Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Březen 2011

Jaro je tu...

29. března 2011 v 20:41 | hrobnice |  Dění kolem našich pejsků
Přišlo jaro a pejskové vesele skotačí ve výběhu...
Ve výběhu zůstal poslední flíček sněhu, který hlídá kdo jiný než všudybylka Esterka...ten v červeném kolečku...
I uzdravující se Browninka si užívá sluníčka a odpočívá u Růži v boudě...
Na cestě k domečku leží ještě kopa sněhu, ale sluníčko jí pomalu ale jistě rozpouští...

Browninka je nemocná

27. března 2011 v 20:08 | hrobnice |  Dění kolem našich pejsků
Haskounka Browninka onemocněla, a tak ji mám doma v teplíčku. Hlídají ji i moji kočičáci...
Browninko, odpočívej, papej léky a ať zase brzy běháš s ostatníma chlupáčema ve výběhu...

Jakové na Rajchéřově

25. března 2011 v 23:59 | hrobnice |  Kamarádi,rodiče a dění kolem nich
V jižních Čechách poblíž Kremličkovic Veclova se nachází tito krásní chlupatci...

Netradiční Nonstop 2011

22. března 2011 v 22:55 | hrobnice |  Mushing
Letošní Nonstop ve Veclově byl díky nedostatku sněhu pojmut tréninkově a pohodově. Sešli se tam závodníci, musheři a kamarádi a příznivci Nonstopu. Celou událost jsem zvěčnila na fotkách. Tak si pojďte zavzpomínat na únor...

Ledovka 2011-4.díl konec

21. března 2011 v 19:31 | hrobnice |  Mushing
Nedělní vstávání není tak brutální, neboť je vše o hodinu později než v sobotu. Starty jsou od 9 hodin. Vše nachystáno a vyrážíme. Dnes jedeme zase plně jinou trasu. Co nejvíc mimo běžkařské cesty. Hned 50 m po startu nejedeme obvyklou zatáčku doprava, ale mastíme rovně za nosem. Budeme stoupat. A ne ledajak. Je to šílené. Tak šílené, že když se psi zastaví, tak saně couvají zpátky. Máme ještě k tomu handicap. Jede s námi sice Vítkův maxipes Chip, ale musela sem nechat doma mého tahouna Nanuka a zraněnou Browninku. Té včera večer praštěná Fifina prokousla pacičku mezi prstama. Čůza jedna. Takže nás je jenom 8 psů. Ale statečně makaj. I Vítek sundavá běžky-to se prostě nedá. Ještě kousek a jsme na vrcholku stoupání. Uf !
Vyloupli jsme se na Struhadlech. Prudký sjezd a pravotočivá vracečka. Zvládám to na jedničku a nezbuchnu. I Vítek kouká. Čekal, že sebou mlasknu v zatáčce. Obkroužíme okruh a vracíme se táhlým stoupáním k traverzu. Míjíme svačícího běžkaře. Přesně, když ho míjíme, tak Maxík zadřepne a tlačí bobek. Honem odsud pryč. Lyžař čučí, ale my už mizíme v dáli. Jéé, trochu