Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Květen 2009

Růženka se mi vrátila a je z ní slečna

30. května 2009 v 23:59 | hrobnice |  Dění kolem našich pejsků
Růženka-moje láska-se mi konečně vrátila a je z ní velká slečna. Postavou je celý taťka Gulit a doufám, že hlavičku bude mít po mamince Dolince. Růža se nyní hrozně moc mazlivá, rozumná a ráda spí u mě ve spacáčku...
Růža tříměsíční-loni na Moldavském rodeu...
A teď jako velká roční slečna...

U Zeťourků 2009

27. května 2009 v 23:44 | hrobnice |  Mushing
Jednu slunečnou květnovou sobotu 23. ráno jsem sbalila svých 5 švestek a 11 pejsků a rozjela jsem se do Petrohradu k Zeťourkům juknout na krásná třítýdenní štěňátka alaskánků od psí maminky Ag a taťky Gaudího. Václavíček už měl pro mě připravené stake-outy. Já jsem se svým subaráčkem zajela až hodně do lesa, aby byl vlek co nejvíc ve stínu(náhon 4x4 perfektně funguje-rozjezd v kopci na mokré trávě s tunovým vlekem dopadl na jedničku s hvězdičkou, subaru si ani jednou neprohráblo). Část pejsků jsem umístila kolem vleku a část na připravené Zeťourkovic stake-outy. Pejsky jsem během dne měnila a čenžovala podle toho, kde byl právě stín a kde sluníčko. Teploměr ukazoval 35 stupňů ve stínu. Hrůza, vedro! Janinka mi ukazovala štěňátka, uvařila kafíčko a furt mě něčím občerstvovala. Hodná to duše. Sortík a Orinka nám asistovali. Orinka se stále dobývala do kuchyně. Tak dlouho škrábala packou po klice, až se jí podařilo otevřít. Ještěže mají zkušení musheři dveře s ochranou vrstvou proti poškrábání. Orinka slintala a loudila něco k snědku.
Na malé hafíky se přijela podívat Janinky teta Ivana s dětma a manželem Pepou. Pak si to z Brandejsa přihasili Jindra a Káťa Zelenkovic. A snima přijela moje Růženka. Láska moje. Poznala mě, vrtí ocáskem, laškuje s ostatníma pejskama. Je to ona, jen trochu hubená. Neboj Růžo, já si tě vykrmím.
Čekalo se na Romču a Honzíka Bielikovic. Vydali se do Petrohradu na kole. Z Plzně. 70km. Blázni. Romča mi posílala "hilfe" SMSku ve znění:"Slaňujeme, značka nikde, mapa stará 20 let". A odmlčela se. Telefon nezvedala. Den předtím ho totiž Anďa utopila v čaji a Tonda následně vysušoval v horkovzdušné troubě. Až po značné době se Lentilky ozvali. Jsou 8 km od Petrohradu.
A za chvíli už funí do kopce k baráčku zvanému Zetkohrad. První Honzík, za ním Romča. Na kole má obrovské brašny. Postupně z nich tahá 2l limonádu, Honzíkovo náhradní boty, jídlo pro Honzíka na každých 10km,…Obětavá to mamina. Muchlujou se s Růžou a pak už míří ke štěňátkům. Je to jasný. Honzík si vybral Lentiláčka alias Snickers alias Ťik Ťak. Můj favorit je Esteráček alias Kubík(zůstane u Zeťourků). Psí mamka Ag je veselá a nechá nás svoje štěňátka prohlížet ze všech stran, všelijak nakrucovat, převracet, mazlit a fotit,…Malý Krteček bude mít trochu kratší srst, ale je to dravec a pere se s Esteráčkem. Zbývající 4 "Rexíci" jsou pěkní budulínci s různě bílýma pacičkama a náprsenkama. Zatímco se kocháme u štěňuch, tak Václavíček griluje různé masíčko, kuřátka, klobásky. Janinka nabízí svůj bezvadný strouhaný koláč a chlebíčky. S Václavíčkem sestavuju malý patrový grilík-domácí pidiudírnu. Vypadá spíš jako robot z "Hvězdných válek".
S Romčou a Káťou a Honzíkem jdeme na malý výlet do nedalekých skal. Chodí tam horolezci trénovat. Prolejzáme mezi stěnami a ocitáme se na krásně vyhlídce. Petrohrad jako na dlani. Chvíli jen tak civíme do dáli.
Pak se vracíme. Jindra se dorozumívá s Vencovo ptáčkama-kakarikim, korelou a papouškem zpěvavým. Exoti se celý den namlouvají, všelijak cvrlikají a pískají. Teď na ně píská Jindra. Přijel Roman Habásko. Jsme komplet.
Povídáme si. Janinky strejda Pepa rozebírá a opravuje Romči mobil. Romča je v sedmém nebi, že mobílek funguje. Den se nachýlil. Romča s Honzíkem musí odjet domů. Vlakem z Petrohradského nádraží. Cesta zpět na kole by byla již sebevražda. Je to škoda. Za chvíli po nich odjíždí Jindra. Jak jinak, vždy a všude spěchá. K večeru zaskočil Romanův brácha s rodinou. Koukají na štěňátka a papoušky. Jsou tu na skok a odjíždějí. Promítáme si na Romanově notebooku závod "Le Grand Odyssea". Je zima, a tak se přesouváme do domečku. Včetně Orinky. Roman vybral pohádku "Dračí srdce". Na dobrou noc.
Kolem půl jedné jdeme hajat. Roman a já do auta. Venca mi půjčil velkou matraci. Beru si do spacáčku Růženku. Mazlí se a lísá. Za chvíli se zavrtá ke mně a spíme. Kolem páté ráno jí dávám ven vyčůrat. Vyvaluju se s klidem v pelíšku do devíti. To je žůžo.
Je vedro. Zeťourci mě přesvědčují, ať v tom pařáku nikam nespěchám. Tak jo. Janinka udělala snídani pro nás pro všechny. Venca začíná grilovat zbytek masa. To jsou hody. Přijelo autíčko Family frost. Roman koupil dobrou zmrzku. Mňam. Orinka opět loudí. Nakazila i Sortíka. Roman kolem druhé odjíždí za pejskama domů. Osiřeli jsme. Koukáme na štěňátka, vymýšlíme co a jak na baráčku, vleku, káře, přesouváme se na chvíli do pokoje. Prohlížíme stará videa ze starých závodů. Je to sranda jak jsme vypadali před 10-ti lety. Řehtáme se a bavíme.
Přijíždějí Gvizdovic-Dan,Ilonka a Trambus. Budou si brát také štěně. Líbí se jim nejvíc Lentiláček, ale ten je Honzíkův. Volí mezi Krtečkem a Rexíkem s bílýma ťapkama. Dan fotí archaickou Praktikou. Odpolední siesta, pivo, cigárka. Doupovští odjíždějí. Také balím pejsky a fidlátka. Je krátce před osmou večerní. Nastává čas couvání. Napotřetí a s Vencovo ukazováním scouvávám cca 30 m z kopce. Místy je cestička uzoučká-sotva na auto. Subaráček je držák, oj skřípe, ale kola neprokluzují. Za pár minutek je dílo dokonáno a otáčím se před vrátkama. Loučím se se Zeťourkama, dostávám kytičku kosatců na cestu, pečící pánev na dobu neurčitou a přání šťastného návratu. Díky moc za vše, byl to bezva víkend.
Viděli jste krásná štěňátka, přidávám ještě fotky taťky Gaudího a mamky Ag...jeden z těch štěněčích krasavečků je ještě bez páníka-hned bych ho brala.

