Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Duben 2009

Krušnohorský dogtreking 2009-5.díl a ještě něco navíc

28. dubna 2009 v 22:34 | hrobnice |  Dogtreking


Všude mlha, že by se dala krájet. Z Božídarské zastávky jdeme směrem na Neklid. A ouha. Náhle Romča shazuje ze zad krosnu a panicky štrachá v jejích útrobách. Na zem lítají sušenky, piškoty, tatranky, papíry a igeliťáky se vším možným. Nechápeme a zíráme. Kromě Yettíka. Ten koná. Chramst a tataranka je moje. Chramst a sýr je taky můj. Romča šílí a rve Yettimu sýr z huby. Zdenda se taktně ptá, co se stalo. Romča klesá zničená k zemi. Foťák. Není. "Sakra kde jsme ho nechala?"
Romčiny závity pracují na plné obrátky. Ha! "Mám to: někde na Ježíškově cestě-asi ke konci". No to je průser. Co teď. Radíme se. Romča bulí: "Já ho milovala!" Tonda se raději vůbec nepřibližuje, protože ví, že určitě ,ač nevinně, za všechno může on. Vrátit se nyní je blbost-na to Romča s těžkým batohem nemá sílu. Přemýšlíme co teď. Vymysleli jsme, že slezeme dolů do Jáchymova a tam dáme pauzu. Romča mezitím taxíkem zajede zpět na Boží Dar ke konci Ježíškovi cesty, což je tak 2 km od vesnice. Tak jo. Zrychlujeme náš přesun do Jáchymova. Uhýbáme od Neklidu a mastíme dolů.
Sněhu je všude dost. Předchází nás jakýsi podivínský dogtrekař se zvláštní obuví. Má totiž gumové podrážky ve tvaru lidské nohy. Yetti. Zanechává ve sněhu opravdické lidské stopy. No to se musí vyfotit. Jakmile vytahuju foťák, tak Romča natahuje moldánky. Rychle tedy stopy vyblejsknu a raději valíme z kopce dolů tempem umírajícího tryskáče-čili, jak nejrychleji unavené tělo zvládá. Honem kolem spodní stanice lanovky, podél rozbouřeného potoka a po několika kilometrech vcházíme mezi první baráčky lázeňského města Jáchymov. U kruháku před hotelem Curie se svalíme na lavičku. Odhazujeme tunové batohy, pejsky přivazujeme k lavičce-jen Yetti a Lentilka jsou přicvaknuti k batohům. Toť ,jak se později ukázalo, byla chyba. Sundavám zahnojené kecky a mokré ponožky vyměňuju za suché. Likviduju také jeden drobný puchýř na patě. Lázenští hosté se zájmem našemu počínání přihlížejí. Fakticky jsme tu jak exoti.
Romča se snaží splašit taxík. Ale nedaří se. Ani v hotelu žádný nemají. Co teď? Holka zoufalá stojí jak hromádka neštěstí uprostřed trávníku. Zdenda opět zná řešení. Volá Lucce a ta za chvíli přifrčí s Mitsubischi "Fialkou" a spící Idou a Didou a vcuku letu nakládá Romanu. Všechny holky pak rychlostí blesku pádí směr Boží Dar.Tonda hlídá batohy a pejsky, my se Zdendou komunikujeme mobilem s midařema Zeťourkama a Šarkym, kteří se blíží k Jáchymovu. Václavíček hlásí, že jsou už nahoře v Jáchymově. Za chvíli by měli být tady. Ale čekáme, čekáme a nic. Oni snad bloudí! Čekání si krátíme hovorem s místním postarším myslivcem, který nám vypráví o svém zachráněném a svéhlavém jezevčíkovi-tedy spíš jezevčici. Zdenda je trochu napruženej a tak s pánem slovíčkaří, všelijak si slovně smečují a já se bavím. Vedle nás si v trávě lebedí i onen záhadný člověčí Yetti a jeho ČSV (československý vlčák). Najednou řev. Kočka. A Yetti i Lentilka i s přivázanýma baťohama vylítli za ní. Přidala se i ČSV fenka od člověčího Yettiho. Už jsem viděla jak se všichni blíží k silnici. Naštěstí se Tonda pohotově plavným skokem vrhnul po batozích a oba své psy zalehl. Já jsem vůbec nestačila zareagovat. Ježíš to byla hrůza. To by Romča už asi nerozdejchala. Fuj. Vydýcháváme adrenalin a čekáme. Procházejí kolem midaři, spoustu midařů. Jen musheři nikde. Až po dobré hodince zahlédneme Orinku, její paničku a zbytek nažehlené, voňavé a usměvavé midařské výpravy. My smraďoši longaři budíme spíš pohoršení než dojem sportovního výkonu. Se Zdendou bychom si rádi se Zeťourkama a spol. povídali, ale oni spěchají do nějaké hospody. No, škoda. Ale to už vidíme Fialku a Romču s úsměvem od ucha k uchu. Je to jasný. Foťák se našel. Lucka zaparkuje poblíž, ale tak, aby jí Kesy neviděla-to už by dál totiž nešla. To je zkrátka promyšlená taktika. Na Kesy se musí fikaně. Romča se k nám hrne. Nejdříve jí se Zdendou vyprávíme infarktový zážitek s kočkou. Poté ona vykládá, jak s Luckou foťák objevili….ale to až zítra. Dobrou noc. A ještě něco: dnes je mamutovi Kazanovi 13 let.
A hrozně rád se se mnou mazlí, a tak mu přeju, ať se se mnou mazlí ještě dlouho. Mám ho, dědka, hrozně ráda. Je to moje "velký mimčo".




