Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Duben 2013

Krušnohorský dogtreking 2013-1.díl

30. dubna 2013 v 4:24 | Hrobnice |  Dogtreking
Tak je tu konečně Krušnohorák. A scházíme se v našem oblíbeném složení-Romča, Tonda, Zdenda a já. Ve čtvrtek 18.dubna po práci beru v Teplicích mamku, Ládíčka a hurá na Moldavu. Rychle nakrmit, sbalit batoh a |Růžu a hurá do 50km vzdáleného Červeného Hrádku u Jirkova. Známý autokemp už je plný lidiček. Parkuju mišáka vedle Pospíšilovic fialky. Coby dup je tu Romča s obyťákem. A jsme komplet. Jdeme se prezentovat, vyfasujem mapu a itinerář. Pak lezeme po schůdkách do hospody. Pořadatelka Zuzka nás seznamuje s nástrahami tratě. Čeká nás 98km. Myslíme si, jak budeme pařit a ono houby. Všichni jsme po pracovním týdnu unavení jak koťata. Takže hajdy na kutě. Noc v obyťáku u Romči je příjemná. Ráno budíček v 6h. Mažeme ještě nohy, oblepujem prstíky na nohách, dobalujem. Přichystáno. V 7.58h vyrážíme všichni na trať. Romča jde s Yettíkem, Zdenda s Didou, Tonda s Fidorkou a já s Růžou. Nejprve podél přivaděče asi 3k do vesničky Vysoká Pec. Zde v krámku dokupujeme ještě poslední sváču. Tonda táhne Yettíkovi konzervy. Aby měl miláček co papat. Pokračujeme podél povrchového dolu až k Jezeří. Potkáváme Honzu Hirsche se svojí novou ovčačkou. Ta je tak ostrá, že zahání i vykuleného Yettíka. Teda, to svět neviděl. Necháváme za sebou krásný zámek Jezeří a jdeme směrem k Hornímu Jiřetínu. Přecházíme silnici a stoupáme a stoupáme. Cestou necestou. Kluci Zdenda a Tonda jdou neomylně podle itineráře. Já trochu tápu. Nezbývá než klukům věřit. A dobře děláme. Kecáme s Romčou. Náhle Yettík bafne na Růžu. Ta se lekne. A je vymalováno. Je zmatená a netáhne. Ach jo. Fakt dělá kraviny. Musím jí chvíli i pustit navolno. To je opruz s ní. Růžo, Růžo. Co to s tebou je? Nemá holt svůj den. Bez psího pohonu se courám. Docházíme kluky. Zdenda mi na chvíli půjčuje Didu. To je super výtah. Pak zkouším k Didě připřáhnout i Růžu. Po chvíli se chytá. No sláva. Docházíme na K1-vyhlídka Jeřabina.

