. Rychle dooblékám postroj a šup s Esterkou dopředu-budeš si tedy udávat svoje tempo. Aby toho nebylo málo, tak Nanuk mžourá na jedno oko-naštěstí mi Monča Černoška půjčila oční mastičku a oko se lepší. Spolu s Romanem zapřáháme hned za autama na cestě a krásně vyjíždíme na asfaltku vedoucí ke startu. Tři, dva, jedna start.
Vyrážíme tryskem vpřed. Ale za chvíli Esterka začne brzdit. No vidíš, ty kozo, já ti to říkala, že máš být doma. Zkouším dopředu dát k Esterce postupně Brownie i starou Wulfinu, stavím u každého stromu a znova a znova přepřahám. Předjíždí nás LuckaW.Nakonec Esterku nakládám do vaku. Ale to jsem neměla dělat. Řekla si, že tam zkrátka nebude a nebude. Dělá hrozné vylomeniny, kvůli ní šněruju károu cestu cik cak. No snad nás nikdo nevidí, myslel by si že mám dvě promile. Držím jí jednou rukou, aby mi nevypadla z káry a druhou řídím. Pak najednou nastalo kamikaze a Esterka vyskočila za jízdy z káry. Visí za řetízek dolů, nožičky jí došáhnou na zem a ona běží jako ten přiskříplej vlk v trolejbuse v Jen počkej zajíci. Pane bože, přejedu ti nohy. S jednou rukou se blbě brzdí, ale po pár metrech stojím. Tak to ne děvče, mermomocí si chtěla běžet, tak to budeš muset nějak dojít. Dávám jí do druhé lajny a pokračujeme. Najednou Esterka běží jako srnka. Stará Wulfina vepředu je sice jistota, ale silně nestíhá a rolujeme se jako harmonika. Vyměňuju jí nakonec s prohnanou Esterkou, která dělá jako by neměla žádný kousanec. Jedeme tedy dále.
Předjíždí nás tryskomyš Šarky. Ani nedloubne, jen udržuje svůj elegantní aerodynamický postoj na káře. Ťapeme si tiše lesem. To je pošušňání. Pak si začnu zpívat do rytmu. Na jedné zatáčce doleva nechce Esterka odbočit . Chce furt rovně nebo doprava. Příjde mi, že má asi spíš prokouslou hlavu než nohu-úplně blbne. Nejde to a musím uprostřed cesty (nikde žádnej strom) zabrzdit káru na ručku (tedy jen její dvě zadní kola=nic moc) a přeručkovat až do předu k lídrům. Esterku navedu správným směrem a ručkuju zase zpět ke káře. U toho hlasitě řvu "Čekej". Teď nastává ten moment, jež je pro mě noční můrou-uběhnout ty 2-3 metry od posledního psa ke káře, aniž by s ní psi cukli a rozjeli se. Rychlohmat na brzdu na řidítkách a sláva stojím celá a zdravá na stupačkách. Kristova noho, to jsou infarkty! Tak a teď už se snad nic nestane.
Pomalu, ale jistě se blížíme k rumové kontrole. Dávám si notnou dávku čaje s rumem a pokračujeme dále. Na kontrole stojí zrovna Michal Hanuš a rovněž "dotankovává". Předjíždím ho a zvolna stoupáme do táhlého kopce. Kroutíme se lesem, že kdybychom někde špatně uhnuli, tak bloudíme v Bělečském lese do rána. Předjíždí nás Zeťourek. Esterka vidí hezký kluky, tak to rozhulí, že nás Venca nemůže setřást a držíme se těsně za ním. No to je mazec. Cíl. Sundat postroje a hajat-panička jde fotit na trať. Ale nic moc světlo mi nedovoluje udělat ostrou fotku. Tak teda nic, fakt to nejde.
Dojíždí zbytek Mbéček-mezi nima Monča Černoška se stále se zlepšujícíma fouskama. Pak MB1. Nebo obráceně-už si nepamatuju přesně. Vracím se na stake out. S Romanem probíráme zážitky z tratě, krmím pejsky a jdeme nakrmit i sebe. Povídáme si a těšíme se na večer. Odpoledne v Ríšovo karavanu ještě spolu s Jindrou "trestáme" lahvinku Tulamorky, klábosíme a plánujeme zimu. Za chvíli má dorazit Pavlin holčičí konvoj, tak aby nám to čekání líp ubýhalo. V osm večer se jdu převléknout do "společenského" tanečního lehkého úboru a začíná "dlouhá noc". V devět se rozjíždí světově proslulá Metujácká rockotéka. Je to vodvaz. V kratičkých přestávkách u "baru" připíjíme na "daleký sever", hruškovici prokládám čajem-no někomu se to asi fujtajbluje, ale je potřeba doplňovat tekutiny. A čaj je zadarmo. Jindra Zelenka se odrovnal špatnou jitrnicí a jde tiše zvracet na vzduch. Ach jo, ty nížiňáci nic nevydrží! Dělá čest svému jménu a podobá se barvou flašce od Becherovky. Tak tedy pá,pá a jde do hajan. No neva. Noc pokračuje. DJ pouští jednu písničku lepší než druhou, střídá bloky rocku a ploužáků. Tancuju se Šarkym. Bezvadnej tanečník. Střídáme krátké pauzy u baru s divokou jízdou na tanečním parketu. Mezi největší vytrvalce patří i Míra Hurych s Mončou, RomanH, Zdenička, LuckaW(ještě že šel taťka Wegnůrek spát po večerníčku) a Vlastík Keltner (rockotéka mu vlila do žil novou krev a v neděli se výrazně zlepšil a vybojoval druhé místo před mladou Luckou Matrkovou). Jo hudba dělá divy. Na závěr je série ploužáků na rozloučenou a ve dvě ráno je konec. Nikomu se nechce ještě spát. Byla to pro mě jedna z nejkrásnějších nocí co jsem zažila…
TO BE CONTINUED.