Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Květen 2015

Výlet do Kostomlat a co tomu předcházelo

27. května 2015 v 7:45 | Hrobnice |  Kamarádi,rodiče a dění kolem nich
Jednoho květnového víkendu se Ládíček zacvičoval v čutání do mičudy. A šlo mu to náramně. Nejvíce mu šli penalty. Pozor, připravit...
Čut...
Že jsem mami šikovnej fotbalista, viď?...
Nechyběli ani diváci v ochozech...
A nakonec se šel Ládíček vydovádět k pejskům a mazlikovat se s Ferdou...
Ferda už je náš bílý psí krasavec...
Jako zakončení hezkého víkendu jsme se s taťuldou a mamušou a samozřejmě náma Hrobníkama vypravili do městečka taťkova mládí do Kostomlat pod Milešovkou...
Na náměstí jsme si dali nanuka...
Po prohlídce obce, kterou nám usnadňovalo nově půjčené kolečkové křesílko, jsme zavítali k základní škole, kde taťulda mnoho let učil a dělal zástupce ředitele. Ládíček s oblibou říká: "Dědo, ty si tady dělal ve škole ředitele?". Škola je už několik desítek let stejná jak si ji pamatuju. Jak když se tu zastavil čas. Jen snad budovu trochu natřeli na bílo...
V dálce jsme viděli výchovný ústav pro dívky, říkalo se jim "Kostomlatky"...
Byl to hezký výlet a doufám, že taťuldu potěšil. Brzy si zase někam vyrazíme.
Pár dalších foteček z víkendu najdete zde:

Hurvínek a výlet do Loděnice

26. května 2015 v 9:48 | Hrobnice |  Ládíček Hrobníček a jeho mamina
S Ládíčkem jsme si udělali v květnu druhý výlet na Hurvínka do Prahy. A spojili jsme to s příjemným víkendem u kamarádů Lucky a Zdendy Pospíšilových v Loděnici. Ládíček se nejvíc těšil na malou Idu a Emu...
Představení v divadle se jmenovalo Hurvínkův popletený víkend a bylo o tom, jak Hurvínek a Spejbl zachraňovali 2 ztracená medvíďata z cirkusu. A o přestávce přišel na řadu párek v rohlíku. Jelikož byl s kečupem, tak jsme dětičky svlíkli preventivně do tílek. I tak Ládíčkovo bílá košile zaznamenala několik zásahů...
A konec příběhu skončil šťastně jak to u pohádek bývá...
Po divadle děti lítali na nedalekém náměstí se zmzlinou. Nakonec se museli "svézt" na koníku...
Večer jsme grilovali buřtíky a děti blbnuli na houpačce a klouzačce Zdendovo vlastní výroby...
Druhý den v neděli ráno jsme se vypravili na výlet do nedalekých Solvayových lomů...
Byli tu různé staré důlní stroje, auta, vozíky,...
A také arboretum s kamenama a stromama...
A mě nejvíc lákal vstup do štoly...
Ládíček měl zase oči navrch hlavy z jízdy malým důlním vláčkem. Nasedat...
Připojíme mašinku...
Ä jedem...
Po skončení prohlídky lomu jsme se vydali na nedalekou skálu nad vesničkou Sv.Jan pod skalou. Ládíček mezitím vytuhnul v kočárku. Asi naštěstí, protože nevím jak bych ho hlídala na vyhlídce bez zábradlí...
Na památku jsem se nechala vyfotit nad vesničkou na skále, kde jsem před lety už byla...
Čekal nás krkolomný sestup dolů z kopce se spícím Ládíčkem v croozerovi...
Ale nakonec jsme to zvládli jen s jedním pádem...
Výlet jsme zakončili zmrzkou v hotýlku Obecní škola...
To je dobrota...
Byl to krásný výlet a doufám, že si ho zase někdy s Ládíčkem zopakujeme.