ostuda. Traverz jedeme spodní cestou a ještě k tomu do kopce. Takže to jde. Sáně sice celou dobu ustřelují, ale dloubáním to jakž takž vyvažuju. Předjíždí nás zase všechny "rychlíky". My zase naopak doháníme všechny "couráky". Jsme na Bufetu. Odsud svištíme několik kilometrů z kopce. Vítek se odvazuje a jede sólo před sáněma. Pod kopcem doleva a jedeme jako ke Klecandě. Jenže u Klecandy šup doleva a najíždíme na cestu, kterou jsme vždy v předchozích dnech začínali. Dojíždíme Radku Palízovou s Marianem. Moc krásně jim to šlape. Furt se předjíždíme s polákem. Toho dojedeme, předjedeme, on se nás drží jak klíště a chce zase před nás, tak ho pustíme a jemu to nejede o nic rychlejš než nám a to je stále dokola. Vystoupáme až k široké cestě vedoucí od Klecandy. Tudy jsme před chvílí sjížděli dolů a psi si to sakra pamatují. Zkrátka tudy se jede domů. Jenže mi ještě nekončíme. Jdeme doprava nahoru. Ještě si zkrátka zamašujeme. Polák stojí v zatáčce. Jeho psi ne a ne nahoru. Chtějí dolů doleva domů. Tak ho předjíždíme. Růža bravurně zahýbá. I samojedi zahýbají, i Radka zahýbá. Jen polák blokuje zatáčku.
Zase do kopce. Na konci dokopce nás opět polák dojíždí. To je jak u blbejch. Čeká nás ostrá vracečka doleva dolů z kopce a domů. Musím přibržďovat Esterce. Ta se chudák těma malejma krátkejma nožičkama kope až do uší. Halama Chip udělá jeden skok a miniEsterka tři. Ta se chuděra nadře. Dojíždíme valící Vandu s čechohorákama. Vyloupneme se z lesa nad Hříběcí. Teď bychom měli uhnout doprava na louku a objet Hříběcí zadem. Jenže. Růža pádí furt rovně po odtáté silnici. No to bude o hubu. Stojím oběma nohama na hrazdě a brzdím vší silou. Jiskry lítaj. Držím se až mám křeč v rukou. A ustojím to. Ale sem zpocená až na zadku. Ještě 500 m a jsme doma. V zatáčce před cílem si Vítek najede před námi do zatáčky a vystrkuje Růžu na vnější stranu. Aby to Růža "neřízla" zkratkou po vnitřní straně a panička zase nehodila tlamu. Ale pomáhá to a nepadáme. Cíl. Sláva.
Smějeme se. Přežili jsme to ve zdraví. Balíme a balíme. Tisíc milión krámů se snažím vcucnout do Mišáka. Ten je narvaný po strop. Psům dávám ještě nažrat. Vyhlášení je na Hříběcí. S Vítkem jsme čtrnáctí z 21 týmů. Vybírám z nabízených odměn termofusekle, dostáváme diplom a usmějeme se na fotografa. Konec. Rozjíždíme se k domovům. Ledovka 2011 skončila a já se po měsíci vracím na Moldavu.
Ještě pár foteček zde:

