Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Únor 2009

Norsko 2009-8.díl-v cíli a co bylo potom

23. února 2009 v 23:46 | hrobnice |  Mushing
Cesta kaňonem trvá asi hodinu a půl. Tomáš jede přede mnou a stále se otáčí zda jedu za ním. Jeho čelovka pátrá po krajině. Je mi fakt veseleji, když vím, že nejsem v těch končinách sama. Projíždíme stejnojmennou vesničkou Gradalen. Pak se cesta rozšiřuje a několik kilometrů mastíme z kopce. Rozcestí a hups. Jsme na jezeře Rambergssjoen. Tady už jsme byli! Ano. Tudy už jsme jeli hned po startu před třemi dny. Najeli jsme na poslední úsek celého závodu. Máme do cíle asi 25 km. Říkám Tomášovi ať už jede svým tempem, že už to do cíle nějak doklepeme. Ale on solidárně setrvává se mnou. Je hrozná zima. I Tomáš se oplácává rukama po těle aby neumrznul. Mám mokré zmrzlé nohy.
Vybaluju poslední musli tyčinku. Jsem tak mimo, že mi tyčinka vypadla z ruky ani nevím jak. Ani nestavím. Jsem jako v tranzu. Připadá mi, že se na sebe dívám zezhora jako druhá nezávislá osoba. Jako bych sledovala film v televizi sama se sebou. Projížděli jsme třeba po můstku, kdy mi ujel zadek saní a mohla jsem sletět z několikametrové výšky do potoka. Vůbec jsem nezareagovala, jako by mi to bylo jedno, jakoby jsem sledovala jiného člověka. Nedocházelo mi, že bych si asi pěkně já i psi natloukli. Mozek už pracoval hodně špatně. Něco jako kdybych byla pod vlivem drogy. Povznesená nálada. Zpomalené reakce. Když na to teď vzpomínám, tak jsem ráda, že se v tomhle stavu nic nestalo. Vyjíždíme z jezera na cestu. Cedule "14 km" do cíle. Vážně už říkám Tomášovi aby jel. Tak tedy jede. Mizí za zatáčkou. My se vlečeme. Haskyové prostě nezrychlí a nezrychlí. Sundavám rukavici a volám Jindrovi, že máme tak hodinu do cíle. Proces vyndavání a zandavání mobilu, který mám zavěšený na krku mi zabere několik minut. Mezitím mi mrzne ruka na kost. Radši se přivazuju k saním. Zvoní telefon. Jindra. Chtěl zandat Fíka do vleku aby mi mohl přijet k cíli s vlekem naproti. Fík ho rafnul a utekl. Někam za hotel. Ty brďo. To je v pytli. Povzbuzuju psy aby zrychlili. Ale jen natočí uši jako že mě slyší a udělají tři rychlejší kroky. Pak se vrací do svého tempa. Unavenou hlavou se mi honí černé myšlenky o Fíkovi. Za chvíli volá Jindra znovu. Fík nikde není. Říkám mu ať zkusí vyndat z vleku Slika a dát ho na lanko. Třeba Fík k němu příjde. A nebo dát k vleku misku se žrádlem. Jindra to tedy zkusí. Za chvíli znova telefon. Ani ťuk. Fík se neobjevil. Na volání nepříjde.
Jindra to nahlásí na sekretariátu a na policii. Já šílím. Co všechno ještě ten utahanej mozek musí vstřebat. Pomalu přemýšlím jak budu hledat po dojetí Fíka po celém městě. Zase telefon. Jindra už musí odjet k cíli. Nechá vlek u hotelu kdyby náhodou. Má v plánu mě hned po dojezdu odvézt k hotelu, tam mě vysadit a vrátit se pak s vlekem k cíli pro psy. Tak jo. Mám to do cíle tak půl hodiny. Prožívám muka. Cesta neubíhá. Jak stále vyndavám ruku z rukavice, abych mohla držet mobil, tak mi krutě mrznou prsty. Necítím je. Dýchám si na ně. Trochu to pomáhá, ale do tepla to má daleko. Je mi hrozná zima-z nervů, z únavy, z promáčení. Konečně dvě poslední zatáčky a už nás čekají jen 2 km po řece. Za námi se objevilo světýlko. Tak jen jediný šestistovkař z těch tří z Tolgy zvládnul tu dnešní etapu. Psi zrychlují. Pod jeden most. Pod druhý a sláva. Je tu cíl. Je 22.31 hodin. Posledních 85 km jsem zvládla za 11h 28 minut. Před tím pro mě nemyslitelný, že se tak dlouho dá v kuse vůbec na saních jet. To je jak dvanáctihodinová šichta ve fabrice. Tak suma sumárum: 397 km za 3 dny 2 hodiny a 3 minuty (74h 3min). Z toho jízda 47 h 14 min, odpočinek 26 h 49 min. Tak to jen pár čísel. Ale moje myšlenky patří Fíkovi. Jindra na mě čeká. Kotvím sáně. Nechávám psy ve šňůrách. Jen odpojuji Esterku a beru jí do auta na klín. Tomáš a Espen mi zatím psy pohlídají. Frčíme s Jindrou k hotýlku. Jindra mě tam vyklopí, Esterku dám do vleku a Jindra připojí vlek k autu. A frčí zpátky k cíli pro psy a sáně. Jsem mu vděčná, že se o psy postará a já můžu zatím hledat Fíka. Lítám po kempu a volám "Fíku, Fíčku". Dokola jako kafemlejnek. Zírám i na zem, zda neuvidím psí stopy. Ale je jich tady víc. Rozhoduju se kam tedy jít. Půjdu přes most zadem do města. Jdu jak mátoha. Jsem v tom, v čem jsem dorazila do cíle, čelovku na hlavě. Je mi zima na nohy. Cítím hroznou únavu. Ale nevzdávám se. Chodím po uličkách a křičím Fíkovo jméno. Dojdu pěšky až do místa cíle. Ale ani tady Fík není. Přemýšlím o tom, že bez Fíka z Norska neodjedu. Nemám ale ani sílu brečet. Jen jdu a koukám a volám. Je půlnoc. Pátrací akce už trvá přes hodinu. Napadne mě, že se vrátím k hotýlku. Ale po hlavní silnici. Co kdyby. Jdu po chodníku kolem továrničky, kde pracují naši kamarádi slováci. Juknu na silnici. Tam stojí bílý pes. Fík? Přelud? Je to Fík! Fíčku, ty blbko. Tys mi dala. Překuluju se přes obrovský dvoumetrový vant sněhu. Skutálím se na silnici. Ležím tam jak včelka Mája a nemotorně vstávám. Fík stojí 30 m ode mě. Ani se nehne. Volám a roztahuju ruce. Fík se rozběhne a hops. Skáče mi do náruče. Svírám Fíka v náručí a brečím jak malá holka. Ježkovo voko, To je fakt štěstí. Hrozná náhoda. Fík mi olizuje obličej. Přicvaknu Fíka za obojek na lanko a jdeme pomalu po silnici "domů". Fík se mě drží jako klíště a chce mi stále skákat do náruče. Jsme u hotýlku. Šoupnu Fíka k Nanukovi do kotečku a zalejzám do baráku. Jindra je rád, že to dobře dopadlo. Je miliónovej. Připravil mi zatím žrádlo pro psy a postaral se o ně a uklidil mi sáně. Chodí nám blahopřejné SMSky z Čech od kamarádů. Je to úžasný jak nás lidi u nás sledovali a drželi nám palce. Jindra mi ukazuje probodlou dlaň, kdy mu ujel v Tolze nůž po zmrzlé konzervě a zarazil se až v jeho ruce. To je "maso". Ale jak měl sevřenou ruku v pěst, tak to nemá rozšklebené a snad to dobře sroste. Sedám si na postel. Doléhá na mě děsná únava. Jindro, jen na chviličku si lehnu, jo? Ve vteřině jsem tuhá. Jindra mi ještě sundavá bundu. Nevím, jak jsem se zula. Nebo že by Jindra? Vůbec nevím. Upadla jsem zkrátka do tvrdého spánku-totální bezvědomí. Budím se v pět ráno. Hicuje mi celý tělo. Mám svalovou horečku. Zároveň mám zimnici. Belhám se na záchod. Cestou zpátky si uvědomuju, že jsem nenakrmila psy. Vycházím tedy ven k vleku pro termobox se studeným žrádlem. Beru ho do pokoje. Aby do rána maso rozmrzlo. Skulím se zpátky do postele. Budíme se asi v devět. Bolí mě celej člověk. Jindru taky. Jsme jak zmlácený. Venčíme pejsky. Já i krmím.
Pejsci jsou kupodivu bez známek únavy. Pořádně se vyspali v kotečku a už mají roupy. Jen Esterka a Mekenzí mají namožené zápěstí. Attiba, Nanuk a Brownie dost shodili a lezou jim žebra. Jindrovo hafíci jsou taky čilý, jen "běloby Ája, Týna a Bára jsou hubený jako proutek. Závod jim dal zabrat. Ale to se dožene. Budeme teď psy pořádně futrovat, aby zase přibrali. Děláme si snídani pro sebe. Ze zbytků jídla. Je to jako královská hostina. Salám, sýr, ovesná kaše, bikava, čaj, rozpečené staré housky. Je jedna hodina a my teprve snídáme. Odpoledne vyrážíme do města. Na sekretariátě vracíme startovní čísla. Pak se vydáváme do centra. Do obchoďáku. Konečně jsem sehnala známku na pohled, který posílám mámě a tátovi. Šmejdíme v potravinách. Ceny potravin jsou jako u nás, ale v norských korunách. Takže chleba je za 25, ale NOK. Jeden kupujeme, pak 4 jablka a jogurtové mléko. Jdeme obhlídnout místní kulturák, kde se večer bude konat závěrečný banket. Je zima jak v ruskym filmu. Jindra mi půjčil jeho péřovku a v té je krásně teploučko. Svojí bundu mám totiž zašpiněnou od šmíru z řepíkáče. Tak abych nedělala ostudu. Vracíme se k hotýlku. Rychle venčíme a krmíme. Ještě si stíhám, tedy spíš nestíhám umýt hlavu. Jindra mě honí, tak s mokrýma vlasama nastupuju do auta a fofrujeme směr kulturák v Rorosu. Už nás telefonicky shání Tomáš. Nejde topení v autě, jsou zamrzlá skla, blbě vidíme na cestu. Vlhké vlasy mi ztuhly a jsou jako rampouchy. Na parkovištích kolem kulturního domu je narváno a horko těžko hledáme místo pro zaparkování.
Namáčkneme naší zmrzlou Kiu do pidi mezery mezi auta a běžíme dovnitř. Máme zpoždění. Espen na nás už netrpělivě čeká ve "foajé". Máme pro něj tiket na banket, jež jsme mu jako projev díků zaplatili. Vcházíme do sálu. Jsou tu všichni: závodníci, pomocníci, přátelé a místní činitelé, kteří mají co do činění se závodem. Odhaduju to tak na 400 lidí. Sál se svažuje schodovitě směrem dolů. Lidičky stojí na schodech frontu k "švédským stolům". Potkáváme zde Tomáše a Atleho. Navzájem si gratulujeme k dojetí. Pak si stoupáme taky do fronty na jídlo. Před náma stojí vítěz F600 Robert Sorlie. Je to zvláštní pocit koukat na tak slavného mushera "naživo". A jsou tu i jiní významní jezdci: moje oblíbená Sigrid Ekran, Ketil Reitan, Bjornan Andersen, Petter Karlsson,…a další. Z mís a talířů si nandaváme různé dobroty: saláty, maso, pomazánky a dresingy. To je bašta. Po třech týdnech instantních pytlíků je to labůžo. Máme s Jindrou úplně boule za ušima. Bavíme se u stolu s Tomášem. Následuje sladký chod: pudink, dortíky, zákusky, pěny, ovoce, krémy. Cpeme se jako Robinson Crusoe na pustém ostrově. Ačkoliv nevím kam to Jindra chce nacpat, tak si jde pro třetí chod. Rybičky, masíčko. Já mám dost a břicho k prasknutí. Jindra do sebe futruje třetí talíř. A snad by i čtvrtý, ale začíná vyhlašování výsledků. Nejprve F600. Komentátor nechá vždy nastoupit 10 musherů od nejpomalejšího až po vítěze. Každý dostává od "svého" sponzora nějakou hodnotnou cenu-stany, spacáky, batohy, boty,…je to úžasný. Některých závodníků se ptají na zážitky, pocity, plány,…Pak jsou na řadě čtyřstovkaři. Nastupuju na pódium. Vyfasuju tašku s dárkem,-čelovkou od Silvy, keramickou plaketu psího spřežení s kulisou Roroského kostelíku a diplom. Komentátor se mě ptá na moje zkušenosti ze závodu, ale moc mu nerozumím, tak rychle rozhovor ukončuju. No Jindra to zmáknul líp-vzal si s sebou na vyhlášení Tomáše jako překladatele. Dostal super batoh s objemem 55 litrů-úplně ideální na dogtrek. A poskytl rozhovor a ještě poděkoval veřejně Atlemu. Ještě se chci zmínit o Tomášovi. Jemu bohužel neuznali poslední etapu, protože formálně nezrušil svoje odhlášení v Tolze. Škoda. Ale Tomáš je natolik pohodový člověk, že mu to zase tak moc neva.
A jak jsme vlastně dopadli? Já 57.-poslední lucernička, ale Jindra byl 44. s časem 59 h a 56 minut (jel 36h 31 min a odpočíval 23 h 25 min). Takže dojel do cíle o 15 hodin dřív než já. Je to parádní výkon na jeho dvouapůlleté a tudíž mladé psy. Na takovýto závod je potřeba zkušených a odolných psů. Ideální věk pro tento typ závodů je 5-8 let…si myslím. I dle svojí zkušenosti-nejlepší psi v mém spřežení byli Esterka 7let, Nanuk 5,5 roku, Balto a Mekí 8let, Attiba 4 roky, Fifinka 4 roky. Mladá Brownie 2,5 roku a Fík 4 roky totálně blbli a hlavně Brownie na to ještě neměla zralou hlavu. Tak. Po vyhlášení se loučíme s Tomášem (dali jsme mu igelitku s jídlem na přilepšenou), pořadateli a upalujeme ztuhlou Kiou k domovu. Je mínus 35 stupňů. Rychle venčíme a šup do tepla. Popíjíme ještě s "bratrama" slovákama. Je to příjemný. Jsme utahaný jako koťata, ale spát jít nechceme. Ještě balím, protože jak se znám, tak ráno se mi nebude chtít zas až tak moc včas vstávat. Usínáme až kolem třetí. No to bude zítra cesta. Ráno se mi vůbec nechce vstávat. Ale Jindra už štrachá a balí. Nosíme věci do auta, venčíme. Auto totálně zamrzlo. Zamrzlo i bratrům slovákům-ráno polévali cosi pod kapotou horkou vodou, ale tím to ještě dodělali. Naše Kia si ani neškrtne. Žádáme ochotného majitele hotýlku o pomoc. Půjčuje nám rychlonabíječku na baterku a elektrický fukar na rozmražování motoru. Norové mají udělané do aut zásuvky na kabel, aby si mohli přes noc motor zahřívat elektrickým proudem z venkovních zásuvek na domech. Jo, zkrátka to mají vymakaný. My nic takovýho nemáme, tak foukáme. Zatím snídáme. Je rozmraženo a Jindra startuje. Sláva. Motor naskočil. Loučíme se s hotýlkem a děkujeme majiteli za pomoc. Funguje i čtyřkolka. Jindra jí nastavil "natvrdo"-tzn. že nejde přepínat a jedeme na ní trvale. Vypne jí ručně až bude dobrá cesta. Ještě zajíždíme na sekretariát, zda tam není můj depotní vak z Tynsetu. Espen mi ho nepřivezl. Dozvídáme se tam, že vak zůstal na Tynsetském checkpointu. Naštěstí jedeme po cestě domů kolem, tak se tam zastavíme. Dobře, tak tedy vyrážíme. Opouštíme Roros. Je nám smutno. Hned bysme tady zůstali. V Tynsetu opravdu zůstal můj vak. To je dobře. Mám tam oblečky pro psy, deky, rukavice a nasbírané botičky. Sice žádné poklady, ale ztráta by mě mrzela. Za Tynsetem nás staví policisté. Jindra ukazuje doklady od vleku. Vše je OK a my pokračujeme. Svítí sluníčko, vidíme krásně vysoké hory a vsakujeme tu krásu. U cesty se pasou dva losy. Rychle se je snažím nakamerovat. Jen dvě tři vteřinky a mizí v lese. Norští losy jsou prý plaší. Na rozdíl od Aljašských. Tam útočí na lidi. Tady se jich bát údajně nemusíme.Pak cestou vidíme ještě jednoho jak okusuje větve. Jindra zatím řídí a za volant mě nepustí. Na jednom odpočívadle kupuju na benzínce kafe a Jindra ručně vypíná čtyřkolku.
Pokračujeme. Stmívá se. Příjde mi, že stále tankujeme. Venčíme. Je už jen asi mínus dvacet. Esterka má obleček a je zachumlaná do slámy. Kotce ve vleku dost profukují. Jsou dělané na naše podmínky-vzdušné. Ale do těchto zim by to chtělo něco uzavřenějšího. Jsem strašlivě unavená a spím. Jindra statečně řídí. Pak už taky spí za volantem. Střídám ho. Ale je to utrpení. Vidím rozmazaně už od začátku a unavené oči nejsou schopné zaostřit. V tomhle stavu vždy řídím tak 1,5 hodiny. Hodněkrát u toho upadnu do mikrospánku a sjedu do levého pruhu za středovou čáru. To je hrůza. Ale Jindra je to samý. Usíná sotva začne řídit. No to opravdu nejde. Stavíme asi na 2 hodiny a spíme oba jak mrtvoly. Vstáváme v 5 hodin ráno a vyrážíme na posledních 150 km Švédskem. V 8 hodin nám jede z Trelleborgu trajekt. Původně jsme měli jet dřívějším trajektem ve 3 hodiny. Ale to nešlo stihnout. A stejně zas tak moc nespěcháme. Goteborg, Helsinborg, Malmo a přístav Telleborg. Platíme 116 Euro (míň jak při cestě tam-asi nám zapomněli započítat vlek). Ale nám to nevadí. Jedem akorát, takže rovnou vjíždíme na loď. Usedáme do našich oblíbených křesílek. Nejprve se najíme, pak jdeme prohlídnout obchůdek a nakonec zbytek cesty tvrdě spíme. Dáváme si na palubě horkou čokoládu. V poledne končíme naši cestu trajektem v německém Sassnitzu. Řídí Jindra. U první pumpy tankujeme. Už zase svítila rezerva. I když je světlo, tak Jindra přemáhá únavu a sem tam sjede na krajnici. To řízení ve dvou je děsný. Venčíme. Dolinka je naježená a hodně pije. Střídáme se. Snažím se soustředit. Jde to. Řídím asi 3 hodiny. Stavíme na kafe. Jindra mě vyhazuje od volantu. Trochu si odpočinul a má roupy. Už je opět šero. Stále spíme a nebo jíme zbytky zásob. Konec Německa. Je tu hodně sněhu. Jedeme přes Cínovec. Před Dubím nás těžký přívěs natlačí do závěje. Končíme v půlmetrové vrstvě sněhu na retardéru. Ty bláho. Jindra vylejzá a ručně nahazuje čtyřkolku. Doufám, že vyjedeme. Jo, jde to. No ještě že tak. Kolem osmé dojíždíme do Hrobu. Konec putování. Vybaluju věci z auta, vleku, pak pejsky. Těžce se s Jindrou loučíme. Ani jeden z nás nechce, aby to skončilo. Okamžitě bysme se vrátili na sever. Oba jsme se shodli, že asi 3 vteřiny po dojetí do cíle jsme prohlásili, že se sem příští rok na Femund vrátíme. Chytřejší, zkušenější, poučení…zkrátka budeme mít "experience". Budeme už mít u svého jména na startovce "veteráni". Pá, pá-Jindra pokračuje do Brandýsa. Víme, že nám bude dlouho trvat, než zase zapadneme do starostí všedních dnů. Myšlenkama budeme stále na severu, stále na pláních, stále se psama. Byl to nádherný výlet a nezapomenutelný zážitek a životní zkušenost. Ale něco končí a něco zase začíná. V hlavě už pokradmu plánujeme. Jo, jo. Jinak bysme "umřeli" všedností.
Ještě jak se sluší a patří poděkování nakonec. Ba ne. Je to od srdce. Největší dík patří Jindrovi, který byl alfa a omega celé naší výpravy a bez něho by nebylo nic a nebylo by to ono. Jeho nadšení a zapálení pro věc je pro mě nakažlivé. A čerpám z něho energii jak na další dobrodružství, tak pro všední život. Taky díky Tomášovi, který byl to nejlepší, co nás v Norsku potkalo a moc nám pomohl. Dál Atlemu za poskytnutí přístřešku, jídla pro psy a předávání zkušeností. Dík i Katce Palečkové, jež nám pomohla byť na dálku. A doma rodičům-mým i Vítkovo- za neskrývané nadšené fandění a pomoc před odjezdem. Lidičkám z Čech, kteří nám drželi palce. Pak Condorovi za spacáky,bundy, rukavice a Jerven. Veterinářce paní Myslivečkové za léky pro psy a nakonec i pro lidi. A na závěr našim 17-ti psům (Esterce, Brownie,Fifince, Fíkovi, Nanukovi, Attibovi, Baltovi, Mekí, Jindrovo Dolince, Gulitovi, Blekovi, Dalasovi, Áje, Týně, Báře, Božence a Slikovi), kteří s námi celé to dobrodružství prožili, vydrželi a přežili.