Krušnohorský dogtreking 2009-4.díl

27. dubna 2009 v 22:19 | hrobnice |  Dogtreking
Vzbudí nás Rendovo klepání na dveře: "Vstávejte!" Jéé, to je hrůza. Nechce se nám se Zdendou vůbec vylejzat do tý zimy. Ani Baltík s Kesynkou se nehýbají. Jen valí oči kam že to zase půjdeme.
Ještě chviličku si užíváme vodorovné polohy. Tak a dost! Vylejzáme. Dobře tedy. Oba si sedáme do polohy v sedě a zase si minutku vychutnáváme teplíčko spacáku. Romča s Tondou už jsou hotový a jdou napřed. Tři, dva, jedna, teď. Šup ven. Brrr! Tři, dva, jedna, teď. Šup obléct mokré gatě. Brrr! Tři, dva, jedna, teď. Šup do humus bot. Brrr! Rychle běžím ven na záchod. Baltíkovi dávám trochu granulí. Pak už soukáme spacák do fusaku, zabalit jídlo, granule, lékárničku, igelitku s mokrýma ponožkama(má snad 3 kila) a igelitku se suchýma ponožkama. Už jen navléct bundu a pončo a nahodit batoh. Opásat se sedákem, připnout Baltíka, do rukou hůlky a můžeme vyrazit. Je sedm hodin. Vracíme se kousek po modré přes Švýcárnu na rozcestí U hájovny. Pak uhýbáme na žlutou a směřujeme ke Špičáku. Je mlha, na cestě sníh. Zobeme oříšky v čokoládě. Prolézáme lesem sníh nesníh. Přeházíme silnici do Abertam. Povídáme si a cesta vesele ubíhá. Mlha opadává. Přecházíme na červenou a čekají nás Božídarská rašeliniště .
Vzpomínáme na Romana Habáska, zda už je v cíli. Až později se dovídáme, že to měl také krušné. Ale to až za chvíli. Začíná Ježíškova cesta. Zdenda vybaluje kyselé gumové bonbóny ve tvaru delfínků. Nejvíc by si samozřejmě dala Kesynka. Přelézáme haldu sněhu. Po cestě potkáváme typická "ježíškovská" odpočívadla. Fotíme se na památku. Začíná opičí dráha. Chvíli lesem, chvíli cestou. Všude sníh. Ale neboří se a kuriozně se nám po něm jde lépe než po blátivé cestě. Zase mží. Ale už to není déšť jako včera. Přicházíme na silnici vedoucí z Rýžovny na Boží Dar. My jdeme doprava na "Božák". Už vidíme městečko. A dvě postavičky. Jedna má oranžový fusak na batohu. Hurá Romča. A druhá opláštěnkovaná postavička Tonda. Bielici září, že jsme zase pohromadě. Už bylo na čase.
Naším společným úkolem nyní je najít místo pro odpočinek a snídani. Procházíme městem. V informačním centru kupuju 4 turistický známky a pohled pro babičku. V pekařství nám radí, kam na snídani. Ale ať hledáme jak hledáme, tak je všude zavřeno. Je teprve něco po deváté a nikde se ještě nevaří.To neva. Našli jsme autobusovou zastávku. A ne ledajakou. Prosklenou, s lavičkami, s nápojovým automatem. No to je jako sen. Jenže-nesmí sem psi. To taky neva. Na chvíli se snad nikdo nezblázní. Šup a jsme vevnitř. Všichni čtyři lidičky i všichni čtyři psi. Jen se trochu nasnídáme, dáme si kafíčko a zase vypadneme. Shodíme ty hrozné batohy. To je úleva.
Zdenda zkouší automat. První pokus se nevydařil. V kelímku je jen horká voda. Sakra. No tak tedy pokus č.2. Ááá, zadařilo se. Kafíčko. Vzpruha. Když upijeme půlku, tak si ještě doléváme tu horkou vodu, abychom toho měli víc. Zdenda rozdává tousty. Šiknou se. Blahořečím Lucce-povedli se jí.
Máme za sebou 70,7km a jsme v 1025 m n.m. Romča drbe Lentilku a krmí Yettíka. Ten už zase tradičně odtahává lavičku. V rohu čekárny se rozhýbala průmyslová kamera. Oko zákona nás sleduje. Máváme do kamerky a halekáme, že už jako jdeme, ať sem nikdo nejezdí. Dosnídáme, zabalíme a mažeme dále. Je asi 10 hodin. Čeká nás sestup dolů do Jáchymova….a jak nám to šlo a jak jsme potkali nejprve lidského Yettiho a pak i voňavé, svěží a usměvavé midaře - to až zítra.