Ledovka 2011-3.díl kolem Černé hory

10. března 2011 v 23:44 | hrobnice |  Mushing
Ráno máme budíček v 6 h. Šílený. Je to jeden z okamžiků, kdy si člověk říká :"Proč to vlastně dělám?" Vstávat takhle brzičko, do takovej zimy a ještě v době své dovolené,…Vykopeme se ven a skotačíme kolem pejsků. Rychle napojit, v 6.30 h musher meeting a od 8 h starty. S Vítkem tentokrát zvládáme start na jedničku.
Jedeme bez Chipa na devět "válců". Dnes nás čeká jiná trať. Oddechneme si. Hlavně už žádný traverz. Tradiční smyčka než nastoupíme na Desítku. Před Tetřevkama uhneme doleva. Zkoušíme dopředu k Růžence Vítkovo Rampíka. Esterku přesouvám do třetí lajny. Je zde sama a může si trochu od toho lídrování oddechnout. Jedem kolem různých chat a penzionů až na Kolínskou. Po ránu nejsou lyžaři. To je úžasný. A ta viditelnost. V dálce se matně tyčí Ještěd! Před náma polák. Svačí. Tedy spíš jeho psi. Naši sou samozřejmě zvědaví, cože to tam ti polští chlupatci mají. Bokem stojí i Vanda. Její českohorský polární expres vzorně stojí a čeká až polák dosvačí.
Směřujeme k Černé hoře. Cestu přesně nevím-nahoru, dolů, zatáčky. Postupně nás předjíždí všichni rychlíci. V jedné levé vracečce do kopce vjedeme do dráhy běžkaři. Ten sviští dolů. V zatáčce sem ho neviděla. Málem sme ho sejmuli. Ale lyžař to bere s humorem a to je dobře. Uff! S Vítkem si celkem oddychnem. Hlavně, že dotyčný nenadával. Vítek vyndavá musli tyčinku. Hups. Tyčinka mizí ve sněhu. Je fuč. Vítek se pro ni nevrací. Jéé, příště zastavíme, taková škoda. Čeká nás sjezdík.
Vítek se odepíná a valí napřed. Mizí skoro z dohledu. Předjíždí nás Merhyho běžkařka. A pak nás v dlouhém několikakilometrovém sjezdu dohání i Merhy. Ještě u toho fotí. Sjezd je nekonečný. Dole čeká Vítek. Zase budeme těch několik kilometrů stoupat. Rampík značkuje kdeco. Motá Růžu a Brownie. Ta začla dnes hárat. Tak to je radost. Rampíka to děsně zajímá. Vítkův Alvin je hroznej nakrejvač. Jakmile ho jdu třeba srovnat, protože se zamotal, tak mě nakrejvá ruku nebo nohu. Je to vždy mžik a mám ho nalepenýho na těle. Je nádherně vidět Sněžka. Fotím tu krásu. S Vítkem se kocháme panoramatama. Běžkařů málo a vítají nás s úsměvem. Dnes je to parádní. Uzavíráme okruh kolem Černé hory prudkým sjezdíkem. Potkáváme několik větších či menších pejsků. Ale naši psi si jich moc nevšímají. Jsme zpět u Kolínské. Provoz běžkařů houstne. Yorkšír na obzoru. Zrovna projíždí pořadatelstký skútr. Kluk vyskočí ze skútru a brání yorkšíra vlastním tělem. Raději jako prevence. Pokračujeme dále. Na jedné rozdvojce velím "Dží". Růža jde dží. Ale Rampík udělá škub doleva. A Růža letí za Rampou jak hadr na holi. Brzdím jako blázen. Stojíme. "Růžo, dží!" Růža krásně otáčí celou mašinu správným směrem. Šikovná holka. Máš u mě jedničku s hvězdičkou. Cestu zpátky si náležitě užíváme. Je pohoda. Až na zbuchnutí v zatáčce "u smrčku". Ale tam snad padá každý. Vítek mě pomáhá opět sbírat. Ale už to beru jaksi sportovně. A jako bonus jedno žuchnutí v ledové zatáčce těsně před cílem. To pro pobavení diváků. Hurá! Odpoledne se opalujeme a vegetíme. Je nádherné sluníčko.
Romča posilněná Becherem bere Zeťourkovic nezletilého Vilíka, běžky a Janičku s Orinkou. Holky spolu razí na výlet. Romča asi vidí dvojmo, neb si zapíná vázání asi 10 minut. Běžky furt někam cestujou. Smích je slyšet na celý Krkonoše. To víš Romčo, to je jiná než s Yettíkem.
Večer v hospůdce na Hříběcí. A pak na kutě. Budeme zase brzy vstávat.