Další fotky jsou na :

Norsko 2009-7.díl-poslední etapa

21. února 2009 v 0:18 | hrobnice |  Mushing
Během prvních dvou kilometrů zbaštím Jindrovo pomeranče. Pěkně mě u toho pálí popraskané rty. Ale ovoce mi fakt chybělo. Chvíli jedeme lesíkem, ale pak se octneme na otevřené pláni. Cesta je zafoukaná. Co jinýho jsem taky mohla čekat. V dáli se majestátně tyčí zasněžené hory. Svítí sluníčko, ale fouká.
Moje šestispřeží si vede dobře. Žádné háravky, žádné sedání si. Chvíli si pejsci i já odpočineme na pevné cestě. Pak ale opět odbočujeme na úzkou cestičku. V lesíku to jde. Ale na pláních není po cestičce ani památky a jedeme jen podle tyčí.
Přejíždíme poprvé silnici. Potkáváme jedinou živou duši široko daleko-nějakého norského běžkaře. Obdivuju se mu, že se do takových končin vůbec vydává a ještě k tomu úplně sám. Jiný kraj, jiný mrav. Po dvou hodinách stavím na snackovou přestávku. Esterka si "buřtík" drží v předních obotičkovaných packách jako nanuka. Je u toho srandovní.
Jedeme nahoru dolů-je to celkem vysilující. Po levé straně dlouho vidím obrovské pohoří Hammalsfjellet. Jen doufám, že přes něj nepojedeme, jsou to vrcholky kolem 1.200-1.600 m n.m. Naštěstí ne. Cesta se stále vine po otevřených pláních. Fotím a kameruju. A sbírám botičky. Dnes je to pěkná úroda. Některé jsou navátá i několik metrů od cesty. Vzpomínám na Jindru, že v noci když tudy jel to muselo být na pláních krutý. Pozoruju i staré stopy od saní jedoucí mimo trail-asi tu musheři potmě dost bloudili. Stále mám na mysli, abych co nejvíce dnes ujela za světla. Jakmile zapadne slunce, tak na mě padají chmury. Opravdu to na mě působí-hlavně když stále jezdím sama. Planiny jsou nekonečné, bílé, ufuněné. Panebože to je děsný. Na to nejsme u nás zvyklí-nekonečné holé prostory. Esterka už zase tápe. Opět jí navádím povelama-jedeme cik cak. Před sebou sleduju na několik stovek metrů neměnící se krajinu. Tyče vidím na protějším svahu a stále stejné bílo kolem. Pak se začínají objevovat stromečky. Jásám. Ale předčasně. Cesta je stále obtížnější. Sáně, psi i já se boříme. Esterce chvílema kouká jen hlavička. Psi ve sněhu skáčou-to není běh ani chůze, ale skákání.
Jsou jako klokani. Jdeme vyloženě od tyčky k tyčce od keře ke keři. To snad není možný. To je "maso". Naše rychlost postupu je snad nižší než 1 km/h. Touhle "speed" se odsud dostaneme až na jaře. Já tu nechci zůstat. Hilfe! Chci odsud pryč. Ale pohyb se nedá zrychlit. Nejde to. Po pravé ruce stojí dvě skalnaté vysokánské hory. Koukám do mapy. Vítr s ní lomcuje až se trhá. Už by měla co nevidět přijít silnice a druhý přejezd přes ní. Kde sakra je?! Furt máme hlemýždí tempo. Rychlost obtížné chůze. Těžké sáně se špatně řídí. Mám namožená obě zápěstí. Sáně rvu nalevo, pak zase napravo. Vůbec nedrží stopu, kloužou a ujíždějí v sebemenším svahu. Je to dřina jako když skládám vagón uhlí. Hrůza, hrůza a tisíckrát hrůza! Jsem zpocená jako myš-už ani triko z Moiry nepochytí ty proudy potu. Mrznou mi mokrá chodidla. No tohle jestli přežiju ve zdraví?! Pánbůh mě vyslyšel a blížíme se k silnici. Jsem tak skoro v půlce dnešní etapy. Ejhle. Silnici nepřejíždíme, ale podjíždíme jako most. Pozor! Po pravé ruce je otevřená voda. Kormidluju ze sáněma ve dvoumetrové závěji. Pejskové, pořádně táhněte ať nezbuchneme do vody. To by bylo o život. Sáně ujíždějí do strany. Ale hafíci makají. Vytáhli mě. Na silnici stojí dvě auta. U jednoho z nich jsou dva lidé a mávají mi. Zřejmě na někoho čekají. Podjíždím nizoučký most. A za mostem je to stejné-těžká zafoukaná trať. Kdy to skončí. Jedu krokem asi 2 kilometry. Náhle před sebou vidím mushera který utíká před psy. A jede proti mně. Jdu snad blbě? Je to č. 108. Říká, že se vrací-come back. Má špatného psa, vyčerpaného. Pět psů by muselo šestého vést ve vaku a to by bylo v těhle podmínkách nad jejich síly. Vrací se tedy k silnici. Tam už na něj čekají. Je to deprimující se vracet tak blízko od cíle. Po všem tom, co už jsme projeli, zažili, protrpěli. Pejskové moji, držte se. A oni se drží. Je na nich vidět veliká únava. Sotva zastavím, psi si lehají a okamžitě zavírají oči a spí. Dávám jim snacky a tabletky Enervitu proti únavě.
Do prudkého kopečka cítím, že sáně tlačím téměř sama. Pak se i zastavíme a sáně couvají. Tak jdeme klucí a holky. Stmívá se. Bohužel nás čeká ještě jedna větrná pláň. Tu už pojedeme potmě. Vjíždíme z lesíka do holého prostoru. Monotónně jedeme a jedeme. Jen tak se ohlídnu. A hle. Světýlko. Nějaký musher jede za námi. Promýšlím si v hlavě co mu anglicky řeknu a jestli bysme nemohli aspoň chvíli jet spolu. Pak se ozve "ahoj Jano". Ježíši-to je Tomáš! To je úžasný. A co tu vlastně děláš? Ketil Rejtan přivezl Tomášovi nový sled a Tomáš zhruba dvě hodiny po mě vyrazil z Tolgy. To je bezva. Mám radost. Nebudu sama. Tomáš nezávodí, nejede na čas. Nabízí mi, že na mě bude čekat. Ví, že je to těžké a že ve dvou se to lépe táhne. Přestože by mi okamžitě ujel, tak na mě co chvíli čeká. Do psů jako když střelí blesk-táhnou jako o život. Tomáš jede se sedmi pejsky. Má nazrzlé alaskánky. A taky Balta jako já a Týnu jako Jindra. Cesta ubíhá vesele a rychle. Sice zaostáváme, ale stále vidím přítomnost druhého živáčka. A Tomáš na mě poctivě čeká co pár kilometrů. Míjíme osadu Gradalsengam. Těchto pár opuštěných domečků signalizuje, že jsme najeli do dlouhého kaňonu Gradalen. Pojedeme teď asi 15km střídavě nahoru dolů, po úpatí či v údolí. V jednom mírném kopečku stavíme na snacky. Pejsci mi je hladově berou z ruky. Je jasná obloha a měsíc šajní-je jen pár okamžiků od úplňku. Září polárka. …pokračování zítra, jdu spát.