Krušnohorský dogtreking 2009-3.díl

25. dubna 2009 v 21:51 | hrobnice |  Dogtreking
Cpeme se na K3 jako nezavření. Palačinky vedou. Kecáme s Honzou Moravcem a ten se o nás pečlivě stará. Upravujeme trochu naše svršky, pejskům sypeme piškoty a už opět vyrážíme dál.
Konečně se zmátořil můj foťák a jde s ním fotit. V tom dešti se totiž zkrátka utopil. Pochodujeme cestičkou napříč sjezdovkou. Odhalují se nám krásná panoramata s vypařujícími se lesy. Je po dešti. Jdeme ale stále v pláštěnkách neboť drobně mží. Procházíme kolem bývalého dolu Adam, kde jsou ruiny těžebních věží a baráků. Po pár stech metrech cestu kolmo protíná modrá značka. Vlevo vbok a mažeme po modré. Je to z kopce. Přidává se k nám Renda Kazda bez pejska. Přeskakujeme potůček a lesní stezkou směřujeme k Zálesí a rozcestníku U hájovny. Jsme v 944 m n.m. Objevují se fleky sněhu. Hlavně na cestě. Ťapeme tím bílým nadělením a začíná se stmívat. Vytahuju svojí novou čelovku z Norska. Je to pořádný halogen. Romča má jen takovou bludičku a Tonda nemá pro jistotu čelovku vůbec. S tmou tmoucí přichází i vysokohorská mlha. Procházíme kolem chaty Švýcárna. Orientujeme se jen podle světel v okně chaty. Prohlídneme rozcestník a tápeme mlhou dál. Jdeme lesní stezkou a čelovkama lítáme ze stromu na strom a hledáme modrou značku. Po pár stech metrech dorážíme na Plešivec. Je tu chata ve výšce 1028 m n.m. Máme za sebou 37,2 km.
Mlha že by se dala krájet. A tma.Tápeme po vršku a shledáváme, že tu jsou chatičky a světe div se-mají pootevřené předsíňky. No to by byl bivak. Svoláváme "radu starších". Dohodli jsme se, že slezeme dolů do Merklína a Hroznětína a pak se zase vyškrábeme nahoru zpět na Plešivec. Bude nám to sice trvat celou noc, ale budeme mít na zítra před sebou asi jen 37 km. Nemůžeme v té mlze najít zelenou. Až konečně trefujeme nenápadnou stezku. Tak jo. Začínáme náš sestup dolů. Jdu s Baltíkem poslední a svítím všem na cestu. Přede mnou je Tonda s Lentilkou. Tonda má naprosta nedokonalou výbavu. A to včetně bot. Ty mají nulový vzorek a připomínají galusky. V mazlavém blátě a ještě k tomu bez hůlek Tonda furt padá. Mlask, mlask! Chudák. Stále sedí na zadku v břečce. Už to nevydržím a musím se smát. Spíš se řehtám jako prdlouš. Romča se smíchy neudrží na nohou. Vůbec je to zvláštní vztah mezi Romčou a Tondou. Jsou to tak rozdílné protipóly, že se snad i přitahují. Romča je živočišně aktivní, energická, optimistická. Tonda je flegmaticky pasivní, všechno udělá sice pomalu, ale jistě, je spolehlivý a miluje děti a psy. Ale padá bravurně. A furt.
Naše výprava sestupuje blátem pomalu dolů. Dostáváme se konečně na louky. A už vidíme světýlka Merklína. Ještě kousek a ocitáme se v městečku. Pět lidiček (včetně Rendy) a čtyři pejsci. Trochu jsme ztratili značku. Místních domorodců se ptáme na nějakou hospodu. Blízko nádraží je hospůdka Pod lesem. Zdenda jde opět zkoumat, zda nás pustí dovnitř i s pejsky. Pustí. Paráda. Hrneme se k údivu hostů do lokálu. Jako velká voda. První razí cestu Yettík. Lehne v koutě hospody a chrní. Lentilka se "skromně" rozpleskne doprostřed podlahy. Balto a Kesy si zalezou pod stůl. Příjemná paní vrchní se s námi dává do řeči, je velmi příjemná a servíruje nám čajíčky a polívčičky. Je tu příjemně. Trochu osycháme. Na zemi po nás zůstává louže bláta. To bude mít paní uklízečka radost. Po hodině pokračujeme dál. V dobré náladě kráčíme ve tmě směr Hroznětín. Městečko je dlouhé jako týden. Přicházíme ke kostelu, kde je K4. 45,5km. Cvakáme kleštičkama do kontrolních lístečků. Krátký oddych a hurá zpátky na Plešivec. Jdeme po silnici ke kolejím a najednou zastaví u nás auto. Andrea Rychecká-Novotná. Jede na Plešivec pro Honzu Hirsche. Vzdává to. Moc nám to nepřidá. Ale žene nás vidina spacáčku a aspoň chvilkového spánku. Kvaltujeme do kopce jako motůrky. Hůlky nám vydatně pomáhají. Ruce odlehčují přetíženým kolenům. Sláva. Konečně je tu Plešivec. Podruhé.K5 a 59.km. Tak jsme to dokázali.
Rozdělujeme se do předsíněk chatiček. Já se Zdendou, Romča s Tondou a samotný Renda. Domlouváme se na ráno. Je něco kolem půl čtvrté ráno. Jsme jako mátohy. Skoro jsem nejedla nic pořádného. Ale jsem grogy a dávám pouze papů Baltíkovi. Jdu s mističkou schánět pejskům vodu. Na verandě chaty je asi 10 dogtrekařů s hafíkama. Nejlepší okap s kapající vodou ale stráží velký hafan, a tak hledám dál. U malé elektrárny vedle hotelu konečně nacházím kapající okap. Beru vodu pro Kesy a odnáším jí do chatky. Pak se vracím pro nášup pro Baltíka.
Zpomaleně vybaluju věci na převlečení a spacák. Celý spodek spacáku u nohou je mokrý. Sakra. To bude humus. Svlékám si mokré kalhoty a ponožky. Beru si aspoň suché nové ponožky. Náhradní kalhoty nemám. Drkotám zubama. Pejsci leží pod schodama. Já se Zdendou se musíme vejít vedle sebe na úzkou pryčnu. Nasoukáme se do spacáků a lehneme si naproti sobě. Zdenda ke stěně, já do chodbičky. Skrčím ve spacáku nohy, abych neměla chodidla v mokru. Stále padám z pryčny dolů. Je to děs se tam udržet. Ještě posloucháme štrachání Romči a Tondy ve vedlejší chatce. Ale nakonec na chvíli usnu.