Zbytek foteček kamarádů a hafíků najdete na :

Modeláři 2009

23. května 2009 v 6:37 | hrobnice |  Kamarádi,rodiče a dění kolem nich
Ke konci května 2009 uspořádal můj taťka jako učitel ZŠ Edisonova v Teplicích spolu s kroužkem modelářů a třídami rozsáhlou výstavku modelů, výrobků ze dřeva,plastu,papíru, textilu, přírodního materiálu,...
Různých dílek bylo tolik, že se všechny nevešly do vestibulu školy a část jich byla vystavena i ve sborovně.




















Každá třída měla svůj stoleček, zvlášť pak byly vystaveny výrobky kluků z modelářského kroužku, modely dospělých, učitelů a profesionálů. Akce měla obrovský úspěch u dětí, rodičů i novinářů, a tak byl můj taťka jako "otec" této výstavky náramně spokojený.

Další fotky najdete na :

Kočičáci si hrajou

21. května 2009 v 23:27 | hrobnice |  Naše kočky
I moje kočičky Cigánek a E.T. mívají "záchvaty" kočkování a řežou se jako mandelinky na bramboře...

Berounka jaro 2009-konec

20. května 2009 v 23:27 | hrobnice |  Mushing
Tak jsme všichni lidi, psi i kočárky a můžeme vyrazit.
Lucka Anděrová s sebou ke kočárku vzala obě haskounky Didu i Kesy. Už jsem se nemohla dívat na to jak Dida vláčí croozer a Lucku, tak jsem jí vypřáhla. Chtěla jsem jí přicvaknout k Baltíkovi. Ale Káťa Zelenků mě předešla a jdoucí bez psa si Didu vzala. Lucky Zdenda totiž vyjel na cyklovýlet s Guregovýma na hrad Krakovec a zrovna se vracejí. Přivezli mi i turistickou známku.
Zdenda je náležitě vyčerpán a našeho pěšovýletu už nemá sil se zúčastnit. Jdeme po cestě ke "kozlům", po krkolomné cestičce do Ptýče a po příjemné lesní cestě ke kostelíku. Kecáme, pochodujeme, střídáme se o děti. Je teplo a psi se cachtají ve veliké louži u kostela. Jsme asi 200 m od Berounky. Rozhodli jsme tedy, že vykoupeme hafíky v řece. Ke břehu vede úzká pěšinka. Jdeme pěkně za sebou jako husy. Postupně plavíme haskouny a Yettíka v Berounce.
Psi jsou jako zmoklé slepice, ale osvěžení. Najednou Dida začne ječet. Vrazila si rybářský háček do tlamy a vlasec si omotala kolem čumáku. Čím víc se cuká, tím víc se zamotává. Chytnu jí za kůži na krku a vlasec z ní vymotám. Uf, to bylo divadlo. Jsme osvěženi a čeká nás cesta zpátky.
Honzík si bere ségru Andrejku "na koníčka" a já tlačím prázdný kočárek. Kupodivu je lehoučký a dobře se s ním manipuluje i jednou rukou. Baltík nic neříká, kočárek mu neva. Honzík s Anďou na ramenech je nyní stejně vysoký jako čára Káťa. Už nemusí trpět syndromem trpaslíka.
Andrejka se za chvíli dožaduje jít po svých, tak jí brácha spouští na zem. Povzbuzujeme jí slovy "makej, Andrej, makej!". I přes naše povzbuzování se Andrejka propadá na ocas našeho "pelotonu". Tam je taťka Tonda a ten to jistí. Přicházíme do Ptýče. Srazili jsme se zde zrovna s autíčkem Family Frost. Uvazujeme hafíky k plotu. Skupujeme krabici nanuků a posíláme auto do kempu.
Nejvíc ledový nanuk svědčí Andrejce, které schladí její bolavé dásně a rostoucí zoubky. Místní voříšek si nedá říct a provokuje uvázaného Yettíka. Ten ho jako správný mamut pomuchlá, Tonda startuje, nic se ale naštěstí nestalo. Vořech provokuje dále. Přilepil se na hárající fousky a ne a ne se dát polapit. Zoufalá panička ho honí v pantoflích, ale nedaří se. Až po téměř plavném skoku zvaném "rybička" je šmudla chycen. No sláva. Můžeme pokračovat.
Beru si spokojenou Anďu do kočárku a vesele tlačím. Nanuk je po celém croozru, ale světe div se-Anďa neřve. Ve všeobecném veselí se po téměř třech hodinách vracíme do tábora. Romčo, croozer mi schovej-třeba ho jednou budu potřebovat. Přijel se na nás podívat Petr Kmoch na své krasavici-zlaté motorce. Chvíli si povídáme. LuckaW sleduje s ostatníma dětma pohádku na notebooku. Je sranda se na ně dívat. Pohádka je kreslená a Lucka mezi teenagery krásně zapadla. Jdu k pejskům.
Starý Kazánek spí ve stínu a je moc spokojený. Lepší než kdyby byl doma sám. Jindra se právě vrátil z projížďky lodí. Teď bere na háček Káťu a jdou si zapádlovat. Jde jim to moc dobře. Já ještě koupu "vyplazeného" Baltíka. Přestože vodu moc nemusí, tak se nyní nebrání. Za chvíli se Jindra s Káťou vrací a nyní jsem na vyjížďku zvána já.
No, uvidíme, pádlovat sice umím, ale s řízením lodi je to už slabší. Pádlujeme proti proudu. Kupodivu mě u toho nebolí moje žebírka. Zdravíme několik loděk plujících správným směrem po proudu. Jedni na nás halekají: " Jedem správně na Paříž?". Jindra na mě zezadu stříknul vodní spršku. Brrr! Je to krása. Kolem jenom příroda. Romantika. Před námi je ostrůvek uprostřed řeky. Proud je zde silný, a tak přirážíme ke břehu. Jsme bosi, všude mraky kopřiv. Jsme samý štípanec. Loďku přešoupeme po pevnině až za ostrůvek.. Tady znova usedáme do loďky. Je tu dost mělko, nedá se pádlovat. Necháme se víceméně unášet proudem a obeplouváme ostrov z druhé strany. Pak už se po proudu vracíme zpět. Jindra vmanévruje do "přístavu". Díky, doufám, že to zase někdy zopakujem. Vytáhneme loď na břeh a Jindra ji vláčí k verandě hospody. Jdu si pro oblečení, žeton a klušu do sprchy. Rychle našampónovat, namydlit a už je konec vody. Stihla jsem to jen taktak.
Malé osvěžení a čeká nás večerní vyjížďka se psy. Domluvili jsme se s Jindrou, že bude řídit káru a já se povezu. Nemá zde totiž svoje hafíky a tak je volný. No, kdy se mi poštěstí, že se povezu. Vyrážíme. Pojedeme delší trasu. Jindra stojí na stupačkách a nadává, že moje kára se oproti té jeho těžce řídí. Klepeme se po rozmlácené cestě, kolem kozlů a do Ptýče. Tu projíždíme a pokračujeme ke kostelíku. Stále jsme na dohled řeky. Pak ostrá levá a prudký kopeček. Slejzám z káry. Jindra běží za károu. Já funím vedle. S námi jedou rovněž Zeťourci, Guregáčci a Móňa. Na vrcholu kopce opět ostrá levá na silničku. I Petr Gurega si vyměňuje roli s Romankou a nechá ji řídit. V posledním stoupáníčku před Ptýčí chce Petr elegantně seskočit z káry a ulehčit pejskům. Místo toho neohrabaným parakotoulem padá do škarpy.Vracíme se zpět do tábora. Bylo to super svezeníčko. Čeká nás poslední večer s kamarády. Promítají se různá DVD ze závodů, kecáme, popíjíme, Móňa svým story o kousavce Aki baví nejbližší okolí. Došla Becherovka. Ale naštěstí Šarky nám jednu "zapůjčil", tak jsme si s Romčou lokly a odlily jednoho frťánka. Večer trochu pokazil náhlý Jindrův odjezd domů, kdy jeho pejsci rušili noční klid a nebyl kdo by je ohlídal a okřikoval. Škoda. Společnost se zúžila na pár "nejvěrnějších". Kolem třetí se kýblujeme do hajan. Prší, a tak přemýšlím co s Kazanem. Ubytuju ho do skladu k LucceW. Ta chrní na starém gauči, dědka uvazuju k noze stolu. Tak dobrou noc a buď tady hodnej. Kazan sotva lehne, tak spí. Jdeme s Mončou bydlet.
Za slabé 4 hodinky vstáváme. RomanH musel časně odjet domů, neboť jede na vojenské cvičení do dalekého Vyškova. Je sluníčko, ranní kávička a jedeme na projížďku. Protože je dosti teplo, tak objedeme jenom louku. Nejprve Móňa. Jakmile se vrátí, tak zapřahám já a beru Monču jako zátěž. Esterka dnes nemá svůj den (začíná hárat a Estrogeny jí zatemňujou mozek). Blbě odbočí a místo na louku musíme vjet do neposekané vysoké trávy s miliónem klíšťat. Esterka to kosí tráva netráva a jelikož Monča trochu zmatkuje, tak lídr končí v řece. Mám co dělat, abych to ubrzdila a neskončili jsme v řece všichni. Říkám své spolujezdkyni, co má dělat, kam odvést psy, ale nakonec si vyměníme role a já Esterku navádím ručně. No sláva, jsme tam, kde máme být. Každý pes má asi sto klíšťat. Ale hlavně, že jsme celí a neskončili jsme polámaní v Berounce. Pomalu balíme. Nikomu se domů nechce. Pomáháme trochu s úklidem kempu. Odpadků je na několik velkých pytlů. Pro Móňu přijel "Černoch" a odváží ji také domů. Postupně se všichni vytrácí. Zbývám už jen já, Šarky, Čurdovic a Zeťourci. Ještě Šarkyho dobrá káva a pak už zvedáme kotvy a nevesele zpět do civilizace. Ale není všem dnům konec a zase brzo někde nashledanou.
Zbytek fotek najdete na :

