Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Červen 2009

Memorial Air Show 2009

30. června 2009 v 20:10 | hrobnice |  Kamarádi,rodiče a dění kolem nich
V neděli 28.června jsem spolu s rodiči, bráchou a synovcem Honzíkem vyrazila na náš tradiční rodinný výlet na letiště do Roudnice nad Labem. Zde se konal již 10.ročník letecké show historických i moderních letadel, vrtulníků, parašutistů a historické vojenské techniky.
První ročník odstartoval v roce 1991. Letecký den se koná vždy každý lichý rok. Já, brácha a rodiče jsme navštívili všechny ročníky. Je to takový náš rodinný svátek. Poslední dva roky přibyl i bráchův malý Honzík, který se o letadýlka živě zajímá. Nejvíc ho vzrušovali gripeny a jejich "forsáž".
Kolem poledne jsme se rozplácli na louku u ranveje. Mamča založila náš Base camp s jídlem, bundama, pláštěnkama, pitím, sladkostma a hračkama. Chlapi a já jsme šli obhlídnout letadla a vrtulníky na stojánce. Pozorovali jsme i start a následnou akrobacii mého oblíbeného středního bombardéru Mitchel B-25 zvaného "Míša". Malý Honzík prohlásil, že tohle letadlo se jmenuje jako jeho táta (můj brácha se jmenuje Milan a říkáme mu Míša). Letos byl Mitchel oděn do kamufláže na poušť v barvě "písek a špenát". Krása a nádhera. Okukovali jsme i bojové vrtulníky Mi-24 a Mi-17, válečné stíhače Spitfire a Yak, akrobatická a malá civilní letadýlka. V tom si to z letištní plochy přihasil malý stíhač Vampire, provedl elegantní obrat o 180 stupňů a sežehl trávu za rozžhaveným motorem. To byl zážitek. Jen tak tak jsme stačili uskočit stranou.
Taťka trpělivě vysvětloval Honzíkovi proč je tohle tak a tohle zase takle. Když jsme všechno omrkli, tak jsme se vrátili do Base campu k mamce.










Taťka se vydal na lov bašty pro mamku a také přinesl Honzíkovi malé letadlo na hraní. To byla radost. Pak už jsme se s taťkou vydali hledat stánek s pamětními medailemi. Po řadě peripetií jsme ho nalezli a pořídili medaile na památku.
Zhlédli jsme i tábor československé brigády, kde bylo všechno historické. Dokonce vojáci baštili guláš z dobových ešusů, spali ve starých plátěných stanech a používali autentické pomůcky a předměty. Celé ležení také procházeli a se zájmem sledovali členové akrobatické formace Flying Bull v čele s vedoucí dámou paní Radkou Machovou.
A ve 14 hodin zahájili vlastní program gripeny. Průlet a následná akrobacie brali lidem dech. Zvláště, když tryskáče zapli "forsáž". Až naskakovala husí kůže. Pak se střídala jedna ukázka za druhou: válečný tanec a předvádění se vrtulníků Mi-24, společné vystoupení malého a velkého bratra Highlandera a Anduli, krásné ozvučené bezmotorové létání ultralightu, paraglydisti s motorem i bez, prohánění se Spitfiru a Yaka, průlet vojenského nákladního letadla Antonov, nádherné a dech beroucí vystoupení čtyřčlenné akrobatické formace Flying Bull, parašutisté, společné létání tří Andul, malý vrtulníček Robinson 22 a mnoho dalšího. I počasí vydrželo bez kapky. Na závěr jsme pozorovali z bezprostřední blízkosti odlet dvou vrtulníků. Trávu a drny hlíny jsme měli až za trikama. Byl to super den. Ani se nám nechtělo domů. A to jsme ještě vykonali dobrý skutek, kdy jsme pomocí startovacích kabelů nastartovali totálně vyšťavený favorit. Chudák pán nám děkoval až se u toho k zemi klaněl. Ještěže jako správný prdlouš s sebou vozím zimní výbavu i v červnu, takže mezi lopatou na sníh, řetězi, rozmražovačem zámků a dalšími zimními proprietami jsem vyhrabala i ony startovací kabely.
Takže za dva roky na Memoriál Air Show v Roudnici naschle. Více fotek najdete na :