Krušnohorský dogtreking 2009-2.díl

23. dubna 2009 v 23:03 | hrobnice |  Dogtreking
Čtyři vodníci a čtyři blátivé koule se hrnou do hospody. Baltíka, Kesy a Lentilku parkujeme v chodbičce. Na topení, které krásně hřeje, rozvěšuju bundu, pláštěnku a šátek. Yettík a batohy se usídlili přímo v lokále opět u topení. Sušíme peněženky, kdy peníze jsou jen mokré papírky. Bacha, abychom je nerozthli!
Po celé hospodě visí a leží naše mokré věci. Hospodský je úplně super a obsluhuje nás jako anglickou královskou rodinu. Yettík svým louděním rozveseluje štamgasty. Má pouze tu vadu, že nejde k ničemu uvázat, neboť se vším odpochoduje . Je to holt "lokomotiva severu". Jsou tu s námi ještě dva dogtrekaři, ale ti nejsou tak "prostorově výrazní" jako naše výprava. Jejich pejsci nenápadně odpočívají pod stolem a sami závodníci nevypadají zdaleka tak použitě jako my. Kesy na chodbě je tak hotová, že neprudí a nekouše kohokoliv, kdo by si jí chtěl pohladit. Baltík okamžitě spí a Lentilka když zjistila, že do lokálu nesmí, tak si také rezignovaně lehla. Dáváme si se Zdendou polívku a druhé jídlo (já sladké knedlíky, Zdenda masovou směs s mastnými bramboráčky a nakonec jako sladkou tečku jeden knedlík ode mě). Romča s Tondou se také cpou k prasknutí. Yettík jen hlasitě slintá.Romča dává všem čtyřnožcům piškoty. Má s sebou snad 10 pytlíků. Plánujeme další strategii.
Se Zdeňkem se lepíme ze všech stran na topení a pomalu se z nacucaných gatí stávají jen mokré a tudíž snesitelné. Mapa se mi trhá, je jako promáčený toaleťák. Převlíkám si suché ponožky. Aspoň se od nohou trochu zahřeju. Přichází Honza Hirsch, Kája Souček a Petr Dvořák. Honzova Rita dělá trochu vzrůšo, ale ona už je taková. Kluci jsou na tom snad ještě hůř než my. Mají jen bavlněná trika a to je šílený. Musí jim být šílená kosa. Mě naskakuje husí kůže jen na to pomyslím. Navíc je Honza jen v kraťasích. Petr zase pochoduje v keckách od vietnamců. Panebože, my jsme ale blázni-bereme si dovolenou na takové akce, kde máme nepohodu, je nám zima, máme hlad a proklínáme všechny svatý v každým vyfuněným kopci s baťohem vážícím 13kg. Venku zatím furt leje. Snažíme se dovolat Romanovi Habáskovi, který s Caribáškem pochoduje na vlastní pěst. Jde nonstop a rychle, chvílemi popobíhá. Chce vyzkoušet zda to ujde do 24 hodin. Držíme mu palce. Ale spojení se nedaří. Škoda. Po necelých dvou hodinách opouštíme hospodu spásy. Jsme trochu vysušený. Balíme se do ponča a pláštěnek. Každý na sebe bereme vše co máme. I když jdeme do kopce, tak nám je totiž zima.Poslední fáze přípravy před další cestou je nazutí se do hnusně mokrých a studených bot. To je snad nejhorší na tom mokru. Ne nadarmo se říká : "Hlavně nohy v teple!" U nás je to jaksi nesplnitelné. Tři, dva, jedna, start. Šup na déšť. Před hospodou potkáváme Petru Davidů s přítelem a Báru Zelenkovou. Jsou statečný a neklesají na mysli. My vyrážíme dál. Směr Popov.
Šplháme do kopce. Chvíli i mimo cestu. Ale vždy se vracíme na správnou cestu. U Dolní Popovské lípy uhýbáme na tzv. Jezdeckou stezku značenou zeleným kolečkem. Funíme stále do kopce. Zdenda se v nepromokavé, ale zároveň neprodyšné pláštěnce a kalhotech zapařuje. Ale raději trochu spařený, ale hlavně v teple a relativně v suchu. Mariánská. Hledáme K3. Máme projít ulicí Marie Majerové a dát se ke sjezdovce. Ale nikdo tuto ulici nezná. Sakra. Bloudíme po Mariánský a nic. K3 se asi propadla do země. Procházíme jednu ulici za druhou. Sotva už pleteme nohama. Baťohy na zádech snad váží tunu. Zoufale stojíme uprostřed osady a nevíme kudy. Volám pořadatelce Zuzce Junkový . Ta nám vysvětluje cestu. I Honza Moravec-hlavní palačinkář na K3-nás nahání mobilem a těší se na nás. Několik lidí již totiž v tomto marastu vzdalo a nás longařů je málo. Jen kolem třiceti. Tak se na nás na kontrole těší. Jsme pro jejich zkřehlá těla rozveselení a rozptýlení. Konečně vidíme kleštičky a palačinkárnu. Letos je bohatý sortiment-kuřecí masíčko, tradiční výborné palačinky s marmeládou a šlehačkou, polévka a čaj. To je servis.To je luxus. Úžasný. Schazujeme batohy a vrháme se na teplé palačinky. Jsme na 31,3.km a asi v 900 m n.m.…TO BE CONTINUED ZÍTRA.