Norsko 2009-6.díl-z Tynsetu do Tolgy

19. února 2009 v 0:09 | hrobnice |  Mushing
Pondělí 9.února 2009

Vracíme se zpět k Tynsetskému železnému mostu. Přejíždíme zamrzlou řeku na druhou stranu a po umydlené cestě valíme severním směrem k Tolze. Je to krátká, ale dle Atleho slov, těžká etapa. Měří 30 km. Stále se držíme řeky, chvíli jedeme i po ní. Asi v polovině uhýbá cesta do lesa a vyvede nás k silnici. Máme jet po skútrovce podél silnice. Ale Esterka hupsne na silnici. Proč by se měla plahočit v hlubokém sněhu, když může mastit po tvrdém. Musím zakotvit a jít dopředu k Esterce. Navádím jí zpět na cestu. Po pár stovkách metrů se odkláníme od silnice do lesa. Cesta vede do kopce. Pak už vidím světla Tolgy.
Poslední kilometr je dost divoký. Technický. Jedeme mezi stromy a mám co dělat těžké sáně uřídit, abychom neskončili ve stromě. No, horká chvilka. Ale zvládli jsme to. Vjíždíme na poslední checkpoint-Tolga. Je 4.37 hodin. Jeli jsme z Tynsetu přesně 3 hodiny. Vítá mě můj "starý známý" veterinář, jež nám potvrzoval v Rorosu odčervení. Tak snad budu tady mít pokoj od veterinárního dozoru. Tenhle veterinář mi věří a moje psy nezkoumá. Nějaký pomocník mi navádí Esterku na místo odpočinku. Je tu asi 5 spřežení. Sláma, dojít pro vodu, začít jí ohřívat, připravit psí žrádlo a moje instantní těstoviny. V průběhu této činnosti se vedle mě náhle ozve: "Jana?". Je to Atle a chystá se k odjezdu. Pozoruju jeho přípravy, nazouvání botiček a balení. Kolem 5.20 h odjíždí. Má jen 7 psů. Minimální počet. Já také budu snižovat. Nechám zde Brownie. Víc brzdí, netáhne a bez ní se mi pojede lépe. Hledám v areálu Espena. Ten tu ale není. Volám mu. Domlouvám se, aby sem pro mého psa přijel. Vím, že je brzy ráno, ale nedá se nic dělat. Jednou je to náš pomocník, tak se musí činit.
Pejsci jsou nakrmení a spí. Já jdu do hlavní budovy. V přízemí jsou sprchy a převlékárny. Je tu teplo, a tak si sem dávám zmrzlé boty. Jsou jako kus ledu, dokonce mi mokrý vnitřek přimrzl ke skeletu boty a nemůžu vložky vůbec vyndat. Snad zde trochu roztajou. Stejně tady musím zůstat povinných 6 hodin, takže můj odjezd bude kolem půl jedenácté dopoledne. V sedm hodin se pohodlně uvelebuju na židlích ve společenské místnosti. Jsem tu sama. Je už světlo. Koupila jsem si opět norské kafe za dvacku a k tomu baštím české Be-be sušenky. Během mé snídaně přijíždí Espen. Budím Brownie a vedu jí k Espenovu autu. Vysvětluju mu, že můj pes je nyní "very sexy" pro ostatní psy mužského pohlaví, tak ať dá na ní pozor. Přikyvuje, tak snad to pochopil. Loučím se s Brownie a vracím se zpět ke své snídani. Jak tak sedím a srkám kafe, tak mi volá Juraj Potoček. Čeká na letadlo do norské Alty a poletí za Janou Henychovou. Smolím SMSku Šarkymu, kterému jsem slíbila, že mu ze závodu napíšu. Líčím jaká to byla na pláních "Čína" a on mi drží palce. Pak na hodinu usnu. V sedě na židli. Po osmé se budím. Odněkud z vedlejší místnosti vylejzá i zmuchlaný ospalý veterinář. Zdravíme se a smějeme se na sebe. Asi oba vypadáme hrozně. Jdu dolů do sušárny zkontrolovat boty. Pobíhám po budově jen v ponožkách. Ale je tu čisto a sucho. Z okna vidím Tomáše. Co ten tu dělá? Ju za ním ven. Prý před Tolgou rozbil sáně o strom a nemůže pokračovat. Nemůže se dovolat francouzskému pomocníkovi, který má vypnutý mobil. Tak tu čeká až bude ráno a zavolá šéfovi Ketilu Rejtanovi.
Dokonce mu nějaká závodnice nabízela náhradní sáně, ale midové. A ty měli malý vak a Tomáš do něj nenarval všechnu svojí povinnou výbavu. Bude asi muset odstoupit. Dozvídám se od něj v kolik odsud odjížděl Jindra. Kolem 22.20 h. To už by mohl být v cíli. Tomáš mě zve na kafe. Mám čas tak jdu. Nabízí mi i dobré norské sušenky. Posnídám podruhé a jdeme ven ke psům. Klube se sluníčko. Bude azuro. Tomáš mi ukazuje svůj "break sled" . Je to totál. Rozlomená věž, urvaná dečka a rozbitá brzda. Mluvíme o Jindrovi a v tom volá. Je v cíli od půl deváté. Přijede se na nás do Tolgy podívat. Počkám na něj. Jdu se odepsat na sekretariát. Tomáš mi půjčuje dvoje suché ponožky a dává mi na cestu svojí dobrou oříškovou čokoládu. Už jí prý nebude potřebovat. Je fakt milej. Pomalu zvedám psy z pelíšků a připravuju je na poslední etapu-namazat packy, obléct botičky, sbalit sáně. Psy jsou už ve šňůrách, ale stojí celkem v klidu. Takto čekám na Jindru. Měla jsem sice už startovat před půl hodinou, ale to neva. Za chvíli je tady. Unavenej, ale šťastnej že to má za sebou. Poslední 85 km dlouhou etapu jel 9 hodin. V noci. Samé pláně beze stopy. Je z toho hotovej a tak mě přijel podpořit, abych to zvládla. Zlatíčko. Naštěstí jel ve dvou a v prorážení stopy se střídali. Já takové štěstí mít nebudu. Pojedu sama. Úděl posledních. Za mnou jsou jen 3 šestistovkaři, ale ti jsou určitě rychlejší než já a ujeli by mi. Jindra mi přivezl dva pomeranče-vitamíny. Je to od něj milé překvápko. Dávám si je do kapsy. Povídáme si. Oba kluci mi popřejou šťastnou cestu a v 11.03 h vyrážím na trail.

Norsko 2009-5.díl-ze Sovollenu do Tynsetu 70km

17. února 2009 v 22:12 | hrobnice |  Mushing
Neděle 8.února 2009

Jeli jsme těch 70km 7 h 57 minut. Během 29,5 hodin jsme už ujeli 212 km. Neuvěřitelné. V Sovollenu budeme mít povinnou osmihodinovou pauzu. Tzn. že budu odjíždět v 10 hodin. Je tu Jindrovo i Tomášovo spřežení. Zase rituál-sláma, dečky, jídlo pro psy, jídlo pro mě. Jdu se také podívat na Fíka.
Auta stojí asi kilometr od stake-outu. Fík je rád že mě vidí a chce mi skákat do náruče. Vyvenčím ho a jdu zpět ke psům. Kolem 4.hodiny vstává Jindra. Ale je nějakej zpomalenej, a tak mu přípravy k odjezdu trvají déle než chtěl. Povídáme si. Je z té poslední stoupací etapy hotovej. Dodáváme si navzájem odvahu. Oba už jsme měli myšlenky na odstoupení. Ale "Kokosy" se nevzdají tak lehce. Jindra má psy v pohodě, já taky. Trochu průjem. Ale jak později zjišťujeme, tak je to z našeho sušeného masa. Příště už ho nevezmeme. Také se shodujeme, že psy zbytečně překrmujeme. Oni toho ani tolik nesežerou. Ubíráme tedy dávku. Mám z únavy zpomalené reakce. Trvá mi třeba 5 vteřin než si vzpomenu jak se jmenuje můj pes, když se mě veterinář zeptá na jméno. Normálně by ho vyhrkl jako z praku. Člověk si připadá otupěle. No ani se nedivím když stále bdím. I taková návštěva latríny nebo-li suchého, v Norsku běžného, záchodu je procedura. Odobalit se v té zimě z těch mnoha vrstev a zase se zaobalit je proces na několik dlouhých studených minut. Ale hlavně že psi spí a odpočinou si. Sněží a sněží. Mekenzí hlasitě chrápe. Nechci psy budit. Dám jim pak nažrat až se trochu prospí. Mezitím pozoruju Jindrovo přípravy k odjezdu. Nasazuje psům na přední packy botičky. Hafíci se cukaj, takže unavující proces obouvání prodlužujou. Tak mu trochu pomáhám. Jde se odepsat na sekretariát a kolem 5.20 h odjíždí. Dávám pejskům papů a odebírám se do spacího srubu. Jsou tu na zemi karimatky a uprostřed kamínka. Zrovna vstává Tomáš-má odjezd kolem 7.hodiny. Spí tu ještě další dva musheři. Suším si rukavice, čepici, vnitřky do bot, boty,ponožky, bundu a gatě. Zachumlávám se do Jervenu (jakoby teplého žďáráku). Nastavuju budík na 8.30 h a odcházím do říše snů. Spánek je krátký, ale po 8.hodině se sama od sebe budím. Spím tedy necelé 3 hodiny-no nic moc. Kupodivu se ale necítím zas tak unavená. Je to zvláštní, člověčí tělo ve stresu dělá divy. Jsem ve srubu sama. Pomalu se nasoukávám do suchých věcí. Tedy až na boty. Ty nejsou až zas tak dokonale suché. Ale vložky celkem vyschly, tak to nebude tak hrozný. Jdu ke psům. Připravuju jim trochu teplého nápoje.
Z vyhřátých slámových pelechů se jim nechce. Zase mi asistuje veterinář. Furt se na něco ohledně psů ptá. Co rozumím, tak na to mu odpovím. Také říká, že na pláních před Sovollenem se včera v noci ztratil jeden musher. Nyní ho hledají se skútrem. No teda potěš pánbůh. Úplně živě si to ztracení představuju a naskakuje mi husí kůže. V 10.15 hodin se vydáváme na další 70 km dlouhou etapu do Tynsetu. Dle mapy to bude kruťárna. Samá holá pláň. Odhaduju, že poslední z nich bohužel už zase pojedeme potmě. Myslím si, že tuto etapu pojedu kolem 12-ti hodin. Brownie dávám dopředu k Esterce. Ale tohle zařazení vydrží pouhých pár kilometrů. S Brownie vepředu to díky jejímu neustálému sedání si nejde. No to zase bude šichta. Esterka tedy vepředu maká sama. Brownie s Fífou jsou hned za ní, pak jsou kluci Nanuk a Attiba a vzádu běloby Balto a Mekí. Hned několik km za Sovollenem je trať na otevřené pláni zafoukaná. Prostě jako když tudy nikdo před námi nejel. Je to depresivní. Snažím se navádět Esterku podle tyčí. Je to namáhavé a vyčerpávající pro mě i pro ni a ostatní psy. Můj unavený mozek musí udržovat velkou pozornost. Po dvou hodinách stavím a dávám psům snacky. Sotva dosvačíme, tak slyším motor. Hle. Proti nám jede skútr. Je to nějaký místní lovec. Veze kůže. Jsem ráda, že máme aspoň na chvíli stopu. To musím využít, takže konec pauzy a pokračujeme. Stopa vydrží sotva 10 minut. Najíždíme na šílenou planinu. Ani milimetr stopy a ještě ke všemu do kopce. Dloubu, křičím přes vítr na Esterku "gee" a "how". Jedeme cik cak. Pak Esterka neví. Tak jdu k ní a beru jí za postroj a jdu vedle ní. Občas zahučím po kolena do sněhu, plácám se v tom bílém moři. Esterka skáče ve sněhu jak klokan na Taxisu a hledá tvrdou půdu pod nohama. Je mrňavá, tahle práce pro ní musí být vyčerpávající. Ale ona to zvládá. Zlatej pes. Zlatá moje holka. Neustále jí chválím. Tyče pořád vidím přede mnou mírně do kopce. Modlím se, aby už byl horizont.
Hledám náznak toho, že se pláň začíná svažovat směrem z kopce. Nezačíná. Až konečně. Doploužíme se k poslední tyči a pak to jde dolů samo. Sjíždíme v traversu do údolí Spekedalen. Několik dlouhých kilometrů se pohybujeme po dně údolí. Po obou stranách nás svírají vysoké svahy. Snažím se dovolat Jindrovi, který už je jistě v Tynsetu. Aby se podíval na Fíka. Nevím totiž, zda mi Espen z Tynsetu neujede. Přeci jen musí jet Jindrovi naproti do dalšího checkpointu. Ale spojení se nedaří. Tak snad Jindra na Fíka jukne. Pak opouštíme údolí a houpeme se nahoru dolů cestičkou lesem. Prudká odbočka vpravo a funíme do strmého svahu. Zdoláváme vrch Kletsaetra.
Musím se také zmínit, že po cestě se já i Jindra snažíme sbírat spadlé botičky. Na každé etapě jich pár desítek posbíráme. Budeme mít aspoň mustr podle čeho šít nové. A taky z čeho. Rozhodně to chce elastický suchý zip. Jinak botička v hlubokém sněhu snadno spadne, neboť jí nelze dostatečně utáhnout. No ale zpátky k našemu putování. Dnes již podruhé potkávám ten samý skútr s lovcem kožešin. Tentokrát jede v mém směru a předjíždí mě. Na vrcholu Kletsaetry je několik srubů a lovec v jedno z nich žije. Skútr má zaparkovaný před domem. Jen tak v koutku mysli mě napadne, že kdybych měla problémy se zdoláním nastávajících plání, tak bych se sem mohla v nejhorším případě vrátit a přečkat noc. No zkrátka mě to nutí myslet na všechno a nechat si zadní vrátka. Samozřejmě je to černý scénář, ale v těchto větrných podmínkách a v této krajině si nejsem jistá už vůbec ničím.
Jedeme opět jen podél tyčí a Esterka i ostatní psi se děsně boří. Esterka je z toho zoufalá a začíná se otáčet do protisměru. Zkrátka chce jít aspoň chvíli po tvrdé zemi. Nedivím se jí, musí být zmakaná jako borůvka. A ještě je vepředu sama. Je to na ní velký nápor. Najednou se otočí. A vrací se. Ostatní psi jí ochotně ihned následují. Skáču plavmo po šňůře. Držím jí za Baltíkem zuby nehty. V hlubokém sněhu se nemám nohama o co zapřít. Psi mě pomalu vláčejí zpátky. Jednou rukou šmátrám ve sněhu po svojí růžové kotvě. Vypadla ze saní. Konečně jsem jí vylovila. Musím jí dát do protisměru, aby mi neujeli zpátky i se sáněmi. Je to na švestku. Jsem zválená od sněhu a s vyřvanýma hlasivkama. Kotva růžovka jakžtakž drží a plazím se k Esterce. Za kšíry jí vláčím do správného směru. Musím jít s ní abych jí dodala odvahy k dalšímu postupu. To je situace. Pro mě přestává být tohle závod. Je to boj o přežití. Brodíme se s Esterkou sněhem. Zkusím jestli už půjde sama. Jo, jde. Stmívá se. Nasazuju brýle-trochu rozjasní tmu. S tmou na mě padá depresivní pocit. Dolezeme do prvního kopečka a stavím. Občerstvovací pauza. Naštěstí všichni psi baští snacky. Jsou ale tak unavení, že si lehají do klubíčka a zavírají oči. Rozcházíme se pomalu, ale jistě. Hodní pejskové. Zlatíčka moje. Hlavně ať se odsud dostaneme. Míjíme několik osamocených opuštěných srubů. Vždy si řeknu, že se sem při nejhorším můžu vrátit. Nastupují moje neoblíbené otevřené holé pláně. Nikde ani živáčka, ani větvičky. Fouká. Stopa již tradičně neexistuje. Upírám oči do dálky, abych viděla aspoň další jeden reflexní proužek, další tyč. Občas ale není nic. Tyče jsou zkrátka tak daleko od sebe, že moje čelovka k další nedosvítí. Pak babo raď. Jdu prostě naslepo a doufám, že se reflexní značka objeví. A ona se objeví. Vždycky mi spadne malý šutr ze srdce. Zjišťuju, že mám asi klaustrofobii z těhle plání a ze tmy a z neznáma. Co tady vůbec dělám!? Myslím na Jindru, jestli když tady jel, tak taky tak vyšiloval a bál se. Ten asi ne. Je chlap a ti se nebojí. Panebože, já chci bejt taky chlap a nebát se. Takže takhle mi spadne několik desítek až stovek šutříků ze srdce a pláň, ta nekonečná moje noční můra končí. Sjíždíme lesem do údolí. Psi úplně valí z kopce. Stavím opět na svačinu. Pejsci si drží "buřtíky" mezi předníma packama a žvejkaj ho jako nanuk. Naproti ve svahu vidím rozsvícené město-asi Tolga. Tím směrem někde je. Ale my musíme nejprve do Tynsetu. Tolga bude až potom. Po široké cestě jedeme ještě asi 15 km lesem. Podél cesty jsou vyleželé obrovské pelechy ve sněhu-zřejmě od losů. Jsou tu i jejich velké stopy.
Začínám být hrozně unavená a cítím mikrospánky. Raději se přivazuju za ruku k saním. Abych nevypadla. Také se mi zdá, že vidím věci které tam pak nejsou. Něco jako halucinace? Myslím si třeba, že u cesty přede mnou stojí odpočívadlo. Ale dojedu k němu a ono tam není. Sakra. Tohle jsem ještě nezažila. Fakt už mi hraboší. Je nejvyšší čas odpočívat. To si ale ještě počkám. Brownie stále zlobí. Stávkuje. Ale není to tak strašné jako s Fíkem. Nějak to už doklepeme do Tynsetu. První Tynsetská světýlka . Hurá. Město. Projíždíme pod můstkem a pak ještě asi půl hodiny než dorazíme na checkpoint. Tynsetský železný most-znám ho z DVD z loňského Femundu. A pak už jen pár stovek metrů. Náš čtvrtý checkpoint. Můj časový odhad byl dobrý. Jeli jsme to 11h 33 minut. Ty brďo-takhle dlouho jsem ještě v kuse nikdy nejela. Je 21.48 h. Beru si slámu. Budeme tady tak 3 hodiny aby se pejsci trochu prospali. Chci ten závod dokončit. Když už jsme tak daleko. Máme v nohách 282 km a psí tlapky si musí odpočinout. Slámové pelíšky lákají i mě-hned bych se tam svalila a spala a spala. Ale to nejde. Koukej se holka zvedat a šup, šup. Přikrejt pejsky dekama, zahrabat je do slámy, udělat papů pro pejsky, papů pro sebe. Beru si druhý depotní pytel a přehazuju do saní jídlo pro psy a sebe do Tolgy. Zbytek nechávám v pytli a pomocník by ho měl odvézt do cíle. Ale kde je pomocníkovi konec?! Neviděla jsem od minulé noci ani Fíka. Doufám, že je v pořádku. Snad se rychlejší Jindra o Fíka v cíli potom postará. Na checkpointu je pouze jediný musher, tedy spíš jeho spící psi. Je to šestistovkař a zřejmě nabírá síly po dvěstěpadesátikilometrové smyčce do Gimsbu navíc. Chci volat Jindrovi, ale nevím jestli zrovna nespí ( v dalším checkpointu Tolze je totiž povinná 6-ti hodinová pauza) a nechci ho budit. Tak ho raději nechám spát. Bavíme se s veterinářkou. Je také unavená a nevyspalá. A vůbec všichni pomocníci tady co shrabávají slámu po psech a pomáhají navádět psy. Sice se střídají, ale je na nich poznat nevyspání. S pomocníky si dávám kafe. Poslouchám norštinu a je to opravdu chrochtací řeč. Dopřávám si klid do jedné hodiny. Pejsci spí. Pak je budím a zapřahám. Stojí a koukají že už zase někam jedem. Pozoruju dva šestistovkaře, kteří Tynsetem jen projíždějí. Oba mají již jen sedm psů. Nejnižší limit pro dojetí. My čtyřstovkaři máme dolní limit psů 5. Musheři zastaví, vymění psům botičky a zvolna pokračují. Jejich psi už jdou jen silou vůle. Ono spíš když se zastaví, tak pak chvíli trvá než se zase rozejdou. V 1.37 hodin vyrážíme na další cestu i my.