Berounka jaro 2009-3.díl a něco navíc

18. května 2009 v 20:57 | hrobnice |  Mushing
V táboře se všichni baví. Dorazila Romča Bieliků s rodinou. Na uvítanou do sebe kopneme nějakou tu "slzu". Mimochodem Romča přijela řádně vybavená na všechny situace-pro děti několik kilo gumových medvídků a pro dospěláky becherovku, ferneta, vodku a mnoho dalšího. Jelikož jsme se dlouho neviděly (týden), tak blbneme jako puberťačky. Děláme si srandu z trpělivého Toníka, Yettíka a vůbec všemu se řehtáme. Chudák Tonda nám ještě dělá kafe. Romča mi ukazuje její novou berličku s držátkem na becherovku, zvonkem a světýlkem-pravá dogtrekařská pomůcka pro invalidy. Honzík je pravá ruka svojí mamky a stará se o sestřičku Andrejku. Anďa je moje favoritka a kámoška. Je úžasná, vyhraje si sama se sebou, nikoho neotravuje, nosí mi všechno ukázat, je potichu, nestěžuje si, miluje pejsky a já miluju jí. Je to takové malé já před asi 32-ma lety. Povídáme si, popíjíme kafíčko, klábosíme s Burákama, s Vítkem Kolátorem a jeho rodinou, Šarkym, Zeťourkama, Guregovic a Duškovic. Luďa Šídlo opéká prasátko. To bude mňamka.
Dorazili i "malý" Jindra Zelenka s Káťou-v malém renaultku s obřím stanem. V příjemném prostředí mezi kamarády ubíhá odpoledne jako voda a sluníčko pomalu zapadá. Koštujeme čuníka. Dávám si nášup.Ošetřuju Petrovi Guregovi Charlieho. Je pokousanej od druhého psa na hlavě. Pak ještě prohlížím Šídlovic hafíka. Je čas na večerní projížďku s pejskama. Chystá se nás hodně. Spřežení i koloběžky, kola a běžci.
S Móňou jsme se domluvily, že zapřáhneme moje a její pejsky dohromady do jednoho spřežení. Třináctispřeží. Vepředu ho povede Esterka s Brownie, pak samotná Fifinka, za ní Mončiny holky Aki,Cilka, Dorinka a blondýna Tara, za nima zbytek mých hafíků-Fík s Wulfinou, kluci Attiba s Nanukem a před károu běloby Balto a Mekí.Monča podržela Brownie, já jsem připřáhla Esterku, Móňa rychle utíkala si sednout na káru a mohly jsme vyrazit. Za hysterického Móňina řevu jsme profrčely kolem jídelny, vcucly jsme se do příjezdové brány a pokračovaly prašnou cestou. Až tady Monča přestala ječet. Známá cesta kolem kozlů, do Ptýče a točíme zpět. V dáli se ozývají hromy a blesky. Blíží se bouřka. Potíž je v tom, že moje spolujezdkyně má panickou hrůzu z bouřek a blesků. Tak rychle pádím domů. Nestihly jsme to. Pár set metrů před kempem se rozprší. Ale jak. Za pár vteřin jsme jako vodníci.
Sakra! To nemohlo počkat. Vjíždíme bránou do tábora. Esterka šup a vleze pod první karavan. Taky se bojí hřmění a blesků. Naštěstí nám lidičky pomáhají a Esterku vytahují násilím zpod cizího auta. Dojedeme až k subaráčkovi. Rychle kotvíme káru, vypřaháme bleskově psy a šoupeme je do vleků. Pak teprve je řada na nás. Pozorný Roman nám zavřel auta a schoval mi Kazana pod střechu. Gentleman. Beru si suchou mikinu a bundu. Gatě mám jen jedny, tak je musím snést i mokré. Naštěstí mi Romča půjčuje jedny svoje-má jich s sebou asi desatery. Že by chystala módní přehlídku? Mokré hadry rozvěšujeme s Mončou dovnitř do hospody. Snad uschnou. Přestává pršet. Vyndaváme hafíky z vleků. Přijela také Anděrovic rodinka a Láďa Brož s novým autem a novým vlekem plným psů a rozbitého nádobí(otevřela se mu za jízdy skříňka s talířema). Naše dívčí trio se baví, rámusí, směje se. Večer přechází v noc a ta splývá do rána. Jdeme hajat až kolem třetí hodiny. Kazánek spí venku, neprší a je mu je líp na vzduchu než ve vleku.
Spíme jako mimina a budím se až když se Monča štrachá vyvenčit svoje holčičky. Je hezké sobotní ráno, koukám na pejsky, kterým visí hlavičky z okýnek vleku…no co mi schází. Za chvíli lezu i já z pelechu. Vyndavám pejsky na vzduch a jdeme s Kazanem snídat. Raní čajíček. Pojedu na vyjížďku s Honzíkem Burianem. Ten už chudák stepuje v pozoru s helmou na hlavě u jídelny. Dávám mu pohov, vyrazíme za chvíli. Debata u kávy skončena a jedeme. Stíhá nás i Honzík Bielik s Lentilkou na koloběžce. Lentilka běží jako o život až jí mohutný jazyk visící z tlamy při každém skoku plácá přes oko. Je to legrace se na ní dívat.
U Ptýčských baráčků dělá Brownie kravinky a nechce odbočit kam má. Tak dost holka, definitivně tě degraduji z pozice pomocného lídra na řadového tahouna. Nedá se nic dělat. Esterka bude zatím vepředu běhat sama a uvidíme zda jí tam časem přiřadím Růženku a nebo již počatou Emilku. Točíme a vracíme se zpět do kempu. Začíná být teplo a je nejvyšší čas k návratu. Díky Honzíci za doprovod-bylo mi potěšením.