Podbořanský dogtrek 2009-konec

28. června 2009 v 23:59 | hrobnice |  Dogtreking
Ráno se nám nechce vstávat. Už je dost světlo a lidičky se začínají trousit a okukují nás. Zdenda spí jako mrtvola. Tonda straší. Já mžourám do světla. Je 05.55 h. Hm, první moje myšlenka je, kam půjdu uprostřed vesnice na záchod. Rychle balím, abych měla před klukama náskok a vydávám se hledat "místečko". Našla jsem ho u hřbitova za kontajnerama. Rychle zase šup zpátky k sámošce. Kluci to mají v tomhle jednodušší-zkrátka se jen otočí a je to. Péťa, jako místní Žihelská, promine, ale když člověk musí, tak musí. Dobalujeme a vyrážíme. Trvá chvíli než se rozhejbáme. Procházíme celou Žihlí, kolem kostelíka, přes sídliště a domov důchodců, kolem JZD a pajdáme po silnici . Asi po 2km uhýbáme konečně do lesa. Krásnou širokou cestou směřujeme k Ostrovci. Zdenda volá s Luckou. Mamky už jsou taky na cestě a polykají první kilometry s croozrama. Procházíme dědinkou Ostrovec a stoupáme ke Krtským skalám. Jaké milé překvapení nás čeká u rybníka.
Konají se zde rybářské závody. Ale hlavně-mají tu stánek s občerstvením. Dáváme čajíček a kluci pivíčko. Pozorujeme dění u vody. Nějaký rybář zrovna něco ulovil. Táhne rybu ke břehu, podběrák a šup už se ryba mrská v síťce. Budíme pozornost. Největší Yettík. Nechá se i hladit. Spolu s námi tu snídají i Petr Dvořák s Hanzzem a jeho ostříhanou šeltijkou s údajnými 5-ti kily nadváhy. Nechce se nám, ale musíme jít dál. Balíme saky paky a jdeme lesem ke Krtům. Sotva vejdeme do vesničky, tak odněkud vystřelí kočka. To je něco pro mamuta-musí kočku ulovit. Yettík smíkne Tondou jako papírem. Ale naštěstí to Tonda ubrzdí o plot a kočka je celá. Páník nadává jako špaček. Růža zase pronásleduje místního vořecha. Ten se neohroženě až neomaleně producíruje uprostřed naší smečky. Růža nás všechny zamotá. Dokonale. Sakruju a nadávám jako Tonda. Směřujeme k místnímu krámku. Uvazujeme hafíky u zábradlí. Yettíka pro jistotu k zabetonované lavičce.
Se Zdendou se vydáváme prozkoumat sortiment nevelkého obchůdku. Dáváme dva Mrožíky, 4 špekáčky pro chlupatce a Lučinu pro mě. Pečivo už není. Ale paní prodavačka nám nabízí včerejší rohlíky-když prej se neurazíme. Ba naopak, s díky přijímáme. A vysomrujeme ještě vodu pro pejsky. Paní prodavačka je příjemná a jde se ven podívat na psy. Tonda s Yettíkem se uvelebili naproti na lavičce. Já se Zdendou snídáme- již podruhé- u obchůdku. Každej čtvernožec vyfasuje jeden špekáček a jeden rohlík. Spokojeně konzumují svojí baštu a my taky. Mrožíka nakonec jako sladkou tečku. Je čas vyrazit k Petrohradu. Voláme midařům, kde se nacházejí. Mají to hoďku k blázinci. My taky. Tak to se akorát sejdeme. Pochodujeme a těšíme se už na pořádné hamů papů. Jdeme mezi poli, kolem rybníka a konečně přicházíme na silnici vedoucí k Petrohradu. Už slyšíme hudbu a hluk. Jsme u léčebny. Všude auta, v zahradě atrakce, stánky, ruch, muzika. "Slavnost bláznů". Dozvídáme se, že Bára a Zeťourci zabloudili a mají zpoždění. Václavíček je teda ostuda-místní domorodec a kufruje. "Matky" jdou jako poslední. Holt kojení a přebalování nějakou tu minutku zaberou. S pejskama nesmíme do prostoru blázince, a tak pokračujeme směrem k nádraží.
Domluvili jsme se, že počkáme v pizzerce na rohu křižovatky. Už jsem celkem vyflusaná a melu z posledního. Procházíme mezi ohradníky s plemennými kravičkami a hlavně býky. No je to vidět-všude samý telátka. Taťkové bejci se zřejmě činili. Ťapeme Petrohradem a u křižovatky potkáváme Romanovu Spyder dodávku. Jede midařům naproti. Odpadl totiž Edward od Péťi. Roman ho domů už odveze. Opírám se vrávoravě o hůlky. Asi vypadám dost mizerně, neboť Roman zaloví za sedačkou a podává mi jeden Red bull. Na posilněnou. Zlatíčko. Vidíš Báro, tohohle chlapa se drž-je všímavej a hodnej. Dobelháme se pár desítek metrů do pizzerky a svalíme se na lavici kolem stromu.
Honem dolů odporně težké baťohy, pejskům vodu a sobě studené pití. Jsme jak zpomalený film, a tak není divu, že za chvíli přijíždí Roman s Edwardem. V tom volá Janička: "Právě se ti narodila Emilka". Roman byl zkontrolovat v Zetkohradě Zeťourkovic hafíky a maminu Ejmy a zjistil, že má už 3 štěňátka. Václavíček šel zrovna kolem a tak si zaskočil domů vše zkontrolovat. Mám z té zprávy radost. Tonda a Zdenda si objednávají pizzu. Ukecám Zdendu, že si od něj vezmu jeden kousek pizzy na ochutnání. Celou by můj žaludeček chcípáček nesnesl. Zdenda poručil s tuňákem. Za chvíli je hotovo. Paní vrchní nám ten velekoláč donesla ven ke stolečkům. Ochutnávám jeden trojúhelníček. Zdenda po pár soustech prohlásí: "Jéé, tam je nějaká ryba". Říkám mu, že vždyť jo, vždyť si objednal s tuňákem. "A jo vlastně". Hmm, už jsme fakt unavený a mozečky máme uvařený. Chce se mi hrozně spát. Využiju toho, že kluci mají ještě pivo a natáhnu se na dubovou bytelnou lavici k sousednímu stolu. Za pár vteřin jsem tuhá. Darebák Zdenda mě u toho fotí. A ještě k tomu na vlastní foťák. Chrním asi pár desítek minut. Přicházejí midaři.Bára s Eskymákem, Honzík s Oldou Zeťourkem, Káťa s Gulitem, Janička s Orinkou, Václavíček s Billíčkem, Petra s Wulfíkem a s odstupem a značně znavená LuckaW s Kittuk. Lůco, usměj se, vždyť je tady s kámošema a pejskama dobře. Zdenda a LuckaW zkoumají exkluzivní puchejře. Hlavně na patě. Lucka jich má milión. Chudák. Holt první dogtrek je první dogtrek. Já zaklepu-nemám ani jeden. Ale stejně jsou všichni veselí a spokojení. My tři longaři se dekujeme. Přeci jen jsme opotřebovanější a tudíž pomalejší a potřebujeme tím pádem náskok. Mašírujeme po silnici. Jde nám to zvesela, jakoby jsme cítili finiš. Náhle mi zatrne. Úplně jsem zapomněla zaplatit v pizzerce tu kofolu. Týýý vado.
Hulákám na Zdendu jdoucího přede mnou. "Jani, hoď se do klidu, je to zaplacený!". Ježíši děkuju. Já sem teda skleróza stará mašerská. No, asi tu hlavu mám už jen na toho kulicha. Před Kryrama u cihelny uhýbáme do chmelnice. Podél nejšpinavějšího potůčku ve střední Evropě, ke kostelíku, skrz náměstíčko a mezi domečkama šupky do polí. Voní řepka. Dobíhají nás prdlouši midaři elasťáci-Bára, Káťa a Honzík. No, možná nejsou prdlouši, ale mlaďouši. Povídáme si s nima. Sluníčko žhne jako na Sahaře. Projdeme "cestou padlých krtků" a vcházíme na silnici. Závěrečný kilometr. Cítím šílený smrad. Co to je? Ty bláho, kafilérka. No to je síla. U hřbitůvku, co by kamenem dohodil od cedule "Podbořany", na nás čeká Spyder dodávka. Roman. Pomalu jede krok sun krok vedle nás a povzbuzuje naše těla k poslední křeči. Psi táhnou jako o život. Jo, psí čumáky neoblafneme. Neomylně cítí domov, pelíšek, smečku, hamůpapů a svojí mističku a postýlku. Téměř proletíme kolem paneláků a sláva. Je tu pořadatelský baráček.
Uvazujeme hafíky u plotu, shazujeme plnou polní a jdeme nahlásit svůj příchod. Mamča-jak řekla Romča:moje mladší ségra-nás vítá. Je 15.41h. Celkem jsme se tedy plahočili 33 hodin rovných. Vítáme se se smečkou, to je radosti. Mazliky mazliky, napít a jdeme hajat. Teda pejsci. Panička se hodí do gala a jde sledovat spolu s ostatními příchod a příjezd maminkoteamu. Mezitím dorazili Zeťourci a LuckaW s Péťou Davidů. Janička, Václavíček a Lucka odpadli a chrní jak si lehli. Vyrážíme spolu s Romčinejma rodičema vyhlížet croozry. Romči taťka jde za roh, aby viděl holky od hřbitova. Mamka je s náma a komunikuje s taťkou mobilem. Je to jako u vojáků. Jen místo vysílaček fungují telefony. "Už jedou!" Honem foťáky. A trojice se blíží. Co blíží. Přímo letí kosmickou rychlostí. Ty holky jsou cvoci. Ony běží a řehtaj se. Úplná eufórie. Nádhera. Děti se smějou, mamky se smějou.
Všichni mají radost a jsou spokojení. Ony to dokázaly. Gratuluju. Vítězoslavně doprovázíme mamči skrz paneláčky až do cíle. To je slávy. Jsou dost dobrý. Necháme je chvíli vydechnout a chystáme se do města na pouť. Jak jinak-zase s dětma. Vždyť všichni patříme k sobě, jsme jedna velká rodina. Ještě zaskočíme s Václavíčkem a Janičkou do Petrohradu juknout na psí mimča.
Krásný. Ejminka nám je moc nechce ukázat a schovává je pod sebe. Vracíme se zpět do Podbořan. A co bylo dál? Vyrazili jsme na slavnosti. Nejprve jsme přemýšleli kam dát malého Snickerse-do karavanu, do auta, s Lentilkou nebo samotného? Nakonec skončil v boudičce v MZ krbařské dodávce s Orinkou. A pak už nestálo naší výpravě nic na překážku. Dorazili jsme na náměstíčko, všude lidičky, na pódiu Petr Spálený, stánky, atrakce. Nějaký ten alkohol-hruškovice (mamka měla 3 frťany, já jen jeden a kousek- a pak po kom sem!?), čínské nudle nejprve spadlé na zem a pak zachráněné díky Romče, bláznivá jízda na autíčkách, ještě šílenější jízda na mixéru (Lucka W byla tak hotová, že nebyla schopná ani z té atrakce slézt schůdky) a bezchybná střelba na špejle a plyšáky. Zkrátka jsme se bavili až do noci. Pak jsme unaveně ještě chvíli debatovali u Becherovky a pak už odpadli i ti nejotrlejší a šli jsme spát. Samo, že Růža a Esterka hupsly se mnou do auta. Za 5 vteřin jsem byla tuhá.
Nedělní ráno bylo ve znamení shonu a vyhlašování. Roman měl pro nás připraveno hodně cen:vodítka, obojky, granulky, bundy a trička, diplomy a pro nejlepší i medaile. Každý si mohl vybrat co chtěl. A každý mohl jít i dvakrát. Romane, Báro a další: moc děkujeme za bezva setkání a úžasný závod. Nechtělo se nám domů, balili jsme pomalu a domlouvali další setkání. Pápá zase příště. Ještě jsem zajela spolu s mamkou za štěňátkama k Zeťourkům. Tak 3 holky a 3 kluci. Takže chystám výpravu za štěndama odteď asi za týden. To už by mohli koukat. A mamče se to naše mašersko-dogtrekařské hemžení líbilo a další ročník jede se mnou znovu.

Zbytek foteček na :

Podbořanský dogtrek 2009-3.díl

26. června 2009 v 22:54 | hrobnice |  Dogtreking
Přivazujeme hafíky všemožně-ke sloupu, hromosvodu,stojanu na kola. Sami shazujeme tunové baťohy a usedáme venku na lavice kolem stolu. Jdeme juknout dovnitř k výčepu, co jakože nabízejí. K jídlu jen utopence, nic jiného není. K pití čaj,pivo a kofolu. Tomáš a Tonda si hladově objednávají utopence, Zdenda jen suše polkne a můj žaludek vehementně říká:"Utopence nééé". Dávám kofolu a čaj. Od našeho stolu jsme nechtíc vystrnadili nějakého místního cyklistu. Ve chvíli, kdy šel platit do lokálu, mě nenapadlo nic lepšího než nasypat Růže a Baltíkovi pár granulí na zem. Jakmile to zachrastilo, tak se Yettík zaktivoval a během vteřiny přivlekl stojan na kola asi 5 metrů ke stolu. Bohužel i s kolem. Ty vado! Hospodská právě přinášela naše pití :"Honem, ten chlap od kola je cvok háklivej". Vyskočili jsme jako péra. Rychle odpřáhnout Yettíka, vrátit stojan na místo a vrazit do něj oprášené kolo.
Ještěže je tma a není vidět ty oprejskance. Za pár vteřin se vrací majitel kola. "Naschle, dobrou". Odjíždí, nic nepoznal. Uf! Metrákový šutr nám všem spadl ze srdce. Uculujeme se na lavici a jsme rádi, že to vše dobře dopadlo. Yettík byl pevně přivázán ke sloupku plotu. Dostal hamů papů a usnul. Ostatní pejskové taky spí. Růža si zase snažila vyhrabat pelech a má celej čumec od hlíny. Povídáme si. Dorazili ještě Petr Dvořák a jeho kámoš Hannz. Z hospody se ještě vykulil Honza Hirsch. Prý uplatil padesátikorunou hospodskou a může tam nahoře v prvním patře přespat. Přemlouvá nás také k přespání. Ale my jsme rozhodnutí dojít ještě do Žihle. Jukáme na mapu kudy jít, kluci dávají ještě jedno pivo. Balíme. Se Zdendou zajdeme do lokálu, že si dáme Becherovku. Ta divná vrchní nám stroze sdělí:"To nevedeme". Tak rum "Ten už došel". Tak co teda máte? "Vodku, zelenou a jabko."
Volíme tedy to nejmenší zlo-vodku. Aspoň se nám líp pošlape. Navštívím ještě úděsné záchodky. To by si hygienici smlsli. Na fleku by ty hajzlíky museli zavřít. Těm už by pomohl jen odjištěný granát. No neva. Vyrážíme po modré. Čeká nás cesta lesem kolem Odlezelských jezer. Čelovkama honíme po stromech značky, střídáme to se svícením si pod nohy abychom se nepřerazili. Volám si s Romčou, která právě v základním táboře koštuje Bechera s Ivetkou. Holky plánujou zítřejší croozrovskou výpravu. Becherovku bych si taky dala. Ale tu jedinou, kterou jsem nesla, tak jsme již kolektivně ztrestali. Líčím holkám i příhodu "Yetty a kolo" a Romča hrůzou ani nedejchá. Klade mi na srdce: "Hlavně aby byl Yettík -šampion práce-v pořádku". "A ať mu dá Tonda najíst-pořádně!". Neboj Romčo, Yettík je dobrej, Tonda taky. Klopítám u toho lesem, Růža táhne jako praštěná, hůlky se mi pletou, kluci mi mizí za zatáčkou, jednou, rukou telefonuju,…Prásk!
Ležím na břiše a foťák mám zabodlej do břicha. Lesem lítaj sprostý slova. Chudák Zdenda kouká jak se válím a nadávám. Ležím jak Brouk Pytlík a chce se mi brečet. Sakra. Tak když už sem na zemi a rozhozená, tak si svlíknu baťoh a všechny serepetičky z krku, hafíky upnu ke stromu a jdu na záchod. Honem oblíknout a navlíknout a pochodujeme dál. Je černočerná tma a vůbec nevidíme jezero pod námi. Vcházíme mezi chatičky. Jsme v Přehořově. 59,5.km. Zde by u železničního přejezdu měla být kontrola č.2. Oblejzáme přejezd ze všech stran a nic. Kluci ještě jdou prozkoumat druhý přejezd vzdálený asi 200 m od toho našeho. Ale žádné razítko ani fáborek tu není. Fotím tedy ceduli s názvem obce, aby bylo vidět, že jsme tudy prošli. Na fotce se zobrazí čas 0.16 h. Máme to už jen 2,5 km do Žihle. Jdeme chvíli cestou polem a už vidíme Žihelská světla a kostelík. Mastíme jako velbloudi cítící oázu. Vcházíme do městečka. Procházíme kolem domku Péťi Davidů. Kousek odtud je hospoda "U hrocha". A světe div se-mají ještě otevřeno. Pro nás, pro dogtrekaře. Paní vrchní je moc milá.
Zaparkujeme pejsky u hracích automatů. Budíme pozornost již značně alkoholem posilněných štamgastů. Nám to nevadí, jsme rádi, že jsme stihli hospůdku ještě otevřenou. Kluci si dávají hrachovou polévku a pivko, já jen čaj, suchej chleba a kofolu. Dávám Růže a Baltíkovi pár granulí a vodu. Všichni pejsci jsou rádi, že leží a po chvíli pozorování nášeho dění usínají. Na koberečku. To je luxus. Chrápe dokonce i Yettík. Konečně ho něco zmohlo. Ani nesomruje. Povídáme si s obyvateli lokálu. Pak ještě rundu Becherovky na dobrou noc. To může i můj "plovoucí" žaludek. Kolem druhé hodiny zvedáme svoje pozadí, pejsky, baťohy a jdeme. Moc děkujeme hospůdce za vřelé přivítání. Tomáš nás opouští. Půjdou s Majky celou noc. Tak zlom vaz! My ostatní směřujeme k Žihelské sámošce. Osvědčené bivakovací místečko z předešlého dogtreku. Sice mimo trasu, ale jen kousíček. Ta zacházka nám za to stojí. U sámošky se nic za ty dva roky nezměnilo.
Rychle vybalujeme hajání, přezouvám suché ponožky a během 5-ti minut ležíme. Pejsci chrupkaj než stačíme vykrámovat spacák. Ze Zdendou ležíme na jedné straně od vchodu. Tonda s Yettíkem okupují stranu druhou. Raději trochu dál od Yettíka. Nerada bych, aby spražil dotěrnou a hranísi chtivou Růžu. Zdenda popřeje dobrou noc a za 5 vteřin už chrní. Slyším jen tiché chrápání. Únava je obrovská, ale došli jsme kam jsme chtěli. Je to dobrý pocit. Tak dobrou noc. Hodiny odbíjejí 02.30h.