Malý dogtrek v Mikulášovicích 30.3.2013-konec

17. dubna 2013 v 1:33 | Hrobnice |  Dogtreking
Škrábeme se na Klain Wintenberg. Jsou to ledové schody nahoru. Jsem ráda, že mám jen malý baťůžek. Mít krosnu, tak se snad převažuju a na ledu neudržím balanc. Ještěže Růža táhne jak o život. I Dida maká jako správný tažný pes. Teda fena. Dovyškrábeme se nahoru. Je zde rozcestí s modrou značkou. Máme za sebou asi 19km. Dáváme občerstvení. Horký čaj. Obě holky somrujou. Tak jim rozpůlím velikonoční perník. Zahučí do nich jako do kotle. Pokračujeme. Pohybujeme se nyní na vrcholcích skal. Nádherné výhledy. Fotíme se navzájem. A nejen my dva. Potkáváme nějaké české turisty. Je jich tu mraky. Češtinu slyšíme na každém kroku. Jedna česká dvojice se rozplývá nad Didou. A chtějí fotečku. Tak se turistka Dida fotí na památku s mladou dívčinou.Zatímco Zdenda s Didou si užívají chvíle slávy, tak já celou dobu přemýšlím, že když jsme nahoře, tak musíme zákonitě zase někde sejít dolů. Daleko naproti v protisvahu vidím schody. Železné. Dlouhé jako tejden. Mám neblahé tušení, že tyhle schody nás neminou. Ó, jak jsem se nemýlila. Sakra. Jdu první. Zdenda se nabídl, že pořídí nějaké fotečky na můj foťák. Tak díky Zdendo. Neboj, když budeš padat, tak se nic neděje. Foťák vydrží hodně. Jen ho nepusť do té propasti. Jdeme na to. Sestup je masakr. Schody ještě jdou. Držíme se křečovitě zábradlí. Jenže schody končí. A zábradlí také. Zase jen ledové stupínky. Skáčeme jako kamzíci. Ze strany na stranu. Tam, kde zrovna je lepší místečko pro nohu. Kdyby nás někdo sledoval, tak si pomyslí,proč to vlastně děláme. Takhle se masakrovat. A dobrovolně. A ještě se psem tahajícím o sto šest.No jsme sice dole. Ale vysílení snad víc než kdyby jsme lezli to samé nahoru. Jsme veSchmilce. Na 23.kilometru. Je zde K2. Dáváme banán. Klábosíme se stovkařema. Ti se rozhodují, zda půjdou dál nebo vzdají. Tihle turisti bez psů mají v pravidlech, že nemusí -na rozdíl od dogtrekařů- mít bivakovací potřeby. Tudíž nemůžou přes noc spát venku. Tudíž jdou celou noc. To je snad horší než zalehnout do spacáčku byť na chvíli a v zimě. Po chvíli vyrážíme dále. Opět do kopce. K horskému hotýlku Groser Winterberg. A zase dolů cestičkou lesem. Zase se víc kloužeme po zadku než jdeme. Ale příroda je kouzelná. A ty ledopády. Jsou nažloutlé od vápence. Tohle je kouzlo zimního dogtreku. V létě to člověk neuvidí. Ještě se asi dvakrát škrábeme sněhem a ledem nahoru a pak zase sjíždíme dolů. Tohle horolezčení nám strašně ubírá na rychlosti. Po rovině se to snažíme dohánět. Ale výstup a ještě víc sestup nás brzdí. Hodně pouštím Růžu s kopce navolno. Strhla by mě byť nerada a zlomit nohu si fakt nechci.Nakonec sestupujeme k říčce. Mastíme směr Olbere Schleuse. Údajně nás má čekat přístav. Jenže koukáme jak puci. Je to jen malý dřevěný přístávek s dřevěnou teráskou a pidihospůdkou. Už je vše zavřeno. Začíná se stmívat. Jsme na 40.kilometru. Chtělo by to čelovku. Jenže ouha. Mám jen malou svítilničku, kterou používám ke psům. Zdenda pro jistotu nemá čelovku žádnou. Nadává si do ..... A ještě aby toho nebylo málo, tak mě docházejí v čelovce baterky. Ale vytahuju náhradní. Jenže jak potmě vyměnit baterky v čelovce, když nemáme druhou. Svítíme si všelijak mobilem a vyměňujeme baterie spíš po hmatu. Však mi si poradíme. Náš postu je teď následující. Jdu první a svítím. Za mnou těsně Zdenda. Když je kořen, balvan, díra,...tak se otočím a Zdendovi posvítím pod nohy. No je to pakárna, ale jinak to nejde. Pohybujeme se totiž po uzoučkém chodníčku a pod námi několik desítek strmý sráz končící v řece. Mám z toho husí kůži.Šílenější už to být nemůže. Ale může. Ocitáme se pod železnými schůdkami. Ty vedou asi 100m nahoru na vyhlídku, kde je K3-Hermannseck. Co teď? Psy tam nedostaneme. A sebe taky ne. Máme jen jednu čelovku. Schody jsou obalené ledem a snad kolmé k nebi. A úzké sotva na můj pidizadek. Takže rada starších rozhoduje. Zdenda a psi počkají dole. A já polezu nahoru pro razítko. Nechávám u Zdendy i baťoh. S ním bych se snad do škvíry ve skále nevešla. Tak jo. Jdu na věc. Rvu se nahoru těsnou průrvou až si odírám bundu. Křečovitě se držím oběma rukama všeho možného. Furt mám na paměti, že se musím držet vždy aspoň třech opěrných bodů. Dvě ruce a jedna noha nebo dvě nohy a jedna ruka. Srdce mi tluče až v krku. Klouže to jako blbec. Pode mnou hučí řeka. Na to ani nemyslím. Tma jak v pytli. Čelovka slaboučce světélkuje. No panebože, kam jsme se to dostali. Asi po deseti minutách hrůzy jsem nahoře. Se svojí čelovkou bludičkou hledám razítko. Nacházím ho v malé boudičce. Rychle "podpis" do kartičky a pryč odsud. Jenže jak? Cestou kudy jsem sem vylezla se dolů nedostanu. Jen leda bych se chtěla zabít na té ledovaté skále. Běhám po vyhlídce sem a tam a hledám jinou cestu dolů. Přeci to musí jít. Ty schody prostě dolů slézt nejdou! Hurá. Nacházím druhý přístup. Jsou to sice opět ledové schody. Ale širší a se zábradlím a dá se to slízt dolů. Když slyším Zdendu, tak mi padá kámen ze srdce. Tohle byl fakt horor. Do cíle máme 9 kilometrů. Řítíme se tmou co to dá. Už nás žene touha být v civilizaci. A hlavně na světle. Ocitáme se v městečku Hinterhemsdorf. Procházíme asi kilometr osvětlenými uličkami. Je kolem 21.hodiny. V dálce vidíme světýlko rozhledny Wiefberg. Tam musíme dojít. Je to železná rozhledna. A nahoře K4. Pěkně funí. Na rozhledně fouká jak na moři. Dává se do mě zima, že si beru na hlavu lyžařskou kuklu. Jsme na 45.kilometru. Do cíle 3,5km. Ještě fotečku a pryč odsud.Letíme jak o život. Míjíme hranice. Šup a jsme v Česku. Sláva! Už scházíme do Mikulášovic. Hledáme restauraci Ráj poutníků. To je náš cíl na 48,5.kilometru. Dorážíme ve 22.30h. Dostáváme diplom. I hafíci. Lehnou pod stůl a chrní. Dáváme se Zdendou rychlé pivko. Lucka pro nás přijíždí autem. Loučíme se s pořadateli z KČT. A hurá domů. Nepohrdám noclehem v chalupě u Pospíšilů. Je tu sice asi 40 stupňů tepla. Ale hlavně nemusím nikam jezdit ještě 2,5h domů. To bych asi nezvládála. Růža se nabaští a zalejzá i s oblečkem do slámičky v autě. Já také do sebe soukám večeři a pak už jen hajdy do hajan. Dobrou. Za pár dní nás čeká Krušnohorský dogtrek. To už bude naostro s velkým báglem. Tak ahojky na Červeném Hrádku u Jirkova. Více foteček najdete zde:

Malý dogtrek v Mikulášovicích 30.3.2013-1.díl

14. dubna 2013 v 10:21 | Hrobnice |  Dogtreking
Bylo to tak nějak narychlo. Ale domluvili jsme se se Zdendou Pospíšilem a vyrazili na tréninkový zimní dogtrek...Je sobota 30.března brzo ráno. Krmím pejsky a ještě za tmy vyrážím do Mikulášovic na Děčínsku. Myslela jsem, že ani nikam nepojedu, protože den předtím jsem se sousedem vytahovala mišáka několik hodin ze závějí a sněhu. Nakonec se zadařilo a mohla jsem i odvolat již objednaný traktor.Ale pojďme zpět. Mám nakrmeno, nakládám Růžu za velkého jekotu ostatních zůstavších psů. Hned v Moldavě přejíždím přechod a jedu přes Německo. Na papírku mám vypsané všechny vesničky kudy mám projet. Je to celkem namáhavé sledovat značky, strohou mapu, stav zasněžené silnice,...když neumím ani slovo německy a pomoc bych jen špatně sháněla. Ale nebudu malovat čerta na zeď. Zvládám i objížďku. Ale dochází mi nafta. S sebou ani euro. Vůbec mi nedošlo, že když pojedu přes Německo, tak nebudu moct dotankovat. Asi 3km před hranicema už cítím, jak auto škytá. Naštěstí mám s sebou 5l kanystr s naftou. Trochu dolévám. Hurá, přechod. Za 2,5h jsem v Dolních Pustevnách. 80km přes Německo. Zabočuju hned na první českou pumpu. Volá Zdenda kde jsem. Už se řítím Zdendo. Ještě trochu hledám v Mikulášovicích Pospíšilovic chalupu. Ale nakonec dorážím a vítá mě celá rozvětvená rodina s tetičkama a strejdama. Zdenda s Didou už je připravený. Honem přezouvám boty, beru baťoh a Růžu a můžeme vyrazit. Všichni se štosujeme do osobáku a Lucka Pospíšilová nás veze na nádraží ČD, odkud se startuje. Rychle se přihlašujeme a mastíme. A jako na potvoru hned na začátku bloudíme. Ale zapojíme rozum a hlavu a po půl hodině se napojujeme na správnou trasu. Je to vlastně jen vyšlapaná cestička v poli od druhých turistů. Všude je totiž mraky sněhu. Růža i Dida táhnou tak jak mají. Za chvíli jsme u K1-rozhledna Tanečnice. Uvazujeme holky před vchodem do restaurace a jdem se zapsat. A když už jsme tady, tak zaskočíme na rozhlednu. Růža s Didou hlídají dole. Nikoho nepustí.Není moc vidět. Ale jinak by z Tanečnice byl vidět Ještěd i Děčínský Sněžník. Škoda. Lezeme dolů a pokračujeme. Scházíme z kopce. Cedule "Pozor státní hranice". Neomylně jsme vkročili do Německa. Skoro celý výlet teď pošlapeme u našich sousedů. Procházíme kolem lyžařských sjezdovek a vleků v Sebnitzu. Čeká nás sestup městečkem až k místní radnici. Po cestě se se Zdendou dělíme o svačinu. Opouštíme městečko a šplháme do lesů. Několik kilometrů jdeme širokou lesní cestou. Rozbaluju velikonočního zajíčka. Když jsou teda ty velikonoce. Vcházíme na asfaltku. Je tu tajná kontrola. A občerstvení. Přivatujeme pejsky k zábradlí mostu. Dáváme čaj. A guláš. Sice studený, ale bodne. Chvíli pokecáme a vyrážíme dál. Potkáváme hodně lidí. Je to tu jak na Václaváku. Němci mají polední procházky. Kuhstal-skalní brána. Něco jak pravčická brána u nás v Hřensku. Fotíme se. A pak už sestup dolů. Po schodech. No-spíš po ledu a sněhu. Velmi brzy zjišťuju, že mi kecky kloužou jako galusky. Zdenda slézá první. Má lepší vzorek na keckách, tak mu to tolik neklouže. Já čekám, až nějaký tatínek vynese nahoru spící dítě v krosničce. Trnu hrůzou, že uklouzne a oba sjedou až kamsi. No ale německý taťka to zvládá a já si oddechnu. Tak a teď mi, Růžo. Já tě radši odepnu. Růža navolno lítá nahoru a dolů. Naběhá asi 3x tolik než kdyby šla vedle mě. Já se sesouvám pomalu dolů. Zdenda mi zezdola fandí. Občas sjedu kus po zadku. Ale zvládáme to. Sláva, jsme dole. Proti nám jde další tatínek s dítětem v krosně. Anglicky ho upozorňuju na "dangerous way for baby". Říká, že to zvládne. Dobrá. Svědomí jsem učinila zadost. Pokračujeme lesem a opět stoupáme skalami. Na Klain Wintenberg. To ještě netušíme, co nás na ledu a sněhu ve skalách čeká.

Ledovka 2013

9. dubna 2013 v 23:51 | Hrobnice |  Mushing
Tak Ledovku jen ve zkratce. Můj parťák lyžař Milan Petruželka byl suprovej, se vším mi pomáhal, povídal a udržoval dobrou náladu v družstvu. Pejskové makali parádně, měla jsem půjčené 4 hafíky od Radka Havrdy, takže jsme jeli devítku. Skončili jsme devátí z 15. Krásný umístění, krásnej bivak s pořádnými steaky, stanováním, vyprávěním u ohně. Počasí pravé zimní se všemi tvářemi. Fakt moc pěkný závod. Více ve "fotopovídání" zde:

Malá vzpomínka na zimní sezónu-Janovičky a Šediváček 2013-6.díl konec

5. dubna 2013 v 23:52 | Hrobnice |  Mushing
Jo a abych nezapomněla, tak jsme těch 52km na bivak jeli 5.35h. ...Sobotní ráno. V 6h zvoní budík. Ježíši. Mě se tak nechce vstávat z vyhřátého pelíšku. Tak jen vystrčím ruce ze spacáku, zapaluju řepíkáč a ještě si lehám zpátky do teplíčka. Je ještě tma jak v ranci. Chystám psům snídani. Pozoruju, jak se chystá Pošťačka. Vyjíždí snad první ze všech. Je 7h. Balím a natahuju šňůry a kolem 7.15h vyrážíme i my. Je nádherný den. Sluníčko šplhá na oblohu. Před Pěticestím dojíždíme Pošťačku.Cestu si náramně užíváme. Hrobníci mastí jak vystřelení z praku. To je neuvěřitelná rychlost. A ten krásný zlatý třpitivý sníh vše umocňuje. Až se mi chce zpívat.Pár kilometrů před cílem dokonce dojíždíme na dohled Romana Kronuse. V cíli bouřlivé ovace pro všechny dojíždějící. Chvilka slávy. A jdeme balit. Dnes 33km za 2.47h. Celkově tedy 233km za 22.40h, tj. 10,28km/h. Jsem spokojená. A hafíci také. Předvedli se výborně. Nato, že jsme půlku odjeli jen ve čtyřech. Hrobníci ještě nepatří do starého železa. A mimochodem se dozvídám, že osazenstvo Kristýny se tu v pátek v noci nenudilo. Zatímco mi byli na bivaku, tak celé Deštné nahánělo Fíčka. Přesně jak v Norsku. Když jí totiž chtěli vyvenčit, tak místo Honzíka Kotiše otevřel Fíkův boxík někdo jiný. Fík udělala chramst, hups a byla v čudu. A tradá směr po silnici pryč od Deštného. Tak jí dohonili autem a otočili směrem k domovu. A pak jí naháněli jak kance v lese. Jedna dívčina dokonce upadla na ledu tak nešťastně, že si naštípla prst na ruce a musela do nemocnice pro sádru. Ale dopadlo to dobře a Fíka se podařilo dostat do kotečku. Fíku, copak tě to napadlo? Co by si bez tebe maminka Wulfinka počala? Cesta domů. Vše v pořádku. Beru to přes Líbeznici, kde mi Otík Janko dává sedačku pro Ládíčka. Pak Děčín. Kmocháček mi dává zánovní televizi. Moc všem díky. A doma už září moje sluníčko Ládíček. To je vítání. V noci vybaluju do 3h do rána. Ale zvládli jsme to. Uf.
Všechny fotečky jsou zde:

Malá vzpomínka na zimní sezónu-Janovičky a Šediváček 2013-5.díl bivak

3. dubna 2013 v 2:25 | Hrobnice |  Mushing
Páteční třetí etapa. Jedeme na bivak. Attibu nechávám doma. Nedal by to. Holky ho uhnaly. Takže ve čtyřech. Přidávám do saní nějaké věci na bivak a jsou těžké jak hromada železa. 58kg. "Pozůstalé" pejsky mi vyvenčí a ohlídá Honza Kotiš. Zlatíčko. Tak pápá hafíci. Přijedu zítra ráno. Vyrážíme. Dáváme zase dvojkolečko. Po cestě nic zvláštního. Bivak. Zaparkujeme mezi nějaké dva cizince. Dávám pejskům baštu. A také oblečky. Kromě Fifinky dostávají všichni. Uvelebí se na sníh a chrní. Je čas se jít ohřát do stanu. Máme stravenky na jedno jídlo a dvě pivka. Je tu i živá hudba. V 19h začíná zlatý hřeb večera. Volba prezidenta. Je to show. Přijela i Česká televize. Vyřídila jsem si voličský průkaz, takže jdu volit. Účastní se asi 30 závodníků a pár místních chatařů. Vše trvá 15 minut a je odvoleno. Jdeme se ohřát do stanu. U hořáku u stropu na šňůře suším vždy jednu ponožku a jednu botu. Druhou nohu nechám obutou, abych se mohla opírat o zem. Šárka Pošťačka mi nabízí svůj čaj z termosky. Díky. Po půlnoci máme povoleno jít do srubu. Hurá do teplíčka. Bavíme se s kameramanem Liborkem a pomocníkem Bróňou. Jak já říkám:"můj starší brácha a můj mladší brácha". Dáváme dvě malé Medvědice. Je to směs rumu, griotky, ferneta a meruňkovice. Čtyři velké prý nikdo "nepřežije". Je veselo. Živá hudba se přesunula s námi do srubíku. Baví se hlavně hlídky. Ta z Pěticestí nejvíc. Tancuje kozáčka. Já a Palíza jsme jediní musheři, kteří nemají stan, ale jen celtu. Takže se tu snažíme v teple být co nejdéle. Mínus dvanáct je mínus dvanáct. Ve tři ráno přeci jen zalízáme do spacáčků. V 6h ráno je budíček a od 7h starty. Tak ať aspoň něco naspíme. Fífa a Emilka dosáhnou potvůrky na karimatku a uvelebují se na spacáčku. Budete mě zahřejvat, jo? "Postýlka" je celkem příjemná. Ve spacáku mám ještě pytel z deky larysy a na sobě norskou celtu-tzv.Jerven. Pod sebou alumatku a karimatku. Funguje to. Je krásně teplíčko. Boty dávám pod celtu. Na nožky suché ponožky. To je základ-nohy v teple. Zavrtávám se do tepla. Nekouká mi ani nos. V mžiku usínám. Tak dobrou.