Pomalu dojíždějí všechna spřežení, co byla na projížďce. Jirka Stejskal zkouší svůj staronový scootristický tým ve složení Švestka+Slíva od Šarkyho. Chce to s holkama zkusit příští sezónu v ktg. SC2. Zatím si libuje, myslím, že spokojenost je na všech stranách. A Šarky bude mít aspoň vyžití pro důchodkyně a může se věnovat mlaďochům. A taky možná jednomu štěňátku-žejo, Šarky!? Krmím pejsky masem od Móňi (vepřové kousky a ryby). Je čas na cestu do Petrohradu. Za štěňátkama. To bude jízda. Zavřeni v krbařské dodávce. Já, která bez kinedrylu neudělám ani krok. Nahážeme se do auta-Honzík a Romča Bieliků, Monča a Zdenička Dušků. Pavla Burďásková má privilegované místo na třímístné sedačce v kabině spolu se Zeťourkama. Za náma jede pidirenault malého Jindry a Káti Zelenků a jede s nima i Evička Kronusová. No jak tohle přežijem. Už po prvních stech metrech je mi jasné, že špatně. Zelenám, fialovým, lapu po dechu. Zdenička dostává spástný nápad. Otevřeme střešní větrací okýnko na plný pecky-tj. škvíra asi 10cm a stoupneme si k němu. Visíme u stropu jako opice na palmě, ale zabírá to. Je mi snesitelně. Nesmím se ale moc hýbat, mluvit a smát se. Venca s námi jede snad po poli, cítíme úplně každou díru na cestě. Do Petrohradu je to asi 35 km. Modlím se ať už jsme tam. Náhle skřípění brzd. Stavíme. Venca vleze k nám a říká, že mu telefonovali z tábora, že Monči kousavka Aki si sundala náhubek a pobíhá volně po kempu. V marné snaze ji polapit už kousla Míšu (Monča s hrůzou oněměla, neboť nevěděla jakého či jakou Míšu-později se ukázalo, že "jenom" Pelanta-a ten je už prý zvyklej.). Monča tedy přesedá k malému Jindrovi do renaulta a upalují jako rallye zpět. Holky Káťa a Evča naskáčou k nám do dodávky a pokračujeme.
Projíždíme Kralovice, Jesenici a pár kilometrů a je Petrohrad. Poslední kopeček k Zetkohradu.
Otvíráme šoupací dveře auta a vylejzají naše zsinalé ksichtíky. Honem zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu. Venca nás vede ke kotečkům. Maminka Agi nás vesele vítá. Venca jako správný taťka otvírá boudičku a my čučíme s otevřenou pusou na krásných sedm válečků. Jeden je světlý-Lentiláček, druhý černobílý-Esteráček, třetí celý černý-Krteček a 4 černohnědé kuličky. Je jim 6 dní a mají ještě zalepená očíčka. Mamina Agi vyběhne se nažrat.
My si zatím prohlížíme a fotíme její dětičky. Janinka krmí a uklízí kotečky u dvou starých haskounek, které zůstaly doma. Všemu přihlíží hlídač Sortík a chce házet balónek. Vytrvale mu ho házíme. Je celý šťastný. Oblejzáme celý Zeťourkovic dvorek. Pán domu nám ukazuje i jejich další zvířectvo. Papoušky, činčilu, králíka Lojzu, morče. Úplná ZOO. Tak vážení, nasedat! Jedeme zpátky. Dobře tedy, jdeme trpět do útrob MZ-krbácké dodávky. Po chvíli jízdy stavíme u jedné vesnické jednoty a Venca skáče ještě něco dokoupit.
My holky a Honzík luftujeme. Za 5 minut pokračujeme. Teď nejsem zelená jen já. Venca se sice řítí kosmickou rychlostí a zkratkama všech zkratek, ale Romča náhle nebezpečně zbělá. Zabuším do okýnka kabiny a auto na fleku stojí. Jsme v Chříči. Rychle odšupujeme dveře dodávky, Romča vybíhá na trávu…a hází šavli. Je celá zkroucená a drží si břicho. Fuj tajbl.
Rozhodli jsme, že když jsme již na malých silničkách, tak pojedeme s otevřenýma dveřma. Hned je nám líp. No to byl teda výlet. Sakra. Ale malá "štěkaňátka"(Romčin terminus technikus) stála za to. Přijíždíme do tábora.
Přijeli Romany rodiče. Móňa hned hlásí, jak probíhala story s kousavkou Aki. Míša Pelant ukazuje trhlé gatě a pořádný kousanec. Nojo, taky už mám od Akinky jeden zásah z loňského podzimu. To bude story na večer. Jdu ošetřovat Ríšova Bubáčka a Camotse. Jsou pěkně pokousaní. Hárání je holt hárání. A boje k němu patří. Beru nůžky a jdu k Ríšovic karavanu. Bubák se cuká, nechce si nechat vystříhat chlupy kolem rány. Bojujeme s ním snad 5 minut. Pavla ví jak na to. Cpe Bubáka pamlskama a ten drží jako socha. Zkrátka ženský rozum zvítězil nad hrubou silou. Nakonec se dílo zadaří. Ostříháno, vypláchnuto, vydezinfikováno. Ještě Camotsek. Tam je to trochu jednodušší. Vyvaluju se u Burdů před karavanem po dobře odvedené práci. Přijíždí opozdilec Jindra Zelenka. Sláva. Vítáme se. Zatím se chystáme na pěší výlet nás ženských (naše trio Romča,Monča,já, dále Bára Zelenková a Káťa Zelenková a Petra Davidů), Tondy, Honzíka a croozerů (terénních kočárků) Lucky Anděrový a Romči s dětma….ale to až zítra.
A ještě bonus navíc: v neděli 17.května u mě byli v práci Zeťourci s Ejminkou na sonu. Viděla jsem poprvé mojí Emilku a její sourozence. Tak doufám, že se kouká taťka Gulit.