Podbořanský dogtrek 2009-2.díl

24. června 2009 v 22:45 | hrobnice |  Dogtreking
Přejdeme frekventovanou Karlovarskou silnici a šupneme do lesa. S rostoucí vzdáleností od pumpy odpadky řídnou až už jsme zase v panenské přírodě. Obcházíme obrovskou louži, do které se hned všichni psi hrnou. Pak prudký stoupáček a jsme u Vlčí hory. Zde měníme na modrou. Ta nás vede přes silnici na Plzeň a pod Tobiášovým vrchem. Jdeme úzkou lesní cestičkou pěkně za sebou jako husy. Krásný borovicový les, strže, louky, v dálce vesnička Bedlno.
Procházíme kolem kamenolomu v Oráčovském údolí. Vesnička Kosobody. Potkáváme Honzu Hirsche, který sedíc na trávníku, klábosí s pivečkem v ruce s místním domorodcem. Koupeme hafíky v rybníku. Tomášova Majky odtempuje i pár koleček kolem břehu. Pokračujeme kolem polovypuštěného Plaviště. Pokračujeme opět lesem až ke Sv.Hubertu na 28,5.km.Je to starý lovecký zámeček zarostlý uprostřed křovin. Svalíme se do trávy,svačíme, oblepujeme prstíky, občerstvujeme pejsky. Spolu s námi odpočívá i "dredařka" s kříženou šeltií Trixi. Ta si hraje s Růžou, leze jí po zádech, vyzívá ji k honičce.
Dávám pejskům pár granulí a sobě jablko. Pomalu se zvedáme, dredařka zůstává-má otlačená chodidla a jde na boso v sandálech. No nevím, nevím, takhle asi daleko nedojde. Pajdáme dál. Kessynka zhltne můj ohryzek.
Volá Roman, že na nás za Smrkem počká. Za 10 minut jsme tam, procházíme ještě Novou Vsí až do Kůzové. Zdenda volá:"Hele Spyderman a Meruňka"-přeloženo jako: Vidím Romanovo Spyder dodávku a mojí mamku, které každý stejně říká paní Holá. Zpoza zatáčky se vynoří i Bára Zelenková se zavázanou rukou. Má tam stehy a pěknej otok. Chladí si to namraženým špenátem. Chudák.
Ale je statečná. Chvíli povídáme, mamka mazlí Růžu a Baltíka, Yettík se předvádí ve své nenažranosti, kdy Romanovu drahou paštiku slupne jako lentilku. Tonda se jen hihňá. Tak mládeži, vyrážíme dál. Cestou necestou, lesem nelesem, směr Strachovice. Cesta vesele ubíhá, žádný asfalt, jen měkká pěšinka. V každé malé vesničce hledáme dychtivě hospodu. Všude mají zavřeno. V Hrádecku se bezvládně sesouváme na lavičky u dětského hřiště. Hospoda až od 18 hodin. Jsou čtyři. Tak aspoň ujíme něco ze zásob. Peskům opět pár granulek, sobě sušenku a Zdendův toustík. Tomáš přebaluje nožičky do suchých ponožek. On jich má snad desatero. Za chvíli jsme už zase na cestě. Mží a vyndaváme bundy. Brzy dorazíme do Strachovic k zastávce. U železnice měníme na červenou. Začíná poprchávat. Ale jen lehce. Míjíme selskou usedlost Hubenov, přecházíme silnici Žatec-Plzeň a jdeme polem k letnímu dětskému táboru. Zdenda nás fotí na můj foťák, abych prý také měla památku. V zamlženém oparu vidíme klášter Mariánský Týnec. Náš další cíl. Procházíme kolem LDT Kralovice, chatky zatím zejí prázdnotou. Jen pár houbařů s úlovky.
Trochu kufrujeme u silnice, která nás dovede až ke klášteru. Ten je úžasně fotogenický, červenobílý. Uf, 44,5.km. Čekají nás nyní 2 km po silnici. Růža blbne-asi už toho má plný brejle. Já taky. Sejdeme z asfaltu a po kilometru rozhodujeme, že dáme pauzu. Jsme u rozcestníku Lužiny na 47,5.km. Šup dolů baťohy, opasky, mapovník,foťák,pejsky přivázat ke stromu. Růža i Baltík si slupnou pár granulek, já jednu Milu. Yettík zase slintá na Tondovu Horalku, Kesy čučí po Zdendově sušence. Jsou to ale čumáci nenažraný mlsný. My už taky zaháníme hlad kdečím, ale taková teplá polívčička by vážně bodla. No to si ještě ale počkáme.
Relaxujeme opřeni o strom, hafíci na chvíli usínají. Růža si předtím dokonce vyhrabala záhrab v listí. Oči se nám klíží, ale Zdenda velí "Zvedejte se". Půjdeme teď po dvoukilometrové zkratce po žluté. U jednoho rybníčka potkáváme myslivce. Naštěstí tento zelený mužík je milý a přívětivý. Baví se s námi a nakonec se zeptá ukazujíc přitom na Yettíka : "To je kříženec?". Mamutovi se hrůzou zježí chlupy na hřbetě. Ale Tonda s ledovým klidem odpoví :"Ne, malamut". Ostrá pravá a panelka plná jahod u cesty. Malé rudé lesní jahůdky. Hlady je baštíme po hrstech. Tonda bafne na Růžu "Kuk". Asi taky z hladu. Konečně rozcestí U Šebíkova-K1, 49,5.km. Cvakáme kleštičkama naše kartičky.
Tak a teď bacha. Budeme kličkovat po modré v lese. Jdeme v zástupu cik cak mezi stromy. Konec pohody a nastupuje asfaltka. Nekonečně dlouhé šoupání nožičkama po tvrdém. Depka na nás doléhá. Jedinou útěchou je nádherná rudá obloha-červánky. V dálce vidím Mladotice a další vesničky "mého mládí", kdy jsme s bráchou a tátou jezdili na dětský tábor na řeku Střelu.
Kravičky se pasou v ohradníku. Yettík má taky slabou chvilku. Vleče se jako píchlý kolo. Tonda mu slibuje hory doly, knedlíky, buřtíky, masíčko, konzervičku, hárající fenku, drbání za ušima, válení na gauči,…ale Yettík nevnímá. Plete nohama a zastavuje se. Povzbuzujeme mamuta kolektivně. Do Potvorova to máme pár stovek metrů a hlavně je tu první dnešní hospoda.
Konečně se podařilo a Yettíka dotlačujeme silou vůle a vočima k hospodě. Potvorov, cca 55.km a první kulturní zařízení dnešního dne(a taky poslední). Je asi 22h.