Krušnohorský dogtreking 2009-1.díl

22. dubna 2009 v 22:05 | hrobnice |  Dogtreking
Letošní Krušnohorský dogtrek byl nejmokřejší a nejdrsnější. Bláto, mokro, zima, humus, ale taky sranda, dobrá nálada, příjemné kecání s Romčou a Zdendou (Tonda nemluvil-skoro). Ve čtvrtek večer jsme se všichni sjeli do kempu Na Špici v Radošově. Naštosovali jsme se jeden vedle druhýho:já s Baltíkem, Roman Habásko s fešákem Caribáškem, vedle Lucka a Zdenda Anděrovic s malou Idou a "pračkou"(2 psí boudičky v autě připomínající pračku) na Kesynku a Didu a nakonec pidikaravan Bielikovic silné čtyřky ve složení velitelka Romča s telátkem Yetíkem a flegmouš Tonda s neunavitelnou Lentilkou. Nějak se nám v hospůdce nechtělo spát, byli jsme rádi že se zase vidíme a povídali jsme si. Připili jsme si becherovkou a zpečetili zítřejší start. Silně po půlnoci jsme zalezli do svých autíček a nezletilá Ida s Luckou do pokojíku. Taťka Zdenda hlídal auto a hafíky. Já jsem se zachumlala do dvou laris a zkoušela ležení v "novém" autě. Baltík spokojeně chrupal vedle mě. V noci začal tanec. Vichr a bouřky. Kapky bušily do střechy auta a já se křižovala ať je zítra hezky. Nebylo. Lilo jako z konve. Budil nás všechny příjemný a usměvavý Fabošek v kraťasích a deštníčkem. Takové ranní sluníčko. Rychle sbalit poslední věci do batohu, oblepit a nakrémovat prsty na nohou, nakrmit trochu Baltíka a rychle na veterinární přejímku. Tu jsme velice zjednodušili k všeobecné spokojenosti. Tak a teď už hurá na start. Mám čas 8.03 h a Zdenda 8.05h. Šli jsme tak akorát, takže já jsem se dostavila pozdě a Zdenda akorát. Bielici startovali asi 20 minut po nás s tím, že nás doženou. A dohnali. Ve Velichově. Hnali jak lokomotivy. Romča s nemožně táhnoucím Yetíkem a Tonda s malou prdlou Lentilkou. Romča byla z Tondy na mrtvici. Tonda kvaltoval před námi a bagr Yetty chtěl za ním. No doufám, že to mamuta brzo přejde, jinak bude panička uštvaná už ve Stráži. Naštěstí Yetty trochu zvadl a chůze s ním byla snesitelnější. Pak už jsme společně mastili do Vojkovic a po krátkém hledání odbočky jsme přes Údolí vlků dorazili podél Ohře do Stráže nad Ohří. To už přímo "chcandilo". Ve Stráži byla kontrola K1. Nemohli jsme najít rozcestník. Při jeho hledání už z nás byli vodníci. Kalhoty durch, bunda jakž takž držela. O botech ani nemluvím-jako v rybníce. Propadali jsme zoufalství. Jsme na 11.km a už jsme "nepoužitelní". Ale Romča zachovávala dobrou náladu v družstvu. Stoupali jsme pastvinami po modré na Horní hrad.
Polomy. Samé spadlé stromy. Nešlo je podlézt ani přelézt. Zkoumali jsme kudy přes.Baltík chtěl skákat, ale kmeny klouzali jako by byli z ledu. Do toho stále prší a prší. Hrůza. Nakonec jsem našla snížené místo. Přelejzali jsme jako postižení-kmen klouzal, psi se drali dopředu a my jsme nadávali jak špačci. Zdrželi jsme se dobrou čtvrthodinu než jsme se vymotali. Chvíli zase po silnici. Pak ale šup do lesa a ještě k tomu do kopce. Proti nám tekl potok marastu. Boty mlaskali a hrozili, že se ztratí v bahně navěky. Začala mi být hrozná nezvladatelná zima. Cvakala jsem zubama a měla zimnici. Co teď ? Takhle daleko nedojdu. Napadla mě spásná myšlenka. Navlíknu si igelitovou pláštěnku byť na mokrou bundu a budu se zahřívat zapařováním. A ono to funguje! No bylo na čase. Už mi voda tekla po zádech a mám mokré i spoďáry. Rozcestník Plavno-K2 a 21.km. Přechází nás humor. Jsme vyřízení. Ale žene nás to z kopce dolů do Horního Žďáru. Trochu se občerstvujeme a s malým soustem v břiše se nálada v naší čtyřce zvedá. Honem kolem hotelu Subtera a rychle najít nějakou hospodu.Jedna sympatická se vyskytla. Zdenda juknul dovnitř. Pustí nás tam i s pejsky. No to je úžasný….a jak to bylo v hospodě a kterak jsme bloudili na Mariánský se dozvíte v příštím pokračování.

Vyprávění Jany Henychové

20. dubna 2009 v 6:55 | hrobnice |  Mushing
Uprostřed týdne ve středu 15.dubna 2009 jsem se spolu s rodiči vydala do Lučan nad Nisou v Jizerských horách na vyprávění Jany Henychové o své výpravě do Norska a o závodě Finsmarklopet na 1060 km. Janička měla připravený sál na městském úřadě v Lučanech. Posluchačů a příznivců odvážné musherky bylo hodně a skoro se všichni nevešli do místnosti.
Přišli i kamarádi a pracovníci místního útulku pro psy. Jana vyprávěla, probíhala prezentace fotek projektorem na plátno, lidé se ptali na všech o možné a vše bylo završeno krátkým poutavým filmem. Moc se mi vyprávění líbilo, bylo poutavé, zajímavé…Jana to zkrátka měla zmáklé. Po hodinové přednášce jsme byli všichni tři pozváni k Janě domů do Horního Maxova na kafe. Na vršku ve výšce asi 750 m n.m. byli ještě zbytky sněhu a mojí vyletněné mamce byla zima. Ještěže já jsem připravená na vše a měla jsem s sebou na půjčení mikinu.
Jana nám ukázala svoje pejsky. Pustila je ze stake-outů, aby se ve výběhu proběhli. Na zahradě se volně pohyboval jeden výstavní husky, který se nedal chytit. Byl to pejsek francouzské studentky, která tráví u Jany několik týdnů a píše svojí studijní práci o českém mushingu. Nyní je pryč a pes se vyvlékl z obojku a pozoruje nás z dálky. Holt musí vydržet, panička příjde až večer.
Janiny pejsci si ve výběhu hrajou všichni pohromadě-26 psů. To je mazec. My si ještě spolu se začínajícím studujícím kameramanem Jirkou Tillem povídáme u kávy. Sedíme venku u stolečku, sluníčko pomalu zapadá a probíráme různá psí i nepsí témata, závody, budoucnost. Tak, je čas na odjezd. Jani, díky za pozvání a měj se. Bylo to příjemně strávené odpoledne a večer s příjemnými lidmi a poznali jsme zase kus mých oblíbených Jizerských hor.
Další obrázky najdete na :