Berounka jaro 2009-2.díl

16. května 2009 v 21:38 | hrobnice |  Mushing
Začíná operace Romanova Rabíka. Haskounek má bouli na hrudní kosti a ne a ne mu zmizet. Tak teda jo. Opichuju mu bouličku lokálním anestetikem. Rabík kouká a evidentně mu to nevadí. Chvíli čekáme a pak jdu na věc. Skalpelem říznu do boule. LuckaW se snaží fotit, ale je na ní patrná nevolnost. Vytejká sekret. Absces splaskává, ale stále tam něco cítím. Vytlačuju z řezu několik cm velkou vazivovou masu. Rabík kouká. LuckaW "omdlívá". Konec fotodokumentace. Pořádně vnitřek abscesu vyplachuju a vymazávám dezinfekcí. Celou operaci sledovalo několik kamarádů musherů. Konec práce a bude legrace. Aneb připravujeme se na cyklistický výlet.
Zdenička Dušková s Milánkem, Bára Zelenková, já a vedoucí zájezdu RomanH. Já a Milánek si půjčujeme kola od Petra Guregy. Milánek vyfasoval o něco lepší, já o něco horší kolo. Ale darovanému koni…však to znáte. Jsem ráda, že vůbec nějaké kolo se pro mě našlo. Plánujeme trasu. Pojedeme směr Zbiroh. Jenže je tu Berounka. Musíme se dostat na druhý břeh. Jak to provedeme? Zkrátka převezeme sebe a kola na druhou stranu loďkou. Zaopatřuju hafíky, dávám jim napít, oblíknu se a hurá ke břehu. Roman nás všechny převeze na druhou stranu. Nejprve Bára.
Postavíme kolo do kymácející se kánoe. Bára si sedá dopředu, Roman dozadu a pádluje. Loď se houpe. Bára ječí. Ale zkušený Roman neohroženě směřuje na protější břeh s jistotou. Vysazuje Báru i s kolem a vrací se k nám. Mezitím obdivujeme Kubelkovic vytetovaného haskouna. Jirka má obrázek na rameni. To už je Roman zpátky u nás. Teď je řada na mě. Nejdřív kolo, pak já na příď a nakonec Roman na záď. "Jani, nehejbej se a ničeho se nedrž!" Roman pádluje napříč řekou. Mám hrůzu v očích. Za chvíli jsme ale šťastně na druhé straně Berounky. Bára mi pomáhá z loďky. Roman se vrací pro Zdeničku a Milánka. Nakonec nakládá svoje kolo a veze Petru Davidů. Ta pak s prázdnou loďkou míří zpět k táboru. Milan si dofukuje kola a můžeme vyrazit. Po prvních šlápnutí do pedálů zjišťuju, že moje půjčené kolo je hrozná herka. Je volná šlapka a děsně vrže, nedrží sedlo, zadní kolo je osma a brzdí jen zadní brzda a to ještě jen napůl. No potěš. Jak tohle ušlápnu. A do toho moje pochroumaný žebra, kdy nemůžu při jízdě stát. Vše tedy musím ušlápnout ze sedla. Jen doufám, že moc nebudu zdržovat.
Po kilometru jízdy mi musí Roman utáhnout sedačku. Šlapku bez potřebného nářadí neutáhne. Tak se budu modlit, ať někde po cestě neupadne. Šlapeme do děsného krpálu. Funíme jako parníky. Ale jsme čerství a vyšlápnem ho. Chvilku po rovince a opět stoupáme. Všichni statečně makáme. Míjíme směšné dopravní značky "maximální povolená rychlost 80". No to je fakt supr. Plahočíme se sotva dvacítkou. Vlníme se krajinou, nikde ani živáčka. Projíždíme kolem komunistického JZD s porodnou pro zvířata. Bára trochu zaostává. Roman ji povzbuzuje. Dokonce mě i Báru jednou tlačí do kopce rukou. To je panečku výtah. Milánek s Romanem sledují cestu dle mapy i GPS.
Jsou tu různé zkratky v lese. V půli cesty měníme cíl našeho výletu na Zvíkovec. Přesně řečeno kemp pod mostem. Tam si dáme hamů papů. Ale zatím tam ještě nejsme. Za Ostrovcem uhýbáme na polní cestičku. Zavede nás do lesíka. Tady trochu bloudíme. Nakonec jsme našli tu správnou cestu. Ale ouha. Vede z prudkého kopce. Kdyby tam byla % klesání, tak je tam nejmíň 30. Roman kamikaze to jede dolů na kole a ještě u toho snad šlape. Ten chlap snad nemá pud sebezáchovy! My holky, jako správný ženský s pudem pro zachování rodu, slejzáme z kola a vedeme ho. A ještě mačkáme brzdy na řídítkách, aby kolo neujíždělo samo dolů. Kluci na nás čekají pod kopcem a dělají si z nás srandu, že jdeme blbě a budeme se vracet tím stoupákem nahoru. No to snad ne, to bych nepřežila. Ale je to jen srandička, a tak pokračujeme dále. Přes uzoučkou kládu přelejzáme potok a opět následuje funící kopec. Na to už nestačí převody mého kola ani moje plíce a musím sesednout. Bára taktéž. Obě tedy ťapeme do kopce po svých. No to je tedy zkratka. Myslím, že po silnici by to sice bylo kilometrově delší, ale rozhodně kratší časově. Proklínáme zkratky, ale statečně šlapeme a tlačíme dál. Konečně je jakžtakž rovinka. Nasedáme na kola a pokračujeme v sedle. Dojíždíme ostatní zdatnější členy naší výpravy. Opouštíme les a otvírá se před námi pole. A na jeho konci vesnička.
Dle mapy je to do Zvíkovce asi 3km. Vidina jídla nás žene dále. Máme hlad-žádný z nás pořádně nesnídal. Profrčíme vesničkou jak z filmu "Vesničko má středisková" a přes ďolíček se vyloupneme u hřbitova. Zvíkovec. Zbývá projet městečkem dolů k řece. Chlapy ženou z kopce jako o život. My ,baby, brzdíme s rozvahou. Krásný obloukovitý most přes Berounku. A hned za ním je kemp.
Rychle tam. Je tu plno dalších cyklistů i pěších turistů. Objednáváme si červenou točenou limču. A jídlo. Roman jako správný masožravec má vepřové s asi 12-ti knedlíky. Zdenička s Milánkem mají něco smaženého (myslím, že houbičky), Bára jen polívku a já sladké jahodové knedlíky. Mě na to sladký vždycky utáhnou jako na vařenou nudli. Baštíme, pozorujeme cvrkot u výdejního okýnka a hladíme si malé černé štěňátko od vedlejšího stolu. Splav krásně hučí a my pomalu přemýšlíme jak s plnýma břichama vyšlapeme ten několikakilometrový krpál do Chříče. Holky si dávají raději jako bonus linecké pečivo. Tři, dva , jedna , teď. Vstávat. Těžkopádně se dáváme do pohybu. Vlečeme se serpentýnama jako šneci. "Vrz, vrz". Při každém šlápnutí mi zaskřípe šlapka. Ostatní mě ani nemusí hlídat-podle zvuku vědí, že jedu za nima. Pak popadám najednou "druhý dech" a už nejsem poslední.
Bára odpadá. Se Zdeničkou a Milánkem ujíždíme zvesela ke Chříči. Tam už to známe. Jeli jsme tudy autama do kempu. Vesnička Studená. Rozcestí do Ptýče. Bára a Roman nikde. Tak stavíme a čekáme. Za chvíli jsou oba tady. Rozhodli jsme se, že vyzkoušíme silničku do Ptýče. Případně bysme tudy mohli i jet večer s pejskama. Po pár kilometrech jsme tam. Osadu tvoří asi 5 domků. Panejo, tady dávají lišky dobrou noc. Teď už to máme jen 2 km do kempu. Sláva. Pejsci jsou celí a zdraví. My taky. To byl ale vejlet. 40km. Vracím s díky "herku" Petrovi. Roman mi radí kolo raději utopit v Berounce. Byla to makačka. Ale nejsme žádný mejdla. Díky Monče, že mi hlídala a napájela pejsky. V příštím pokračování se dozvíte kolikatispřeží jsme s Mončou vytvořili na večerní vyjížďku a jak se Móňa a Esterka bojí bouřky.