Pár dalších foteček zde:

Představení se školkou na den maminek

23. května 2015 v 20:04 | Hrobnice |  Ládíček Hrobníček a jeho mamina
Děti a paní učitelky z MŠ Háj u Duchcova, kam Ládíček chodí, nacvičili ke dni maminek představení O Karkulce a vlkovi. Představení se konalo v místní Sokolovně.Tady se zastavil čas a připomínalo to tu film Hoří má panenko. Ládíčkovi jsme udělali s babičkou masku vlka, protože kluci šli za vlky a holčičky za Karkulky...
Ládíček byl trochu naštvaný vlk, ale pak ho to přešlo...
Zpívali i písničku o večerníčkovi...
A pak byla pohádka O koblížkovi a taneček pro maminky a pak i písnička pro tatínky...
A nakonec si všechny maminky se svými dětmi zatancovali spolu...
Kytička od Ládíčka...
Další fotečky najdete zde:

Husky tábor

20. května 2015 v 4:12 | Hrobnice |  Kamarádi,rodiče a dění kolem nich
Husky tábor letos vycházel na čarodějnice a první svátek květnový. Takže jsem si vzala den volna a měli jsme před sebou 4 dny s huskypsama a huskylidičkama. Přifrčeli jsem do Hor u Karlových Varů ve čtvrtek brzy odpoledne. Je krásné slunečné, ale větrné počasí. Je tu už pár Krušnohorců. Uvelebujem se na našem oblíbeném místě u letištní dráhy a "rozbíjíme" tábor. Ukotvili jsme karavánek, vyndali pejsky a jdem obdivovat štěňátka Kačky Kulhánkový. Jsou to nádherní vlčci. Ládíček objevil kamaráda Ivánka od Andrejky Soukupový. No a je klid. Kluci se "perou" a lítaj po celém areálu a není o nich vidu ani slechu dobrou hodinu. Jedu se projet s pejskama. Petr Gurega mi půjčuje káru. Je to okruh asi 4km a hafíci mastí až neuvěřitelně.Večer pálíme čarodějnice. Od Habase dostáváme dva buřtíky, a tak Ládík opéká (nebo spíš smaží) ostošest a baští až má boule za ušima. Pak je živá country kapela ve stanu a sledování hokeje v klubovně. S Ládíčkem jdeme brzy spinkat, protože to byl náročný den. V pátek ráno brzo vstáváme. Jedem s Romankou Guregovou do Počeren juknout na kocoura. Ale pak už máme volno a těšíme se na Ivu Želvu a Toma, kteří přivezou našeho nového pinto haskounka Ferdu. No a jsou tady. Ferda je kouzelnej. Takovej můj druhej nezapomenutelnej Baltíček. Hned Ferdu zkoušíme na stake outu u ostatních našich pejsků.Ivča má trochu infart, že její vypiplaný huskymimčo je na řetízku. Ale jinak to ve smečce nejde. Bude spát s tetou Brownie. Jeho pinto brácha Finn zakotvil u Klímů. Iva s sebou přivezla i sestru Jindrovo Florinky Fanynku. Je jakoby Florince vypadla z oka. Odpoledne je klubová přehlídka sibiřských husky. Za tímto účelem přijela přehlídku posoudit Líba Pečená. Pomoci dorazila i Kačka Kuraková. Přihlížím také této show a moc se mi posuzování a výběr vítězů líbí. Navečer doráží i naše teta Soňa z Cínovce s malým Jankem. Má premiéru s krásným terénním kočárkem croozerem. Tak hned jdeme udělat test do terénu. Soňa s kočárkem a já s Ládíčkem na odrážedle. Jdeme po tréninkové trase. S dětičkami nám to trvá asi hodinu. Ládíček si z kopce nabančil na odrážedle. Když ho jdu sbírat, tak se na mě usměje a má zuby plné drobného štěrku. No na něj se nejde v týhle chvíli vůbec zlobit. Po cestě Soňa kojí. My jdeme s