Norsko 2009-4.díl-Z Tufsingdalu do Sovollenu 142km

17. února 2009 v 3:27 | hrobnice |  Mushing
Sobota 7.února 2009

Je 2.52 h. 70 km za námi. Jeli jsme to 6 h 24 minut. Jindra už tu hodinu stojí. Sotva dojedeme, tak hned hlouček lidí navádí psy na místo odpočinku. Kotvu zahákuju za dřevěný sloupek. Vyfasuju papírek s časem odjezdu. Je tu tzv. restart. Bude se odsud odjíždět dle skutečného pořadí závodníků a skutečných odstupů mezi nimi. Můj restard bude v 5.53 h. Mám tedy dost času. Dávám dopředu před Esterku malou kotvu, vycvakám psy ze šňůr a dám je na krátká lanka (ta co dáváme kolem vleku) jež připnu k hlavní lajně. Jdu pro vodu. Vařím teplý nápoj ze sušeného masa a pár granulí.
Sobě dopřávám polívku z pytlíku. Jindra s Tomášem jsou v nízké dřevěné jídelně. Potkáme se před tabulí s napsanými časy jak kdo to jel a kdy odsud bude startovat. Povídáme si první zážitky. Jsem naštvaná na Fíka že blbne. Ale neuvažuju o tom, že ho nechám na checkpointu. Jak se později ukázalo, tak to byla velká chyba. Měla jsem jí tu hned nechat. Hárá a blbne. Brownie hárá taky, ale zatím běží vepředu vedle Esterky dobře. Za nima jsou Fifinka s magořícím Fíkem, pak Attiba s Nanukem (věčně nalepení na Fíkově zadku) a před sáněmi tahouni Balto a Mekenzí. Nyní pejsci leží na hromadě slámy. Balík slámy dostaneme v každém checkpointu. Slámy je prostě mraky. Nešetří se s ní. Hlavně aby psi měli teploučko. Nasazuji Esterce 4 botičky, ostatním jen na přední packy. Zabere to docela dost času. A to každou packu ještě promažu vazelínou. Odjíždí Jindra, za půl hodiny Tomáš a za 1,5 hodiny po Jindrovi já. Hned od začátku Fík netáhne a brzdí. Potkávám spřežení v protisměru. Vzdává. Ale já to přeci kvůli Fíkovi neotočím! Mám z toho kebuli jak pátrací balón. Zatínám zuby.
Jedeme po pláních a začíná svítat. Fíkovo chování se začíná stávat nesnesitelným. Ale do vaku jí nenarvu. Zkrátka se tam nevejde. Tak se tedy vlečeme hlemýždím tempem. A furt stavíme. Je to asi zkouška co vydržím. Já nebo Fík. Jakmile se zastaví, tak na ní leze Nanuk s Attibou. Ale jinam Fíka dát nemůžu. Když ho dám před sáně, tak se kluci budou za ní otáčet a nepotáhnou už ani oni. A aby toho nebylo málo, tak Esterka má namožené nohy. Zvysoka našlapuje a netáhne. No to mi ještě chybělo. Asi desetkrát zkouším přepřahat. Dokonce je chvíli vepředu Fifinka s Nanukem. Ale nic nejde. Stojíme, chvíli jdeme, stojíme,…Takhle strávíme hodinu. Ujeli jsme mezitím asi 200 metrů. Ale aspoň se Esterka trochu zotavila. No, myslím, že toho blbnutí bylo dost a pokračujeme. Jsem vyčerpaná z toho věčného nervování. Občas mi příjde na mysl, že se na to vyprdnu a vrátím se. Ale "eskymácká babička" se přece tak lehce nevzdává. Tlačím psy očima před sebou. Pak se moje zlaťoučká Esterka začíná rozbíhat. A nějak jedem. Fík furt táhne dozadu, sedá si a stávkuje. Ale přecházím do strojového chodu-Fík zastaví, já zařvu a ona jde, Fík zastaví, já zařvu,…a tak pořád dokola. Snad dvěstěkrát. Celých 72 km do 2.checkpointu ve Femundsvice. Tohle má být nejrychlejší etapa. Pro mě noční můra. Cesta se vine nízkými lesíky. Blížíme se k silnici. Zleva frčí auto plnou rychlostí. Nevidí mě a já jeho taky ne. Vjíždím na silnici, auto prosviští a lízne lídry. Esterka je trochu vykolejená, ale OK. Vychýlilo jí to z přímého směru. Srovnám jí. Auto zastavuje, ale vidí že jsme v pořádku a oba pokračujeme. To bylo o fous. Volám Jindrovi jaký mám problém s Fíkem a aby na mě pomocník na kontrole počkal. Ve Femundsvice Fíka nechám. Teda jestli tam vůbec dolezeme.
Nemám ponětí jak daleko to máme ještě do cíle této etapy. Jindra mě uklidňuje, už je na checkpointu dávno. Prý musím dojet k jezeru Isteren a pak už to je nějakých 15-20 km do cíle. Ještě že Jindru mám, propadala bych dokonalému zoufalství. Konečně jsme na jezeru. Kolotoč povzbuzování Fíka pokračuje. Mám udloubanou nohu až mám otlačené prsty. Sjíždíme z jezera. Vidím domek. A psa na řetězu. Útulkáři se okamžitě hrnou k němu. Ne k němu. Ale do jeho boudy. Seskakuju ze saní a vláčím psy pryč. Pes na řetězu se může zjevit. Já taky. Sakra. Ještěže se nic nestalo. Za 20 minut vjíždíme do Femundsviky. Sesypou se na mě pořadatelé a veterináři. Zda jsou psi OK. Jo, jsou, jen ten praštěnej Fík. Veterinář ošmatává Attibu a že prý ho bolí záda. Nic takovýho nepozoruju. To by měl doktor vidět jak se Attiba snažil nakrejvat celou cestu háravky. Já mu dám záda. Nicméně veterinář učinil zápis do veterinární příruční knížky. Jsme holt takový "Kokosy na sněhu" a budíme zájem a pozornost. Jindra na mě počkal až dorazím a teď odjíždí z kontrolního bodu. Nechává tady Slika, neboť kulhá. Má bolavé rameno. Já zde zůstanu asi 5 hodin. Aby si psi pořádně odpočinuli. Hlavně Esterka. Beru si z depotu svůj pytel se zásobami jídla pro psy a pro mě a s dekami. Přendavám do saní dávku psího a mého jídla na další checkpoint+snacky na cestu. Rozhazuju slámu pod psy, přikrývám je dekama. Stále sněží. Esterka, Brownie a Attiba dostávají Manmaťácký obleček. Okamžitě chrní. Připravuju pro ně teplou baštu. I já si dávám instantní nudle a sušenku s čajem. Druhou etapu jsme jeli 6 h 52 minut. Děs. Hrůza. Doufám, že teď bez Fíka to bude lepší. Povídám si s Tomášem. Ten jede podle Kjetilova plánu, který doporučuje ve Femundsvice 5 hodin odpočívat. No tak tedy odpočívá. Já taky. Bavíme se o psech a závodě. Používá u psů neoprénové chrániče na zápěstní klouby. Nejprve kloub namaže hřejivou mastí a pak zabalí. Tedy jen u psů, kteří na to trpí. Jiní závodníci používají u psů podobné chrániče na ramenní klouby. Také jsem zasvěcována do tajů mazání psích tlapek a nazouvání botiček. Tomáš nazouvá botičky jen na poraněné tlapky. Já u Esterky na všechny a u ostatních jen na přední ťapky. S mým pomocníkem Espenem se domlouvám aby přišel k saním na 18. hodinu, kdy hodlám odjíždět. Nechám mu zde Fíka ve vleku.
Tomáš mi pomáhá Espenovi vysvětlit, že na Fíka nemá sahat ani ho krmit, aby ho nepokousal a nebo mu neutekl. Že si Fíka vyvenčím a obstarám sama na další kontrole. Musí to vydržet. Nechci riskovat nějaký průser. Tomáš má francouzského pomocníka, s kterým se absolutně nedomluví, neboť neumí anglicky. To je snad ještě horší než moje domluva s Espenem. V 15 hodin Tomáš odjíždí. Osiřela jsem. Jdu do "kavárny" na kafe za 20 NOK. Přezouvám si ponožky. Je tu pár norských závodníků. Budeme odjíždět všichni tak nějak najednou. Balím věci, obouvám psy a jdu se odepsat na sekretariát. Odjíždíme v 18.03 hodin. Jde nám to dobře. Moje nervy bez Fíka jsou v sedmém nebi. Jedeme nízkým lesíkem a jde to hladce. Chvílema jsou prudké lesní sjezdy, ale ty zvládáme dobře. Vidím náhle zabivakovaného mushera i se psy, kteří ani nehlesnou když projíždíme kolem. Později mě onen musher předjíždí. Několikrát stavím a dávám psům snacky. Je to takový zmrzlý kabanos, který se dobře láme asi na 7 cm dlouhé buřtíky. Psům moc šmakuje. Cesta pokračuje přes jezero Galtsjoen. Poté nastupuje mírné, ale stálé stoupání-lesem, po jezeře Solensjoen, pak otevřenými planinami. Snad 40 km. Furt do kopce. No to bude průměr. Jedeme potmě. Od tyčky k tyčce. Fouká a sněží. Mrzne mi úplně všechno. Ještěže mám brýle. Jinak bych neviděla nic. Po planině je to nekonečný. Cesta je zafoukaná. Jakoby před námi nikdo nejel. Nemůžu si sundavat rukavice, protože mi okamžitě prsty mrznou na kost. A pak v nich nemám cit. Psi si lehají jakmile na vteřinku zastavím. Esterka jde statečně vpřed. Boří se občas po krk ve sněhu. Neví totiž že má jít podle tyček. To vidím jen já. Ona nemá stopu a tudíž neví kudy. Navádím jí tedy povelama.
Udusaný je jen metrový pruh cesty vpravo od tyčí. Všude jinde se boříme po kolena. Začíná blbnout háravka Brownie. To snad není možný! Já se z toho bouření estrogenů snad nevyhrabu. To samý co Fík. Sedá si a stávkuje. Attiba a Nanuk-únava neúnava-lezou na ní jak pominutí. Ty hormony jsou na palici. Jen ta frekvence sedání si není aspoň tak častá jako u Fíka. Zatím. Teď na otevřených pláních se to fakt nehodí. Proklínám tuhle krajinu, slibuju psům teplou slámu, jídlo, a já nevím co všechno. Furt na ně mluvím. Aby šli. Aby už jsme byli z té prokleté pláně pryč. Jedeme stále od tyčky k tyčce a nikde ani stromeček. Po hodinách nekonečného funění větru do uší a tváře vidíme malé stromečky. Sláva. Blížíme se k závěrečnému lesíku. Psi zrychlují. Běží i Brownie. Pak už po 10 km jsme v 3.checkpointu Sovollenu. Je 2.00 hodin v noci.