Berounka jaro 2009-začátek

13. května 2009 v 22:16 | hrobnice |  Mushing
Druhý květnový prodloužený víkend. Tak hurá k Zeťourkům do Hlinců na Berounku. A to i s pejskama a i s Kazanem, tudíž celou mojí rodinou. Jako spolujezdce jsem ve čtvrtek večer vyzvedla Lucku Wegnerovou. Tak dlouho přemýšlela zda s sebou vzít Kittuk, až jí nakonec nechala doma.
Cesta tam trvala 2,5 hodiny a dorazili jsme již za tmy. Uvelebila jsem se se Subaráčkem mezi Romana Habáska a Monču. Drželi mi zlatíčka místo. Vybalit pejsky a nejnutnější krámy a hurá se veselit. Jsou tu snad všichni oblíbení kamarádi a nebo dorazí zítra ráno. Vítám se a čekám jen zítra na Romču Bielikovic. Holky jedny zlatý-jsme pak s Móňou silný trio. Něco ostřejšího na uvítanou. To musí být. Monča to dovršila ještě tím, že dala RomanoviH opožděný dárek k jeho narozkám-slušivé boxerky. A samozřejmě je musel předvést. Roman nás všechny oblafnul a narval si boxerky na sebe, ale přes rifle. I tak sklidil velký potlesk. Povídali jsme si a únava na nás doléhala.
Zapluly jsme proto s Mončou do jejího stanu-tedy šestimístného paneláku. Spolu s námi tam byla její nejstarší fenečka Andulka. Měli jsme tam komfort a tak jsme chrupali skoro až do sedmi hodin. Monča vylezla vyvenčit fousky a italskou "Blondýnu". Já jsem se ještě chvilku povalovala. Hafíci na mě koukali z vleku. Vždyť už jdu. Vylejzám tedy taky. Kazan spí venku. Vyndavám pejsky z kotečků, Kazan mě vítá. Dáváme s Mončou kafe. Zapřaháme na ranní vyjížďku. Vezu Lucku Wegnerovou. Esterka vypálí jako péro a mastíme po cestě k silnici. U domečku se na zahradě vyhřívají dva kozlové. A Browninku samozřejmě hrozně zajímají. Naštěstí jí Esterka přetáhne do odbočky. Ujedeme ale sotva 50 metrů a uhneme blbě. Do slepé uličky. A asi 2 spřežení jedoucí za mnou taky. Lucka leze místo mě na káru a já jdu obhlídnout terén. Nejde to dál. Musíme se vrátit.
Lucka navádí Esterku a točíme kolem stromu. Kára se ale jedním kolem o strom zasekla. Sklápím světlo, abych ho neurvala. Vypínám psy ze zádových šňůr. Lucka drží šňůry a já couvám. Sláva-vyprostili jsme se. Najíždíme pomalu na tu správnou cestu. Zacvakávám opět psům zádové šňůry a jedeme dál. Na polňačce jsou značné rýhy od kol traktoru, a tak se jede těžko. Hups přes kopeček a vyloupli jsme se na asfaltce. Ta tu loni na podzim ještě nebyla. Ale houknu na Esterku "Ho" a ona hupsne do pole. Pak už pokračujeme po měkkém. Dojedeme do Ptýče. Vyletí na nás místní voříšek a ne a ne utéct. Opět významně zajímá Browninku. Tentokrát je na ní Esterka krátká. Lucka seskakuje z káry a musí zasáhnout. Navádí Esterku a Brownie správným směrem. Před námi jedoucí Duškovic a Guregovic spřežení točí směrem k domovu. My taky. Esterka "válí" a krásně se vrací zpátky. Na polňačku, kolem kozlů a po louce zpátky do kempu. Bylo to super a akorát-začíná být už teplo. Vypřahám a připravuji pejskům baštu z masa, které mi přivezla Monča. To je žrádlo. Pejsci budou odpočívat a my se chystáme na cyklistický výlet a operaci Romanova Rabíka v polních podmínkách…pokračování příště.

Zeťourkovic mrňousci

7. května 2009 v 6:04 | hrobnice |  Mushing
Tak se musím podělit o tu radostnou událost, kdy se kamarádům musherům Janičce a Václavíčkovi Zeťourkům narodilo 3.května 2009 sedm malých alaskánků. A samí kluci! Mamka Agi si dávala na čas a ne a ne porodit, ale nakonec vše proběhlo v pořádku. Taťka Gaudí je pyšný, ale ještě pyšnější je člověčí taťka Venca a člověčí mamka Janinka. Nejvíc se asi na miminka těšili Romča a Honzík Bieliků a jejich Yettík a Lentilka. Honzík bude teď kromě Lentilky vychovávat a trénovat Piráta von Craft z Petrohradu. Chystám se do Petrohradu s foťáčkem, ale zatím Venca vyfotil pouze fotečku ze dne, kdy se narodili http://www.mushingvenca.estranky.cz/fotoalbum/nezarazene/stenata-09-/116
Jinak celé Zeťourkovic stránky najdete na