Ládíčkem napřed. Nakonec Ládíček už moc nemůže a končí v croozeru místo Janka. A už jsme zpátky na letišti. Soňa musí kvůli pejskům zpátky domů. Večer se jedu zase projet s pejskama. Po uspání Ládíčka jdu do stanu na country muziku. S Ivou a Tomem trávíme krásný večer plný povídání a muziky. Kolem jedné hodiny ranní přijíždí Zdenda Pospíšil s rodinou. Pomáhám mu umístit karavan a auto. Za chvíli je hotovo a tak oslavujeme naše setkání kapkou něčeho dobrého. A pak už hajdy na kutě. V sobotu ráno si přispáváme. Není kam spěchat. Pak po obvyklém rituálu u psů připravuju věci na pididogtrek. Ono je to vlastně jedno kolik půjdeme, protože pro Ládíčka beru furt to samý náhradní oblečení . Je už pak fuk zda budeme pryč hodinu či půl dne. Zmastit v první louži se může tak či tak. Takže plná polní nachystátna a můžeme vyrazit. Ivča bude hlídat Ferdu a ostatní pejskové na nás počkají. Vyrážíme. Čeká nás 16km. Jdeme tradičně Zdenda,Lucka, Ida, Emča s Bony a Didou a Hrobníci s Růžou. A netradičně i Zdendova ségra Jindřiška, pro kterou je trekování velká neznámá. Bereme croozer pro Emču, kolo pro Idu a odrážedlo pro Ládíčka. Nejstrategičtější se ukazuje croozer, protože záhy hned v Horách v něm kromě Emy končí i Ládíček a odrážedlo. První zastávka je K1 v hospodě u obory. Dáváme razítko do itineráře a do dětských pusinek první bonbóny. Z asfaltky zamíříme do lesa a směřujeme k Ohři. Po 1 km rozdává Lucka sváču-karbanátek s chlebem. Ten zahučí do všech jak němci do krytu. Včetně Ládíčka. Zdoláváme prudký skopec k řece. Děti fandí z croozeru Zdendovi, který brzdí očima ušima. U řeky už to máme pár set metrů na lanový most a K2-hospodu u Svatošských skal. Tady pauzujeme. Dáváme limču a polívku česnečku a děti dostávájí hranolky. Růža, stejně tak jako Ládíček,chvíli neposedí. Číhá a ňafe u plotu. Ládíček běhá po celém areálu hospody a máchá se ve fontánce. Nemá klidu. Jelikož má energie na rozdávání a je odpočatý z kočárku, tak vyfasuje na cestě zpět odrážedlo.Je tu i Klímovic výprava v podobě rodičů, dvou dětí a dvou psů, Svobodovic českohorská výprava, Hladovcovic a Brzkovic haskouní výprava a mnoho dalších. Zvedáme kotvy, zamáváme Rajčákovi a Charouzům, kteří uzavírají dogtrekařskou výpravu, a razíme. Rajčáka bolí koleno, a tak dává oblbovák v podobě tří piv, aby zvládl cestu nazpátek. Čekají nás 4km po rovince podél břehu Ohře proti proudu.Pak uhýbáme u štoly do prudkého kopce. To už Ládíček zase sedí v croozeru. Zdenda rve kočárek po šutrové stezce nahoru. Já mu za přední kolečko pomáhám spolu s táhnoucí Růžou. U statku dáváme oraz, abychom se vydýchali. Odchytí nás nějací turisté a fotí si kouzelné modré haskouní oči a nás všechny k tomu na památku.Pak už jdeme do mírnějšího kopce, ale Růža a já stále pomáháme tahat kočárek naložený spícím Ládíčkem a nespící Emčou. Stále stavíme na čůrání některým členům výpravy, takže víc stojíme než jdeme. To už nás dochází i invalida Rajčák a Charouzovic. Po prudším kopci zase oddychujeme na kládách a čekáme na Jindřišku. To už nás Rajčák dochází úplně, dává vrcholovou cigaretku a mizí nám z dohledu. Ládíček