Norsko 2009-3.díl-v Rorosu+start

15. února 2009 v 22:22 | hrobnice |  Mushing
Středa 4.února 2009

Celé dopoledne nosíme věci ze srubu do prudkého kopečka k autu. Je to nekonečné a zabere to dvě hodiny. Jindra provizorně upíná jeden z popruhů, kterým přivazujeme sáně k vleku. Gulit kus jednoho popruhu užral a ten kousek teď chybí. Ale Jindra si ví se vším rady a zkrácený popruh váže k oji vleku. Já spolu s Atleho ženou vláčíme 3 pytle psích hovínek do lesa, kde je vysypeme na hromadu a na jaře z toho Atle udělá ekologicky humus.
V 10.45 hodin se loučíme a děkujeme za vše a odjíždíme směr Roros. Atle vyrazil již před půl hodinou. Víme ale kudy jet, takže pomalu vyrážíme za ním. Dle Atleho rady volíme delší, ale rovinatější trasu. A dobře děláme. Čeká nás nějakých 300 km a čtyřkolka trochu zlobí. Občas nespíná. A to je problém. Silnice je jeden led. Auta zde v Norsku mají všechna kola vybavena hřebíkama. A to my nemáme a ještě blbne čtyřkolka. Dělá nám problém se s těžkým vlekem rozjet př. na semaforu. Vlek za náma plave až hrůza. Proti nám to valí kamióny a zvedají oblaka prašanu až několik vteřin nevidíme nic. Je to docela horor. Ještěže Jindra dobře řídí. Řídit já, tak jsme asi každou chvíli ve škarpě. Opět již tradičně svítí rezerva, a tak tankujeme u nejbližší malé pumpy, kde neberou karty. Takže platíme kešem. Plná nádrž=500NOK. Po 4 hodinách jízdy vidíme Atleho venčit na jednom z mnoha odpočívadel.
My jedeme ještě kousek a venčíme také. Trochu sněží. Máme to asi 100km do Tynsetu a odtud ještě 50 km do Rorosu. 300 km nám trvá 6 hodin jízdy. Atle nás před Tynsetem dojíždí, a pak už se drží až do Rorosu za námi. Spolu s ním projíždíme Roros a Atle nám zhruba vysvětluje směr, kde máme parkoviště pro F400. Jeho parkoviště pro F600 je totiž jinde. Jsem z toho zmatená. Nejprve nemůžeme najít hotel, kde je sekretariát závodu. Když ho konečně najdeme, tak se dozvídáme, že ze sekretariátu zde ještě nikdo není-až zítra. A my máme údajně přes Atleho zajištěno ubytování právě přes sekretariát. Jenže když tu nikdo není, tak nemáme kde bydlet. Všechny kempy v Rorosu jsou jinak plné. Jindra si z toho hlavu nedělá, zachovává klid. To zase já-ženská- blázním a zmatkuju. Nedokážu se dobře domluvit anglicky. Jindra je v pohodě-ten mě vždycky někam vyšle, ať se zeptám. Jo, já se zeptám, ale co mi ten dotyčný odpoví už rozumím tak ze třetiny. Ostatní si domýšlím, a to je problém. Sháníme ubytování. Nakonec nám Atle poradil nějaký kemp za městem.
Vydáváme se tam a světe div se-mají volno. Platíme ubytování na 7 dní. Jsou tu nějací slovenští řemeslnící a dost nám pomáhají se zde dorozumět. Auto se psama můžeme nechat přímo naproti oknům pokojíku. Bereme věci do pokoje a venčíme a krmíme psy. Je devět hodin večer a já jsem úplně grogy. Aspoň že slyšíme slovenštinu, hned je líp. Mě už z té norštiny a angličtiny třeští hlava. Před půlnocí ještě venčíme hafíky a jdeme spát. Jindra zkouší bezdrátové připojení k internetu a daří se. Tak hned kouká na stránky závodu a co je nového doma. Byl to dnes náročný den a zítra to bude ještě hektičtější.

Čtvrtek 5.února 2009

Jindra ráno vypálí z postele a honem, honem-jde se zařizovat. Já mám depku sotva pomyslím na to, na co všechno se musíme dnes dopátrat. V první řadě je nutné domluvit razítko od veterináře, že jsme v neděli odčervovali. Ihned po venčení pejsků odpojujeme vlek a autem jedeme cca 2 km na sekretariát.
Tam už v plném proudu probíhá registrace šestistovkařů. Hvězda celého závodu Robert Sorlie je obletován novináři a venku u psů poskytuje interview. Kupujeme 2 mapy (po 150 NOK) a hned do jedné zakresluju trasu závodu. Potkáváme zde také Atleho a ptáme se na veterináře. On říká, že ten jeho zde ještě není-až během dne. Tak tedy jedeme zpět na hotýlek. Připravujeme napájení pro psy. Po desáté opět kvačíme zpět na sekretariát. Zde se ptám nějakého veterináře a vysvětluju mu co potřebujeme. Veterinář tvrdí, že když on neviděl jak my odčervujeme, tak to bude problém dostat razítko o odčervení. A jéje. Jediná spása naše je Atle. Ale nyní má povinný meeting před startem, a tak jedeme zpět ke psům a vaříme si jídlo. Kolem druhé hodiny, kdy by už mělo být po meetingu vyhledáváme Atleho. Naštěstí je na stake-outu. Pochopí, že máme trable s razítkem a telefonuje svému veterináři. Problém je vyřešen-máme jet zpět na sekretariát a hlásit se k fousatému veterináři s "anténkou" na kulichu. Tak zase valíme na sekretariát-pokolikáté už dneska? A opravdu.
Dotyčného veterináře odchytíme a vysvětlujeme, že jsme ti musheři z Čech od Atleho. Ochotně potvrzuje odčervení našich psů. Jen si ponechá psí pasy u sebe a až bude mít chvíli, tak musí do svého auta pro razítko. Jindrovi spadl kámen ze srdce až to bylo slyšet. Jdeme tedy do města juknout, zda by se nedalo někde sehnat lano, které potřebujeme na sáně pro jejich případné zachycení, kdyby člověk spadnul a sáně mu ujeli. Prolézáme místní obchoďák a hlavní obchodní uličku, ale po laně ani vidu ani slechu. Jelikož už je dost hodin, tak se vracíme na sekretariát vyzvednout si snad už potvrzené a orazítkované europasy na psy. Je to dobrý-vše oštemplováno a veterinář za to ani nic nechce. Tak tedy thank you very much. A hurá ke psům. Jindra telefonuje s Katkou Palečkovou, která by měla dnes večer dorazit do Rorosu a na zítra nám pomoct s tlumočením. Dále by nám měla přivézt granule a odvézt si sáně, které vezeme s sebou z Čech. Ale vše je zase jinak. Kátě po cestě ze Švédska sem odešlo turbo a má nepojízdné auto. Čeká na odvoz a do Rorosu nedorazí. Zase jsme nahraný. Ale Jindra má spásné řešení. Volá krajanovi |Tomáši Nevřelovi, jež tady žije a dělá pomocníka Ketilu Rejtanovi. Číslo sehnal na internetu, neboť Tomáš je přihlášen na F400. Žádáme ho o pomoc hlavně s překládáním na zítřejší meeting. Setkáváme se s vřelým zájmem a Tomáš nás zve k sobě do nedalekého příbytku. Pracuje a bydlí u Ketila nějakých 20 km odsud poblíž městečka Os. Tak tedy rychle nakrmit pejsky a honem do auta a tradá na výlet. Za 20 minut jsme tam.
Navedly nás šipky "Alaskan husky tours" Vjíždíme do kenelu čítajícímu asi 60 psů. Tomáš nás vítá v pracovním. Zrovna jde krmit svoje svěřence. Na dřevěných sáňkách samochodkách veze lodnu se žrádlem pro 57 psů. Psinec se skládá jako všude jinde na severu ze samostatných boudiček a kolem pobíhajících na řetízku uvázaných psů. Misky má každý hafan na stojánku připevněném na boudičce. Krmení tolika psů zabere pouhých 10 minut. Neuvěřitelné. Tomáš rejduje se sáňkama mezi boudama a každému psu nabere plnou naběračku masa a granulí. Šup šup a je hotovo. Prostor kenelu je osvětlen dvěma halogeny na vysokých sloupech. Venku vidíme připraveny desatery sáně pro turisty. Pejsci jsou nakrmení a my jsme pozváni na čaj. Tomáš má pokoj v domě hned vedle hlavního příbytku Ketilovi rodiny. Je zde dílna na opravu saní, přípravna žrádla pro psy, místnost s oblečením, botami a dalším vybavením pro turisty. V patře se pak nachází malý byteček pro doghandlera. Mezitím co pijeme jeden čaj za druhým (celkem 3), tak si povídáme o psech, závodě, poměrech v Čechách a v Norsku, o našich začátcích se psy, o kamarádech,… Domlouváme se rovněž na zítřek, abychom se sešli při registraci a zjistili pár podrobností, které neví ani Tomáš. Týká se to hlavně vybavení a dovážky proviantu na checkpointy. Tomáš přeci jen speakuje anglicky desetkrát líp jak my. Během návštěvy několikrát volá i Katka Palečková a zařizuje pro nás aspoň dva pytle granulí Troll. Měla nám je přivézt-bez nich nemají psi zítra co žrát. Naštěstí Troll sponzoruje Femund race a dealer přítomný v místě startu má nějaké pytle s sebou. Tudíž nám je přiváží k hotýlku a nechává u vleku. Jen tak na zemi. Vůbec tady v |Norsku nikdo nic nevezme. Běžně necháváme odemčené auto, věci pro psy venku u vleku, odemčený pokoj s foťákem, počítačem a dalšími věcmi, lidé si nechávají plné tašky před obchodem když jdou nakupovat,…u nás nemyslitelné. Ale člověk si na to lehce zvykne. Asi pro to, že by si přál, aby to tak bylo normální i u nás. Kolem půl desáté večer odjíždíme od Tomáše. Hlavně Jindra je v povznesené náladě-konečně sehnal někoho, kdo nám pomůže se dorozumět. V deset večer ještě venčíme pejsky. Pak zalejzáme do hotýlku a vaříme si večeři. Braťja slováci nás zvou na drink-skotská whisky. Lahvinka výjde na 1.500 Kč, lahev piva na 70 Kč. Jediný krám s lihovinami v Rorosu má otevřeno do 15-ti hodin ve všední den, o weekendu zavřeno. Povídáme si se slovákama asi hodinu. Pak se jdu sprchovat do fajnové koupelničky s vytápěnou podlahou. To je pošušňání. Žádná zima na nohy. Jindra okamžitě chrní. Přiznal, že minulou noc se nervoval a nezahmouřil oko. Dnes se mu ulevilo od starostí, a tak spí jako mimino. Tak ahoj zítra.