Holčičí výlet po Krušných horách

14. dubna 2009 v 22:46 | hrobnice |  Dogtreking


Co s dlouhým velikonočním volnem? Tak jsme se holky Lucka Wegnerová, Petra Davidová a já domluvily, že si uděláme holčičí výlet po Krušných horách. A jak jinak než se psy. Volba padla na slunečnou neděli 12.dubna 2009. Již v týdnu předtím jsem vymyslela několik variant na výlet a dala holkám vybrat. Zvolily si tu "vláčkovou" z Nového Města na Stropník.
Pro jistotu jsem v sobotu-den předtím-šla celou trasu projít, abychom nebyly ničím zaskočené. Zkrátka měla jsem holky na starosti, a tak jsem chtěla, aby výlet byl co nej… V neděli jsem nemohla dospat, vyvenčit ráno pejsky a v 8 hodin u mě byla Lucka jako na koni. Samozřejmě s Kittuk Ťikťuk. Baltík hned pookřál-budou holky a bude sranda! Ještě dorazila Petra s Ruby. Ha, další holka. No to budu jedinej chlap ve výpravě. Tak Baltíku, dost přemejšlení a jde se.
Nejdřív na Hrobské nádraží. To je první kopec. Na nádraží jsme skoro sami. Za chvíli už jede motoráček. Lezeme do prostředního vagónku. Je tu příjemně chladno. Balto zkušeně zapluje pod sedačku. Kittuk zoufale kouká na paničku, aby jí sundala košík z tlamy. Zato Ruby ta se neptá a náhubek si sundavá sama-celou cestu. Fotíme. Projíždíme dvěma tunely. Vystupovat! Nové Město.
Pomalu se rozcházíme směrem k transformátoru. Pak po louce kolem chaty horské služby na Bouřňák. Fleky sněhu lákají naše haskouny jako magnet. Nejvíc Rubynku. Ta se válí ve sněhu jako šílená. Baltík na to kouká a myslí si svoje. Za pár minut se Ruby zklidní a my pochodujeme dále. Sluníčko pálí.
Na Bouřňáku se kocháme výhledem na Teplice. Sice je trochu opar, ale něco vidět je. Pak pokračujeme k vrtulím. Ferdinand, Bronislav, Vavřinec. Tlumeně hučí a po louce se točí stíny jejích asi třicetimetrových listů. Pejskům to není zrovna moc příjemné, a tak upalují pryč.
"Najíždíme" na pevnou cestu vedoucí směrem na Dlouhou Louku. Všude v lese stojí voda-sníh roztál a země je nacucaná. Aspoň mají pejsci co pít. U rozcestníku na Vrchu tří pánů si dáváme pauzu.
Poposedáme si na betonové obrubníky. Hafíci se poskládají kolem nás. Petra vytasí Studentskou pečeť a ládujeme se čokoládou. Haskouni se zase cpou sušenýma ušima. A všichni dohromady si notujeme a mlaskáme. Chytáme bronz. Teď nám začne šichta-několik km na Dlouhou Louku vedoucích ve sněhu.
Nejdřív začíná sníh pozvolna. Pak se ale vrstva stává souvislou. Ťapeme sněhem. Moc se neboříme. Jen občas zahučíme do nějaké měkčí rýhy. Oči nás přecházejí. Šlapeme, kecáme, pejsci čmuchají ve slehlé trávě na krajích cesty. Konečně docházíme na Dlouhou Louku. Bylo to náročné, a tak dáváme malou sváču. Zasloužíme si jí. A taky není kam spěchat. Užíváme si to. Sesuneme se do škarpy a vegetíme. Psí slečny a Baltík taky.
Lucka vybalí namazaný chleba a Ťikťuk je vzápětí nalepená na paničce. Dostala přezdívku "lepidlo". Nehne se od Lucky ani na krok a poštěkává úplně na všechno a furt. Ztěžka se zvedáme na další pochod.
Procházíme chatařskou osadou, pak cestičkou kolem dvou samot. Shodujeme se, že tady by se nám líbilo bydlet se psama. Bez sousedů. To by byla krása. Vykračujeme si kolem rybníčka. Kittuk a Ruby se jdou koupat, Balto to jistí ze břehu. Lucka fotí žabku-s Kittuk "lepidlem" vedle hlavy. Obdivuji její trpělivost. Tedy Lucčinu-soustředit se na snímek s funící Ťikťuk u ucha. Naštěstí žába je asi gumová-ani se po celou tu dobu nehne. Cesta lesem je nacucaná jako houba, přeskakujeme z jedné strany na druhou. Louže, potůčky, bažiny. Uhýbáme na lesní cestičku a po pár stech metrech se ocitáme na skalnatém vrcholku Stropník.
Přestože je stále opar, tak výhled mě znovu a znovu vyráží dech. Proto sem chodím tak ráda. Je tu božský klid, krása, vítr. I holky se kochají. Fotíme. Je co. Když se nabažíme panoramatama, tak se Lucka s Petrou uvelebí pod vrcholkem. Já s Baltíkem zůstáváme na skalce. Ještě zapisuju do vrcholového notýsku, že jsme tady byly-nebo byli? když počítám Baltíka jako "chlapa".
Kecáme, svačíme, hafíci loudí, přivírají se nám očíčka, sluníme se,užíváme si. Nezdá se to, ale strávíme nicneděláním hodinu.
Tak teda jo-zvedáme se a začíná náš sestup dolů. Ani jedné z nás se nechce. Skáčeme jako kamzíci cestičkou lesem k bývalé chatě Máně.
Psi se svlaží v regulovaném korytu horského potoka. Pak už pozvolna klesáme širokou cestou Domaslavickým údolím do Hrobu.
Čím níž, tím je víc teplo a stromečky zelenější. Z hor stékají potůčky z roztátého sněhu a razí si cestu necestu kudy si umanou. U jednoho takového vodopádu se zastavujeme a fotíme. Lucka umí úžasně zachytit padající vodu.
Pejsci pochodují vedle sebe a tvoří také trio-jako my. Domaslavický potok hučí jako Niagára. Tající sníh mu dává sílu. V létě je to jen čůrek. Teď je to živel.
Lucce se v trekových botách potí nožky, a tak zastavujeme a Lucka si přezouvá suché ponožky. Včas. Jinak by měla puchejře.
Procházíme Křižanovem, podél silnice a uhýbáme na polní cestu. Ocitáme se u hřbitova na louce, kde se konají závody. Tiše projdeme kolem zahrady, aby nás ostatní pejsci neslyšeli.
Před domem lovíme ze psů klíšťata a loučíme se. S Petrou jsme po cestě naplánovaly strategii na Krušnohorský dogtreking. Jen škoda, že Lucka nenašla odvahu aspoň na Krušnohorský mid. Třeba si zkusí nějaký další dogtrek-př. Podbořanský ?! Tak myslím, že holky i haskouni byli spokojený. Byl to povedený den a už se za pár dní těším do Kyselky na Krušnohorský dogtrek. A vy se těšte taky-budou zážitky!