Vsuvka-co přinesla letošní sezóna

8. března 2011 v 23:49 | hrobnice |  Mushing
Letošní sezóna 2010-2011 byla divná už od začátku. Po podzimních závodech, kdy se zranila Miška na Bělči, tak napadl v prosinci hodně brzo sníh. A napadlo ho mraky. Téměř měsíc se nedalo jezdit s pejskama kvůli obrovskému množství sněhu. Nevídané. Bojovali sme s pejskama statečně proti přírodě. Někdy až do úmoru. Těsně před vánocema mi díky haldám sněhu uteklo 9 pejsků a udělalo si výlet do Německa. 4 pejsky sem našla hned ještě na Moldavě. 4 pejsky jsme díky obrovskému úsilí mě, mých rodičů a mých kamarádů Zeťourků, Wegnůrků,Milana Čurdy a Jindry Hory našli ještě týž den v Německu. Byla zalarmována německá policie, česká policie a horská služba, německé útulky a radnice. Poslední Emilku (organizátorku celého útěku) sem po dvou dnech díky německé policii našla v jedné německé rodině v městečku 30 km za hranicemi. Tato příhoda mě stála 60 km pěšího hledání, 500 km naježděných v autě a kýbl nervů. Díky závalům sněhu a krizí s ubytováním pejsků v kotcích sem musela s těžkým srdcem umístit alaskánky Bubáčka, Zizinku a Mišku u Ládíka Brožů. A bylo smutno. Zvláště po zraněné Mišce, která mi přirostla k srdci.
Vynechali jsme téměř všechny závody a odjeli trénovat do jihočeského Veclova. Zde jsme strávili hodně času jak v lednu, tak v únoru. Zde 11.února ukončil po jednom z tréninků svojí kariéru téměř slepý haskounek Baltík.
Mezitím stará haskouní dáma Wulfinka prodělala mrtvičku a mírně přiochrnula na levou stranu. Od té doby má i jakési stavy, kdy je myslí mimo, ale zvládá to s přispěním své dcerušky Fíka, jež se od ní nehne ani na krok.
V únoru prodělala ošklivý úraz i haskouní babička Kanaga. Ale díky silné vůli k životu, péči jejího životního kámoše Nanuka a usilovné léčbě se z toho dostala. Zbytek zimy nosí neoprénový obleček a je jí dobře.
Na konci února jsme odjeli na Ledovku. Ta se vydařila, a to i díky veselému běžkaři Vítkovi Kolátorů. Zde Růženka povýšila mezi spolehlivé lídry a složila lídrovskou maturitu poté, co téměř sama bez Esterky odvodila náročný závod. Pak jsme absolvovali závody na Eduardu. Zde 6. března ukončila svojí závodní kariéru již jedenáctiletá alaskánka Kulíšek.
Počítám s ní a s Baltíkem na dogtreky, neboť si mě velmi oblíbila a nehne se ode mě. Tuto zimu jsem s pejsky navázala hodně silný vztah. Spojilo nás hlavně šílené počasí a přírodní katastrofy a i životní nepřízeň osudu. Zkrátka jsme k sobě silně přilnuli. Tak, jak nikdy předtím. Kromě mladé Emilky se pejskové ode mě nehnou a můžu je pouštět navolno kdekoliv. Zima skončila. Až na konci sezóny svitla naděje, že by se příští rok mohlo uskutečnit zase něco velkého...tak uvidíme.