závody v Plzni 2009

5. května 2009 v 21:44 | hrobnice |  Mushing
V sobotu 2.května 2009 jsem brzičko raníčko vstávala, vyvenčila a nakrmila pejsky a hurá do
Petrohradu k Zeťourkům. V sedm hodin jsem dorazila na místo. Rychle jsem prohlídla načas si dávající fenku Agi, která ne a ne porodit. Břichatá koule vesele skákala na boudu, žrala trávu a netvářila se, že by měla rodit. Hm, tak teda nic. Nechávám subaráčka u Zeťourků a přesedám do krbařské dodávky. Nasedat a vyrážíme dále směr Plzeň. Tam se koná třídenní závod Hill´s cup v jednopsích disciplínách. Asi po hodině jízdy vjíždíme do kempu Bílá hora u Boleveckých rybníků na kraji Plzně.
Parkujeme v musherském ležení. Stojí tu Bielikovic karavan, Stejskalíci a Šarkyho luxusní domeček. Se všemi se vítám, zvláště bouřlivě s Romčou. Jirka Stejskal nás zve na ranní kafíčko. Přijíždí příbuzenstvo od Zeťourků a Bieliků. Podpora nejbližších je důležitá. Pak už se všichni věnují předstartovní přípravě: Venca běží na záchod, Šarky se šel proběhnout, Jirka se začal oblékat do hokejistického dresu a Honzík Bielik napájí Lentilku.
Václavíček se nasoukal do elastického trika s číslem. Měl to jen tak tak. No to bych chtěla vidět v tom případě Jirku, co s tím číslem vyvede, když se do něj sotva nasouká Venca. S Romčou se vybavujeme foťáky a nezbytnou zelenou flaštičkou Becherovky. Vyrážíme na trať. Starty jsou od půl
desáté. První jede na koloběžce Šarky s Černým. Pustili ho prvního, protože jako správný sadomasochista se ještě zúčastní kategorie canicross s Bílým. Šarky jede tak rychle, že ho ani nestačím vyfotit. Pak už mastí cyklisté. Janička Zetková s Billym a hned za ní Václavíček s Gaudím. V lese leží ještě mlha, a a tak je špatné světlo a fotky jsou rozmazané-škoda. S Romčou fotíme a občerstvujeme se. Běžíme zkratkou, jež nás zavede asi 800 m před cíl. Dostáváme se na úsek, kde je krátký, ale prudký kopec dolů s pěkným rigolem uprostřed cesty. Stihli jsme ještě i Šarkyho na koloběžce. Pak už fičí kolem nás cyklisté, z nichž snad nikdo nepoužívá brzdy. A ještě psa pobízí, aby se rozběhl. Sebevrazi. Já bych tady mačkala brzdy až bych měla fialový prsty. To už se řítí Václavíček a za ním Janička. Gaudí běží Vencovi vedle kola a mermomocí chce počkat na paničku. Zato Billy táhne Janičku z kopce jako správný tažný pes. Ale oba Zeťourci kritický úsek zvládají s přehledem.
Uf. Vydáváme se směrem proti startu. Projíždějí scootristi s jedním psem. Taky kamikaze. Ale to pravé teprve příjde. Běžci. Dupou jako sloni. Pěnu u pusy. Zaťaté zuby. Ježíši, to je maso. Profuní pár běžců. Romča s tatínkem zalejzá hluboko do lesa, aby je Lentilka nezblejskla. To by byl konec. A už běží Honzík. Makají na plný plyn. On i Lentilka. Je to úžasný výkon. Honzík proběhne a já hulákám na Romanu, že může vylézt z chroští. Chudák máma-ani nevidí svýho syna závodit. Ale co by pro něj neobětovala. Běží zelená postavička-Šarky s Bílým. Zvolili ležérní tempo hodné veterána. Mává nám na pozdrav a mizí za zatáčkou.
To už slyšíme běžkyně holky. Kalí to kolem nás jako formule. Pomalu zkratkama se opět přibližujeme k onomu krátkému sjezdu. Čekáme na scootr 2. V této kategorii závodí oba Stejskalíci. Nejprve jede Ondra a za chvíli bez bázně drandí pan ředitel Jirka. Táák, to je všechno a jdeme k cíli. Uvelebujeme se u kiosku, popíjíme alko i nealko a baštíme buřta. Kecáme a čekáme na dětskou kategorii. Start se dvakrát posouvá, ale nám to neva. Pozorujeme hrající si děti-nějak se nám tady množí před očima. S úderem dvanácté přestávám požívat a věnuju se pouze kofole. A konečně je tu dětský závod. Poběží oba Zeťourci s dětma a Romča s malou Andrejkou.
My dospěláci bezdětní se usazujeme podél 500 metrů dlouhé trasy ve tvaru trojúhelníku a bavíme se. Je to komický pohled na prťata a jejich rodiče. Běží Janička s Ejminkou a malou holčičkou. Jde jim to bezvadně. Za nima vyráží Venca s Orinkou a chlapečkem. Přebíhám na závěrečný úsek tratě. Ze zatáčky se vyřítí Orinka vší silou táhnoucí Václavíčka. Ten za ruku a 20 cm ve vzduchu vláčí zmítajícího a už nemohoucího chlapečka. A zároveň brzdí Orinku. Asi se chce za každou cenu oddělat a namoct si kolena. Povzbuzujeme je, že už to mají jen kousíček. Venca se s bolestným šklebem usmívá. A na konec Romča s Andrejkou a Yettíkem. Drží se statečně, ale asi v půlce trati si Anďa kecne na zem a hraje si s klacíčkem. Je to lepší než nějaké běhání. Romča nejdřív používá techniku slibování hor a dolů. Ale nepomáhá. Nepomáhá ani násilné vlečení. No nedá se nic dělat. Popadne Andrejku do náruče a posadí ji Yettíkovi na záda. Pomalu se blíží k nám fotografům. Chudák Romča je strhaná jak trhací kalendář. Ale je statečná a vleče svoje dítě křečovitě k cíli. Andrejka řve, Yettík táhne jako cvok a Romča vše řídí, brzdí a koriguje. A ještě se u toho usmívá. Má můj obdiv.
Za chvíli je vyhlášení dětí. Dvě kategorie-do a od 5-ti let. Všechny děti něco dostanou, nejlepší pak medaili na krk. Janička je se svým svěřencem třetí. Andrejka je nejmladší a poslední. Dřepí v listí a hraje si s čokoládovou medailí. Baví ostatní. Konec vyhlašování a jdeme k autům. Cestou okukujeme průběžné výsledky dospěláků. I ti pomalejší zvládají trať dlouhou 4600 m za cca 15 minut. To je úžasná rychlost. O umístění musherů v poli individuálů se ani nebudu zmiňovat-každý si to domyslí. Ale o výsledky nejde. Je to super prodloužený víkend, sranda, relaxace a kamarádi. Jen Honzík se trochu vymyká a drží krok s ostatními běžci. Šarky věší na šňůru u karavanu velké prádlo. Jinak všichni relaxují v křesílkách. Přesouváme se hromadně do hospody na jídlo. Řízky, brambůrky, palačinky,…
Pak následuje procházka se psy a dětmi na pláž k rybníkům. Šineme si to po cestě, Andrejka řve kvůli rostoucím zubům, Romča tlačí Croozer, valí foťák a diriguje Tondu s Yettíkem a Lentilkou, Šarky žvejká dýmku, kolem nás lítá na volno Stejskalovic Batul, Orinka chce do vody, Ejminka chce za Orinkou. Dojdeme až na pláž a hurá do vody.
Všichni kluci se hrnou se psama do hloubky. Je to paráda. Psi skáčou ve vodě jako gazely, v hloubce pak už plavou. Venca ukázkově krauluje. My ženský se držíme u břehu a fotíme. Honzík plaví nejprve Lentilku, pak Yettíka a nakonec ségru. Romča na břehu šílí. Šarky splašil někde u stánku plechovku s pivem a uvelebil se na lavičce. Jirka fotí Ondru. Tonda drží psy a raději nemluví. Romča toho nahaleká dost i bez něj.
Když se všichni vyblbnou, tak se pomalu sušíme a zvedáme se k odchodu na základnu. Andrejčino bulení dosahuje vrcholu. Romča se rozhodla, že jí odveze domů a nechá jí tam i s Tondou. Rostoucí zuby jsou holt rostoucí zuby. V kempu si ještě na chvíli kecneme ke kiosku a povídáme si. Čekáme na Romču až se vrátí z domova zpět. Kolem šesté startujeme směr Petrohrad. Pápá všem. Zítra budu držet palce.
Byl to super den a nechce se mi domů. Ach jo. Agi stále nerodí-napíná páníky jako kšandy.
Loučím se se Zeťourkama a nabírám směr Podbořany. Roman mě pozval na kafíčko a je zvědavej na novinky. Dnes měl nějakou psí akci pro děti a tak nemohl do Plzně přijet. Jdeme na náměstí na večeři. V příjemném prostředí završujeme příjemný den. Už se stmívá. Za hodinku dojíždím do Hrobu a ještě venčím pejsky. Očuchávají mě a "čtou si" psí zprávy. Usínám asi 3 vteřiny po dopadnutí do postele. Těším se na další musherské setkání-tentokrát za týden na Berounce. Tak zatím ahoj.
Další fotečky jsou na :