Malá vzpomínka na zimní sezónu-Janovičky a Šediváček 2013-4.díl restart

2. dubna 2013 v 1:11 | Hrobnice |  Mushing
Druhá čtvrteční etapa. Teda spíš dvojetapa. Jedeme 53km na "restart". Tam dáme povinnou pauzu 4h. A pak 35km hurá domů. Tak jdeme na věc. Začátek etapy je v klidu. Po Masaryčce ale začíná divadlo. Dojeli jsme se s Tomášem Šafaříkem a Michalem Pelantem. No to je teda něco. Tomáš má sice osmičku alaskánů, ale jsou pomalejší než mi. Míša má jen šestku, celkem by byl i rychlejší, ale opakují se Janovičky, psi mu nejdou, furt staví, motá, huláká,přepřahá,...Když je předjedem, tak se nás mají tendenci držet a šlapou nám na paty. A předjedou nás. A já za nima zase brzdím jako cvok. No tohle nemá chybu. Vstupenka do blázince. Míša na psi furt mluví, okřikuje, rovná je. Poté, co jsme opustili Rampušáka Pod Jelenkou, tak Tomáš ztrácí nervy. Zastavuje. Nechá Míšu poodjet. Já Tomášovi také poodjíždím. Během etapy už se nevidíme. A co Míša? Ujíždím mu. Ale na Homoli stavím a on mě dojíždí. Nestaví a prchá dál. Hurá. Malý Tobogán i hnusnou zatáčku dáváme v klidu. Nejnižší bod. Rovina na pastvinách. Začíná stoupání k Pěticestí. Pod kopcem Míša. Panebože zase. Ale stojí a motá a řeší. Tak pokračujeme dále. Naštěstí mu do kopce ujíždíme. Uf. Za Pěticestím nás předjíždí Habas. Haskouni mu krásně mastí. Mají všichni trika. Roman to trénuje do Ruska na Kalevalu. Zase Rampušák. A druhé kolo. Ale na nejnižším bodě uhýbáme doleva a jedeme pár kilometrů na místo bivaku. Jak já říkám "restart". Čučíme zde 4h. Dávám pejskům napít, suším ponožky a boty ve vytápěném stanu. Dáváme baštu. Kecáme, fotím. Je tu spousta domorodců a chatařů. Hlavně dětičky okukujou pejsky. Jsou tu i cyklisti. Koukám na starty. Sněžný biker Honza Kopka si vede dobře. On i jeho kamarádi mají můj obdiv. Je neskutečný, jak se rvou na tom kole s terénem a podmínkami. Kameraman Liborek mi připevňuje na sáně držáček na kamerku. Budeme natáčet noční jízdu do Deštného. Časomíra mrzne, a tak si rozdělávají oheň v prořízlém kmeni. Funguje to. Je čas. Zapřaháme. Cesta domů neuvěřitelně ubýhá. Asi se psům v noci za chladu líp jede. Celkově 88km za 8h 37minut.