Ledovka 2011-2.díl traverz

8. března 2011 v 9:58 | hrobnice |  Mushing
Nejprve nás ovšem čeká dlouhatánské stoupání na Bufet. Odhaduju 2 km. Dloubu a dloubu. Pejsci makaj.
Vítek šustí lyžema a hůlkama jako mašina. Sem zpocená až na zadku. Konečně sme na Bufetu. Ostrá levá a už se blížíme k traverzu. Brzdím očima ušima. Zadek saní mi ujíždí ze svahu. Klopím saně co to dá. Ale chlaňovky moc nejdou. Lyžaři čumí na tu atrakci. Nezadržitelně se blížím k dřevěným tyčím do mlhy. Sou pod cestou. Ale sanice jsou téměř kolmo ke směru jízdy. To prostě nejde řídit. Vítek se už dávno odepnul a sjíždí asi 50 m nade mnou ve svahu. Bink. Práskli sme do jedné z tyček. Saně se převracejí. Samoržejmě dolů ze svahu. Držím se jako klíště. Válím se po břiše. Psi mě táhnou hlava nehlava. Další tyčka. Bum. Na třetí se řítím velkou rychlostí. A přímo věží. A mojí rukou. Křup. Přímý zásah do ruky. Ty jóó. Zlomila sem tyč a ne ruku. Vítek se snaží sjet ke mně a pomoct mi. Vše šíleně klouže. Kotvy se válí motané kolem sanic. Jedna se dokonce na sanici navlíkla. Řvu na Růžu "Stůj!!!" Konečně Růža stojí. Kotvu růžovku se snažím do toho tvrdého sněhu zarazit aspoň špičičkama. Vítek je u mě. Sundavá lyže. Rozmotáváme co se dá. Jsme skoro u konce toho šíleného sjezdu. To radši půjdu stokrát do kopce než tohle. Sbíráme se dobrých pět minut. Sem domlácená a hotová. Ale sme celí-živí a zdraví. Šup nandat běžky a pokračujeme.
Ještě pár desítek metrů sjezdu. Ale to už se dá. Pak mírně do kopečka. To už saně drží jakžtakž stopu a ustřelují málo. Trochu s Vítkem vstřebáváme tu hrůzu a uklidňujeme se. Stavíme na čaj a pejskům dávám kostičky "bombičky". Sjíždíme ke Struhadlům. Ve sjezdech začíná zvadat Vítkův Chipík. Furt to s ním jde, ale pak to nejde. Za ostrou pravou vracečkou v nejnižším bodě Struhadel Chipa nakládáme. Sakra. Proč zrovna ten největší halama ze všech psů. Má snad 35kg. Ani ho nemůžu uzvednout do vaku. Chipík trůní ve vaku jak turecký paša. Hlavu vystrčenou a pozoruje okolí. A to zrovna musíme absolvovat několik kilometrů stoupání zpět na Bufet. Je to šichta. Předjel nás Jindra Zelenka a polák. Pak se blíží ze zadu i Zeťourek s Honzíkem Bielikem. I na nich je vidět, že sou celkem hotovsoni. Zkoušíme Chipa znovu zapřáhnout. Jedeme horní cestou nad traverzem. Sice je to do kopce, ale sanice opět v traverzu ujíždí kamsi do lesa. Občas líznu i nějaký ten smrček.
S Vítkem nám už došlo veškeré pití a pusa se lepí. Tak si povídáme jak bysme si dali jedno pivečko na ex. Cesta vesele ubíhá a jsme na Bufetu. Teď 2 km z kopce. Jenže ouha. Chip už zase brzdí a nechá se vláčet na krčáku. Nedá se nic dělat-musí do vaku. No to bude jízda. Sáně neřiditelné a bůhví, co nás ve sjezdu čeká. Musím fakt hodně brzdit, abych to ukočírovala. Chipovi chtě nechtě zastrčím hlavu do vaku. Mám hrůzu z pádu, abych mu nějak neublížila. Sjedeme sjezd a šup do prava. Chvíli rovně a pak ostrá levá vracečka. Bylo to ťip ťop, ale zvládli sme to bez pádu. To ani Vítek nečekal, že to urejduju. Svištíme furt z kopce. Kilometry a kilometry. Náhle se vyloupneme nad Hříběcí. Ty jóó. Kde sme se tu vzali. Ha. A asfaltka. A na ní asi 2 cm ledu. Polívá mě horko. Oběma nohama stojím na obloukové brzdě. Lítaj za náma snad i jiskry. Vítek taky dělá co může i nemůže. Tohle sme nečekali. Je to téměř volný pád. Jsme u Hříběcí. Přežili sme těch nekontrolovatelných 200 m po ledové silnici. Teď už jen dojezd do cíle. Sme oba šťastný, že to máme za sebou. Vypřaháme. Rituály kolem pejsků. Pozorujeme, že i ostatní sou jaksi vyšťavení z dnešního dne. Radka Palízová dnes nedojela. Její běžkař Marian zlomil běžku a ještě chudáci zabloudili. Sou z toho smutní. Ale budou pokračovat dál i mimo soutěž. My jeli 52 km 3h 58 minut. Jdeme večer do hospody na Hříběcí. Ale lidičky sou zdrchaný a postupně se vytrácejí do postýlek. I my zalejzáme do kanafasu. Tentokrát si beru bivakovací botky do spacáčku, aby mi nemrzli ploutvičky. Je to slast. V hospodě zůstal jen Tonda. Chrníme tak tvrdě, že vůbec nezaregistruju, že mě Toník potmě přelejzal v obyťáku.