se probudil, a tak vyfasoval odrážedlo. Moc na něm nechce, protože jak jsem později zjistila má odřenou prdelku a sezení ho bolí. Nojo, to to pak fakt nejde jezdit. Ale šťastně vcházíme do Hor, přes silnici, nadjezdem nad dálnicí a už finišujeme do krátkého prudkého kopce přímo na travnatou letištní plochu. Právě startuje historický válečný dvouplošník. Tak nás pilotovi pomocníci zastavují a čekáme až odroluje na dráze. Pak honem honem přecházíme letiště ke stajke outům. Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme a jsme tu. 16km nám s pauzami, čekáním, logistickým řešením jak transportovat děti, čůracími pauzami, oddychovými pauzami,bonbónovými pauzami,…nám trvalo 6h. Tak se vrhám na pejsky a Ferdíka. Za chvíli jsou všichni napapaní a Lucka nás zve na guláš s kolínkama. Ládíček se cpe jak kdyby tejden nebaštil a pak padá za vlast do karavanní postýlky.Mezitím je ještě vyhlašování dogtreku. Jsme samozřejmě poslední. Jen pro srovnání první zdolal těch 16km za 1h a asi 25 minut. Já jdu večer ještě chvíli do stanu na country kapelu. Spolu s Habasem jsme tam jedni z posledních posluchačů. Pak jdeme i mi na kutě. V neděli nás čeká jednokolový závod spřežení na trati 5,4km. Jindřiška hlídá děti a my jdeme na start. Trochu se zpožděním, ale bez karambolu. Trať profrčíme ani se nenaděju. Čas máme asi 15minut, což činí průměrnou rychlost přes 20km/h. No to už jsme dlouho neměli. Stíhá i haskouní dědek Atiba. Jsme v kategorii A jen dva, takže první je Roman Habas a druzí my Hrobníci. Brownie s náma nejela, protože dělá společnost Didě u Lucky na koloběžce. Bony má totiž tak sedřené packy, že nemůže běžet.Měla je nezahojené ještě po Krušnohoráku a včera na výletě si je dodělala i přesto, že měla botičky. V dětském závodě běží Ládíček s Atibou. A světe div se, je první. Vyhrává medaili a diplom. Po vyhlášení vše balíme a mastíme po rozloučení se všemi směr domov na Moldavě. Letos to byl dlouhý husky tábor a máme na co zase vzpomínat. Doma ještě proběhlo seznamování malého Ferdy s novým domovem. A v noci už chrupal ve své nové boudičce.
Všechny fotečky naleznete zde:


Krušnohorský dogtrek-4.díl konec

12. května 2015 v 23:47 | Hrobnice |  Dogtreking
Ztěžka vyrážíme z "vyhřáté" hospůdky. Ale musíme. Jdeme (spíš se couráme)kolem lázní a dále podél potoka k Dubskému nádraží. Před nádražím přecházíme silnici a moc si nevšímáme rozcestníku u silnice. Asi po 300m jsme u nádražní budovy. Hledáme K6. Sakra, kde je? Dojdeme až k železničnímu přejezdu a nikde nic. Shazujeme baťohy a Lucka mastí zpět k silnici k rozcestníku. A světe div se! K6 je opravdu tam. Místo obvyklé cedulky velikosti A4 či A5 je cedulka obtočená kolem tyčky "natěsno" kolem dokola. No a to jsme přehlédli. Lucka přinesla fixku, kterou opět vyznačujeme znamení na náš pásek na ruce. Vzhledem ke stavu svých chodidel jsem oproštěna od kroků navíc a tak Zdenda dobrovolně nese fixku zase zpátky k rozcestníku. Fakt moc děkuju, pro mě by to byla psychická vražda. Nasazujeme zase baťohy, zamáváme právě projíždějícímu vláčku a pokračujeme. Jdeme asi 1km po asfaltce směrem