Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Květen 2014

Husky víkend Hory u K.Varů 2014

19. května 2014 v 18:35 | hrobnice |  Kamarádi,rodiče a dění kolem nich

V pátek 9.května vyrážíme kolem poledne s Ládíčkem a hafíkama na Husky tábor do Hor u Karlových Varů. Je to už náš tradiční jarní víkend s haskounama. Stařenky Wulfí,Fíka, Mekí a Kulíška necháváme doma. Nikam se ani nehrnou. Jindra Hora je příjde nakrmit. Naše jedenáctihlavá výprava (Ládíček, 9 psů a já) mastíme do Hor. Za 2 hoďky jsme tam. Uvelebíme se na louce u letiště. Fouká a fouká. A fouká až do neděle. Ládíček sotva ho vyndám z autosedačky, tak mizí v dáli za dětma. Ulovil dvě holčičky a je spokojen. Vozí holky na motorce-svém oblíbeném odrážedle. Dostali jsme pokojíček v letištním baráčku. Spolu s maminkou a těma dvěma holčičkama. Ládíček si hraje, tak si půjčuju káru od Petra Guregy. A jedeme s hafíkama na projížďku. Je to mazec. Ke konci samá louže. Asi 6km. Vlastně závodní trať. Po nás si půjčuje káru Radka Palízová. Odpoledne už jen sledujeme přijíždějící lidičky a pejsky. A Ládíček nemá čas ani na jídlo ani na spaní. Furt si hraje. Nejlépe v louži. Během jednoho odpoledne ho několikrát převlíkám až došlo na nejhorší. Nemám už žádné suché věci pro něj. Tak sušíme na sluníčku co se dá. Ach ty magické louže! Člověk aby s sebou tahal vagón věcí. Večer je problém mrňouse uspat. Ale nakonec pod pohrůžkou násilí usíná jako poslední dítě v táboře. Sobotní ráno je větrné, ale slunečné. Takže honem sušit ven věci a boty. Dopoledne probíhá weightpulling. Pejskové se váží v náručí svých páníků. Rajčák přihlásil do soutěže svého čtrnáctiletého superveterána. Strčil by do kapsy svoje mnohem mladší soupeře. Tahat umí, klobouk dolů. Doráží i Ríša Burda a musí se řádně před soutěží posilnit. Holt trenér je trenér. Ríšův Bubák (Brownie brácha) nakonec víc vije než tahá. Lucka Wegnerová zkouší trénovat tahání "na sucho" s Lukášem. Hafíkovi to na nečisto celkem jde. Ale naostro se trochu zarazil.Sledujeme soutěž a mezitím se jedeme projet se spřežením. Jede se mnou Zdenda Pospíšil na koloběžce s Didou a Bony. Louže nás neminou. Ale projížďka pejskům i nám prospívá. Vracíme se a puding stále probíhá. Nakonec se nejvyšší dosažená váha, kterou haskoun zvládá zastaví na 1340kg. Páni. Pulling je u konce. Ještě vystoupení Alenky Smolíkové a jejích pejsků. A dogdancing v podání dvou čechohoráků. Teď nás čeká zlatý hřeb dne.Dogtreking. 19km kolem Ohře. Samozřejmě, že jde Růža a Ládíček taky. Tedy na odrážedle. Beru krosnu. Jdeme totiž se Zdendou a Luckou Pospíšilovic a malou Emčou v croozeru a Idou na kole. Až Ládíček nebude moct, tak půjde chrnět do kočárku a Emču dáme do krosny. Vymyšleno, zabaleno, připraveno. Vyrážíme. Zatímco čekáme na startu, tak se Ládíček stačí minutu před startem zmáchat komplet v louži. Už nemám nic suchého, tak mastí v tom v čem je. Mě z něj raní mrtvice. Fakt se nedá uhlídat před vodou. Jdeme panelkou k silnici, kus po silnici a hurá na louku. Tady na nás číhá už tradičně potok. Úspěšně slaňujeme kočárek, kolo, odrážedlo, všechny psy i děti. Uf. Ládíček se přes louku veze na kočárku. Ve vysoké trávě s odrážedlem nemá šanci.Louka úspěšně překonána. Směřujeme do Lokte. Zdenda nás fotí s Ládíčkem a Růžou na památku na stejném místě jako vloni. Letos neobcházíme hrad, ale jdeme přímo k Ohři na cyklostezku. Asi po kilometru, kdy procházíme kolem zahrádek parkujeme všechny naše vehikly a psy v kempu Maskáč. Tady se dětičky hladově vrhají na svačinu. Hafíci také dostávají svůj díl piškotů. Dáváme Bechera na nervy. Ládíček předvádí s odrážedlem všem přítomným vystoupení na schodech. Prostě chce sjet schody dolů na svojí motorce. Naštěstí Lucka skáče skok plavný. Ládíčka v poslední chvíli chytá. Uf. Aby člověk měl oči i vzadu. Řádně posilněni pokračujeme dále. Ládíčka táhnu na vodítku na odrážedle.Statečně kmitá nožkama. Ida pendluje na kole sem a tam a najezdí asi dvakrát tolik než je délka trati. Jdeme podél Ohře. Ládíček tuhne. Zdenda ho dává do kočárku. Ve vteřině je tuhej. I s helmou na hlavě. Emička putuje do krosny. Teda je jí kus. Zdenda mi pomáhá vůbec s krosnou vstát ze dřepu. Ale mastíme dál. Nasadili jsme ostré tempo. Svižně docházíme k houpacímu mostu u Svatošských skal. Proti nám jdou malí Kurakovic a Iva Valtrová s haskounkama a manželem Tomášem na kole (mimochodem moc děkuji za med). Houpací most zdoláváme jako průzkumníci. Zdenda ho řádně rozhoupává. Na terase hospody Jan Svatoš schazuju Emču s krosnou, Růžu a haskounky uvazujeme k plotu, kočárek parkujeme na trávě a jdeme pro limču. Pravou točenou malinovku. A pro razítko. Dáváme oraz. Ládíček zatím ještě spí. Za půl hoďky vyrážíme dál. Kousek se vracíme po mostě a na rozcestí uhýbáme doprava do prudkého kopce. Před dvěma lety jsem tudy s Rajčákem a jeho haskounem rvali kočár s čtyřměsíčním Ládíčkem. Přeorganizováváme psy a děti. Emču valím v krosně, Ládíček v kočárku tlačen Idou a Zdendou a tahán Didou, Lucka táhne kolo a Bony. Ze mě leje. Ze Zdendy taky. V půli kopce před kočár připřahám Růžu. Teda to je motor. Jsme mokří jako myši. A k tomu začíná pršet. A k tomu se začíná budit Ládíček. Asi vstával prdelkou napřed a předvádí svojí škálu zlobení, fňukání a kňourání. Nechce ani na koníčka, ani do kočárku, ani na odrážedlo. Tak ho nakonec už ve slušném lijáku beru do náruče a dobrých 500m prudkého kopce s ním funím jak parní lokomotiva až na vrchol v náručí. Má už 16kg, a tak se pronese.Nahoře čekáme na Zdendovu část výpravy. Volíme taktiku "děti, dojdeme támhle k tomu stromu a tam dostanete bonbón". Funguje to. Ještěže Zdenda má pořádnou zásobu Lipa. Ida s Ládíčkem jdou pěšky za ruce. Nálada v družstvu se zvedá. Lije jako v Amazonském pralese. Vycházíme z lesa na pláň k ohradě s jeleny. Jsme promáčení jako na Krušnohoráku. Ale zpíváme, cucáme bonbóny a valíme dál. Ládíček už zase zčerstva mastí na odrážedle. Po asfaltce dorážíme do Hor. Přes hlavní silnici. Na most. Máváme pod námi projíždějícím autům. Děti se smějou. Ještě kus a narážíme na panelku. Po pár stovkách metrů jsme "doma". Je před 20.hodinou. No asi 5 a1/2 hodiny. To je slušný výkon a děti zaslouží pochvalu. A holky psí samozřejmě taky. Převlíkám Ládíčka do sucha, venčím pejsky, lije a lije. Nakonec dochází i řada na mě a beru si aspoň suché boty a ponožky. Kdo si myslí, že Ládíček padne za vlast a bude spát až do rána, tak se hluboce plete. Místo toho se na pokojíčku rozpoutává "punská polštářová válka". Sakra, kde berou děti tu energii? Je přednáška o Dornově metodě rehabilitace kostí psů. Mám z toho téměř kulový, protože Ládíček nespí a nespí a ruší povídání. Tak jsme na chodbě, kde malej lítá po vyrovnaných křesílkách sem a tam a sem a tam. Já už spím ve stoje a on nic. Konečně kolem půl dvanácté usíná. Sláva. Jdu do hospůdky. Kecáme s Petrem Guregou, Zeťourkama, Zdendou, Habasem, Rajčákem. Jdeme do pelechů až po jedné hodině. To aby se paní od výčepu vyspala-haha. V neděli ráno Ládíček chrní a chrní. Všichni kolem něj vstávájí. Dokonce jsem pustila i psy z auta, děti kolem něj šustí, mluví, snídají a oblíkají se. A on furt spokojeně spinká. Pozoruju jak Zeťourek krmí malého neopeřeného mníška zvaného "vorel Gappa". Maminka ho odvrhla, a tak ho Zeťourci piplají jako miminko. Vegetí v malé králičí přepravce s lampičkou. Vašík ho futruje stříkačkou s vajíčkem a piškotkama a zeleninou. Neopeřenec dlabe jako kukačka. Roste před očima. Konečně se v 9h Ládíček budí. A hned má veselou náladu. Sledujeme dopolední výstavu. Nebo spíš přehlídku. Posuzuje Líba Pečená. Účastní se fakt mraky psů. Vyklízíme a uklízíme pokojík a pomalu stěhuju věci do auta. Ládíček vyfasoval poslední suché věci. A šup a je v louži! Kačka Kuraková nám dává suché tepláky a ponožky (moc díky). Honem dávám suchého Ládíčka do auta. Jiná možnost už není. Loučíme se. Bylo to moc příjemné setkání. Valíme domů. Po cestě Ládíček usíná. Tak příští rok zase ahoj na husky táboře.
Další fotečky zde:

Krušnohorský dogtrek 2014-3.díl konec

2. května 2014 v 0:52 | hrobnice |  Dogtreking

Scházíme po modré bahnitou cestou, všude teče voda, Romče to klouže, ach jo, to je cestička. Začínám skuhrat. Z mokrých bot se mi udělali 3 puchejře. To se mi za posledních pár let nestalo. Kluci nám zase utekli. Ale čekají u rozcestníku Husův vrch. Dáváme sváču. Vybalím housku a chramst. Dida ji žvejká v tlamě na posezení. Hm, takže nic. Dávám aspoň Horalku. A hlt Bechera místo analgetika. Romča mi dává náplast na puchejře. Nějakou speciální. Trochu to pomáhá. Ale nejsme žádný mejdla a jdeme dál. Stále klesáme do Dubí. Cesta je tvrdá, udusaný štěrk, skoro jako asfalt. Sluníčko už krásně svítí. Tak je nám vesele a krásně. Hurá, jsme v Dubí. Sedáme si u koňské ohrady na velký kmen. Romča si odskakuje udělat hygienickou zastávku. My se Zdendou rozjímáme. Romča se vrací a najednou si všímáme, že Zdenda má celé zakrvácené gatě na vnitřní straně stehen. Ty bláho. Má odřené boláky od mokrých kalhot. A vůbec to nevnímá. Romča rázně zakročuje. Dává Zdendovi svůj dětský pudr Aviril. Toho má s sebou na kila. Zdenda se zapudruje jak mimino. Ale co jiného zbývá. To se ani nedá fotit. Je to brutus. Tonda na nás čeká u K4. Tady nefunguje razítko, a tak kreslíme obrázek na razítku na naší kartičku. Já už jí mám tak nacucanou, že mi na ní ani nepíše propiska a obrázek jelena jen načmárám jak dítě. Jsme zase na nejnižším bodě. Čeká nás výstup zpět do hor. Máme za sebou 71,6km. Lezeme cestou plnou větví a rozježděnou od lesní tehniky k Dubskému vlakovému nádraží. Odtud pokračuje cesta jako asfaltka. Asi 5km na Vitišku. Hafani nás táhnou jakoby neměli v nohou skoro 80 kiláků. Růža je fakt moje holka šikovná. Z asfaltu dostáváme už deprésy. Těšíme se strašně na Vitišku. Tam dáme oraz v hospůdce. Jsme tu. Zabijačková polívčička, točená červená limonádička, rezavý kocour a vtipný vrchní. To je idilka. Zapomínáme v tu ránu na naše bebíčka a vychutnáváme si tu klidnou chvíli uprostřed přírody a kamarádů. Zato když se postavíme, tak je na nás žalostný pohled. Všichni kulhají, pajdají, hekají. Jsme na 79,6.km. Do cíle to máme 15kiláků. To už zmákneme. Ploužíme se k transformátoru. Se Zdendou se dělím o poslední musli tyčinku. V dálce vidíme 3 vrtule u Bouřňáku. Vavřinec, Bronislav a Ferdinand. Kousek za Novým Městem je K5. Naše poslední kontrola. Jdeme po Krušnohorské magistrále až na Vrch tří pánů. Odsud začíná příšerná cesta vydlážděná velkým makadamem. To je očistec pro naše chodidla. A také pro psí packy. Snažíme se jít i bokem vedle cesty, ale většinou to nejde. Chudáci hafíci. Jakej lidskej vůl tuhle cestu vyrobil! Ani cyklistům nejde po téhle hrůze jet. Docházíme zrasovaní Pod vrch tří pánů. Pokračujeme po červené směrem ke Stropníků. Ale kolem Stropníků těží těžké stroje dřevo, a tak nás červená vede dolů do altánku u Dušanovi vyhlídky. Jsme na 88.km Dopíjíme poslední zbytky Bechera. Fotečku na památku a jdeme na steč. Tudíž po zelené sešup 3 km prudce z kopce. Nejprve to jde. Ale druhá půlka sestupu je močál, bahno a smrad v jednom. Opět těžká technika udělala z cesty bahenní humus. Pokud jsme doteď uschli a měli sucho v botách, tak teď už tomu tak není. Romča zase div že nebrečí, strašně to klouže, boty nacucané blátem, všude obtížný hmyz a puch. Teda ten konec našeho putování se nějak nepovedl. Ale dobrý. Kluci na nás čekají u Háje. Přelejzáme koleje a mastíme si to zvesela poslední 3 km do Oseckého kempu. Cesta vede podél železniční tratě. Po levé straně Osecké paneláky, nádraží a hurá jsme v cíli. Sláva, přežili jsme to. 95,5km za 31,5 hodiny. Je to asi nejrychlejší čas, za jaký jsme kdy Krušnohorák zmákli. U chatičky č. 18 schazujeme baťohy a chvíli klábosíme ležíc na trávě s pořadateli. Je těžké vstát a přesunout se k Romčinu autu. Převlíkáme se do gala, Růže dávám baštu, jdeme do hospody. Mají tu výbornou česnečku. Mňam. Kecáme a kecáme a čekáme na midaře Lucku Pospíšilovou a Lucku Wegnerovou s Lukym. Ti mají trasu 54,5km. Docela výživnej mid. Volá mi Jindra Wegner, že byl na Flájích a že už tam "naše" trojka byla a jsou sice zmoklí, ale veselí. Romča musí domů za Anďou. A já se chystám za Ládíčkem vystřídat babi. Vyzvedáváme si diplomy. Letos nádherné s mým Baltíčkem a modrým baťohem a modrou miskou. Jak paradoxní, ale Baltíček už je skoro rok mrtvý a baťoh z Lídlu za 300,- stále drží a drží. Loučím se s pořadateli a s Romčou, Tondou a Zdendou. V sedm večer pro mě přijíždí Jindra Hora a veze mě s Růžou na Moldavu. Tady už čeká babi s Ládíčkem a to je vítání. Jdeme do hajan a brzy se nám zdá o našem Krušnohorském putování . Letos to bylo moc hezké, náročné, extrémní, ale s kamarádka a psama máme na co vzpomínat. A ještě jeden postřeh:celkem mě mile překvapilo, jak úžasně rychlá je regenerace našich utrmácených tělíček. Druhý den po dojití, tj. v neděli si voláme s Romčou, která hlásí, že Tonda už posekal zahradu, Zdenda mi telefonuje, že právě také sekal trávu a já jsem komplet vyluxovala a uklidila auto. Kde se v nás ta energie bere? Asi jsme národ musherský a dogtrekařský, tudíž nenormální a velmi odolný...
Ještě fotečky zde:

Krušnohorský dogtrek 2014-2.díl

1. května 2014 v 1:36 | hrobnice |  Dogtreking
Okamžitě schazujem naše stokilové baťohy. Pejsky uvážeme kde se dá. Dáváme česnečku a kofolu. To je labůžo. Hodnotíme náš postup vpřed. Máme nějaký skluz oproti plánu. Je 13h. No jo, když nás ta Zuzka honí nahoru, dolů, nahoru, dolů. Nad polívčičkou usuzujeme, že je třeba zrychlit. Hm. Lehce se řekne, hůř udělá. Přichází Gwen. Nepohrdne naší Becherovkou. Gróňačka Dina, už silně v důchodovém věku, sebou hnípne na trávu. Lovím v paměti, že už vlastně chodím dogtreky 9 let a neznám u Gwen jiného psa než Dinu. Teda páni, kolik jí vlastně je let? Je čas vyrazit na cestu. Těžce zase nandaváme krosny na naše bolavá ramena. Vyrážíme Kostelní cestou ke K1. Je to rozcestník u silnice. Vykousneme dětským razítkem zvířátko (myslím, že zajíc či žabka?). A mastíme dál po červené. Rozcestník U desítky. Měli bychom přejít na naučnou stezku. Ale ta nikde. Hledáme a chvíli bloudíme. Ach jo, dnes už potřetí. Nakonec vyrážíme neznačenou cestou vedeni mapou a logikou. Po chvíli se ale ve spleti lesních cest ztrácíme zcela. A ke všemu začíná pršet. Honem vyndaváme bundy a pláštěnky. Přichází liják jako z přehrady. A my jsme ztraceni uprostřed lesa 10km od civilizace. No lepší čas na bouřku jsme si nemohli vybrat. Stále bloudíme. A stále promokáme víc a víc. Zdenda má svoje kraťasy procucané až na kůži. Já svoje gatě taktéž. Romča s Tondou jsou na tom líp. Chrání je dětské pláštěnky aspoň od krku po kolena. A k tomu jak nacucaná houba Růža. Lepí se mi na levou nohu a zima mi zalejzá až do konečků prstů. Maminko, já chci aspoň suchýho psa! Krize jako Brno. Kecky na nohou už totálně pročvachtali a splívají s okolním všudypřítomným bahnem na cestě. Romčo, to je na Bechera jinak mě klepne. Dáváme Bechera. Óóó. Pocit zoufalství se mění v otupělost a rezignaci a s Romčou se smějeme kravinám na celý les. Máme záchvat smíchu, že i Růža s Lentilkou se na nás po očku dívají z kterého pak cvokhauzu nás pustili. Našli jsme čirou náhodou červenou značku. A ta nás vede do Českého Jiřetína.A po hodině přestává pršet. Konečně je to tu. Civilizace. Hledáme v Jiřetíně hospodu. Marně. Jedna nefunguje a druhá má zavřeno. Tak se vracíme na kraj obce a lezeme do předzahrádky minihospody U kominíka. Starší pán není moc nadšen z nás vodníků a bahenních koulí se čtyřma packama. Ale nakonec nás nechá aspoň pod malým přístřeškem. Nakonec je nás tu 8 lidí a 7 psů. Všichni promáčení až na spoďáry. Okolní lesy se vypařují. A my s nimi. Mám mokré kromě hrudníku všecičko. Sedám si opatrně jak připosr..á. Dáváme domácí čočkovou polívku a turka. Energie-hlavně psychická-nám přitéká do žil. Dávám Růže pár granulí a kus sváči. Sobě housku a musli tyčinku a Horalku. Ta půlhodina v hospůdce nás dokonale osvěžuje. Jsme schopni pokračovat dál ve veselé náladě. Vysvítá i sluníčko. A tak rozvěšujeme mokré bundy na batohy, aby po cestě usychali. S Romčou jdeme ještě do lesa provést hygienickou zastávku. Máme u toho opět záchvat smíchu.Dvě paraolympioničky se vydali lézti do prudkého svahu. No kdyby nás někdo natáčel, tak to ani nejde zveřejnit. Tak teda dost lenošení. Vyrážíme dále. Opouštíme Jiřetín a tím i 34,4.km. Je 18h. Jdeme krásnou měkkou pěšinkou podél potůčku směrem na Fláje. Je to nejhezčí úsek tratě. V tom se všichni shodujeme. Je tu "kamzičí vsuvka" po malé skalce. Romča se děsí, že uklouzne. Romčo, přežili jsme i horší. V 18.45h jsme u Flájské přehrady. Fotíme se na památku. Je nádherné sluníčko. Cítím jak usycháme. Od přehrady jdeme asi 2km po asfaltu ke K2-41,2.km. Je tu pěkná hájovna. Dále po lesní cestě asi hodinu k odpočívadlu u Horní vsi. Historie se opakuje jako při výletu Hledání kukačky a my v altánku přezouváme mokré ponožky. Romča přezouvá i suché boty. Táhne je s sebou celou dobu, tak proč ne. Ještě malou svačinku a razíme po žluté na Moldavu. Na Žebráckém rohu se napojujeme na moje tréninkové trasy. Přes Pastviny už jdeme na čelovky. Přehupsáváme rozvodněný potůček. A za chvíli vidíme už Moldavská světýlka. Padá mlha a mží. Kluci se stavují v Moldavské hospodě na pivo.Jsou tu i dvě dogtrekařky, které budou přenocovat na zastávce. My pokračujeme dále k mému baráčku. Čeká nás už babi a malý Ládíček. Pinďa je jak u vytržení, kde se tu bereme. Dáváme pejskům najíst. A sobě taky. Babi uklohnila výborná míchaná vajíčka. Vajíčka jsou od paní sousedky a doslova je ještě odpoledne lovila pipkám z pod zadků. Bašta největší. Trochu se sušíme, Ládíček nám předvádí svoje hračky, s Romčou dáváme kávičku. Odpočatí vyrážíme dál. Noční bivak. Ráno jsme veselejší a míň mrtví než včera. Je před pátou hodinou raní a vydáváme se na další cestu k Cínovci. Když dorážíme na K3-61,6.km, tak pozorujeme nádherný východ slunce. Je to jeden z okamžiků, pro který chodím dogtreking. Rozcestník se jmenuje U vojáka. Mám celou promáčenou kartičku na zaznamenávání kontrol. Razítko na K2 my vykouslo asi čtvrtinu kartičky. A teď se mi i roztrhla. Jejda, snad ji donesu. Máme před sebou ještě dvě kontroly. Procházíme kolem domečku Soňi Bártlový. Její hafíci nás hlasitě vítají. V 6h ráno teda určitě Soňa nemá radost. Ale mastíme rychle pryč ať je klid. Hotel Pomezí. A most přes E55. Čeká nás sestup dolů do Dubí Sedmihůrskou cestou.