Podbořanský dogtrek 2009-1.díl

23. června 2009 v 22:46 | hrobnice |  Dogtreking
Podbořany se moc povedli. Sjelo se nás tam mašerských lidičků habakuk. Roman pro nás připravil VIP místečko těsně u základny, tj. budovy chovatelů drobného zvířectva. Jelikož se tentokrát i osvědčení "hlídači" mých pejsků chystali v sobotu na krátkou trať, tak jsem si přivezla na tuto funkci mojí mamku. A nejen jako psí chůvu. Čekalo ji spolu s Romanovo maminkou i velení kuchyňce, občerstvení-zkrátka vrchní "vrchní". Když jsme ve čtvrtek s celým cirkusem kolem půl deváté večer dorazili, tak nás nejprve čekalo několik desítek metrů dlouhé couvání s vlekem. Naštěstí se toho dobrovolně ujal Míra od Omara. Šlo mu to dobře, spojka čoudila, oj úpěla. Nakonec, když už to vypadalo, že pod kapotou hoří, tak jsme vypojili vlek a ručně ho dotlačili na svoje místečko. Rychle vybalit hafíky včetně dědka Kazana, dobalit baťoh a hurá mezi lid mašersko-dogtrekařský.
Sešli jsme se tady celá naše banda:Bielici, RomanH s Bárou, Zeťourci, Anděrovic. A to ještě nedorazili na krátkou trať se připravující LuckaW a Péťa Davidů. Kecali jsme, decentně chlastali(celý týden předtím zápasím se zvracením), papali a plánovali. Od desíti hodin začal pod Romanovým vedením meeting. Vylíčil nám celou, 93,5km dlouhou trať, vyznačil 2 kontroly a naschle zítra v 6 h na startu. Pokračovali jsme v zábavě do pozdních hodin ranních. Ještě jsem domluvila s Václavíčkem Zeťourkem, že mi přiveze dvě dávky Vetamixu, neboť jsem stará eskymácká sklerotička a že jako pojede domů. Zeširoka couval a couval, až visel milimetrem kola na rantlu mostku. Škarpa byla zarostlá a nebyla v té tmě vidět. "Halt!". Nehejbej se. Honem světlo a už se zkoumá co a jak. Chlapi zkouší dodávku nadzvednout a popošoupnout. Ale je těžká jako mamut a nehnou s ní ani o píď. Podkládají práh trámem, ale ani páčení nepomáhá. Tak jedině už Václavíčkovo řidičské umění. Po kousíčkách zkouší trochu natočit kolo, aby se "chytlo" větší plochou. Tááák, pomaličku…a teď zkus couvnout. Hlavně ne dopředu. Hrk…a je to. Sláva. Janička si oddechla asi nejvíc. No, to se musí řádně zapít. Kolem jedné uložím mamku do provizorní "spálny" a pak už i sebe. Zítra vstáváme brzo. Ještě Růžu a Esterku do autíčka a jsme komplet.
V 5 h ráno nás Romča budí. Ježíši, to je hrůza. To je jak když jsme nespali. Nakrmit pejsky, přezout kecky, lehce nasnídat a je to. Tonda už stepuje s opaskem u Yettíkovo boudičky. Zdenda v klidu oblepuje prstíky. Romča vše zajišťuje, zaštituje, máš tohle a tamto, tuto si neber, kde máš čelovku, hamů pro Yettíka,vaří mi do petflašky žaludeční čaj,...Mamka se ujala občerstvovací místnosti, vaří kafe,čaje, párky,…Vše funguje jako na drátkách a v 6.41h vyrážíme na trať. Roman zaspal, Bára je pokousaná, lidi startují, psi štěkají,…správný blázinec. Procházíme uličkou na kraji Podbořan a vyplivne nás to do polí. Samá řepka, mrtví krtci(asi utopení z prudkého deště) a na obzoru Kryrská rozhledna. Uděláme si malou zacházku na kopec k rozhledně. Mají zavřeno. Slejzáme zpět na zelenou. Dochází nás Tomáš s rezavou haskounkou Majky. Pokračujeme ve čtyřech dál. Panelkou lesem, pak už jen lesem. Je dusno, že by jeden omdlel, těžce se mi dýchá.
Kšíry na baťohu mi nějak nesedí, furt se kroutím jako thajská tanečnice. Nebo, že by mě tlačili stále více vylejzající klíční kosti?(po týdnu zvracení šlo nějaké to kilíčko určo dolů). Balto s Růžou ukázkově táhnou. Slyšíme auta. Blíží se Karlovarská silnice a to značí, že se blížíme k Jesenické křižovatce. 16,5.km. V lese je to samý papírek, odpadky, konzervy,…lidi jsou čuňasové. Propleteme se tím harampádím až na benzínku. Dáváme desetiminutovku. Pejskům vodu, lidičkám studené pití. Jednu musli tyčinku z baťohu do pusy a druhou do kapsy. Je tu i Honza Hirsch s Ritou, Montíci a Bodláci. Za chvíli vyrážíme na další štreku.