k Jedlovce a Vitišce, ale pak uhýbáme u mostku na neznačenou cestu. A záhy se napojujeme na modrou značku vedoucí přes Vlčí kámen do Mikulova. Na Vlčím kameni malá pauza. Jsme na 70.km. Lucka se Zdendou jdou na 100m vzdálenou vyhlídku. Já vartuju u rozcestníku a aspoň na chvíli dávám odpočinout zhmožděným chodidlům. Vzpomínám na to, když jsem tudy jezdila se psy na káře. Možná jednou se mi to zase poštěstí. Od Vlčího kamene je to jen "co by kamenem dohodil" do Mikulova. Jdeme kolem obecního úřadu (opět vzpomínáme jak jsme tu byli na přednášce extrémního bikera Honzy Kopky v r. myslím 2008 právě s Luckou a Zdendou, kteří si zde byli pro moje štěňátko Didu).Docházíme až k parkovišti pod sjezdovku. Láká nás předzahrádka restaurace Cepín. Neodoláme a dáváme pauzu na jedno pivko. Moc se nám nechce dál neb nás čeká rasovina v podobě výstupu na Bouřňák. Kecáme a kecáme. Je to příjemné posezení. Však to k dogtreku patří. Důležité, aspoň tedy pro nás, je dobrý pocit, kamarádství, vychutnávání si okamžiku, rozjímání,nádherná příroda,…Řádně odpočinutí mastíme dále. Ani se nenadějem a jsme na Bouřňáku. Sice ufunění, ale s vědomím, že tohle byl poslední krkolomný stoupák letošní trasy.Na Bouřňáku je K7. Ještě vrcholové foto, vrcholovou sváču a šup zase po Hrobské sjezdovce dolů. Za námi supí bratja slováci. My se ploužíme po sjezdovce každý jak umí a způsobem takovým, aby nás sestup dolů co nejméně bolel. Po známé cestě po červené značce docházíme do Hrobu na nádraží. Tam máme asi minutovou regenerační mikropřestávku na napití. S bratry slováky prohodíme pár povzbuzujících slov a poté, co je nasměruju do místní restaurace Koruna, tak naše trio pokračuje kolem radnice směrem k potoku zvanému Bouřlivák. Jsme na 80,5.km. Napojujeme se u dřevěného můstku na závodní trať Hrobské jízdy. Lucce asi z přestálé námahy teče krev z nosu. Ale provizorní tamponky z papírového kapesníčku brzy krvácení zastaví. Pokračujeme po proudu potoka směrem ke golfovému hřišti. Před Jeníkovem si dovolíme vstoupit na golfový pažit a lehce jako víly přeletíme jeden green a jsme na asfaltce v Jeníkově. Teda ale musím říct, že golfisti se činí a svá hřiště značně rozšířili za těch 6 let, co jsem tu se psy nejela. V Jeníkově podcházíme pod železničním viaduktem. Pokračujeme po asfaltce až k silnici do Duchcova. Přes čtvrť Nové Sady až k zatopené nádrži Leontýnka. Tady už nás stíhá tma a mě děsná krize. Je tu na můstku u Leontýny poslední K8. No ale depka jak Brno. Mám tak šíleně dodělaná chodidla, že už jdu jen silou vůle a do omdlení nemám daleko. Ale to už musíme dát, kdyby měla dolízt po čtyřech. Zdenda s Luckou odmítají jít napřed, že prý jsme ve třech vyrazili a ve třech taky dojdeme. To je bezva pocit vědět, že mě nenechají ve štychu. Po žluté procházíme podél potoka zahrádkářskou kolonii. Pak šup přes hlavní silnici k Rybářskému svazu a po náhonu směr památník Nelson připomínající hornickou tragédii z r. 1934. Cesta po náhonu vůbec neutíká. Musím si zpívat, abych nebrečela. Jdu asi 50m za Luckou a Zdendou, takže naštěstí můj žalostný zpěv neslyší a Růža to nikomu neřekne. Konečně přicházíme k úzkému mostíku přes potok a máme jít přes něj a pokračovat po druhém břehu. Celkem mě rozesměje scénka jak z Homolků, kdy Zdenda pomáhá Lucce zdolat jeden jediný schůdek vysoký cca 30cm a vedoucí na mostek. Zmožené svaly prostě nejsou schopné tuhle banální překážku zdolat bez cizí pomoci a Lucka se všelijak nakrucuje jak kohout před slepicí, aby se dostala nahoru a ono to fakt nejde. Je to tak zoufalý, že se nakonec smějeme všichni a jsme rádi, že nás při téhle trapné činnosti nevidí nějaký nezainteresovaný člobrda pozorovatel. Tak tedy jdeme po druhém břehu a Nelson nikde. To snad je nekonečná cesta. Najednou cesta končí a my jsme konečně u silnice. Tu přecházíme a jsme u památníku. Pak už zase bloudíme. Hledáme nějakou cestu, kde je malá skládka a máme držet rovný směr. Nejprve jdeme úplně jinam, pak zase končíme na slepé cestičce a až napotřetí strefujeme tu správnou cestu. V tom volá Romča Bieliková a slízne naše bloudění v přímém přenosu. Chudák! Naše nadávky už gradují neb je už po 22.h a naše únava a zoufalost při hledání správné cesty vrcholí. Procházíme Osecký lesík a jsme najednou mezi domy v Oseku. Hledáme zase správnou cestu k rybníku. Přitom vlezeme někomu do dvora ve slepé uličce. Nakonec nás zachrání názvy ulic, kdy se vydáváme Rybniční ulicí s nadějí, že vede k rybníku. A taky že jo. Už poznáváme cestu do kempu a za chvíli ho i vidíme. Sláva, sláva,sláva. Jako tři stíny se vplazíme do tábora a míříme k Faboškově chatičce.Je 23.05h a máme za sebou 92km našeho putování+aspoň 7km navíc při našem bloudění. Jsme u konce svých fyzických, ale hlavně psychických sil.Ale jsme v cíli. Odhazujeme baťohy a sedíme před chatkou ještě aspoň hodinu a vychutnáváme si pocit vítězství nad sebou samým. Dáváme pejskům nažrat a ti uléhají k odpočinku. Hospoda pro nás už je zavřená, tak svůj nezřízený hlad ukájíme brambůrkami a oříšky. Vypadáme jak nenažranci, ale noční hlad je hlad. A ještě po dvou dnech bez pořádného jídla. Radost mi udělal Liborek Kubeš-kameraman ze Šediváčka. Dorazil do Oseka nás povzbudit a je ve výborné náladě. Dorážíme spolu s ním a s Mírou Hurychem různé zbytečky alkoholických nápojů a je nám náramně dobře. Asi hodinu po nás dorážejí bratja slováci a to je poslední dvojice na trati.Ještě je tam jedna osamělá závodnice, ale ta má sólo dráhu, protože vystartovala asi 10h za ostatními a je někde v Dubí a dorazí zítra dopoledne. Je nám tak krásně, že se nám vůbec nechce končit. Ale musíme. Zdenda nastartuje Fialku, loučíme se s Liborkem a Mírou, vzkazujeme pozdravení Vilíkovi do Prahy (druhý kameraman ze Šediváčka)a upalujeme na Moldavu. Babi s Ládíčkem už chrupou a my ještě kecáme asi do tří hodin do rána. To ještě nevíme, že nás za necelé 4h bude budit do růžova vyspinkaný Ládíček a bude si chtít povídat a hrát. Ale byl to nádherný výlet i přes ty letošní útrapy s chodidlama. Je to i poučení pro příště, že na takhle dlouhou štreku už nikdy boty s měkkou podrážkou. Holt všechno špatný je k něčemu dobrý. Tak zase za rok na Krušnohoráku a za 1,5 měsíce na Horské výzvě v Krkonoších.