Krušnohorský dogtreking 2009-6.díl-konec

1. května 2009 v 14:56 | hrobnice |  Dogtreking
Já jsem totiž zjistila, že mi na Božím Daru v infocentru prodali dvě stejné turistické známky, tak jsem Romču požádala, že když tam pojedou, zda by se nezastavily v krámku a známku mi nevyměnily. A tak to celé vlastně vzniklo.
Holky nejdříve zajely vyměnit známky. A paní se je ptala, proč se vracely. Tak jí Romča vyklopila story se ztraceným foťákem. Paní si vzala na Romču telefonní číslo-co kdyby. Pak jely milé dogtrekařky směrem na Rýžovnu a u konce Ježíškovi cesty hledaly milovaný foťáček. A nic. Nikde nebyl. Romča posmutněla a hlavou se jí honily černé myšlenky. Fialka vyrazila na zpáteční cestu. Když už se holky blížily serpentýnami k Jáchymovu, tak Romaně zazvonil mobil. Starosta Božího Daru. "Paní, nechybí vám náhodou jeden foťák?" "No jasně-chybí!". Čelem vzad a hurá zpátky. Šťastné shledání-Romča skáče radostí až do stropu a visí starostovi na krku. Starosta byl pracovně fotit nějaké snímky jako dokumentaci k projektu Ježíškovi cesty a foťák náhodou objevil. To jsou zkrátka na tom světě neuvěřitelné náhody. A pak už to znáte-Romany vysmátej ksichtík. Pakujeme se k další cestě. Čeká nás závěrečných 18,5km. Rozcházíme se pomalu širokou asfaltkou do kopečka. Jsme jak tým paraolympioniků.
Nejvíc sil má asi Tonda a žene jako motorová myš. Je srandovní se na něj koukat zezadu, kdy jeho neforemný batoh (dnes už bez psí konzervy pro Yettíka-tu zbaštil mamut včera k večeři) visí k jedné straně jak pytel brambor. Tondovi asi stahovací popruhy, bederák a podobně nic neříkají. Romče taky moc ne. Ale ta si nechá ode mě a Zdendy na rozdíl od svého muže poradit a tak jí popruhy stahujeme. Konečně jí batoh neblimbá až ke kolenům. Šineme se lesní cestičkou k pastvinám na rozcestník Pod Kozím vrchem. Romče plandá roztržená nohavice. Dostává záchvat zuřivosti a gatě trhá jak lvice Elsa. Má pod nimi ještě jedny slabší.
Yetty nechápavě kouká, co to panička vyvádí. A pak se mu to začíná líbit a tancuje kolem svojí vládkyně jako Amazonská tanečnice. Romča škube, rve a trhá až je dílo dokonáno. Vítězoslavně a vyčerpaně uvazuje modrý zbytek šusťáků Yettimu kolem krku. Nakonec vezme kalhoty za gumičku a tahá je za sebou po zemi jako kačenku na špagátku. Se Zdendou se bavíme. Připadáme si jak mateřská školka. Ale je veselo. Přemýšlíme čím to ještě vylepšíme. Meleme už z posledního a chtělo by to nějaké povzbuzení. Co takhle nějakého lomcováka. Je rozhodnuto. Pořídíme v Horním Žďáru Becherovku. Jak jsme rozhodli, tak jsme vykonali. Romča i s Yettíkem lezou mezi trpaslíky a somrují na "rákosnících" zelenou flaštičku. Yetty ani nedutá, aby nějakého sádrového pidimužíka neshodil. To bysme si vydělali. Romča s hurónským válečným pokřikem "letí" od vietnamců a v ruce drží vymodlenou Becherovku.
Vlečeme se Horním Ždárem podél silnice pomalu k Ostrovu. Kolem rybníků. Ten největší se jmenuje Velký Borek. Těsně před ním dosahuje naše opojení vrcholu. Romča povzbuzuje Yettíka slavnými slovy "Go, Yetty,Go!" a "Když to dolezeš, tak z tebe bude šampión práce!". SMSkujeme se Zeťourkama-taky už pletou nohama a vyprošťovací lahvičku právě vytahují z baťůžku. S Romčou se řehtáme až nám tečou slzy.
Kessynka naše nadšení nesdílí. Zdenda jí táhne za sebou stejně jako Romča ty svoje gatě na špagátku. U rybníků stavíme na svačinku. Romana vytahuje z baťohu sýr-"žervé" a chramst -dává ho pejskům, uheráček a zase chramst pro pejsky, piškotky samozřejmě opět pro pejsky. Tahá zkrátka z batohu asi 2 kila jídla. Všechno mizí v našich a psích útrobách. Nač to tahat do cíle. Chudák Tonda zmizel s Lentilkou někam do Ostrova do hospody. Ve své krosně táhne celý pecen chleba. Ale nám to nevadí, baštíme salámy, sýry a další dobroty klidně bez chleba.
Kolemjdoucí lidičky na procházce se baví naším cirkusem. Yettík by kvůli žrádlu odtáhl i celý strom, ke kterému je přivázaný. Přivazování jen k batohu už skončilo! Příhoda s kočkou v Jáchymově stačila. Napapaní zvedáme kotvy a táhneme dále k Ostrovu. Ten prokličkujeme mezi paneláky a míříme k nádraží a ven. U přejezdu na nás z dálky haleká Tonda s Lentilkou. Tak jsme zase všichni. Potíže s Kesy začínají být úmorné. Jde jen co tlapka tlapku mine. Už se jí postroj svlíká přes hlavu jak jí Zdenda táhne za sebou. Funíme do kopce k poslední kontrole u Loveckého zámečku. Začíná zase pršet. Sakra-to nemohlo už vydržet. Máme to 5,5 km do kempu. Romča se Zdendou vymysleli na Kesy fintu. Zdenda si vezme Yettíka a Romča Kesy a půjde s ní za Zdenkem. Kesy pak potáhne (to je silné slovo-tedy spíš aspoň poťape) za páníčkem. Světe div se-ono to funguje. Drápeme se ke K5. Sláva-jsme tady. Cvakáme opět v dešti kleštičky a honem dál. Romča potřebuje čůrat a neřeší to. Dřepne si doprostřed dlouhé přehledné cesty. Doufám, že se chlapi nebudou otáčet. Jdeme asi dvě minuty a široká cesta uhýbá doprava. A tu se Zdenda ohlídne. V dálce sedí na bobku malá tečka-Romča. Zrovna si začíná oblíkat několikery vrstvy mokrého oblečení. Romča na nás v pohodě mává-je to živelná holka. Poklusem nás dožene.
Teď si s Romanou vyměňuju roli a zadřepávám já na záchod. To je děs to mokrý oblečení a ještě bunda a pláštěnka. Honem, honem. Popobíhám, abych dohnala ostatní. Romča mě fotí jak běžím v plné polní. Podvědomě zrychlujeme. Cítíme "domov". Yettík se snaží z kopce Zdenka strhat-to aby náhodou nedošel bez puchýřů. Už vidíme Radošovický kostelík.
Potkáváme bloudící midařky se čtyřspřežím kokrů. Dřevěný most v Radošově. Kousek po silnici a už vidíme Báru Zelenkovou a Lucku. Pořizují naše cílové foto. Tak jsme to dokázali! 96km. Teď je naše prvotní potřeba se vykoupat a převléci konečně po dvou dnech do suchého. Rychle zaopatřuju Baltíka, aby se pořádně nažral,napil a mohl jít zaslouženě hajat. Je to i přes svoje přibývající roky dříč a tahoun. A je spokojený ve společnosti ostatních pejsků. Je to zkrátka ideální dogtrekový pes. Baltíku díky za společnost!
Jdu se vymydlit do Anděrovic apartmánu-to je dokonalý separé a luxus. Zdenda je zlatej, že mě tam pustil. Jinak Zdenda je super parťák na takovéto dlouhé výlety. Milý a pozorný společník, na nic si nestěžuje, dobře se orientuje a moc spolu nebloudíme. Takže Zdendovi taky velký dík. No a Romča-kapitola sama pro sebe. Stále veselá, usměvavá, s každým se o všechno podělí, nic jí není za těžko, dobře se s ní kecá a i s na nervy lezoucím Yettíkem má svatou trpělivost. A taky s Tondou. Ten je duchem nepřítomný po celou cestu. Ale šlape jako budík, pohoda nepohoda-člověk by ani nevěřil, že je schopen to ujít v tak mizerném oblečení a obutí a s tak obrovským neforemným batohem…a on to zvládne bez jediného puchýře a zdaleka se pak neplouží s namoženými svaly jako mi ostatní. Jak on to dělá? Možná je to převtělený mimozemšťan. Celý večer proklábosíme v hospůdce. Přijeli se na nás podívat i "Krušnohorci" Petr Gurega, Rajčák a Robert.
Postupně dolejzají midaři Zeťourci-někde před cílem "zahodili" Šarkyho. Ten dochází pár minut po nich. Hodně večer se doplazili i poslední longaři-Petra Davidová s přítelem. Jsme v eufórii, endorfíny se uvolňují z celého těla do prostoru. Jsme blázni, že tohle děláme. Ale na druhou stranu to potřebujeme-intenzivní extrémní zážitky. O tom je ten zatracenej život. Přemáhám spánek. Pak jakoby utne a popadám druhý dech a vydržela bych do rána. Už se znám. Od Šarkyho jsem dostala parádní nožík z Finska-na příští dogtrek ho už vezmu s sebou. Když přemůžu večerní krizi, tak pak mám výdrž až do druhého dne. Jen ten tanec by mi dnes asi nešel. A ještě vám něco řeknu o Romanovi Habáskovi. Ten musel kvůli kulhajícímu Caribáškovi pár kilometrů před cílem vzdát. Ale kdyby došel, tak by to stihnul pod 24 hodin. Je to pašák. Myslím, že na příštím dogtreku to dá. V neděli ráno je tradiční velká společná snídaně, vyhlášení a klábosení před odjezdem. Teď, když je po všem, tak vylezlo sluníčko. No to je zákon schválnosti. Tak už to bývá. Ahoj na dalším dogtreku.

Zbytek foteček najdete na: