Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Listopad 2009

Běleč 2009-1.díl

30. listopadu 2009 v 22:57 | hrobnice |  Mushing
Tak jsem se těšila na Běleč, až bylo zase všechno jinak. Ono těšení se se fakt nevyplácí. Původně jsme měli jet všichni. Jenže odpadla Romča, kdy Lentilka si zrovna vzpomněla, že bude hárat a Yettík začal bořit barák. Tudíž naše milá Romanečka s Lentilkou a Anďou zahájila 14-tidenní okružní jízdu po kamarádkách v zájmu zachování Yettíkovo zdraví, rozumu a cti, neboť by byl zřejmě umlácen pěstí do hlavy a do poslední chvíle by u toho vrtěl ocasem. Pak odpadl Láďík, kterému začli chrchlat od pondělka psi a propukl psincový kašel v celé parádě. No a Ráďa tradičně se nemohl uvolnit z práce. Takže jsme zůstaly s Mončou sami a rozhodovaly se ještě den před startem, zda pojedeme nebo ne, protože samotným nám bylo smutno. Nakonec nás nejedoucí kamarádi překecali a od Romči jsme to málem dostali rozkazem. Tak tedy v pátek po práci vyrážím směr Hradec Králové. Za necelé 4 hoďky jsem na místě. Jen problematická světla na vleku mě donutila odjet úsek Praha-HK se zadními mlhovkami. Jinak celkem nuda. V půl sedmé vybaluju stakeout na poloprázdné louce a po nezbytných procedúrách spojených s venčením a vybalováním, bafnu očkováky a mažu na prezentaci do známé jídelny. Za chvíli jsem o 4 stovky lehčí a začíná vítání s kamarády.
To se protahuje do pozdních nočních hodin. Je krásná studená noc. Když pak jdu venčit pejsky, tak zírám jak jsem se ocitla uprostřed ležení Levíčků. Kde se vzali tu se vzali a konibus zde. Na kutě zalejzám do vymrzlého auta a ještě vymrzlejšího spacáčku. Jen malá Esterka přikrytá ručníkem mi dělá společnost. Holka moje věrná.
Ráno se budím zimou. Nohy jak rampouchy. U Levíčků už se vesele venčí. Ale já mám ještě noc. Nikam nespěchám. Startuju až v 11.55h. Ranní míting jsem prošvihla. Motám se kolem psů, napájím, připravuju káru,…V 10h se snažím s foťákem zvěčnit nějaké závodníky, ale je špatné světlo, a tak to moc nejde. Pak už se šteluju na start. RomanH mi drží Růžu při zapřahání. Je to nějaký divoký, zaseknou se mi přední kola u káry do hlíny a ne a ne je otočit správným směrem. Ještě ke všemu mi nejde vytáhnout startovací kolík, jenž drží vypouštěcí šňůru. No bez cizí pomoci bych byla v loji. Roman navádí kousek Esterku, aby jsme nesejmuli v první zatáčce dopravní značku.
Pak už to jde hladce. Esterka trochu vyšiluje na startovní čáře, ale to ji neznáte co někdy umí. Že by stárla!!??Beru na trať foťák, a pokusím se ulovit pár záběrů. Komentátor Jirka Plšek dělá "show"pro diváky. Tři,dva ,jedna,Gou! Koridor diváků, a pak už jen široké cesty lesem, nelesem, polem, nepolem. Hafíci ťapou svým tempem a nic je nevyvede z klidu. Náhle, kde se vzal, tu se vzal. Cyklista. Dáváme se do řeči. Postupně se dozvídám, jak onen neznámý projezdil celou republiku na kole, scestoval Albánii a vše o zimní cyklistice a slízání hor,…Cesta vesele plyne. Jen krátký stoupáček a krátký klesáček nás vyvedou ze stereotypu. Předjíždíme Lenku Bahulíkovou. Za chvíli ji mizíme z dohledu. I onen neznámý cyklista mě opouští. Ale to už není k občerstvovací kontrole moc daleko.
Střídá se jehličnatý les s listnáčema, takže panoramata jsou pestrá. A konečně je tu občerstvení. Tři čiperná děvčata v mém a pozdním věku okamžitě staví před pejsky plné misky s vodou a já bumbám čaj s rumem. Pokecáme a už zase upaluju dál. Zbytek cesty probíhá v euforii a mírné "opilosti" rumem na lačný žaludek. Trať je krásně klikatá, takže žádná nuda. Dojíždí nás Habas. Přefrčí kolem a je fuč. A to už je cíl. No páni, toto uběhlo. 22,2km za 1h37 minut.

Šediváčkova 33 2009-konec

26. listopadu 2009 v 21:38 | hrobnice |  Mushing
Ráno je sluníčko. Jenže nám se vylejzat nechce. Je čas. Vždyť jsem se upsala ďáblu Romče, že s ní poběžím. Beru tepláky,triko, staré roztrhané dogtrekařské kecky, Růžu nasoukám do nového růžového postroje, připnu pás a jdeme. Janička Zeťourková s Orinkou a Monči kolobrndou jedou s náma. Yettíkovi se dnes vyloženě nechce. Odstartujeme hned po sobě a počkáme na sebe po pár metrech. Yettík je vážně nějak mimo formu, čmuchá, očůrává kdeco. Předbíhá nás Tonda s Lentilkou.
To se Yettík trochu chytá. Potkáváme Václavíčka. A to je konec. Ori-Ori se zasekne a ne a ne dál. Janička je z toho nešťastná a i jedna slzička ukápne. Orinka se otáčí, svlíká z postroje, zastavuje. No lidičky, obdivuju Janičky trpělivost. Já bych na to neměla nervíky. Růženka ukázkově táhne. Uhýbáme ze silnici do prudkého stoupání. Všichni se plahočíme. Kromě Růži. Ta maká jako růžový králíček Duracell. Předjíždí nás Martin Kotiš a Venca Krásný. Stále na sebe s holkama čekáme, navzájem se povzbuzujeme, kecáme o chlapech, blbosti lidské, pejskách,…Mezitím se pomalu ale jistě šplháme na vrchol. Následují úžasné rovinky v lese. Orinka se konečně trochu rozbíhá. Sláva. Janička ani nestačí brzdit. Dobíhá nás i "husky schule" s kokrem ve spřežení. No, když Monča může mít zapřažené fousky…Mastíme s Růžou z kopce. Nestíhám jí brzdit. Je to dříč. Růža moje šikovná milovaná. Stále nás dojíždí, předjíždí a filmuje kameraman Liborek Kubeš. No to budou záběry! Nekonečná závěrečná několikakilometrová rovinka. Ha, vidím odpočívadlo s Honzíkem a Péťou Davidů. Chvíli pokecáme, zapózujeme fotografům a pokračujeme. Už jsou to jen 3km. Všichni tři hafíci popadli druhý dech a jdou krásně. S Romčou v družném hovoru probíháme cílovou páskou. Za pár okamžiků po nás i Janička.
Venca dostává hned u cíle "držkovou", že kvůli němu Orinka netáhla. Láďa nás fotí jak jsme splavené a uťapané šťastně v cíli. Uklízím růžový postroj, napapám hafíky. Nakládáme na vlek Láďíkovo kůly. Řádně je kurtujeme ráčnama, abych je nepoztrácela na silnici. Kluci mi pomůžou ještě s károu. Šup a je nahoře na vleku. Siestujem. Dáváme čajíček a obídek. Jdu na vyhlášení. Monča rozdává krásné mističky s nápisem "Šediváčkova 33". Je to do páru k hrníčkům z Šediváčkovi 111. Mončo, ty se ti fakt povedly. Ještě upomínkový list s kamenem posledního šumavského vlka. Loučíme se s ostatními. Ale ne na dlouho. Za pár dní jedeme do Bělče. S Ráďou a Láďou ještě kafíčkujem. Ráďa pak rozvášní svůj osobák, rozhýbe obytňák posetý mechem a za halasného troubení opouští louku. Naskládáme pejsky do vleků, upevníme káry a náklad a vydáváme se na cestu. Louka osiřela. Stmívá se. Čeká mě dlouhá štreka. Když jsem u Nepomuku, tak volá Romča, že Ráďovi se zaseklo kolo u obytňáku a stojí v Katovicích. Naštěstí mu pomáhá Roman Habas a Martin Kotiš. Seženou ložisko a za 2 hodiny Ráďa pokračuje. Teda ten má smůlu. Ani nemluvím o tom, jak vyřešil Bonifácem rozkousaný koteček v karavanu. Já před Plzní blbě sjedu na výjezdu a vyplivne mě to na dálnici do Prahy. Sakra. Teprve po 10-ti kilometrech se exitem vracím. Stejně mě to navede buhvíkam do Plzně. Ještěže jsou tu cedule "Most". Vyvede mě to u Boleveckých rybníků. No páni, já objela celou Plzeň. Bacha tunel. A vysoký jen 2,4m. No to teda nevím. Šoupu káru na vleku centimetr po centimetru a těsně se pod oblouk vejdu. No už jsem se viděla jak couvám s vlekem a hledám objížďku. Za Plzní začíná mlha. A jaká. Není vidět na 10 m. Nemám přední mlhovky. Takže čtyřicítka to jistí. No to teda bude jízda. Posledních 100km je krušných a dlouhých. Volá mi i Zeťourek, aby mi povzbudil před usnutím za volantem. Musím se hlásit až dojedu. Trvá mi to v mlze 2,5 h. Při životě mě udržuje Monča na drátě, kafe, rádio, stavění a běhání kolem auta a povídání si s Esterkou. Ve 22.15 h dojíždím do Hrobu. No páni, jela jsem to 6h. Rychle vybalit, postarat se o pejsky, provést očistu a hupky dupky na kutě. Je jedna v noci a já usínám s hlavou plnou zážitků. No už aby byly další závody. Tak pápá.

Šediváčkova 33 2009-2.díl

24. listopadu 2009 v 22:38 | hrobnice |  Mushing
Mezitím ošetřuju několik sedřených drápků. Ráďa se řítí z cílového kopce ke stake outu. Zaskřípou brzdy. Mrsk. Helma letí 5 metrů vzduchem. Ráďa je značně naštván. Pejsci ťapali pěkně. Jenže ten povrch jim dal zabrat. Botičky padly za vlast-totálně na maděru. Tak nakonec superrychlík Láďa těch 17km s osmičkou zmáknul za 56 minut, drsňák Ráďa s desítkou za 1h 14 minut a my šneci Hrobníci v počtu deseti za 1h 17 minut. Dáváme papů sobě i pejskům. Ráďa opět griluje. Mezi baštou vymejšlíme, jak zadělat díru v boxu v Ráďovo karavanu, kterou tam v noci vybudoval Bonifác. Pár šroubů a podložek to spraví. Aspoň nateď. Ještě rychle zašít Ráďovo rozškublou zelenou mikinu a může zase honit parádu.
V Láďovo karavanu ještě spolu s Romčou a Ráďou probíráme staré fotky ze závodů. Jó, to byly časy. Ale teď je taky dobře. Všichni se smějeme a jsme tady se psama a kamarádama šťastný. Romča mě zve na Becherovku, Láďa na Slivovičku. Bacha Hrobnice, to je vražedná kombinace! Tak jo, dávám mezi to jedno silný kafe na zředění. Pomalu v dobré náladě plyne den a stmívá se. Na hezké louce je krásně a vylejzají hvězdičky. Razíme na chvíli do hospody. Tedy spíš na musher meeting. Je nám paní ředitelkou Mončou prozrazeno, že zítra může jet druhé kolo jen ten kdo chce nebo může. Případně se dá změnit kategorie nebo nejet vůbec. Hodně lidí volí variantu běh nebo jízda na koloběžce s jedním psem. Holt nemocný psí pacičky jsou nemocný psí pacičky.
Já, pod vlivem Romči a Becherovky slibuju, že zítra poběžím s Růžou. Romča na mě bude s Yettíkem čekat. A ještě vezmeme do třetice Janičku Zetků, která poskútruje s Orinkou. Václavíček totálně zrušil team a bude se procházet po trati a fandit. Láďa a Ráďa nepojedou vůbec. Monče je to jedno-holčičky fousatý jsou na šumavské tvrdé cesty zvyklé.Po meetingu zůstáváme venku na lavičkách. Je teplo a příjemně se zde debatí. Je mi dobře. Až moc. Za chvíli cítím, že jsem to trochu přehnala. Tak honem raději do pelechu. Je krásná teplá noc a nebe poseté hvězdičkami. Jakoby vůbec nebyl konec listopadu. Loni jsme na Kubovce touto dobou sáňkovali. V noci je klid, nikdo se nikam nedobývá, hafíci spí. My můžeme v klidu taky.

Šediváčkova 33 2009-1.díl

23. listopadu 2009 v 23:44 | hrobnice |  Mushing
Tak jsme se zase sešli. Tentokrát u Monči na Kubově Huti na Šumavě. A tentokrát přijel i Ráďa Heller, který stopadesát let nikde na závodech nebyl. Pátek - všichni máme cestovní horečku, někteří z nás nemohli ani dospat. Já trčím čtyři hodiny dopoledne v práci. Utrpení. Pak rychle domů, sbalit pejsky a do hodiny od "padla" už frčím směr Plzeň. V Plzni zácpa. Ale projíždím bez chybičky. Pak už Nepomuk, Horažďovice, Strakonice, Kubova Huť. 250 km, 5 h jízdy. Po cestě střídavě volají Monča, Romča a Láďa. Romča je asi hoďku přede mnou. Dojíždím už potmě. Místečko pro mě za Láďovo obytňákem je akorát. Honem vybalit hafíky a je to. Vítání. "Divokej Bill" Ráďa už griluje na přivítanou "kus flákoty". No to je pohodička. Stejně jsou ty pátky na závodech nejlepší. Miluju je.
V devět večer odcházíme s očkovákama na prezentaci. Jsme v ktg.MU my tři s Láďou a Ráďou, Robin Vinš a jeden němec "husky schule". Vyfasuju číslo 11 (později ho přidělávám na káru jako třetí, kdy předchozí 2 čísla z minulých závodů ani nesundavám). V mrňavé hospodě dáváme becherovky a kluci Plzeň. Hraje místní folklórní soubor. Ráďa zve kdekoho k baru na paňáka a za chvíli podle toho vypadá. Tak Ráďo, jdeme hajat do obytňáku. Zařve i oblíbená zelená mikina. Neboj, to zítra zašijem. U vleků venčíme všechny pejsky. Je teplá hvězdičková noc. Noční epizoda s prokousaným Bonifácem patří ke koloritu závodů a ani nám nepřijde, že postupně všichni na střídačku pobíháme ve spoďárách po louce a lovíme Bonifáce. Vybíhá i Monča ve svých pavoučkových gaťkách zkontrolovat fousčí holčičky. Nakonec k ránu utichá i ten největší uštěkaný psí "vytrvalec" a nechá nás klimbnout.
Sobotní ráno-nechce se nám vykuklovat ze spacáčků. Stejně musíme. Pejskové čekají. Vyndat, posbírat,napapat-již několik let stejný ranní rituál. Snídáme. Očkuju malého Haladu Altaje. Chystáme káry, šňůry, postroje. V 8 h je musher meeting. Pak už intervalové starty-perfektní detail a stres je menší. Vypravujeme Romču a Tondu. Oba poběží. Romča s Yettíkem, Tonda s Lentilkou. Mizí na startu a je čas se chystat. Láďa nasazuje helmu a vyráží na start přede mnou. Baruška od Monči a Ráďa mi drží přední psy. Esterka má opět slabou chvilku a plete si "Gee" a "Hoo".Místo doleva na start si to šine doprava k silnici. Barča mi stoupne na káru a já je navádím až ke startovní čáře ručně. Mezitím dobíhá Ráďa. Sedne mi na káru a dělá zátěž. Abychom předčasně neodstartovali. Stejně se kára cuká. Tak ještě jeden chlap-Ján Greňo mi ještě pomáhá držet. Láďa přede mnou vypálil. Já 2 minuty za ním. Po chvíli lesní cesta přechází na tvrdé, tak dávám bacha a brzdím. V protisměru potkávám jen Barču Zelenků z "Céček"a Lucku Matrků na kole. Zahýbáme do prudkého stoupáku. Hafíci se plouží, jazyky na vestě, ale táhnou. Pašáci.
V lese nás dojíždí Míra Kužela. A už se neodlepí. Jedem spolu v družném hovoru téměř až do cíle. Kecáme, ťapeme, do kopců slejzáme a cesta ubíhá. Druhá půlka cesty je z kopce. Po tvrdém. Takže brzdím. I očima i ušima. Mekenzí vzadu bolí nožičky, ale drží se. Stávkuje stará Wulfina. Dvakrát se úplně zastaví. A tím i celé spřežení. To je tak o strhnutí polštářků.
Jsem na švestku. Tolik úložného prostoru na psy nemám, tak musíte holky statečně ťapat. U odpočívadla nás fotí Honzík s Péťou Davidů. Je tu přivázaný Zeťourkův hafík. Tak je to jasný. Wulfí pojď, nechám tě tu taky odpočívat. Mekenzí to dopajdá. Předbíháme Romču s Yettíkem. Jsou v pohodě. Tonda nasazuje vražedné tempo a s Lentilkou zdrhne. Marťan jeden-se nezdá. A to běží v kopačkách. My se pomalu rozjíždíme. Zuby nehty se držíme a pomalu ale jistě se blíží cíl. Mezitím nás přefrčí čtyřkolka a vezoucí se Wulfina. Mekí má ušoupané drápky. To pofoukáme a doroste to. Než vypřáhnu, tak si Ráďa půjčuje Láďíkovo káru a vyráží vstříc nástrahám tratě. Láďa vypráví zážitky z dnešní etapy. Jsem zvědavá s čím se vrátí Ráďa.

Kazánek

19. listopadu 2009 v 22:15 | hrobnice |  Vzpomínáme
V pátek 13.listopadu 2009 odešel můj starý malamut Kazánek do psího nebe za svojí celoživotní kamarádkou Akinkou. Bylo mu 13,5 roku.

E.T.na sušáku

17. listopadu 2009 v 23:43 | hrobnice |  Naše kočky
Moje kočka E.T. si našla oblíbené místečko na spaní na sušáku na prádlo. Zatím se odsud nezřítila ani když se drbe a sušák se povážlivě kinklá...

Votice 2009-konec

15. listopadu 2009 v 7:53 | hrobnice |  Mushing
Šineme si to tmou do víru začouzené příjemné hospody. Hostitelé nosí na stůl sladké koláče a buchty. Cpeme se s Honzíkem a malejma Burákama, až máme boule za ušima. A je jedno jestli nám je 10 nebo 35 let. Romča prej drží "lajnu", a tak jen oždibuje. Chce bejt furt mladá a krásná. Jenže my jsme mladý a krásný! Probíráme život s Vandou a Petrem Kmochovými, Vítkem Hůlkou, který zaskočil na kus řeči z nedaleké chalupy. Mezi zábavou jdeme jednou venčit hafíky. Jsou schoulení v klubíčkách a po psím šťastní-napapaní,nic jim nechybí, jsou mezi svýma a s milovanýma páníkama. Koukám tak na ně a myslím, že tohle je jeden z těch mých okamžiků vrcholu blaha a spokojenosti. Nepotřebuju nic víc a nic míň. Venčíme s Romčou a Láďou společně. Monča vypouští fousky na volno a za chvíli je taky zpátky u vleku. Zajdu na minutku k Romče do obytňáku. Fakt jen na chvíli. Jenže vytuhnu v sedě na nevím jak dlouhou minutku. Mezitím pilný mraveneček Láďa rozpletl všechny moje šňůry na desítku. A já to zaspím. No ona totiž ta piplačka s rozpraskanýma prstama není žádná lahůdka. Tak díky. Vracíme se do hospůdky. Becherovkování pokračuje. Lidičky se trousí postupně na kutě. Hraje muzika a já s Vítkem Hůlkou dáváme jeden taneček. A když jsme všechno vypili a snědli, tak se odebíráme do příjemných postýlek. Ještě skouknem chlupatce, spočítáme hvězdičky na obloze a odplujeme do říše snů.
Nedělní ráno tradičně otvírá fousčí máma Monča a její halekání "Dorinko, Tarinko,…" se nese údolím široko daleko. Za chvíli chrastí Yettík s mříží. Dobývá se ne tak ven na čůrání, ale na misku se žrádlem. Zkrátka Yettík! Růža mi dává ještě minutku. Pak už se taky soukám. Venčíme, napájíme, kafíčkujem a čajíčkujem. Idilka, pohoda. Pak Honzík přibíhá k mamině a že prý nemůže běžet. Bolí ho v boku a nejde to. Romča šílí. Že prej nepoběží taky. Ach jo holky, já se z vás zblázním. Uklidňuju a přemlouvám Romču. Ať běží aspoň ona. Starty jsou dnes od 9 h od nejrychlejších. Já vyrážím v 9.24h . Láďa mi pomáhá se zapřaháním. Drží Růžu. Nejde mi odepnout zatuhlá vypouštěcí karabina. Láďa jde na ní juknout. Pereme se tam s karabinou u káry. V zápalu boje se odbrzdila ruční brzda. Jakmile karabina povoluje, tak se kára rozjíždí. Držím se jen řidítek a nemám nohy na stupačkách. Vteřinka hrůzy. Naskakuju a ubalancuju to jen tak tak. Dosvištíme ke startu. Dnes akorát. A už jsme na trati. Útulkáři šlapou jako hodinky. Dnes mám z nich radost.
Není takové vedro a ťapou líp. Mastíme si to po loukách a lesíkama, mezi ohradama a vesničkama. Předjíždí nás Šarky s Černým a Bílým na koloběžce. Včera měl kolizi, kdy mu odešlo kolo na koloběžce. Ale nevzdal to a připnul psy k pasu a odběhl ¾ trati po svých. Nemluvě o tom, že večer nemohl chodit, tak je borec. Měl tedy horší čas než já, startoval za mnou, ale teď nás v rychlosti předjíždí. Pozdravíme se, pár mohutných odrazů a je pryč. Táhlé louky nám dnes jdou lépe-ani moc neslejzám z káry. Kochám se okolím a holky pěkně mastí. Blížíme se k závěrečnému sešupu dolů. Před náma se objevuje Šárka Mikolášková. Jede nějak pomalu a my se nebezpečně blížíme. A blíží se i zrádný viadukt.
"Šárko, zrychli, tohle z kopce neubrzdím!" Ha, je to dnes parádně značeno."Gee" hulákám už pod mostem. Jenže Šárka se šine jako hlemejžď bez ulity. Za sebou táhne haskounku na vodítku a dítě na kole. No to je teda souprava. Hned na odbočce zastavuje a uhýbá mi. Na poslední chvíli. Kola zablokovaná a kára se sune dál po trávě. "Tak dík!". Poslední metry a je tu cíl. Profrčíme cílovou páskou a upalujeme ke stakeoutu. Láďa už nás vyhlíží s foťákem. Hned mi sděluje story s Romčou. Bafla Yettíka i Lentilku a jala se běžeti s oběma najednou. Já se picnu. Ta bude vydřená jak horník. Odstrojuju a připravuju pro chlupatce baštu. Láďa dnes nepojede-nechá holky odpočívat. Přeci jen byli zatím dvakrát a je to na ně moc. Přijíždí Monča. Je vysmátá jak lečo a nedává na sobě znát jak moc jí je šoufl. Má migrénu a to vím o čem je řeč. A pak už hvězda dne Romča. Nemůže hejbat s rukama. Duo Bieliků ji umordovalo. Brzdila s kopců i ušima. Zážitků má na rozdávání a taky je rozdává-Kmochům, Zetkům, nám…No to je teda nezmar. Pakujeme, kafíčkujeme. Scházíme k hospůdce na vyhlášení. Jako vždy jsme s holkama vyhrály ty "nejlepší" místa. To asi proto že minimálně já a Romča jsme byli v kategoriích sami. Asi jsme pěkně vyšinutý-jedna běhá midy s dvěma psama a druhá čím víc psů tím líp. Do našich kategorií se zkrátka nikdo moc nežene a pak se to vyhrává. Ještě dostávám od zástupce města Votice cenu za nejdelší spřežení-knížku s Votickýma pověstma. Cenu za největšího smolaře fasuje Šarky. Gumové hovínko je jeho. Zpátky ke psům. Monče už přijel "zelený odvoz" a pakuje se. Romča zápasí se zapřaháním obytňáku. Je teď chromajzl na ruce a tak je jen poloviční Rambo. V rychlosti vaříme kávičku. S Láďou ještě zkoumáme Subaráčka. Nějak netáhne. Nemůžu se rozjet na louce. Scouvávám. S čumákem po vrstevnici se už rozjíždím. Tak pápá holky a kluci moji na Kubovce na Šumavě. Vždyť už je to za chvíli.

Votice 2009-2.díl

11. listopadu 2009 v 21:40 | hrobnice |  Mushing
Jedu jako první. Hned v 11.00 h. Začíná se u mě stupňovat nervozita z toho, jak bezpečně sjedu poměrně prudký "skopeček" ke startu. Uvazujeme káru k Láďovo autu. Jeho pejsci koukaj jakože tam kára stojí a oni nikam nejedou. Vydržte holky, taky na vás dojde řada. Zapřahám Hrobníky. Láďa drží vepředu Růžu. Navodím postupně všechny různě se zmítající haskouny, Fifinku a jako třešničku Esterku. Romča si bere Růžu na vodítko. Jenže to nepůjde. Hulákám na Romču ať ji pustí, protože káru neubrzdím natolik, aby mi Romča stíhala. Frčíme z kopce kolem aut. No uf. Jsme dole u startu. Ty bláho. Máme 5 minut. No to bude Esterka nadšená. Já taky. Celkem je ale v klidu a prudí Růžu minimálně. Esterku drží jakási pomocnice a kupodivu se malá potvora ani nevzpřičuje. No to čumim.Dva maníci mi drží káru, protože po trávě se pomalu ale jistě cukáním přibližujeme ke startovní čáře. Konečně 3,2,1,go…vypálíme jako z praku. Prokličkujeme loukou, vesničkou a tradá do kopců. Haskoalaskáni táhnou jako diví, jen se vezu. Ostrá pravá, kopeček, lesík, odbočka na mid. Předjíždí mě Sven. Dupe do pedálů do kopce jako superman. Hmm, tak na to nemám. Přes kameny a kořeny prodrnčíme na příjemný sjezdík. Zase ostrá pravá a zase do kopce.
Pak už loukou táhle dolů a táhle nahoru. Sluníčko praží. Haskouni se smaží. Já taky. Několik celkem prudkých zatáček. V Jedné stojí pařez. Ale vyhejbáme se OK. Mastíme dolů šikmo přes louku a cestu nevidím. Jen modrá značka uprostřed louky. Babo raď. Stopy žádné. Naštěstí v dohlednu pomocník. Jedu do leva. A to je blbě. Musíme do prava. Pomocník mi stoupá na káru a já jdu dopředu navést Esterku do správného směru. Ještě, že tady ten klučina je. Dojíždí nás Burák a ještě kolo s haskounem. Jenže jsou louže a potok. A Buráci i haskoun se chladí. Zahamuju brzdu, ale je to prd platný. Na mokrém listí svištíme jako kulovej blesk. S omluvou opět předjíždím. Hned na další louce ale oba individuály znova pouštím přede mě. Pravotočivou pravoúhlou zatáčku bereme i se značkou přes chroští. Zase kousek nějaké vesničky a pádíme kolem ovčích ohrad. Holky chlupatý ovčí ani nemuknou. Dojíždí nás Vítek Kolátor s Rampou a Alwínkem a Kakamila s Ohniváčkem a Orinkou. Oba na koloběžkách. Nám to zrovna v tom vedru moc nejde. Vítek upaluje z nás tří nejrychleji a pak se nám ztrácí. Kamila je stejně rychlá jako já, takže se střídáme ve vedení. Lesík a zase louky. Pravé přední kolo skřípe. Ale brzdí jako ďas. To je dobře. Dlouhá cesta plná louží. Psi se cachtaj a chlastaj ten humus jako Coca-colu. Žízeň je prevít. U kravína uhýbáme na louku. Po měkkém běžíme až k nějaké vesničce. Tu jen krátce lízneme a zase louky. Mírně do kopce. Hafani se trochu přehřívají. Slejzám jim z káry. Pak najednou popadnou druhý dech a já nestačím naskočit na stupačky. Zase vesnička. Bláznivej pesan běhající podél plotu a šňafající na celou Českou Sibiř.
Psy to ale nechává chladnými. Tuší, že cíl se blíží. A taky že jo. Dlouhatananánská louka dolů. Na jejím konci je viadukt. A hned za ním doprava. Jenže to já nevidím a když už to vidím, tak dvě lajny jsou za odbočkou. Zneužiju opět nějakou pomocnici-ještěže tam byla ( a jako že těch pomocníků po trati bylo naštěstí hafo). Dívčina stojí na káře a já šteluju holky zpátky doprava. Zbývá už jen závěrečná louka. Cíl. Nepředjelo mě žádné spřežení. Jen cyklisti a skútristi. Vydupeme kopeček k autům. Čeká tam na mě už Láďa. Vypřáhnu, napojím a chystáme jeho holky. Láďa má šňůry dlouhý jak tejden. Lídruje Majky a Eliška. Držím Majkinu a Láďa postupně navodí všech 12 pejsků. Táák nasedat na káru a jedeme. I s mojí zátěží je ta dvanáctka mazec. Ukočírujeme "skopec" a potkáváme Barču Habáskovou, která právě dorazila do cíle. Míjení v protisměru jí moc nejde, ale nakonec se vyhejbáme bez problémů. Projíždíme startem a už si to svištíme. Holky makaj parádně. No a nesmím zapomenout na kluky Tinkiho a Viktora. Nějak se tam mezi těma holčičkama ztrácej. Je to jiné povozeníčko než s haskounama. Kopce sice slejzám, ale vůbec to není potřeba. Alaskánci mažou jako na drátkách.
Kopec nekopec. Zpomalují až na jedné louce, kde hodně svítí sluníčko. Já jsem jen na lehko v mikině a jakmile zajedeme do lesíka, tak cvakám zubama. Byla jsem splavená ze závodu a teď vymrzám. Láďa hezky na pejsky mluví. Zatáčky vracečky slejzám z káry, aby to Láďa mohl vůbec ukočírovat. I tak bereme nejednu značku a nejedno chroští. Asi v půlce trati zastavujeme na "kouřovou". Láďa jde dopředu ke psům, každýho pohladí a zase pokračujeme. V poslední čtvrtině trati holkám dochází dech. Přeci jen několik týdnů netrénovaly. A 14 km je 14 km. A není to zrovna procházka růžovým sadem po rovinkách.
Pak má Vinki nepříjemnou příhodu a už se veze se mnou na káře. To už je ale dobrý, neboť nás čekají jen závěrečné louku dolů. Starší dámy dávají okatě najevo, jakože už by se mohlo končit. Přeci jen jejich staré klouby něco pamatují a mlaďoši mají rychlé tempo. Ale i tak ten sešup dolů důstojně ukočírují. Za viaduktem nestačí Láďa brzdit a jsme za odbočkou. Seskakuju z káry a Majkinu navádím správným směrem. Projíždíme cílem a směřujeme ke stakeotu. Táák a jsme doma. Vypřáhnout a napojit. Moji Hrobníci už čekají na baštu. Spařuju maso a vločky s granulema a za chvíli už všichi spokojeně chrupou s plnýma bříškama. Tak plníme bříška i sobě. Dietní, ale teplé jídlo je balzám na můj žaludek. Teď si tak dát šlofíka. Ale to my ne.
Vymejšlíme ještě moje "zimní saňové" šňůry a rozbitou čelovku. Láďa na to jukne odborným okem a ví co s tím. Já můžu jukat jak dlouho chci a nevyzkoumám nic. A teď ještě k závodu. Hrobníci jsme to jeli 1h 5 minut.Honzík zmáknul trať v neuvěřitelných 55 minutách, Romča si to užívala s Yettíkem za 1h 20 minut. A byla moc spokojená. Monča byla jen o málo pomalejší než Romča. Tak jsme zvědavé na zítra. Čeká nás večer v hospůdce.

Votice 2009-1.díl

10. listopadu 2009 v 1:28 | hrobnice |  Mushing
Na Votice jsme se s holkama Romčou a Mončou a Ládíkem tak strašně těšili, že to tady ani nejde napsat. Monča díky zeleným mužíkům, kteří spěchali něco ulovit , byla vyplivnuta s vlekem, psama, károu a krámama v 11 h na louce u Votic. Sama samotinká. Historicky první přijezdivší před polednem v dlouhém archivu Votických závodů. Pak dorazil Láďa. Kolem 16 h já. Subaru dělá co může, aby nás dopravilo před setměním. Stejně jsem minula avizovanou odbočku a projela se s vlekem okružní spanilou jízdou centrem Votic. Ale napodruhé se strefuju. Pak jsem se dozvěděla, že jsem nebyla zdaleka jediná, kdo přejel.
Uvelebuju se na louce u Ládi a Monči a už se čeká jen na Romču a Honzíka. Vytvářím stake out, kecáme, vyměňujeme naturálie (ten přivezl tohle a ten zas tomu tamto) a už si to sviští "Míša" s Plzeňskou značkou. Vyskakuje rozesmátá Romča a jsme komplet. Začíná opět bezva víkend se psama. Pozdní odpoledne trávíme při kávičce u Romči v karavanu. A aby nás tam v tom pidibobku nebylo málo, tak se stavuje na návštěvu Tomáš Halada s malým haskounem Altajem. Romča pohotově letí do auta a přivádí Lentilku, Snikyho a mojí Emilku. Už tady chybí jen Yettík. Karavan se povážlivě hejbe. Nožičky se zarejvají do země. Altaj všechny hafany pacifikuje. My, lidičky, se bavíme. Jdeme do rodinné hospody "U Máši". Na přivítanou Becherovku, teda jen my holky. Láďa cucá Plzeň. Bavíme se, smějeme. Romča vymyslela, že asi toho nemá dost (zaslechla jsem něco o tom, jak jsme mladé, krásné,...) a že místo původně plánované koloběžky zítra poběží. Toho mida. 14 km. Blázen. S Yettíkem. Dvojitej blázen. Když jsme zbyli v hospůdce skoro sami, tak velíme na ústup zpět do karvanu. U Romči je veselo do ranních hodin. Všichni zodpovědní spí. My ne. Nakonec se také zavrtáme do pelíšků a necháme si zdát hezké sny.
Ráno čile vstáváme. První straší Monča s fouskama, pak Romča a pak já. Růžu přemlouvám, aby mi ještě dala pár minutek. Ranní rituály kolem pejsků, do hospody na prezentaci a zase zpět na stakeout. Václavíček Zeťourek a Láďa se jali opravovati mi kolo u káry. Zadařilo se. Kolo zdatně brzdí. Díky kluci. Takže nakonec po ranním odvolání toho, co Romča večer slíbila, a opětovném pomatení že poběží, se přihlásili s Honzíkem do canicrosu na 14 km. Monča tradičně do MB a já do MU. S 10 pejskama. Láďa nepoběží závod, ale pojedeme se po závodech projet s jeho natěšenou 12. Blíží se čas startu.