Další fotky -spíše dokumentární -najdete na:

a umělecké fotky LuckyW najdete na:

a taky její bezva článek je tady :

To je lásky...

12. dubna 2009 v 6:55 | hrobnice |  Les a život v něm
To je lásky...mezi stromy. Co by za to někteří lidé dali...
Úplné splynutí...

Já nic, já muzikant

9. dubna 2009 v 15:04 | hrobnice |  Naše kočky
Moje kočička E.T. ráda furt někde dloube pacičkou. Teď si našla velikonoční kuřátko a vajíčka...
A když jí přistihnu, tak dělá že nic.

Snowdogtreking s Baltíkem 2009

4. dubna 2009 v 23:55 | hrobnice |  Mushing
V sobotu 4.dubna 2009 jsem s Baltíkem vyrazila na výlet-trénovat na Krušnohorský dogtreking. Byla jsem dopoledne v práci, a tak jsme vyrazili až odpoledne kolem čtvrté hodiny. Aby jsme to stihli, tak jsme vyjeli na Moldavu motoráčkem. Ve vlaku jsme narazili na filmaře, kteří nátáčeli cestu vlakem, vrch Bouřňák, Nové Město a krajinu kolem. Lítali z jedné strany vlaku na druhou a lovili záběry. V Dubí na stanici dokonce pucovali okna vlaku, aby skrz ně mohli filmovat.
Byla to celkem srandovní podívaná. Jen Baltík funěl a modlil se, aby už jsme byli na Moldavě. Tak jsme konečně na konečné. Moldavské nádraží. Všude je ještě spousta sněhu. Navlíkám si na kecky návleky. Vydáváme se směrem k lyžařskému areálu. Přes přejezd, kolem Vítkova měřícího místa a kolem rybníka. Ve sněhu vidím žabí vajíčka. Chudáci. Jdeme po zasněžené cestě na rozcestí Vápenice. Kus cesty je bez sněhu. Je to dobrých 500 m. Jsme na rozcestí. I tady je kus bez sněhu.
Dál ale šlapu ve sněhu a přemýšlím, že za 2 týdny už půjdeme Krušnohorský dogtrek. No to jsem s tím sněhem zvědavá. Celkem se moc neboříme. Jen cítím, že mám mokro v botech. Docházíme na Štěničárnu. Je to odpočívalo na silnici mezi Cínovcem a Vitiškou.
Na loukách a v lese stojí jezera vody. Potůčky jsou nyní rozbouřené a voda se v nich divoce valí. Volá mi Monča Černoška. Je v práci-hlídá v Praze Obamu a má dlouhou chvíli. Tak kecáme. Jak jinak než dlouho.
Mezitím sluníčko klesá k západu a my se blížíme k Vitišce. Fotím Baltíka se siluetou Bouřňáku v pozadí. Nakonec z posledního sněhu stavím pidisněhuláka a pořizuji jeho snímek jako pozdrav pro lidičky nížinné bezsněhé. To je od nás horalů z krajiny věčného ledu a sněhu. Tak, dost focení a poklusem z kopce dolů do Mikulova. Odtud už cestou necestou lesem směrem do Hrobu.
Mezitím už se značně sešeřilo a vidíme i pasoucí se zvěř. Laňky nás ani nevidí. A Baltík ani nehlesne. Téměř za tmy docházíme domů. Je půl deváté. Tak ještě chvíli za pejskama. Ti očuchávají Baltíka, jako kdyby byl bůhvíkde daleko. Tak alou na kutě, hafíci. Byl to fajn výlet.
Další fotky jsou na :

Březnové mašování na Hřebečné 2009

1. dubna 2009 v 21:57 | hrobnice |  Mushing
Poslední březnový víkend jsem s Péťou Guregou a Rajčákem strávila spolu s našimi pejsky na srubu na Hřebečné u Božího Daru. A jak to v tuto jarní dobu vzniklo? V týdnu volal Rajčák, že u nich je sněhu 2 metry a jestli bysme si nechtěli ještě zasáňkovat se psy. A proč ne. Co doma. Tak jsem v pátek vyrazila. Milan se rozhodl, že ač místní, tak bude s náma "cizincema" bivakovat na srubu. Všude mantinely sněhu, před srubem vyfrézovaná "díra" akorát tak na můj vlek a auto.
Péťa nechal svoje vozidlo u Rajčáků a věci si přivezl se psama na sáních. Milánek celé dopoledne obětavě vyhazoval sníh od psích boudiček. Bylo to jak kopat hrob. Máknul si. Petr zase ukázkově zacouval s mým Mondeem a vlekem do úzké mezery před srubem. Ještěže ty kluky mám. Pejsci koukali zas na tu bílou nádheru a my lidičkové jsme spokojeně vegetili v teple srubu. Fífa z přemíry energie stačila za chviličku ukousnout odrazku a rozkousat krytku zadního světla na vleku. Poškodila i žárovku od mlhovky. Potvora. Půjde na "samotku". Vyměňuju jí za Kanagu. Ta jde na řetízek k vleku a Fífa na její sólo místo k tyči na dlouhý řetěz. Holka, budeš na hony daleko od čehokoliv co jde rozkousat. Máš toho letos na kontě až až (rozkousala už eletriku na vleku). Snad už bude klid.
Kluci popíjejí pivko a já s přichodivší Esterkou Dášou Šindelářovou vaječný koňak. V příjemném povídání plyne večer jako Golfský proud. Kolem půlnoci jdeme hajat. V noci má Péťa nepříjemnou událost v rodině, ale do rána se vše vyřešilo. Tak jsme ráno mohli vyrazit mašovat. Milan vyráží první se svojí sedmičkou dědků, za ním Péťa s osmičkou a nakonec moje útulkářská devítka. Je sice mlhavo, ale nám to zas tak moc nevadí. Hlavně že je všude sníh a jedeme s milovanýma hafíkama na sáňkách. Milan má velký náskok.
Kluci se domlouvají vysílačkama kudy pojedeme. Je to jak ve filmu
"S tebou mě baví svět". Jen ty Kačenčiny bačkůrky nemáme. Jedeme přes Bludnou. Poté po silnici na Blatenský vrch. Ale ouha.! U odbočky na "Blateňák" stojí auto. A dost nešikovně. No to jsem zvědavá jak zatočíme aniž bychom fáro odřeli. Péťa jede přede mnou. A v zatáčce se zašprcne. Sakra. Raději čekám až se ze zatáčky vyhrabe. Tři, dva, jedna, teď! Psi se rozbíhají na plný plyn a auto sotva citelně lízneme. No to bylo o chlup! Po 500 metrech jsme u vyhlídky.
Rajčák dorazil před chvílí a kotví spřežení u sloupu. Péťa zabírá druhý sloup. Na mě zbyde "noha" informační tabule. Pejsci se po chvíli jekotu zklidní. Dáváme si u kiosku třikrát grog. Nikde žádná duše. Klid. Za půl hodiny vyrážíme na další cestu. Jedu první a prorážím klukům stopu. Sníh je těžký a hluboký. Ale je to paráda. Volnost. Nádhera. Kluci si zapalujou cigáro a "hulí" jak mašinky. Zkrátka to k té pohodě patří. Jedeme za sebou, kecáme, fotím, Milánek natáčí krátké video na foťák. Je zasněžený i potok. Dávám si dle Petrovo rad pozor, abychom se do něj nepropadli. Ale Esterka je šikovná a výborně reaguje na povely. Už je to po dobrodružství v Norsku "stará mazačka".Trochu začíná pršet. Tak volíme návrat domů. Sjíždíme přes vysoký vant na silnici směřující k Rýžovně. Ale u Bludné uhýbáme na naší vyježděnou psí stezku.
Pejsci už větří domov a sucho a pádí zasněženou krajinou jak diví. Ostré jehličky deště se sněhem bodají do obličeje jak žiletky. Natáčím obličej na stranu, aby to tolik nebolelo. Přijíždíme ke srubu. Rychle vypřáhnout, napapat a usušit pejsky ručníkem. Pak hupky do vozíku. Baltíka s Mekí dávám zvlášť do psí boudičky v kotcích. Do vleku se moc nevejdou a promáčeli by slámu. Tam jim bude líp. Petr a Milan také schovávají psy do boudiček. Sami se pakujeme do tepla srubu. Sušíme věci. Jsme jako vodníci. Pak si vaříme něco teplého k snědku-vesměs polívky pytlikačky a Milánek párky. Kecáme, baštíme a popíjíme čajíček a kluci pivečko. Padá na nás únava. Nejdřív Péťa, pak já a nakonec i Milánek vytuhneme. Pejsci chrní, my chrníme. Budíme se celí rozlámaní. Co s načatým večerem? Jedeme do hospody na hokej. Mají tam TV a K.Vary dnes hrají o účast ve finále extraligy. V hospůdce byla parta místních fandů. My s Péťou jsme taky fandili. Milánkovi se ale značně klížila očíčka a spíš koukal kdy už půjdeme spát. Tak jo. Dělám taxíka. Přijíždíme ke srubu.
Neprší. Péťa mi pomůže zapojit vlek. Venčíme pejsky. Rajčák okamžitě upadl do hlubokého spánku. Byl tak společensky unaven, že zapomněl i chrápat. S Péťou si povídáme. Brzy ale také jdeme na kutě.
V noci se mění čas. Spíme o hodinu méně. I tak vstáváme velmi brzy - již kolem sedmé nového času. Venčíme, napájíme, snídáme. Neprší. A tak brzy vyrážíme na projížďku. Milan jede první napřed. Ale za chvíli volá Petrovi, že jeden pejsek má zdravotní problémy a jede tedy se spřežením domů. Péťa a já pokračujeme. Je sice mlha, ale nám se mašování líbí. Z Bludné jedeme po silnici na Blatenský vrch. Všude klid. Potkáváme jen jednoho starousedlíka štrádujícího pěšky po silnici. Modlím se, aby u odbočky na "Blaťák" nestálo auto jako včera. Bůh mě vyslyšel a nestojí tam.
Prosvištíme kolem vyhlídkové věže a sešupem mastíme z kopce dolů. Od včerejška je zde vyjetá stopa od našich saní. Jede se tedy už lépe než včera. Projíždíme tichým lesem. Je to nádhera. Péťa si zapálí svojí oblíbenou cigaretku. Idylka. Přemýšlím kolik je tu sněhu a jak dlouho bude trvat než odtaje. To bude snad do května. Je ho opravdu moc a moc. Pomalu ujíždíme klidnou přírodou. Dostáváme se na Bludnou a pak už rovnou ke srubu. Tam už čeká Milánek. Rychle odstrojuju psy, uklízím sáně, nakrmím a uklidím věci ze srubu do auta. Pak mě Milan naloží a ujíždíme k němu domů-podívat se na psa. Má chronickou výduť konečníku a nyní mu vyhřezla sliznice střevní ven. Vysvětluju Rajčákovi vážnost stavu. Ten se s námi loučí a odjíždí se psem do veterinární ordinace. Vracím se na srub. Poklízíme, připravíme dřevo a ještě jednou vše zkontrolujeme. Zamknout a můžeme jet. Petr jede k autu se spřežením. Pomáhám mu zapřahat. A pak i já nakládám psy do vleku. Sjíždím k Rajčákům. Pomáhám ještě Péťovi poklidit věci do jeho auta. Pak už si zamáváme a rozjíždíme se k domovu. Zase krásný víkend s pejsky.
Další fotky najdete na :