Šediváčkova 111 Šumava-konec

18. června 2009 v 0:25 | hrobnice |  Dogtreking
Vyrážíme od pizzerky. Projdeme branou a opouštíme historické centrum. Po 50 m se sesuneme na lavičky pod hradbami. Prýští tu malá fontánka. Je to technická přestávka na olepení puchejřů. Lepit si smradlavé nohy nám v pizzerce bylo blbý. Už takhle nás tam asi měli plný brejle. Nejvíc ošetřuje Zdenda(preventivně) a Bára s Péťou (již nepreventivně). Péťa má maličké molitanové futrálky na prstíčky. Koukám na ně jako blázen. To je vychytávka. Potkáváme Radku "Palizovou" s Béďou a růžovou Elinu se Zelím (jméno psa, nikoliv vozíček se zeleninou). Holky také shánějí nějakou véču, a tak jim radíme naší oblíbenou vstřícnou pizzerku.
Fotím ty chudáky oblepující, když tu náhle přichází malamutí kolos Rampušák alias Rampo s německým kolegou musherem Holgerem. To je něco pro Yettíka. Vztyčí se a ježí. Dělá se větším. Ale "Rampouch" je obr. Zbystřil Yettíka a jako že si to s ním rozdá. Jen co mu to páník dovolí. Ten naštěstí hlídá mamuta jako oko v hlavě. Asi ví, co má za lubem. Rampušák si aspoň schladí žáhu na Růže neviné nezletilé. Ale Holger mu skočí po hlavě, zaklekne a nadává. Nemusím ani rozumět německy, abych poznala co mu řve do ucha. Rampo zkrotne jako beránek. Zkrátka Holger ví, jak na něj. Motáme se na náměstí u slunečních hodin a hledáme červenou. Sakra, kde je!? Ha, tady. Proplétáme se mezi paneláčkama, zahrádkama, domečkama. Pomalu ale jistě nás značka protáhne městem a stoupáme -zatím mírně- do kopce k rozhledně.
Vojta funí s bělobama za mnou. Kluk jeden unavenej chytl druhej dech, rozpohyboval svůj psychicky se hroutící zadek a maže do kopečka jako mašinka. Dream a Dubery krásně táhnou. Růža s Baltíkem taky. Zatím není vidět, že by byli hafíci nějak zvlášť unaveni. Slabé články týmu jsme my, lidičkové.
Mírné 12 % stoupání se mění ve 40%. Zapojuji systematicky hůlky. Klap, klap. Bílý dvojtakt Blato-Růža dřou a hrozně mi pomáhají. Zlatíčka, nahoře vám dám hamů papů! Chudák Zdenda jde zase za svý. Dáma Kesy si přece nebude dělat násilí s taháním. A kór do takového krpálu. Předfuňujeme nějakého "plonkového" dogtrekaře bez psa (na batohu má psí misku, takže patří k nám). Jeho pes už je nahoře, šel s manželkou. I Bářin Baltík ukázkově táhne. Krásný západ slunce. Rychle nahoru, abychom stihli něco nafotit z rozhledny. Ono se řekne rychle, ale ono to fakt nejde. Doufám, že nahoře bude něco k pití, protože mám jazyk vyplazený až na zem. Konečně! Sláva! Vrchol. Jak praví Bára : "Zdolali jsme Mount Libín!" Píše to i do 150. SMSky RomanoviH a aktualizuje zároveň jeho zeměpisnou polohu. Volary-tj. 18 km před námi. No, to už mají se Zdeničkou "za pár". Ale zpátky k nám. My jsme na 49,5.km a je 20 hodin. 1096 m.n.m.U rozhledny se nachází, co by kamenem dohodil, verandička. A prodávají tu pití. Dávám minerálku, čajíček a kupuji turistickou známku. Pejsky rozesíváme porůznu ke stromečkům u verandy. Yeetík má VIP tlustý smrček daleko od baťohů. Dáváme hafíkům pár granulek, rohlíky a jiné pamlsky a čerstvou vodičku. Zaslouží si to za ten "výtah" sem. Hromadně se šplháme na rozhlednu. Asi 200 dřevěných schodů. Ťap ťap. A jsme nahoře. To je nádhera. Vidět je široko daleko. Rudé nebe a mráčky. Dole je žlutý a červený puntík psích mističek a u nich dvě bílé tečky-Balto a Růža. Yettík hledá Romču.
Kvílí, řve a vije. Malamuta nezapře. Pár snímečků a scházíme opět dolů. Fouká. Vytahuju z batohu bundu. Yettík dostává svůj půlkilový knedlík. Sobě dopřávám jednu musli tyčinku a můžeme vyrazit dále. Ještě počkat, ještě čelovku. Táák a teď hotovo. Scházíme úzkou cestou dolů. Procházíme vesničku Albrechtovice. Volám LucceA, co dělají pejsci u vleku. Prý OK. Tak se uklidňuju. Stejně jsem celý den jak na trní, co se v základním táboře děje. Ale zase Lucka a Honzík to se psy umí, tak čeho se bát. Rozsvěcíme čelovky. Procházíme úzkou pěšinkou kolem potůčku. Připomíná mi to močál. Jdu chvíli první. Čelovka trochu bliká, že docházejí baterky a přepíná se na úsporný režim. Ale i tak vidím dobře. Potkáváme jednoho trekaře bez psa. Ten mu utekl za srnkou. Chudák nešťastný teď chodí po lese sem a tam a volá "Šaryno!!!". No fuj, úplně mi běhá mráz po zádech při představě, že by se mi takhle ztratili moji hafíci. Růženko a Baltíku moji zlatí! Cesta lesem pokračuje. Pěšinka se mění v širokou cestu lesem. Trio Bára, Zdenda, Péťa jdou za mnou a prozpěvují si . Zahánějí stres a únavu. Říkanka "Polámal se mraveneček" mě dostává. Ten náš dogtrekařskomašerský národ je fakt banda prdloušů. Pousměju se.
Vždyť je to vlastně dobře. Ten život se nemůže brát tak vážně. Jinak by ho člověk probrečel. Takhle se mysl uprostřed přírody, kamarádů a milovaných pejsků odprostí od starostí a človíčkovi je hned líp. Zažívá to, co jen tak někdo "normální" nechápe a nepozná. Je mi dobře. Moc dobře. U Křišťanovického rybníka napájíme pejsky. Rozhodujeme se, že co nejdřív zabivakujeme. V lese. Vítek Kolátor zabral verandu jedné chatičky. Naše banda pokračuje ještě chvíli dál. Je pár desítek minut před půlnocí. Procházíme suchým lesem. Tady budeme hajat. Jsme asi na 60.km.Vpravo od cesty si hledáme svůj pelíšek Romča, Tonda, Vojta a já. Vlevo Péťa se Zdeňkem.
Bára s Tomášem a jeho kámošem pokračují nonstop dál. Ona už by se ráno nerozešla. Tak teda hodně štěstí a pozdravuj v táboře. Je zima jako v márnici. Dávám Růže a Baltíkovi napapat. Vybaluju lehoučký stoletý letní spacáček. No, to jsem teda podcenila. Kouří se od pusy. Bude hodně k nula stupňům. Bundu dávám do spacáčku k nohám. Zalejzám. Boty šup pod batoh-co kdyby pršelo. Ani nemám sílu něco pojíst. Nechám to na ráno. Bielici štrachají. Yettíku sem, Yettíku tam, nemáš hládeček?, tady máš rohlíček, toustíček, kilovou konzervičku. Lentilko, nechceš přikrejt?, není ti zima? Tondo, dělej, nevrť se, dej mi ten spacák, jaktože ještě neležíš? Vojta ani nemuká. Je zmakanej jako borůvka. Běloby si naskládá kolem sebe a spokojeně usíná. Postupně zhasnou všechny čelovky a je hrobové ticho. Růža mi zahřejvá kebuli, Baltík se zaklubíčkoval u nohou. Začíná očistec. Je mi ukrutná zima. Nejde zahmouřit ani oko. Ani na vteřinu. Navíc se mi ještě rozbil zip. Takže ze spacáku je jen deka na přikrytí. Balím se do něj jako do ruličky. No nejsem já blázen: ležím v lese na tenoučké alumatce, jen v mikině, zabalená do šusťákového slaboučkého spacáčku, drkotám zubama a třu si nohu o nohu, abych aspoň vykřesala maloučko teplíčka. To vše dobrovolně a ráda. Nejde se zahřát. No kdybychom nebyli domluveni na společný budíček ve 4 hodiny, tak se seberu a pokračuju dál. Zimomřivě protrpím ty 4 hodiny po půlnoci a modlím se za ráno. No konečně. Romča úderem čtvrté zavelí : "Vstávat, budíček". Úleva.
Vylejzám jako rampouch. S Romčou zjišťujeme, že jsme ani jedna nespaly. Kdybychom to tušily, tak se seberem a v noci pokračujeme spolu dál. Příště se líp domluvíme. S klepaticí a drkotáním zabalujeme věci. To je fakt zima jak v lednu. Tohle není červen. Za 5 minut mám sbaleno. Hafíci v pozoru. Aspoň že oni se vyspali. Stejně byl ten odpočinek určen hlavně pro ně. Vojta nejde probudit, tvrdě spí. Romča ho mateřským hlasem jemně budí : "Vstávej ty lenochu, kopněte do něj!". Jak milé probuzeníčko. Ale Vojta je vyhajanej do růžova. Zdenda a Péťa na druhé straně cesty ještě chrní. Z vyhřátých spacáčků se jim nechce. Jak by řekla Romča : "Vy hajzlové jedni vyspaný teplý". Má perfektní osobitý humor. Stepujeme s Romčou s baťohama na cestě. Čekáme na Vojtu. Tonda se nepočítá, to je marťan. A ještě k tomu krásně vyhajanej. Ta zima je fakt strašná. Romča vytahuje naši poslední záchranu-Becherovčičku. Naši věrnou zelenou kamarádku. Vojta už ťape jen na brufíky a Bechera. A to se tomu nejdřív bránil zuby nehty. Ležící Zdenda s Péťou hlásí, že nás ve Volarech doženou. Že si ještě dají "dvacet". My zmrzlíci se vydáváme na další pouť. Lezeme cestou necestou k řece Blanici. Srázy jsou tak krkolomné, že Vojta má co dělat, aby ho holky nestrhly. Někdy je nucen je pustit na volno, jinak by si s nima zlámal ruce a nohy. Moje Růža s Baltíkem jdou za mnou pomaličku, a tak šťastně zdoláváme všechny nástrahy šerého lesa. Procházíme kolem zříceniny hradu Hus. Je 4.45 h. Začíná svítat. Přecházíme mostek přes řeku. Pak začínáme stoupat. Romča se svlíká. Je jí vedro-z Yettíka. Chtěl by zase papat. Myslím, že jeho apetit vydá za 3 hasky. U Cudrovic vylejzáme na asfaltku. Ta je lemovaná ohradama. A v nich kravičky. To je něco pro Yettíka. Chce jednu ulovit k snídni. S Romčou mává jak mávátko na prvního máje. I Růža zblbla jinak klidného Baltíka a chce mermomocí za rohatcema. Musím jí důrazně umravňovat. Pokračujeme po silnici. Trochu krápe. Uhýbáme do lesa. Za chvíli už vidíme okraj Volar.
Je 6.40 h, když docházíme k Volarskému kostelu. Jsme na 68.km. Nikde ani dušička. Kdo by taky v sobotu ráno strašil venku. Procházíme celýma Volarama až na benzínku za městem. To bude místo naší snídaně. Uvazujeme pejsky ke stromečkům a zabíráme lavičky na malém parkovišťátku. Lezeme do pumpy a z automatu dolujeme horkou čokoládu. Pak ještě lovím v baťohu mojí oblíbenou sušenku Milu. Blaho je dokonáno.
Vojta sundavá botky a z hrůzou zjišťuje stav svých nožiček. Samej puchejř. To kdyby viděla maminka, tak už ho s náma nezodpovědnýma ženskýma nikam nepustí. Hovíme si. Zbývá nám nějakých 15 km do cíle. Chtělo by to ještě lahvinku. Jak praveno, tak vykonáno. Jdeme s Romčou lovit po ránu malou Becherovku do místní Jednoty. Zatímco směřujeme do krámu, tak dorazí Zdenda s Péťou. Jsme komplet. Jen Tonda chybí. Romča s klidem vysvětluje :" Tonda se šel projít". Asi toho nemá dost. Zkrátka marťan. V malém Coopu omča jako správná mamina, větřící cíl na sto honů, bere 10 čerstvých rohlíků pro Honzíka do základního tábora. Cestou zpět k benzínce nás dokonce zastaví auto a vykoukne Robin od Kučerů. Bydlí tady a poznal nás i ze zadu. Pozdravíme se a šupky k benzínce. Je nejvyšší čas vyrazit dál. Zapakováno, posbírat pejsky a jde se. Přes silnici a po žluté. Úzká pěšinka, chvíli po silnici a zase na pěšinu. Po 2 km docházíme opět k frekventované silnici. Je zde nějaký památník padlého amerického vojáka a kleštičky. K2, cca 72.km. Osvěžujeme se, konečně si i Péťa lokla Becherovčičky. Inu i nouze naučila Dalibora housti, aneb velká únava i Péťu chlastati. Čeká nás několik dlouhých kilometrů po krajnici silnice. Jdeme jak husy za sebou. Spíš svižně mašírujeme. Je to teda věc. Míjíme odbočku k památnému Soumarskému mostu. Stále po silnici. Jedna dlouhatananánská rovinka, zatáčka a další dlouhatananánská rovinka. Ťapeme jak zteklí, aby už jsme to měli z krku. Proti nám burácí kamióny. Kolikrát se nám vyhýbají jen tak tak. Za půl hodiny bez úhony vcházíme do Lenory.
Míříme k první hospůdce. Chce to malý odpočinek. Silnice byla náročná, hlavně psychicky. Naskládáme se na lavičky jedné zahrádky, pejsky uvážeme k plůtku. Mají ještě zavřeno, ale vydindali jsme polívku a pití. Kupuju další turistickou známku. Pozorujeme sraz starých autířek-veteránů.
Yetty byl uvázán k lavičce. Sápajíc se na polívku lavičku povalil. Korunoval to poté, co málem zblajzl holčičce od protějšího stolu pečené kuře. Jen včasný a rychlý zákrok Romany a tatínka pochoutku zachránil. Máme to necelých 7 km do cíle. Balíme svých šest švestek, pejsky a vyrážíme na závěrečný úsek. Kolem zahrádek, nádraží a silničkou k Zátoni. Romča volá Zeťourkům jak se máme a co děláme. Zjišťuje, co dělají psí miminka. Voláme rovněž na základnu, že se už blížíme. Fífa prý se znova odšroubovala a naštěstí zalezla jen k Esterce do boudičky. Uf. To jsou nervy. Tak rychle domů. Cestou Yettík zmerčil kozla a býčka. Pásli se u silnice. Romča bojuje s Yettíkovou touhou tyto tvory sežrat. Naštěstí panička vítězí a vláčí mamuta pryč odtud. Procházíme vesničkou. Míjíme ukazatel "Penzion Ida". Přichází mi na mysl, že Lucka a Honzík si včera dělali výlet "Po stopách Idy", kdy se chystali na Idinu pilu, Idinu stezku a právě tento Idin penzion. Tak jsem zvědavá, jak se jim to podařilo. Nám cesta rychle ubýhá, Tonda mastí v čele. My se trousíme za ním. Vojta už jde silou vůle a povel "Pomalu, sakra pomalu" je slyšet každých 10 vteřin.Vcházíme do Horní Vltavice. Hurá, cíl na dosah. Posledních pár set metrů. Čeká nás slavobrána a paparazzi. Lucka, Honzík, Roman s Barčou a Zdenička na nás číhají v cíli. Sláva nazdar výletu, výletu, nezmokli jsme už jsme tu, už jsme tady.
Vítáme se s kamarádama. Fabošek si nás zapisuje jako dorazivší. Růža a Baltík se očuchávají se smečkou. Oddychla jsem si, že jsou všichni v pořádku. Schazujeme batohy, postaráme se o pejsky a šup na gulášovou polívku, kterou pro nás Honzík uvařil. Šikula. Sesedáme se do kroužku před karavan. Baštíme polívku, Honzíkovi výborné marmeládové piškoty a Lucčin šmoulí perník. Jsou to zlatíčka , ti dva "hlídači". Postarali se o pejsky a teď i o nás. Nejšťastnější, že to došel, je asi Vojta. Chodí jak stoletej dědek. Krok sun krok. Třeba vylejzání z karavanu je hotová operace. Nejdřív se otočit zadkem směrem ven, zachytit se rukama zábradlí, vyšpulit zadek, opatrně sešoupnout ze schůdku jednu nohu, pak druhou. Normální člověk to má zvládnuto za 2 vteřiny, Vojtovi to trvá 5 minut. My, holky v rozpuku, se mu řehtáme. Holky jdou na pumpu pro nanuky. Mezitím se spustil lijavec. Vojtovi ulít stan. Při jeho raketové rychlosti chůze by ho našel až na Boubíně. Proto se na něj vrhám a s Romčou a ostatníma ho ukotvujeme. Rychle běžím uklidit pejsky do vleku. Romča mi obětavě pomáhá. Kazana honem převádím pod stříšku pořadatelské chatky. Pak už se věnujeme zmrzlinám a nanukům. Do karavanu si beru Růžu. Leží na posteli vedle Honzíka. Z jeho druhé strany se válí Lentilka. Honzík je jako v harému.
Docházejí holky dogtrekařky Radka Palizová s Elinou, Vítek Kolátor a večer i paní ředitelka Móňa s Mírou. Mezitím si dáváme šlofíka a na 2 hodiny vytuhneme v autech. Ta probdělá noc dělá svoje. Večer se hromadně přemisťujeme do "pumpového" baru. Klobáska, pivečko a kofola. Klábosíme, místní osazenstvo a Móňa se snaží i tančit. Ale hudba je jaksi netaneční. No nic, odcházíme do hajan. Růža i Esterka si zalejzaj ke mně do subaráčku. Nejdřív jsou každá na jiném konci auta, ale postupně se obě přesouvají k mé hlavě. Svorně pak prospí celou noc stočené do klubíčka těsně vedle sebe.
Dotýkají se přitom. Asi poznaly, že nemá cenu o mou přízeň zbytečně bojovat, stejně je podělím rovným dílem. Takže uzavřely mír. Holky moje zlatý milovaný. Doufám, že stejně svorně, budou šéfovat spřežení. Ráno je zima a jen stěží vystkujeme nosy z vyhřátých spacáčků. Došla Bahulice s Vencou Němcem a Ota Koudelka. Poslední dorazivší. Balíme, pakujeme, snídáme, povídáme. V 10 h je vyhlášení. Krásné diplomy a pěkňoučké hrníčky. To se Móně povedlo. Hrníček si vezmu do práce. Vyhlášení skončeno. Rozjíždíme se. Louka osiřela. Jdeme ještě s Mončou a Petrou pro horkou čokoládu na benzínku. Chvíli povídáme u aut a pak také odjíždíme. Cestou vezu Péťu do Žihle. Chvíli se zastavuju u nich doma. Má příjemné rodiče a moc krásný domeček. Kazan jde na návštěvu, Rubynka jen kouká jak by ho vyhecovala ke hře. Ale to pro starouše není. Dobré houstičky a jedu dál. Oči se mi klíží. Piju Big Shock. Zajíždím ještě k Zeťourkům juknout na "pupíky" a na kávičku. Řádně osvěžena pak už potmě dorazím do Hrobu. Brzo se zase všichni sejdeme na dogtreku v Podbořanech u RomanaH.
Zbytek fotek najdete na :