Pátek 6.února 2009

Den D. Tak dneska to vypukne. Ráno zvolna vstáváme. Zatím si nepřipouštíme pocit že následující 3 dny si o spaní můžeme tak leda nechat zdát. Kolem 10. hodiny jedeme na prezentaci na sekretariát. Bereme s sebou "železnou zásobu" granulí pro psy-je to 8 pytlíků s 0,5 kg granulí pro psa. Celkem tedy 4 kg nedotknutelného jídla pro psy, jež musíme dovést do cíle. Já i Jindra máme o pár deka víc. Pořadatel nám balíček zalepí páskou a už na něj nesmíme sahat a měnit obsah. Platíme 200 NOK za startovní číslo. Když ho pak v pořádku vrátíme, tak peníze dostaneme zpátky. Dále dáváme 50 NOK za zakoupení musherské licence. Tuto licenci mají jen norští závodníci a ostatní si jí zkrátka zaplatí. Dokresluju ještě trasu závodu do druhé mapy. Vypisujeme veterinární handbook. Náš již "starý známý" veterinář nám prohlídne psí europasy a zapíše si datum vakcinace. Usmívá se na nás a vše je OK. To jsme rádi. Je nám dohromady přidělen doghandler Espen. Umí anglicky, a tak si jakžtakž rozumíme. Domlouváme se s ním, že ho nyní nepotřebujeme a ať příjde až večer na šestou nám pomoct se startem. Čekáme na Tomáše Nevřelu. Když se zaregistruje i on, tak se přesouváme do Roroského gymnázia na mushermeeting. Vítají závodníky, promlouvá starosta Rorosu, ředitel závodu, hlavní veterinář a pak se probírají pravidla. Bohužel téměř vše je v norštině. Tahle chrochtající řeč občas použije spíš německý výraz, ale do angličtiny má daleko. Takže máme smůlu. Holt budeme vycházet z toho co už víme. Kolem druhé hodiny jsme už zase zpátky v hotýlku a krmíme psy, dobalujeme věci do saní a nervozita na nás začíná doléhat. Trochu se i najíme, ale oba s Jindrou tomu moc nedáváme. Tak jo, máme vše a jdeme na věc. Saně nahoru na vlek a hurá do místa startu.
Najdeme si tam místečko a ještě porcujeme maso a snacky do pytlů. Také si nějaká paní přišla vyzvednout sáně pro Káťu Palečkovou. No sláva, nevíme co by jsme si s nima během závodu počali. S autem a vlekem bude totiž za námi na jednotlivé checkpointy popojíždět náš pomocník Espen. Jindra Espenovi dává ještě nějaké peníze na naftu. Kolem šesté se přesouváme bezprostředně ke startu tak, jak nás navádějí pořadatelé. Jedno auto hezky za druhým. Naštosovat těsně vedle sebe. Mám startovní číslo 91, Jindra 111. Sundaváme sáně z vleku a zabalené vypadají dost děsivě narvané. Ale není co ubírat. Postupně se střídáme ve venčení psů kolem vleku, oblíkáme jim už postroje. Jindra jde ještě pro radu k Tomášovi ohledně botiček. Nazout, nenazout?! Lehce sněží a moc nemrzne, je jen mínus 10, takže rozhodujeme, že podmínky jsou obdobné jako u nás, nový sníh není přemrzlý a nebude tudíž ostrý. Neobouváme. Kontrola výbavy. Sakra. Vyndaváme a ukazujeme postupně vše dle seznamu. Totálně jsme si zase rozhrabali vak. Ach jo. Nejdřív já, pak Jindra. Jindra nemůže najít kompas, tak hrabe a hrabe. Sláva, našel ho. Tak snad už nám dají pokoj. Zase všechny věci rovnáme a zapínáme vak saní. Startuju ve 20.28 h a Jindra 20 minut po mě. Ještě udílíme poslední pokyny Espenovi. Bude se také starat o Jindrovo Dalase, který nepoběží. Začínám zapřahat. Poslední Esterku. Projedeme podél aut až ke startovnímu koridoru. Vrhají se na mě asi 3 pomocníci a navádějí mě na startovní čáru. Halogeny, muzika, lidi na tribunách, do mikrofonu hulákání, že jsem z České republiky. Esterka se drží a nekouše. Tři, dva, jedna..go! Přes silnici, pod jeden most, pod druhý most a ticho. Pláň. Nasazuju brýle. Rozjasňují tmu a nesněží mi do obličeje. Psi mastí, stojím na dečce.
Zpomalte trochu, cesta je ještě sakra dlouhá! Dvě zatáčky a najíždíme na širokou zvlněnou cestu směřující na západ od Rorosu. Postupně mě předjíždí několik spřežení. Asi po hodině jízdy najíždíme na první větší jezero Rismosjoen. Trať je značená bambusovými tyčkami s nalepeným reflexním proužkem širokým asi 3cm. Je vidět od jedné ke druhé. Tyčky jsou vždy vlevo od trati. Je to důležité, protože hlavně později na pláních by se psi, sáně i musher na druhou stranu od tyčí bořili po kolena ve sněhu. Žádné jiné značky nejsou. Zhruba po 10-15 km je vždy jedna modrá značka s písmenem F. Abychom věděli že jsme na trase závodu Femundlopet. Chvíli houpavým lesíkem a zase šup na jezero Rambergs-sjoen. Předjíždí mě jeden "rychlík" za druhým-samá norská spřežení. Vjíždíme opět do lesíčka. Už z dálky jsou vidět plápolající světýlka. U lesíka stojí hlouček lidí. Cedule "hot dog". Šup-vrazí mi do ruky jeden párek v těstíčku. Hltám to teplíčko do sebe. Zase se vlníme břízkovým a borovicovým lesíčkem. Jedu za jedním musherem. Náhle špatně odbočil. A Esterka za ním. A za náma ještě jeden musher. Ten co je přede mnou začíná vybalovat jídlo a dává psům pauzu. Já stojím, protože zezačátku nechápu, že svačí. Ten za mnou to ale vidí a předjíždí mě. Rychle tedy za ním. Psi jen nakouknou do misek ostatním chlupáčům a jedeme dál. A pak už vjíždíme na nekonečné jezero Femund. Fučí a sněží. 30 km trailu po jezeře. Předjíždí mě další vláček musherů a mezi nimi Jindra. Jen zahaleká na pozdrav a upaluje dál. Fík, která hárá, začíná stávkovat. Cuká se a sedá si na zadek. Dělá to každý kilometr. Musím na ní řvát. Už zase má ty svoje stavy. Sotva se rozjedeme, tak za chvíli kvůli ní stavím. Je to na nervy. Ale už sjíždíme z jezera a čeká nás jen pár kilometrů lesíkem. Jsme na 1.checkpointu v Tufsingdalu.

Norsko 2009-2.díl-u Atleho

14. února 2009 v 22:07 | hrobnice |  Mushing
Čtvrtek 29.ledna 2009-01-30

Spíme až do půl devátý. Probudili jsme se asi v tý poloze, ve který jsme večer vytuhli. Únava byla opravdu velká. Hodláme to tady taky oba dospat. Ale teď už rychle ven ke psům. Jindra opět připravil napájení. Pejsci jsou rádi, že nás vidí. Jen Fík se vysmekla při vyndavání a utíká pryč na silnici. Běžím za ní, ale utíká pouze kousek a stojí. Volám na ní, sedám si na bobek a Fíček ke mně přibíhá. Po kolikátý už utekla. Bez mámy Wulfiny je hodně vystreslá a dělá blbosti. A taky vesele hárá a Attiba se může z toho zjevit. Horší, že začíná hárat i Brownie a je to jen na pár dní co může ještě být v kotečku s Nanukem. Ach jo, zrovna teď.
K snídani máme kousek Jindrovo bábovky a čaj a Jindra jeho oblíbenou bikavu. Atle dnes jede se spřežením vozit turisty. "Biznis je biznis". S Jindrou pojedem po obědě na projížďku. Dopoledne věnujeme opravě mojí čelovky a Jindrovo nabíjecí baterie do čelovky. Vážeme si také pomocné šňůrky k velkým rukavicím, aby se dali pověsit volně na krk když je člověk zrovna při jízdě nepotřebuje. K obědu je svíčková z pytlíku. Pak zapřaháme. Jindra jede napřed.
Stejně je rychlejší a ujel by mi coby dup. Když chci zapřáhnout Esterku, tak zjišťuju, že je přetržená její zádová šňůra hned u karabiny za Esterčím zadkem. Asi vada materiálu. Rychle beru náhradní a můžeme taky vyrazit. Psi už se při zapřahání trochu zklidnili. Chtělo by to tu být dlouho a pejsci by se naučili lecčemu, co doma naučit zkrátka nejde. Dnes mám s sebou kameru a pořizuju nějaké záběry. Je tak mínus 12 stupňů, svítí sluníčko a trať trochu umrzla. Svištíme pěkně. Konečně vidím kudy jsme včera jeli. Nádherná krajina. V polovině trati jedeme několik kilometrů podél zasněženého jezera. Kolem se tyčí hory. Ona prokletá křižovatka. Odbočujeme doprava. Doleva cesta pokračuje na další 62 km dlouhý okruh, kam jezdí Atle trénovat dlouhé vzdálenosti. To je sen všech longařů. Prostě může si jet kam a jak dlouho chce. To co si skútrem projede, to má. Pro nás doposud nemyslitelný. Užívám si trailu. Občas dloubnu aby mi nemrzli prsty u nohou. Jinak jen tiše stojím, nasávám přírodu a vezu se. Mezitím začíná západ slunce a obloha rudne. Rudnou i vrcholky vzdálených hor-jako kdyby hořeli. Rychlý sešup zkratkou a jsme doma. Jindra už mi ohřívá v řepíkáči vodu pro pejsky na zalití žrádla. Prý na saních dost vymrznul. Byl míň oblečený. Teď se ve srubu zahřívá. Dávám mu Coldrex a Paralen, aby případně zahnal v zárodku nějakou chřipajznu. Celý večer se také poctivě potí u kamen.
Nevylejzá. Obstarávám mu pejsky. Na revanš. Včera se staral on o mě když mi nebylo dobře, dnes je řada na mě. To se mezi kamarády dělá. Krmím všechny naše pejsky společně. Vymlasknou misku za pár vteřin. S plnýma břichama je zandavám do slámových pelechů. Moje "hasky koule" bydlí v prvním patře vleku, takže mám co dělat hlavně Nanuka, Attibu a Balta tam vysadit. Jsem z toho vždycky zmakaná jak borůvka. Holky jsou lehčí, takže s těma mi to jde snáž. Sundavám Jindrovo psům postroje. Darebák Gulit ho stačil na sobě ožvejkat a překousal zádový kříž. Je to chronický ničitel postrojů. I v Rumunsku dva sežral. Ale Jindra je naštěstí v klidu. Ještě nějaké náhradní má. Jen už Gulita budeme muset vysvlíkat hned po dojezdu. Venčím ještě dvakrát a posiluju u toho při zvedání psů do prvního patra jak Ota Zaremba při vzpírání. Do srubu za námi přichází Atle. Říkáme mu, že musíme do 7 dnů po vjezdu do země pejsky odčervit před zraky veterinárního lékaře, který nám vše potvrdí do pasů a orazítkuje. To jsou předpisy. Atle nám sděluje, že si máme odčervit kdy chceme a na závodech nám to pak známý Atleho veterinář potvrdí. K večeři je zbytek svíčkové od oběda a polívečka pytlikačka. Dorážím se ovesnou kaší. A lijeme do sebe kvanta čaje. Při mrazech se má hodně pít stejně jako v létě. Jindra se potí a spí. Snad to vyžene aby byl brzo zase fit. Ještě dvakrát přikládám dřevo do kamen, aby bylo stále teploučko. Dobrou noc.

Pátek 30.ledna 2009

Ráno je nám líp. Sluníčko svítí ostošest a my s hrůzou zjišťujeme, že je už půl desátý. No tě prsk. Jindra je mokrej jako myš-skrz naskrz je mokrej i jeho extrémní spacák. Objevujeme tedy mimochodem další funkci spacáku do mínus 40, a to uzdravování nemocných musherů. "Rada starších" ráno rozhodla, že vzhledem ke zdravotnímu stavu dvounohých členů výpravy bude dnes volný den. Budeme se kurýrovat. Jdu vyndat pejsky z vleku, dávám jim rozpuštěné sušené maso na napití a nechávám je venku. To byla chyba. Nějakým záhadným způsobem se Attiba a Balto dostali ze řetízků a porvali se. Všude je krve jako na jatkách. Hlavně bílý Baltík rudě září jako indián-hlavu má jak rozpůlený meloun. No ještě že nás nikdo moc nevidí-Atle je ve škole, kde učí dějepis a jeho žena odjela pryč. Otírám krvavé psy sněhem a zjišťuju rozsah zranění. Oba mají procvaklé tváře a Balto ještě patu. No zřejmě to vzniklo kvůli hárajícímu Fíkovi. Oboum psům dávám antibiotika, aby nevznikl zánět. Chvíli si prohlížíme Atleho pejsky. Má i malá asi tříměsíční štěňátka. Jsou pěkně chlupatá.
Vedle ohrady pro psy má tři barely s botičkami-large,medium a small. Již dvakrát nás Atle nabádal, abychom při tréninku botičky používali, neboť norský sníh je přemrzlý a ostrý. Ať si klidně půjčíme ty jeho starší z barelů. Zítra tedy botičky vyzkoušíme. Bereme si do srubu mapu a propozice k závodu. Budeme študovat co a jak. Promýšlíme, kdy a jak dlouho budeme stavět, co a kolik budeme dávat psům k jídlu, jak dlouho budeme odpočívat. Jindra objevuje u televize videokazetu z Femundu 2003, a tak si jí se zájmem pouštíme. Atle jel tehdy 400 a byl osmý-a to asi od poloviny závodu jel jen se šesti psy. Největší hrůzu Jindrovi i mě nahání počáteční průjezd městem-mezi obchody, přes koleje, průjezd pumpou, přes silnice,…no celkem hustý. Doufám, že to bude jen pro F600 a F400 bude startovat hned pryč z města. Tak uvidíme. U Atleho v domě zkouším bezdrátové připojení k internetu, ale bezúspěšně. Tak to ještě vyzkoušíme v Rorosu před závodem.
Dáváme najíst psům i sobě a zbytek večera si pouštíme na počítači filmy "Příšerky s.r.o." a Goyovi přízraky". Chodí nám zprávy z domova. Dozvídáme se, že většina osazenstva Šediváčka dostala chřipku (Zdenička s Milánkem Duškovic, Juraj,…)-a my zřejmě jsme si nějaké české bacily přivezli i sem do Norska. Celkem unavení jdeme chrupkat.

Sobota 31.ledna 2009

Budíme se kolem osmé ráno-je ještě šero. Jsme vysoko v horách a sluníčko sem dorazí později.
Napájíme pejsky, snídáme. Jindra mi odšroubovává zrasované skluznice. Atle se zájmem přihlíží a půjčuje Jindrovi aku vrtačku. Ještě trochu seříznout nerovnosti, zakapat voskem dírky po šroubkách a je hotovo. Opět obdivuju Jindrovu šikovnost. Vaříme si nudle na česneku, chvíli koukáme na polední film na počítači a jdeme trénovat. Dnes zkusíme botičky.
Dáváme fenkám medium a psům large botičky. Jen Esterka má svoje super small. Elastické suché zipy jsou úžasná věc a skoro 50 km trénink se obejde bez ztráty jediné botičky. A to je sníh mimo cestu měkký a psi se občas proboří a hrabou se sněhem jako ve vodě. Je nádherné odpoledne a fotím. Jindrův "rychlík" brzy mizí napřed. Zato mi máme svojí konstantní útulkářskou rychlost a kocháme se. Asi po hodině potkáváme Atleho v protisměru. Vrací se z tréninku. Míjení na úzké cestě proběhne OK a mi mastíme dál. Vidíme, že psí trať na několika místech protíná upravená běžkařská stopa nebo stopa od skútru.
Je nádherný západ slunce-posílám MMSku domů mámě a tátovi. Aby taky měli kousek z té krásy. "Jezerní smyčku" dnes jedem v protisměru, aby byla změna. Psi peláší a já hltám červenou a fialovou oblohu se zapadajícím sluncem. I dlouho po západu je nad horami načervenalá obloha. Užívám si to. Mrzne. Ale mám bezva bundu z dutých vláken a v té je teplíčko. Jen ty nohy cítím. Občas tedy popoběhnu nebo dloubnu, abych prokrvila prsty. Nasazuju čelovku, ale nerozsvěcím. Najíždíme na závěrečnou pětikilometrovou zkratku k domovu. Tady teprve rozsvěcím světlo, abych se lépe strefila do vyjetého koryta. Jindra to prý krosil po tmě, neboť si čelovku s sebou nevzal. Žrádlo pro psy je již připravené a voda se vaří. Ten Jindra je zlatej. Dojíždíme zbytek těstovin od oběda. Beru do srubu na noc dostatek dřeva. Rozvěšujeme nad kamny 68 psích botiček. Krmíme. Pak už jen lenošíme. Na Jindru opět leze teplota, tak honem do maxispacáku, Coldrex a nevylejzat. Jdu ještě vyvenčit pejsky a taky zaplouvám do postele.