Ledovka 2011-1.díl začínáme

3. března 2011 v 9:36 | hrobnice |  Mushing
Na Ledovku sem vyrazila z jižních Čech, kde jsem strávila celý únor. Ve čtvrtek 24.února odpoledne se slejzáme na parkovišti Lom ve Strážném v Krkonoších. Jsme tu již skoro všichni, a to i přesto, že závod začíná až zítra dopoledne. Romča mi drží místo vedle svého "bóbika". Sice je to tu jak v sardinkárně, ale v Lomu tomu nebylo nikdy jinak. Snažím se natlouct stake outové tyče do hory sněhu podél parkoviště-nedrží. Tak tedy do asfaltu-nejde. Až Toník svojí mohutnou silou zaráží tyč aspoň jakžtakž, aby jí Fifina nevyškubla.
Honem vybalit, nakrmit a jdeme na kilometr vzdálenou Hříběcí boudu do tepla hospody. Je tu Zeťourek, Duškovic, Péťa Gurega, "můj" běžkař Vítek Kolátor a ještě pár dalších lidiček. Povídáme a těšíme se na zítra.Brzy odpadáme a jdeme na kutě zpět na parkoviště. V Romčině "bóbikovi" to vypadá jak v sokolovně v tělocvičně-spí nás tam 5. Tonda, Honzík a Romča na posteli pro dva, Zdenička Dušků na sólo postýlce a já na zemi v dece a ve spacáku. Tonda padne za vlast a chrápe, Honzík odfukuje, Romča se slastně převaluje a Zdenička ani nedutá. Mě mrznou šíleně nohy. Mám je zasunuté pod postelí a někde tam strašně táhne. Taky mi mrzne hlava od škvíry pod dveřma. Dávám kulicha. Ale ty nohy to je kruťárna. Mám z nich rampouch. Poloprospím a poloprobdím noc. Ráno jde Romča venčit Yettíka, a tak mě na chvíli pustí k sobě do postele se zahřát. To je žůžo. Zejtra si musím ty svoje ploutvičky strčit do bivakovacích botiček. Šup šup, vstáváme! Napojit, prezentace, příprava věcí do saní.
Je zrušen bivak. Cesta k němu je nebezpečná a bez sněhu. Budeme se tedy každý den vracet na parkoviště. No letos mi to vyhovuje, neboť na stake outu zůstává 7 Hrobníčků a Romče a Janičce odpadá starost o ně. S Vítkem pakujeme saky paky do saní. Nemusíme mít stake outy a stan. Balíme spacáky, alumatku, oblečení a jídlo, maso pro psy, čelovky, sirky, nožík, lopatu, lékárničku (u mě velice vybavenou), termosku s čajem, do kapsy vaku Tatranky a perníky. Psům beru kostičky z kůží, masa, rozinek, hroznového cukru a Roboranu, kerýma mě vybavila Irča Polanskejch. Říká tomu "bombičky". Máme startovní číslo 3 a startujeme v 13.04 h. Přivazujeme sáně na šroubovák k Vítkovo autu. Za chvíli jdeme na to. Zandám nejedoucí hafíky. Vodím postupně Růžu, Brownie, Emilku, Nanuka a Fifinu. Pak Vítkovo Chipa, Alvína, Maxe a Rampu. Nakonec malou Esterku. Ani nevyšiluje. Zeťourek nám pomáhá odtáhnout šňůry od auta stojícího u startu. Vypouštím šroubovák. Zběsile se řítím ke startovní čáře. Nebrzdí ani kotva. Buch! A už ležím na boku i se sáněma. Drží mě ještě dva kluci. Vítek rychlostí blesku nazouvá lyže, přivazuje se a máme letmý start. No to bylo šílený. Ale už svištíme po trati. Holem Hříběcí, Klecandy a doprava. Letíme jak vítr.
Brzdím, aby se psi neutavili hned na začátku. Předjeli jsme Vandu a Péťu Guregu, kteří startovali před náma. Stoupáme pomalu ale jistě na magistrálu. Postupně nás předjíždí jeden rychlík za druhým-Jirka Vondrák, Radek Havrda, Mates, Šaman, Miky, Jerry,…Kocháme se výhledama.
Jsme na Desítce. Všude samej běžkař. Jak na Václaváku. Vyhejbáme se, slušně zdravíme,…a kupodivu se lidičky smějou a fotí. U Tetřevek se otáčíme o 180 stupňů a pelášíme zpět. V zatáčce "u smrčku" hážu tlamu. Ale nejsem sama. Vítek mě pomáhá se sbírat. Čeká nás cesta na Struhadla a obávaný traverz.