Štěňátkovská vsuvka-dodatek

16. června 2009 v 12:50 | hrobnice |  Mushing
Ještě aby jste se pokochali fotečkama na profesionální úrovni a ne těma mýma dokumentárníma, tak dávám odkaz na článeček a fotečky Lucky Wegnerový-teda pokud tam už stejně nechodíte. http://huskyw.blog.cz/0906/stenata-alaskanu-od-zetku-maminka-agi

Štěňátkovská vsuvka

14. června 2009 v 23:36 | hrobnice |  Mushing
Na chvíli přeruším vyprávění ze Šumavy, abych vám ukázala jak povyrostla Zeťourkovic štěňátka. V sobotu 13.6.2009 jim bylo 6 týdnů.
Sešla se nás v Petrohradu celá mašerská banda :LuckaW, Bielici (kromě Tondy, který pařil na slezině), RomanH s Bárou Zelenků a já.
Václavíček vypustil malé piraňky na trávník a my jsme se rozplývali nad jejich dováděním. Asistovala nám Orinka, která štěňátkům pomáhala s futrováním, přetahováním a okusováním.
Nejvíc si Orinka hrála s uzlíkem, štěňátka si zase nejvíc hrála s jejím ocáskem.
Když jsme se dost vynadívali, tak jsme hodovali, kafíčkovali, baštili jahody, Romčin jahodovobanánový koláč a Václavíček griloval kuřátka. Anďa si hrála se vším, co jí přišlo pod ruku:mámin mobil, pískací opici, klíče,...Spadla do příkopu s kopřivama, buchla se o korbu auta, ale furt byla veselá. Yettík s Lentilkou odpočívali v autě a občas pouštěli hrůzu na kolemjdoucí horolezce.
Když jsme se rozjížděli, tak už se stmívalo. Bylo to zase jedno příjemné odpoledne.
Dalších pár foteček najdete na :