Neděle 1.února 2009

Ráno má Jindra zase horečku a kašle. Sakra. Ta chřipka je potvora. Takže nevylejzat ze spacáku, potit se, brát všechny možný kapky co s sebou máme, vyštrachala jsem i psí vitamín C a spát. Já-eskymácká babička-všechno zařídím a obstarám. Hlavně už se Jindro uzdrav! Je opět slunečno a snad mínus 15 stupňů mrazu. Bez rukavic to nejde, hned nesnesitelně omrzají prsty. Vyndavám všech 17 pejsků-nejdříve moje útulkáře z prvního patra a pak Jindrovo alaskány z přízemí. Všichni chtějí mazlit a nejvíc kluci-můj Nanuk a Balto a Jindrův Gulit,Dalas a Bleky. Kupodivu i šéfka Dolinka si sama říká o pohlazení. Už si na mě ty darebáci zvykaj. Esterka v oblečku klepe kosu a sedí na stake-outu jako hromádka neštěstí. Jo holka a bude hůř. Ba ne, mám pro tebe dva oblečky a ještě deky-neboj, zmrznout tě nenechám.
Připravuju pejskům napájení ze sušeného masa a granulí. Dnes k Atlemu přijel nějaký pomocník a jde projet jeho pejsky. Co jsem rozuměla od jeho paní, tak Atle musí odpočívat, aby byl na závodech fit. Odčervuju pejsky Drontalem. Ptám se znovu Atleho zda nebude problém s veterinářem a zda bude věřit, že jsme tabletky dali. Prý to není problém, i on sám to takhle dělá. Chvíli se jednoduše a polopaticky bavíme anglicky s Atleho paní. Byla se projet na běžkách bez psů, je to příjemná milá sportovní ženská. Nemá žádné super vybavení, staré lyže, obyčejné teplé oblečení-ta skromnost je moc sympatická a jsme naladěné na stejnou vlnu. Tím, že i ona neumí řeč úplně dobře, tak mluví jednoduchými větami a tomu já rozumím. S Atlem je to horší-mluví složitě a já nestačím všechno pochytit. Atle přináší nějaké sušené vitamíny pro psy a vysvětluje mi jak z toho mám dělat pro ně nápoj. Dnes také chodí po výběhu s kleštěmi a stříhá psům drápky. Dostáváme pozvání na večeři k hostitelům, ale musím ho odmítnout, neboť by to nebylo vzhledem k Jindrovu chrchlavému stavu moc dobré. Je vidět, že by si paní ráda s někým povídala-žije tu trochu sama a asi moc návštěv nebo příležitostí k rozhovoru nemá. Škoda. Beru dovnitř do srubu psí deky, oblečky a jiné věci-když Jindra spí, tak si začnu připravovat povinnou výbavu a třídit jídlo a vybavení. Zandavám pejsky do přívesu a ti se vděčně schoulí do teplé slámy a podřimují. Zima zřejmě vyčerpává organismus i přesto, že nic nedělá. I já jsem unavená ikdyž jsme dnes nikde nebyli. Kolem poledne má Jindra svojí lepší chvilku a ujímá se vaření. Budou lívanečky z pytlíku-s marmeládou, grankem a šlehačkou. Mňam. Vaření mu jde výtečně. Tedy nejen vaření. Snad úplně skoro všechno. Přiznal se že by nezvládl uplést svetr. No vskutku chlapská nedostatečnost! Po obědě trochu připravuju a rovnám věci. Juraj mi posílá SMSkou vtipy na povzbuzení. Jsem ráda, že nám on i ostatní kamarádi fandí. Určitě takový Ríša nebo Móňa by tu byli nejraději s námi a užíval si hor, psů, nádhery. Snad jednou. Jindra prospí celé odpoledne. Já mezitím udržuju teplo rodinného krbu, nanosím dřevo, uklidím kuchyň, připravím pár věcí na závod, roztřídím jídlo, venčím pejsky, připravuju pro ně žrádlo a krmím je. Gulit zase přežvejkal popruh na ráčně. Ach jo-něco furt v tý hubě musí mít. S Jindrou vyplňujeme ještě nějaký formulář na závod a svým podpisem se upisujeme ďáblu-ba ne. Jen bereme na vědomí náročnost a extrémnost závodu. Večer plyne v poklidu. Příjde mi na mysl, že tenhle malý srub by mi k životu se psy bohatě stačil. Nic pompézního, jen skromné jednoduché a praktické vybavení. Je zde všechno. I ten záchod venku mi už nijak nepříjde. Mám zase o čem přemýšlet. Tak dobrou noc.

Pondělí 2.února 2009

Další pěkné ráno. Honem vyvenčit pejsky. Jindrovi je po ránu trochu líp, ale stále nic moc. K snídani si dělám ovesnou kaši a potom ještě moje oblíbené věnečky. Jindra po ránu zatoužil po jak on říká "laktóze" a tak snídá Malcao. Dopoledne chystáme a připravujeme věci na závod. K obědu je rychlovka-těstoviny na smetaně z pytlíku. Jindra má sice skleněný oči, ale i tak chce jet trénovat s pejsky.
Vyrážíme po poledni. Nejhorší na zapřahání je nandavání botiček na všech 32 pacek-Jindra ještě o 4 víc. Hrůza. Zabere to minimálně 20 minut. Mě to zatím nejde moc rychle a haskouni u toho ještě cukaj packama. Ale používám u toho povel "packa", a to oni jsou zvyklí nastavovat packy když jim sundavám postroje. Jindra vyrazil první, já za ním. Sluníčko krásně šajní, není mi taková zima. Pomalu se vlníme pláněmi jako hadi. Jakmile zastavíme, tak se Attiba snaží nakrýt Fíka. No je to s ním děs. Slibuju Attibovi, že ho vykastruju. U jezera v hlubším sněhu Fifinka ztratila jednu botičku. Vůbec nevím kde. Tak uvidíme, co to udělá s její packou. Jedu krajinou a mám čas přemýšlet-o závodě, o Norsku a o životě. Člověk si zde připadá úplně mimo realitu, nějak nadčasově, oproštěn od všedního světa. Může opravdu s čistou hlavou rovnat myšlenky. Jo, úžasné místo.
V zapadajícím slunci přijíždím ke srubu. Jindra už má hotovo, svlečené pejsky a připravuje pro ně žrádlo. Baví se s Atlem, který se také chystá na vyjížďku. Nese od něj další balík masa pro psy. Baštěj tady jako zjednaný. Do Jindry se dala zimnice, a tak zalejzá do spacáku. Jdu krmit naše čtyřnožce. I je po večeři ukládám do postýlek ve vleku. K Esterce už musím dát Nanuka. Byl s Brownie, ale ta už nebezpečně voní. A tak aby nebyla štěňátka, tak musí Esterka slevit ze svého soukromí. Browninka zůstává sama. K večeři kuchtím rizoto se zmraženou zeleninou. Celkem to jde. Jindra se potí ve spacáku. Chudák. Raději si vzal antibiotika, protože má podezření, že se mu vrátila ta prosincová angína. Léky jsou samozřejmě psí-jak jinak. Ale to neva. Hlavně aby zabrala. Tak uvidíme zítra.

Úterý 3.února 2009

Dnes je balící den. Jindrovi je po antibiotikách líp. Venčíme ráno pejsky a bereme věci do srubu. Vše pakujeme do pytlů, pytlíků, igelitek a sáčků. Do povinné výbavy patří také komplet náhradní funkční oblečení včetně spodního prádla a bot. Balíme to poctivě, neboť zatím v místě startu závodu v Rorosu hlásí mínus 22 stupňů. Největší diskusi vyvolává žrádlo pro psy. Do dvou pytlů, které si necháme odvést do dvou depotních checkpointů (Femundsvika a Tynset) dáváme vždy dvě dávky sušeného masa, granulí, škvarků a sušeného tuku. Příjde tam ještě zmražené maso od Atleho. Jednu dávku povezeme v saních. K tomu pytel snaků, které budeme psům dávat po cestě. Sami pro sebe připravujeme 3 balíčky s jídlem-instantní nudle, polívky a něco sladkého. Kromě extrémního spacáku a extrémního žďáráku musíme mít sekeru, nůž, lopatku, lékárničku první pomoci, nedotknutelný balíček s 0,5 kg granulí na jednoho psa (musíme ho dovézt do cíle), kompas, čelovku a náhradní baterky, sirky, vařič a nádobu na vodu pro psy (řepíkáč), box na žrádlo pro psy (oblíbený termobox), misky, reflexní postroje na psy, 8 botiček na psa, signální světlice a světelné lámací tyčinky, …to je asi tak všechno. Dále povezeme oblečky a deky na 2 depotní checkpointy, kde musíme mít povinnou 8 a 6-ti hodinovou zastávku. Takže celý den spekulujeme ohledně balení.
Po obědě Jindra odpojuje vlek a jedeme autem dolů do městečka Vestre Gausdal pro chleba. Projdeme se chvíli po ulicích, obhlídneme místní základní školu a nakonec v Coopu nakoupíme jablka, chleba a pohled domů. Suma sumárum 40 NOK. Pak se opět šplháme do hor ke srubu. Dáváme si sváču a zahryzneme se do jablka. Vitamíny jsou vitamíny. Pomalu připravujeme jídlo pro psy. Mezitím přijel Atle z práce a taky balí věci na zítřek. Jdeme k němu domů vyrovnat se za maso. Dáváme mu ještě nějaké uzeniny a čokoládu pro dcery. Atle vytahuje mapu a ukazuje nám trasu závodu se všemi nástrahami, které nás na ní čekají. On sám pojede Femund 600. Říká, že to je těžký závod, nejtěžší v Norsku. Má náročný profil. Závody na severu Norska se nejezdí v horách a převýšení není takové. Femund je zkrátka "difficult a very haevy". Jsme tedy sami na sebe zvědaví jak to zvládneme. Po krmení psů ještě ve srubu dopřipravujeme drobnosti, vážeme si tkaničky na rukavice a Jindra volá Ríšovi a sděluje mu novinky. Tak snad máme jakžtakž všechno zabalené.