Šediváčkova 111 Šumava-3.díl

13. června 2009 v 0:49 | hrobnice |  Dogtreking
Čeká nás 10 km podél Blanice, k vodní nádrži Husinec až do městečka Husinec.
Cestička začíná úzkou pěšinkou podél řeky, po 2 km přes mostek na druhou stranu. Jde nás celá banda asi 10-ti lidiček. Podél břehu jsou rozesety dřevěné chatičky a sruby, totemy, ohniště. U jedné malé osady stoupáme do kopce a vyloupneme se nad přehradou. Krásný výhled na vodní hladinu. Péťa má pracovní telefonát a krásně "šprechtí" anglicky. Je radost jí poslouchat. To bych taky chtěla umět. Ale jsem na jazyky dřevo.Chvíli sedíme na louce nad nádrží a kocháme se. Za 10 minut pokračujeme. Slézáme k přehradě lesní cestičkou. Přecházíme přes hráz na druhou stranu. Nakláním se přes zábradlí a koukám z té výšky dolů. Je to uchvacující. Snad mi neupadne foťák. Růža s Baltíkem prostrkávají hlavy skrz šprusle zábradlí. Pejsani bacha ať tam nesletíte. Na druhé straně hráze pěšina pokračuje. Ale ouha. Místo cesty jen rozkopaný příkop. Skáčeme z jedné strany příkopu na druhý jako srnky. Pejskům se drolí hlína pod ťapkama. Na dně díry leží nějaké kabely. Po pár stech metrech už pokračuje normální cestička.
Blížíme se k Husinci. Romča volá, že sedí v hospodě Na knížecí, ale že právě přestali vařit a zavírají.
Máme hlad jako vlci, ale hamůpapů v nedohlednu. Dobelháme se před hospodu. Romča právě vylezla ven a hlásí, že druhá hospoda je kousek dál. Ještě skočíme štípnout kartičku na rozcestník, kde se nachází kleštičky. Jsme na K1-35.km. Asi vypadám dost bídně, neboť mi Romča cpe svoje tousty, abych neumřela hlady. Po jednom si berou i holky Bára a Péťa. Taky asi vypadaj hladově. Yettík slintá-chce taky. Romča mu hází dva rohlíky, aby ukojila jeho touhy. Je to fakt hovádko bóží. Velkej a věčně hladovej. Romana ho ale miluje. Hromadný přesun dogtrekařů o 300 m dále do druhé hospůdky. Průjezd a malé nádvoříčko. Naskládáme se i s našima pejskama pod cikánskou pavlač. Zde taky nevaří. Ach jo. Krmíme se Romčinejma toustama. Na záchodcích čepuju vodu do žluté a červené mističky a nechávám všem čtyřnožcům kolovat. Mezi námi dvojnožci koluje zelená kámoška Becherovka. Prokládám to kofolou. Někteří si dali i pivko. Růža učí Baltíka somrovat u druhejch dogtrekařů. Vyloudili okurku. Dávám oběma kousek toustu. Zahučí do nich jak do popelnice. Musíte, Růžo, vydržet a večer si naperete bříška. Teď jen malá svačinka.
Péťa zkoumá svoje puchejře, Vojta už je raději nezkoumá. Sotva chodí. Peřinky táhnou a on brzdí. Hlavní brzdící svaly dogtrekaře jsou svaly hýžďové. Vojta tudíž necítí pozadí. Jeho památná věta: "Moje prdel je psychicky na dně" vstoupila do síně slávy dogtrekařsko-mašerských dějin. Ale stále se směje. Stejně jako jeho samojedky.
Po 30 minutách se těžce zvedáme a pokračujeme do Prachatic. Čeká nás 7 km po červené. Ještě nanuka na cestu a zvesela dále. Píše mi Václavíček Zeťourek jak se máme. Nejraději by šlapal asi tady s náma. Přes pastviny, nad přehradou, lesní cestou až na silnici. Bielici a Vojta nám opět pláchli. Sakra, jak to dělaj.
Pochodujeme kolem opevněného sídla nějakého "chudáka"-chybí už jen pancíř a tanky. V dálce se rýsují Prachatice. Na protějším kopci je vyhlodaný kus skály-lom. Fotím malebný kostelíček se hřbitovem. I v smutných věcech je krása. V dálce se tyčí rozhledna Libín-taky nás ten kopec čeká. Okraj Prachatic tvoří sídliště a paneláky. Minuli jsme odbočku a přišli do města z jiné strany. Ale pídíme se po turistickém rozcestníku. Fotíme se u staré brány, jež tvoří vstup do historické části města. Volám Romče, kde jsou. Čeká na nás na lavičce u Prachatic. Tím, že jsme sešli ze značky, tak jsme se minuli. Dáváme si spicha u brány. Jsou tu nádherné středověké domy. Sedíme pod jedním z nich a přemýšlíme, kam se půjdeme i s pejskama najíst. Náhle vykoukne z okna "měšťanka" Miládka a dává se s námi do řeči. Má také ráda pejsky. Ptáme se, kam na oběd. Miládka nám radí, že její kamarád, který miluje psy, vlastní pár kroků odsud pizzerku. Máme tam jít a odvolat se na ní. Je to ve druhém patře domu nedaleko odsud. Dům jsme našli. Bára jde na průzkum. Za chvíli je zpátky, jako že jo, že tam můžeme. Zdenda šel čekat na Bieliky s Vojtou k bráně. Šplháme do 2.patra. Krásná dřevěná pizzerie.
Roztahujeme se po celé restauraci. Zabírám stůl v rohu. Přivazuju Růžu a Baltíka k topení, schazuju batoh, sundavám z krku mapu, mobil a foťák. Jsem ověšená jak vánoční stromek. Přichází opozdilci. Ke stolu ke mně sedá Vojta s peřinkama. A ještě Lentilka. Yettík je pro jistotu přikšírován na krátko ke sloupu uprostřed místnosti. Romča si přisedá k nám. Tonda má sólo u vedlejšího stolu. Péťa s Bárou a Zdendou se rozvalují u dalšího stolu. Je tu rovněž Vítek Kolátor s Rampíkem a Tomáš s kámošem. Takže požehnaný počet. S Vojtou si dáváme pizzu Hawai napůl, Vojta k tomu pivko, já kofolu. Romča s Tondou také volí pizzu napůl. Holky a Zdenda mají asi velehlad, a tak má každý celou. Co se nesní tady, tak zabalíme s sebou na horší časy. Jako sladkou tečku si dávám nakonec banánový mléčný koktejl. Mňam. Pejskům jsme dali napít a teď všichni svorně spí. Tedy až na Yettíka. Ten hlídá. Co kdyby náhodou někomu něco upadlo z talíře. Ach jo, ten se kvůli té své nenažranosti ani nevyspí. Romča je naopak ráda, že nechrní. Byl by moc čerstvý a utáhal by jí k smrti.
Povídáme si a vegetíme. Vojta se hrozí okamžiku odchodu. Už se asi nezvedne. Jeho zadek úpí. Je namoženej, že už mu to hlava nebere. Ploužíme se postupně na záchod. Když se všichni vystřídáme, tak je čas vyrazit. Romža běží napřed a bude nás zvěčňovat jak se belháme ze schodů. Banda paraolympioniků. Budíme pozornost kolemjdoucích. Je něco kolem 18.hodiny. Čeká nás výstup na rozhlednu Libín.

Šediváčkova 111 Šumava-2.díl

11. června 2009 v 23:46 | hrobnice |  Dogtreking
Čeká nás přírodní rezervace Hornovltavické pastviny. Krásné úzké lávky.
Mastíme po prknech, pejsci jdou mimo. Mají z toho bahínka černé podkolenky. Čuňasové. Krásné chaty a stavení v Kubově Huti. Tady asi nebydlí chudí lidé. Malebné nádražíčko. Nacházíme se asi v 900 m.n.m. Čeká nás táhlé stoupání na Boubín do 1.300 m.n.m. Bielici s Vojtou nám zdrhaj. Předbíhají nás běžci. Klušou i do kopce. No to ani náhodou-mě by nikdo do kopce běžet nedonutil. Mává nám i Honza Moravec (nejlepší Krušnohorský palačinkář) a jeho atletická postava mizí v dáli. Funíme po široké cestě. Zdenda jde za svý. Kessynku ani omylem nenapadne se namáhat taháním. Z páníka leje jako by stál pod vodopádem. Zato můj turbo dvojtakt Balto-Růža táhne jako tank. Bára staví a svlíká bundu. Trochu jsme se zahřáli. Jsme pod Boubínem. Z rozhledny se zrovna vrací RomanH a Zdenička. Řeknou pápá a upalujou dál. Dáváme chvilku oraz. Máme před sebou 13 km po žluté. Naším cílem je K1 Pod Studenou. Klesáme. Náhle prudká odbočka vlevo. Juknem jedním očkem na strmou cestičku dolů. Pomodlíme se. Jestli budou naši čtyřnožci táhnout, tak se přerazíme a skončíme jízdou po zadku.
Ale všichni zavelíme "Pomalu", "Za paty" a podobně. Hafíci jdou poslušně za námi. I Růženka se moc snaží aby mi udělala radost a jde s hlavou nalepenou na moje koleno. Holka jedna šikovná. Vidíš to Baltíku, měl by ses od ní učit.
Šílené klesání končí na silnici. Svlékáme přebytečné bundy a mikiny a pokračujeme. Stále po žluté. Před vesničkou Včelná pod Boubínem nás předchází Míra Kužela. Když mě vidí, tak mu oko zajásá a vytahuje flaštičku rumíku. Dáváme loka na dobrou náladu. Jdeme kolem pastvin. Uprostřed rozlehlé louky je osamocený stateček. Bára jen slintá-to je její sen. Zdendovi zvoní telefon. Pracovní hovor. Zvedá ho nešťastně v okamžiku, kdy s holkama řešíme výhody chození dogtreku v sukni (zrovínka padla zmínka o chození "na ostro"). Jéje-Zdenda se začal do mobilu kroutit a ubezpečoval kolegu, že je na dovolené a že to je OK. Chudák volající-co si musel myslet. No nic, hovor ukončen a jde se dále.
Cikánský potok. Hupsneme do něj. Teda ne my, ale psi. Bára volá hlídačům Lucce a Honzíkovy do "base campu". Fífě se prý vyšroubovala karabina a běhala mezi hafanama na volno. Ale neutekla. Holka moje zlatá. Spadl mi kámen ze srdce. I Báry pejsci jsou v pořádku. V klidu jdeme dále. Sluníčko šajní. Volám Romče, kde jsou. Mají snad vrtuli v zadku, protože si stále udržují náskok asi 5km. Romča je nezmar, Tonda marťan a chudák Vojta je jen začínající dogtrekař. Asi má co dělat, aby Bielikum stačil. Ale Vojta má vždy úsměv na tváři, i když je ouvej. Je statečnej. Rozcestí v Trpíně. Samá zemědělská usedlost. A konečně jsme na 20.km na rozcestníku Pod Studenou.
Shazujeme na chvíli baťohy, lovíme malou svačinku-sušenky, musli tyčinky, jabka. A jde se dál.
Měníme směr na zelenou. Po levé straně cesty je ohrada s krásnýma koněma. Fotíme si "fešáka"-nádherný tmavý hnědák s patkou. Wulfík by ho nejradši prohnal.
Drslavice. Vítek Kolátor s Rampíkem sedí u místního úřadu a odpočívají. Wulfík prohání místní pipky. Nad vesnicí se tyčí zvláštní majestátná archaická pevnost. Stojí za fotečku. Láďa Urbášek s babčou Esy a mladičkou Coryšou svačí pod pevností. Máváme mu na pozdrav. V Kratušíně čujeme hospodu. Ale mají ještě zavřeno. Máme smolíka. Další je až po 12km v Husinci. Zatneme zuby a jdeme dál. Konečně řeka Blanice a rozcestí Zábrdský mlýn. Napájíme pejsky a pak dáváme pauzičku. Trochu jídla a pití bodne. Čeká nás totiž 10 km na jeden zátah do Husince. Tam snad už bude nějaká občerstvovna a hamůpapů.
Potkáváme i haskouňáře Tomáše s rezavou haskounkou a jeho kámoše s ovčandou. Dávám Růže a Baltíkovi tyčinku a oni ji spokojeně chroupou v trávě. Růža si dává dvacet. Růžo vstávej!Dost lenošení a vyrážíme dál.

Šediváčkova 111 Šumava-1.díl

10. června 2009 v 22:38 | hrobnice |  Dogtreking
Dlouho očekávaný výlet na Šediváčkovu 111 aneb dogtrek Šumavskými hvozdy byl tady. Tradičně čtvrteční blázinec, přestože věci mám zabalené už týden dopředu. Ještě ke všemu nějaký zahrádkář pitomec kidnul hromadu nasekaného polotekutého asfaltu před vrata zahrady. To jako aby se jóó nemohlo s ničím vyjet ven. Naštěstí auto jsem měla od rána venku a pantáta mi pomohl přervat přes haldu vlek. Odnesla to jen moje hodobožová mikina s haskou, na které se nesmazatelně a nevypratelně obtiskl maz a vazelína ze žabky vleku. Hafany jsem vodila 15 minut po jednom přes branku, přičemž ostatní řvali jako tuři, že mám jako přidat do kroku, že chtějí jet taky. Když jsem tohle všechno překonala, tak hurá vstříc dobrodružství. Po dvou hodinách jízdy nabírám ve vesničce Žďár kamarádku Péťu Davidů ze Žihle-s Wulfíkem v přepravce, dvěma baťohama, hůlkama, igelitkama,…Esterka v autě už se ani ničemu nediví. Zná výbavu musherů a dogtrekařů dokonale a ví, že jí je zkrátka moc. Pokračujeme na Plzeň. Péťa mě provede Plzeňskými ulicemi bravůrně a za chvíli už si to valíme na Strakonice. Dále do Vimperka. Tady se dle instrukcí paní ředitelky závodu Móňi stavíme u ní doma pro její zapomenuté věci. Tříkolka před domem svědčí o musherském doupěti.
V úzké uličce se i s vlekem otáčím, nakládám věci a frčíme ještě pár kilometrů do Horní Vltavice. Hned na kraji obce je louka. A tam už se lesknout barevné puntíky autíček, lidiček a pejsků. Jsme na místě. Móňa nám drží VIP flek hned na kraji. Zajedu vlekem na určené místo, vybalujeme pejsky a připravujeme ještě batohy na zítra. No a pak už se bouřlivě vítáme s Bielikovic, Vojtou Němcem, RomanemH a Bárou Zelenků, ostatníma dogtrekařema, Faboškem a Mončou. To je shledání, to je veselo. Jako kdybychom se neviděli celou věčnost. Je večer. Dojíždí ještě Anděrovic rodinka včetně malé "Kyselky" Idušky. A jsme snad komplet. V 9 hodin meeting. Přísná Monča jako paní ředitelka vysvětluje nástrahy tratě. Je u toho velice vážná, neboť cítí tíhu zodpovědnosti za téměř 100 závodníků. A potom už začíná volná zábava u Romči v karavanu. Naše dívčí trio, Honzík, Vojta a Tonda. Bavíme se jedna přes druhou, vyprávíme zážitky a kluci raději ani nepípnou. Jen zírají, co si to my holky sdělujeme za důležité pitominky. Romča vybaluje naší zelenou kamarádku Becherovku a začíná dámská jízda. Mezi zážitky zaručeně vede Móňou převyprávěný díl Večerníčku "Ťap a Madla", kterak se zvířátka potkají v lese s myslivcem. Vypravěčův hlas přitom říká "To nebude hodný člověk, a asi nebude ani moc chytrý". Pak následuje ukázka ran a výstřelů z kulovnice, u čehož si Móňa pro názornost stoupne a naznačuje střelbu. Poté děj příběhu pokračuje. Zvířátka jako mužíka přepadnou se slovy "I ty moulo jeden!". A zase následuje praktická Mončina ukázka. Řehtáme se na celý karavan a bavíme půlku tábora. Až máme obavy o Idin spánek. Zkrátka se bavíme a veselíme dlouho do noci. Honzík z toho našeho řádění usíná. I my jdeme do hajan. Esterka a Růženka jdou spinkat ke mně.
Romča mě s Honzíkem budí v 6 hodin. Rozespale mžourám do objektivu jejího foťáku. No to bude perda na tý fotce.Musím rychle nakrmit hafíky, oblepit prsty na nohou, obléct trekařské kecky a jsme připraveni vyrazit. Jde nás celá naše mašerská grupa: Tonda a Romča Bielikovic s Lentilkou a Yettym, Vojta Němec s peřinkama Dubery a Dream, Bára Zelenková s Baltíkem, Petra Davidů s Wulfíkem, Zdenda s Kessynkou a já s duem Baltík-Růža. RomanH se Zdeničkou mastí na čas. Chtěli by trať dlouhou 83 km zdolat pod 20 hodin. Dostávají přezdívku "Elasťáci".

Zeťourkovic mimi 5 týdnů

8. června 2009 v 23:33 | hrobnice |  Mushing
Tak jsem cestou ze Šediváčkovi 111 ( o té bude samostatný článek-nebo dva) zajela juknout na rostoucí miminka u Zeťourků. Krásní buřtíci. A jak řádili...jeden chlapeček je furt k mání.
Zbytek foteček je zde:

Duha

7. června 2009 v 23:42 | hrobnice |  Les a život v něm
Jedna bouřka střídá druhou. Až se vytvoří tahle krásná duha. Tak si honem něco přejte...

Fífa "strážce brány"

5. června 2009 v 6:40 | hrobnice |  Dění kolem našich pejsků
Každé ráno při ranním venčení si moje alaskánka Fífa sedne k brance a hlídá. Říkám jí "strážce brány". Odhání kdekoho, dokonce i starého Kazana.
A co to vlastně střeží?
No přece baštu.

Růženka trénuje na Šumavu

2. června 2009 v 22:06 | hrobnice |  Dogtreking
Aby Růženka nezůstávala sama doma, tak jsem jí začla zaučovat v umění dogtrekařském.
V sobotu 30.května jsem jí poprvé zapřáhla do tandemu k Baltíkovi. Šli jsme na výlet do Teplic na návštěvu k rodičům. Cca 15 km tam a 15 km zpátky. Nejprve se Růža motala a táhla. Pak se díky stabilně jdoucímu Baltíkovi zklidnila a začal ten správný okamžik k učení povelu "pomalu". Pochopila ho velice rychle. Až mě to překvapilo jak je učenlivá. Hlavně na silnici pochodovala těsně u mé nohy a nehla se ani na píď. Došli jsme k rodičům. Malá svačinka, seznamka s malamutkama Simou a Albinkou a hurá zpátky.
V neděli 31.ráno jsme vyrazili na další výlet. Růža už zkušeně šlapala vedle Baltíka. Vyfuněli jsme pod Hrobskou sjezdovku. Na místě zvaném "Vrátka" jsme uhnuli na vrstevnicovou cestu vedoucí ke Slalomáku. Na sjezdovce jsme se chvíli kochali výhledem na chatu Vitišku na protějším kopci. Růža táhla jako bagr, Baltík taky. Časem ale zjistil, že nemusí už tolik makat a zvolnil. Růža to přece zmákne za dva. U transformátoru na Novém Městě rychle přes silnici. Po štěrkové cestě na Vitišku.
Voláme si s Móňou a cesta vesele ubíhá. Probíráme blížící se dogtrek na Šumavě. Myslím, že paní ředitelka už konečně začíná být spokojená, neboť vše se zdá být zařízeno. My tři ťapeme dál. Nikde ani noha. Fouká, trochu mrholí. Ale nám to neva. Od Vitišky jdeme po značkách až k vrchu zvanému Pramenáč. Jsme tu. Mezi nízkýma borovičkama ve vysoké trávě leží kámen označující vrch Pramenáč 909 m.n.m. S pejskama se vydávám na průzkum okolních skalek. U jedné pěkné Růžu s Baltíkem přivazuju ke stromku. Růža se zase motá, Baltík baští borůvčí. Mám promáčené boty a mokré fusekle.
Lezu po skalce a nasávám tu krásu. Ticho. Nádhera. Příroda. Koukám ze shora na pejsky v trávě . To bude klíšťat. Tak jo. Slejzám dolů a vracíme se zpět na cestu. Pokračujeme dále směrem k Dubskému nádraží. Růža i Baltík krásně zvládají povel "pomalu". Stále ho pilujeme.
Baltík pije z horského potůčku. Růža si jen máchá packy. Kolem pomníčku. Pořád z mírného kopce. Narazíme na koleje. Uhýbáme vpravo podél tratě. Tunel. Musíme podejít koleje. Jůůů! Bububu! Růža se bojí: "Baltíku, pomoz mi!" "Neboj, Růžo, to bude dobrý!" Rychle proběhneme tunel, šutr nešutr. Uf, je to za náma. Tichá lesní pěšinka nás vede k Vlčímu kameni.
U rozcestníku dáváme krátkou pauzičku. Pak už narazíme na cestu, kterou Baltík dobře zná. Většinou se tudy vracíme z našich výletů. Scházíme ke Střelné. Všude mraveniště.
Pejsci z kopce netáhnou. Musím je hodně pochválit. Jsou moc šikovní. Jsme u silnici nad Hrobem. Procházíme městečkem. Oba hafíci cítí, že jsme už blízko smečky a přidávají do kroku. Jak to vědí? To je tajemství přírody. Mekí a Brownie vítají navrátilce. To je radosti. Myslím, že Růža obstála a můžu jí vzít spolu s mazákem Baltíkem na Šumavu. Čeká jí její první oficiální dospěláckej dogtrek. Tak ti Růžo držíme palce. Jdu ti přibalit mističku.


Další fotečky:

Valná hromada na Hřebečné 2009

1. června 2009 v 20:25 | hrobnice |  Mushing
V sobotu 30. května jsem se vydala bez pejsků na Hřebečnou, kde se ve srubu Ivoše Mareše konala valná hromada Krušnohorského sportovního klubu psích spřežení.
Povídalo se o různých problémech v mushingu, o proběhlém a budoucím závodě na Eduardu a nakonec byli přijati po ročním čekatelství noví členové Petra Davidů a Milan Pokorný.
Roman Habásko jako prezident "svazu čistokrevných" (přesný název jeho funkce nevím) projevil svoje rétorické schopnosti a sám sebe ukecal, aby dělal příští rok ředitele Edíka. Jako host byla přítomna i Bára Zelenků, které se celé dění na Hřebečné líbilo. Po schůzi následovala klobásková hostina a volná zábava a diskuse. Po půlnoci jsme se rozešli do hajan-někdo do auta, někdo zůstal ve srubu, někdo odjel domů. Profesor má nového dospívajícího mamuta a začíná opět pronikat do tajů ježdění se psy. Také čekatelka Jája Walkmanová si pořídila štěně mamuta-8 měsíčního Maxíka. Ten chudák prodělával zrovna nějakou nevolnost, a tak Jája musela jet ještě večer domů. Vše ale nakonec dobře dopadlo a Maxík se po nedělní návštěvě veterináře v Žatci zotavuje.
V neděli brzičko ráníčko jsem nakopla subaráčka a před 8 hodinou už jsem zase byla v Hrobě u pejsků. Bylo to krátké, ale doufám, že příští návštěva na Hřebečné bude delší a i s pejskama.

Ještě dalších pár foteček najdete na :