Norsko 2009-1.díl-cesta tam

13. února 2009 v 19:08 | Hrobnice |  Mushing
Pondělí-úterý 26.-27.ledna 2009

Naše velká cesta do Norska začala v pondělí 26.ledna ve 23 hodin. Tedy ona už vlastně začala o 10 měsíců dříve. Poté, co jsme se loni vrátili v březnu z Rumunska, tak Jindra začal plánovat Norsko. Uvrtal mě do jeho nadšení ani nevím jak. Ono je to hrozně lehké se pro něco nadchnout. Ale dotáhnout to do konce! A to Jindra umí. Vymyslel Femundslopet-nonstop závod v norských pustinách na vzdálenost 400 km. Vymyslel, že tam pojedu s ním-se psama a závodit. Zjistil, co máme mít s sebou. Vyrobil, nechal vyrobit, sehnal, zajistil,vytelefonoval, meiloval a domluvil skoro úplně všechno. Žil tím celý rok. A já s ním. Dokázal mě tak nabudit, že jsme spolu začli uskutečňovat náš sen. Postupně a vytrvale. A na podzim jsme začli trénovat psy. Už od září jsme se snažili jezdit podle plánu, který jsme měli načrtnutý od Jindrovo norského kamaráda mushera Atleho. Bylo to někdy nadlidské úsilí se večer utahaný po práci donutit vyjet ven se psy i na několik hodin do zimy a tmy nebo třeba přemluvit k tomu i druhého nenadšeného člena domácnosti. Ale teď máme všechno nachystáno, Jindra stojí v Hrobě před barákem a do ne příliš prostorné Kii se snažíme narvat a nacpat výbavu pro nás i pro psy, jídlo, oblečení a dalších tisíc krámů a nezbytných věciček.
Za autem je zapřáhnut obří vlek na 20 psů-my povezeme celkem 17 psů (Jindra 9+8 Hrobníků), takže Esterka bude mít luxusní séparé a jeden koteček je volný na psí věci. A aby toho nebylo opticky málo, tak na vleku se tyčí čtvery sáně (2 naše+2 objednané pro Katku Palečkovou). Jo a abych nezapomněla, tak než Jindra dorazil ke mně, tak se vracel pro psí europasy a píchnul gumu na autě. Takže ještě nikde nejsme a už to pěkně začíná. Wulfinka a Kanaga zůstávají holky doma. Už jsou na takový extrémní "výlet" příliš staré dámy. A starý nemocný Kazan. Ale aspoň bude mít Kazánek dámskou společnost a nebude se mu stýskat. No tak teda jo. Vyrážíme. Bereme to přes Teplice, kde už čeká mamka a taťka, aby mi předali pár drobností a popřáli nám šťastnou cestu. Pá,pá a jedeme. Valíme nahoru na Cínovec. Trochu vaříme-někde nám utíká voda. Ale Jindra dolejvá aspoň vodu z kanystru a je to dobré. Na Cínovci tankujeme plnou. Poslední česká nafta. Mastíme po německé dálnici kolem Drážďan a Berlína stále na sever. Řídí Jindra-je tak hodnej, že mě tuto noc nechal spát. Mám totiž "Šediváčkovskou chřipku"-něco jsem si z Orlickejch hor dotáhla. Kašlu celou noc, ale léky mi snad brzo zaberou. Brzy zjišťujeme, že německé dálnice mají jednu nevýhodu. Žádné pumpy. Ani jedna! Ojediněle pouze ukazatel, že pumpa se nachází v nějaké vesnici poblíž. Poté, co skoro 100 km nevidíme ani kapku nafty, nám začíná svítit rezerva. Okamžitě se mi vybaví Rumunské trampoty s pohonýma hmotama. Naštěstí se na poslední chvíli zjevil aspoň onen ojedinělý ukazatel, že pumpa je kdesi poblíž. Sjíždíme exitem po šipce. Asi 5km je stále tabulka "pumpa 500m". No tak teda nevím-to je pěkně dlouhejch 500 m! Pak už jí vidíme. Motor už téměř škytá. Zase to bylo o fous. Tankujeme plnou. Vracíme se zpátky na dálnici. Jindra statečně odřídil celou noc. Svítá. Jsme pár kilometrů od přístavu Sassnitz. Ujeli jsme už 750 km. Před vjezdem do celního prostoru venčíme pejsky. Fík je spolu se Slikem. Jindra jí chce vyndat z boudičky, otevře dvířka, Fík ho ťafne, Jindra se lekne a Fík běhá kolem silnice navolno. Udržuju se v klidu a nehysterčím.Volám na zmateného Fíka, kterému se jako zázrakem vyhýbají všechna auta. Nakonec si dá říct a běží ke mně. Je to v suchu. Fíku tys mi dala!
Je 8 hodin. Mezitím na všech semaforech před celnicí naskočila červená. Sakra. Budeme muset počkat na další trajekt. Jede ve 12.45 hodin. Co se dá dělat. Uvelebíme se jak to jen jde pohodlně v autě a vytuhneme. Nevím jak to Jindra dělá, ale spal sotva hodinu a už je zase čilej. Já kdybych prořídila celou noc, tak jsem grogy. Před jedenáctou blikne zelená a my vjíždíme do celního prostoru. Lístek na trajekt za dvě osoby+osobák s vlekem =164 euro. No, MHD v Teplicích je trochu levnější. Čekáme v lajně č.9 a postupně se přístav zaplňuje. A pak už vidíme trajekt. Je to dokonalá podívaná jak manévruje v těsném prostoru doků. Vyjíždějí kamióny a auta jeden za druhým. Teď je řada na nás. Zajíždíme do břicha lodě, obsluha nás navádí s rutinní přesností na centimetr. Bereme si nějaké jídlo, pití a bundy, pohladíme pejskům koukající nosy a vystupujeme na palubu. Usadíme se v příjemných křesílkách a dlabeme řízky a tousty. To je žůžo. Vedle nás svačí starší švédský pár s malým pejskem. Pejsánek má "full service"- svojí deku, misku s vodou, misku se žrádlem, ručník na otření a místo na pohovce mezi páníkama.
S plnýma žaludkama v teple usínáme jako mimina. Cesta trvá asi 4 hodiny. Rochníme se v křesílkách, střídavě spíme a jíme, občas vyjdu na palubu fotit. Kolem půl páté vidíme švédské pobřeží. Teleborg. Scházíme dolů k autům. Otevírá se paluba pod námi, kde jsou seřazené vlaky. Spolu s ostatními cestujícími pozorujeme přesný vjezd lodi do přístavu. Nasedat a vyjíždíme z lodi. Proplejtáme se asi kilometr po "way out" k výjezdu z přístavu.
Pohraniční kontrola-švédská. "How many dogs?" Odpovídám, že seventeen. Pohledná celnice se podiví a chce vidět pasy od psů. Vše je OK. Můžeme tedy do Švédska. Už je pět hodin a začíná být tma. Jindra bude řídit dokud bude moct a pak se budeme střídat. Asi hodinu za Teleborgem venčíme na odpočívadle pejsky. Jsou v pořádku. Tím, že dnes nejedli a ani žrát nebudou, tak nemají moc potřebu se venčit. Jen se trochu vyčůraj, líznou vody a chtějí zpátky do boxů. Vyvenčíme se i my a pokračujeme. Malmo, Helsinborg,Goteborg…stále podél norských hranic na sever.
Náhle skřípění plechů. Asi prdlo kolo na vleku. Kdepak. Jindra staví jak nejrychleji to jde. Ty bláho! Praskla oj na vleku. Hned před vlekem. Ten se převážil a opřel vzadu o plechový rám se světly. Oj drží jen na pár centimetrech, resp. průřez ojí je ve tvaru čtverce a zůstala celá jen jedna ze čtyř stran-ostatní tři ruply. Pravé zádní světlo na vleku nesvítí, krytka ulítla a žárovky visí jen na drátkách. Jindra zachovává absolutní klid, já sem úplně bezradná. Jindro prosímtě vymysli něco a zachraň nás! Asistenční služba hlásí, že volané číslo neexistuje. Jindra vytahuje stejkovou tyč a dvěma popruhama na přivazování saní ji festovně upevňuje podél prasklého spoje na oji a tím ji zpevňuje. Ještě sbírá ulítlou krytku ze světla. Po krajnici se zapnutými výstražnými světli pomaloučku jedeme pár set metrů k nejbližšímu výjezdu z dálnice. Sjíždíme do malé vesničky. Je osm hodin večer. Opravny budou asi všechny zavřené-tedy pokud vůbec v tak malé dědince nějaké jsou. Stavíme u kostela před jedním domem. Odchytáváme staršího pána, který právě k domu zajíždí. Člověk se v nouzi překonává a i já zírám, co všechno ze sebe dokážu v této situaci anglicky vymáčknout. Pán jde do vedlejšího domu pro syna a my jim ukazujeme náš problém. Chvíli někam telefonují, ale "it´s no good". Pak syn dostane nápad a odjíždí někam do vesnice. Jindra mezitím na chodníku opravuje nožem a holýma rukama zadní světlo. Kontakty fungují a žárovky svítí. Krytka je sice trochu prasklá, ale hlavně že je. Nakonec použije štítek od klíčů jako podložky ke šroubkům a přimontuje kryt na světlo. Jindra je fakt moc šikovnej. Za chvíli se náš zachránce vrací a sděluje nám, že v dílně za městem nám oj zavaří. Je tam prý parta polských dělníků se svářečkou. Máme jet za ním, že nás navede. Vjíždíme do dvora k osvětlené staré hale. Jsou tu tři polští dělníci. Jindra couvá s vlekem opatrně do vrat. V hale je tahač s odklopenou kabinou, několik pouťových atrakcí v různém stádiu oprav a provozní nepořádek jak má být. Připadám si jako v Čechách. Náš švédský zachránce se s námi loučí-mockrát děkujeme a už se věnujeme opravě. Jindra pomáhá, já jen přihlížím. Poláci oj řádně vyztužili a zpevnili a prasklinu zavařili. Je to bytelný jako nikdy předtím. A co za to? Nejlepší odměnou je slivovice. Oddychli jsme si. Můžeme putovat dál. Směřujeme na Oslo. V řízení se střídáme po 1,5-2 hodinách. Je to vyčerpávající. Čas střídání nastává vždy v okamžiku, kdy jeden z nás najede na drncající středovou nebo postranní čáru. To je čas akorát se vystřídat. Pijeme Ríšovo plechovky s Kamikaze, furt něco žvejkáme, Jindrovi loupu jednu mandarinku za druhou. I přesto máme co dělat abychom přemáhali únavu. Když řídím já, tak se Jindra poskládá na spolujezdcovu sedačku jak skládací metr a schoulený jako embryo chrní.



Středa 28.ledna 2009
Ve 2.30 hodin překonáváme norskou hranici. Bez problémů. Celník jukne na nás, zeptá se kam jedeme a zběžně prohlídne psí pasy. No paráda. A to bylo strachu. Teď to máme několik hodin jízdy do Lilehameru. Řízení je alespoň pro mě čím dál těžší. Ale držím se zuby nehty. Od 5 hodin řídí Jindra a už to dotáhne až na místo. Zlatíčko. Jsem mu moc vděčná. Jsem totálně vyřízená, kašlu a mám horečku. V 7 hodin projíždíme Lilehamrem. Asi 10 km odsud se nachází vesnička Vestre Gausdal.
Tam směřujeme. Sněhu všude mraky. Jsme v horách. Jindra má bezvadný orientační smysl a proto vůbec nebloudíme. Společnými silami hledáme ty správné odbočky. Všude se strefíme napoprvé. Pak příjde závěrečné prudké stoupání serpentinami vysoko do hor. Zapínáme čtyřkolku. Konečně vidíme srub Atle Bjerkeho. Zajíždíme k jeho domu. Po obou stranách příjezdové cestičky jsou výběhy pro psy. Je jich tu asi 40. Před dům vychází Atleho manželka-příjemná sportovní blondýnka středního věku v norské pletené čepici přes uši. Právě vypravuje mladší dceru do školy.Vítáme se. Je asi 8 hodin. Jindra parkuje auto s vlekem u statného smrku. Natahujeme stake-out pro 9 psů. Ostatní budou na lankách kolem přívěsu. Tak pejskové, tady teď budeme nějaký čas bydlet. Náš srub je jen pár metrů od Atleho hlavního domu. Postupně nosíme věci dovnitř. Ve srubu je krásně útulno. Paní domu nám ukazuje jak zatápět v kamnech, kde je dřevo a pak nás nechá vybalovat.
Domlouváme se lámanou angličtinou a rukama nohama. Přinese nám slíbené maso pro psy a my jim připravujeme baštu. Maso je rybí s asi hovězím. Krásně se i zmrzlé seká sekerou, nepouští vodu a psům strašně chutná. Kam se hrabe Vetamix. Bobky mají po něm tuhé a malé. Vše dokonale stráví. Je to zkrátka úplně něco jiného než u nás. Je zmrzlé ve 20-ti kilových blocích. Dáváme psům denně 5 kg + granule, sušené maso a tuk. Psi se nabaští a my taky. Ve srubu jsou kamna, dřez na nádobí, pračka, koupelna, místnost na spaní a hlavní obytná místnost s gaučem, stolem a krbem. Je tu elektrika a teplá voda. Jen suchý záchod je venku, hned vedle kůlny na dřevo. Domlouváme se, že pojedeme odpoledne až se Atle vrátí z práce na projížďku se psy. Zatím se jdeme s Jindrou projít po okolí. Jsou tu nádherné výhledy na okolí. Všude 2 metry sněhu, azuro a mrazivo. Ráj na zemi. Jindra září štěstím. Tak na tohle jsme se těšili celý rok. Nebo celý život? Hory, slunce, třpytivý sníh. Vidíme na vzdálená pohoří snad stovky kilometrů do dáli. Nasáváme mrazivý vzduch plnými doušky. Chvíli jen tak stojíme na vrcholu a koukáme kolem.
Je to ohromující krása. Chvíle okamžiku. S Jindrou oba cítíme to samý. A nemusíme si u toho nic říkat. Kdo nemá psy, nemiluje zimní romantiku, ten nepochopí. Tohle jsou chvíle pro který žijeme. Vracíme se ke srubu. Atleho paní si sama zapřahá šestku alaskánků k pulce. Psi v klidu stojí, ona v klidu navodí všechny psy do šňůr, v klidu si nazuje staré široké "Madshusky", připne si šňůru od pulky k širokému koženému opasku a vyráží na trať. No tohle až řekneme Šarkymu-kam se hrabe se svojí čtyřkou. Padá na nás únava z dlouhé cesty. Ale je tu Atle a zdravíme se. Atle je učitel dějepisu a má s námi svatou trpělivost při vysvětlování všeho možného. Něco rozumím, něco řeknu, ale občas příjde na řadu tužka a papír a různé malůvky a popisky. Půjdeme se projet se psy. Atle nám kreslí trasu-43 km. To je akorát. Trať je prý "heavy", sníh se boří 5-10 cm. Zapřaháme. Vyrážíme. Atle první se čtrnáctkou, za ním Jindra s devítkou a nakonec já s mojí útulkářskou osmičkou. Prvních 5 km je trať vyjetá jen na šířku saní. Pak se napojuje na "scooter trail". Chlapi mi brzo ujíždějí. Západ slunce. Šeří se. Zapínám čelovku. Sice vím dle nákresu kudy zhruba trať vede, ale i tak mám strach-sama, potmě v neznámé krajině. Ale snažím se si to nepřipouštět. Tlapky se psům opravdu boří, musí si zvykat na jiné podmínky. Ale haskouni jsou nezmaři-sice nic moc rychlost, ale jdou dopředu jako tank. Podél trati je každých pár desítek metrů zaražená tenká tyčka s reflexním proužkem. Někdy jsou reflexní značky zavěšeny na nízké stromy podél trailu. Bezvadně značeno. Sleduju stopy saní přede mnou. Po levé straně by mělo být zasněžené jezero. Ale není vidět nic. Mám půjčenou čelovku od Jindry. Na mojí se přetrhnul kabílek a Jindra mi jí zítra opraví. Tak snad jsou na téhle ještě dobré baterky. Potmě bych byla namydlená. Náhle vidím po svojí levé ruce dvě světla-že by Jindra s Atlem? Jedu ještě chvíli a je tu rozcestí. Stopy saní vedou ale doprava a tudy zatáčí i Esterka. Doleva vede starší stopa. Ale zdálo se mi že právě doleva vidím ta dvě světla. Tak kudy teď? Nechám to na Esterce. Jedeme vpravo. Po několika kilometrech zastavuju a koukám na otisky psích tlapek kterým směrem vedou. Ve směru naší jízdy. Tak pokračujeme. Ale klid v duši zdaleka nemám. Tiše jedeme neznámou krajinou. Uklidňují mě jen ty reflexní značky. Najednou kde se vzal tu se vzal-za mnou skútr. Dojíždí mě. Něco na mě norsko-anglicky mluví a pak říká ať jedu. Tak teda jedu. Za pár minut mě znovu dojíždí, vyhne se obloukem a peláší pryč. Zachvíli nevidím ani jeho zadní červené světlo. A zase ticho a tma. Čelovka se drží. Psi si pomalu zvykají na bořící se sníh a ťapou dobře. Dostali se do pravidelného tempa a dodávají mi aspoň trochu klid. Po několika hodinách jízdy vidím známou odbočku ze skútrovky-zkratka k Atleho domu. Psi zrychlují. 5 km uběhneme za 15 minut. Jsme doma. Hluboce si oddychnu. Jeli jsme to něco přes 4 hodiny.
Jindra zatím připravil napájení i pro moje psy-to je bezva, to se mi už dlouho nestalo. Ulehčuje mi práci. To je servis. Zandáváme psy a sami také zalejzáme do tepla srubu. Klohníme si večeři z pytlíku-polívku. Chvíli si povídáme, sprchujeme se v teplé vodě a hupky dupky do hajan. Tělo si o to říká.