Všechny fotečky naleznete zde:

Krušnohorský dogtrek-3.díl

9. května 2015 v 20:45 | Hrobnice |  Dogtreking
Budík na půl šestou nás nemilosrdně vyhání ze spacáků. Ale musím říct, že sem se celkem vyspala do růžova. A Růža růžová evidentně taky. Shání už zase něco k snědku a hlavně se snaží urychleně opustit seník a cuká šňůrou. "Růžo vydrž!" Však už taky jdeme. Zdenda s Luckou a haskounky také opouštějí svoje spacáky. Než se člověk trochu rozproudí, tak je hodina fuč a my vyrážíme až kolem půl sedmé. Trochu strnule jak pinquíni scházíme zpět k cyklostezce, kterou jsme včera (teda spíš dnes v noci) opustili. K našemu překvapení ujdeme po cyklostezce pár set metrů a jsme mezi baráčkama. Došli jsme do Unčína. Koukáme do mapy a už víme, kde jsme. Čeká nás štreka do kopce ke K4-Kotelnímu jezírku. Procházíme pár baráčků a napojujeme se na modrou značku. Po kilometru pokračujeme stále rovně nahoru. Modrou značku necháváme po naší pravé ruce šplhat dále na hrad Kyšperk.My jdeme neznačenou cestou asi 1,5km. Narážíme na zelenou a to už je jen pár stovek metrů ke Kotelnímu jezírku. Takže ve finále jsme si prodloužili trať o jedno klesání a jedno stoupání-cca 500 výškových metrů a asi 5km délky. No hlavně, že jsme se zase našli. Hurá. Na K4 je Gwen a její kamarádka Anna. Gwen loví záběry v ranním sluníčku. My si zapisujeme značku na náš náramkový pásek, mažeme ksichtíky proti sluníčku a trochu se osvěžujeme. Pak už zvesela z kopce dolů do Krupky. Cesta rychle ubíhá. Jdeme kolem zamřížovaných vstupů do bývalých šachet. Také podcházíme lanovku na Komárku. Za chvíli už vidíme první baráčky a vycházíme v Horní Krupce na náměstí pod hradem.Rozhodujeme, že se zajdeme podívat na zříceninu hradu a trochu si odpočineme. Je tu i přepychový hotýlek, ale spíš pro němce a ne pro ušmudlané dogtrekaře. Ale na hradě je to akorát pro nás. Jsme na 54.km. Přivazujeme hafíky k zábradlí, shazujeme "půltunové" baťohy a lezeme na polorozbořenou věžičku. Pejskové střeží baťohy a my se zatím kocháme panoramatama. Po společné fotce na památku balíme saky paky a opouštíme velice příjemné prostředí hradu. Opět začínáme šplhat do kopce. Tentokrát po modré směr Pod Loupežníkem. Asi po 2km chůze do kopce stojí u cesty bříza s K5. V rychlosti vyznačujeme znak kontroly na pásek a mastíme dál. Čeká nás avizovaný příbytek poustevníka. Je to stará malá chajda s pidi zahrádkou a roztodivnostmi na ní, různé hrobečky s umělými kytičkami a plyšáky (asi zde odpočívají různí křečkové, kočičky,…). A v ní žijou dva obyvatelé-poustevník s poustevnicí zjevem připomínající bezdomovce. No ale mají veselou náladu a vyptávají se nás jak se nám šlape. Musím poznamenat, že se nacházíme v nadmořské výšce cca 650m n.m. a uprostřed lesů. Zajímalo by mě, jak tu žijí v zimě-tedy zda tu vůbec v zimě bývají. Kousek pod Loupežníkem přicházíme na křižovatku s širokou cestou. Vyvalíme se na ní do trávy na sluníčko. I pejskové uvítají trochu odpočinku. Po 5 minutách razíme dál. Tentokrát po široké cestě dolů z kopce po neznačených cestách na Barvář. Některé křižovatky opravdu luštíme stylem "dáme tři hlavy dohromady", protože si itinerář odporuje s mapou. Ale nakonec šťastně docházíme na Barvář-velká hájovna. Odtud asi 2km po zelené po asfaltu do Dubí. Do Dubí se všichni těšíme neb si zde dáme polívku a pivečko. Brzy nacházíme pěknou restauraci s teráskou akorát pro nás a naše psy. Zrovna z ní odchází Gwen a její společnice. Je rozhodnuto-tady se občerstvíme. Je to sice hned vedle silnice E55, ale nám to nevadí. Musíme si nutně odpočinout. Naproti nám je Dubský gotický kostel a zrovna tam na schodech fotí nějakou nevěstu úctihodných XXL rozměrů. No ale každý máme holt jiný vkus. Raději se věnujeme česnekové polévce a pivku. Lucka dává ještě kávičku. Jsme asi na 65.km. Vychutnáváme si atmosféru naší pauzy. Když už se rozhodujeme pokračovat dále, tak přicházejí bratja slováci. Jsou ucaprtaní jako my. Také dávají pauzičku. Pokecáme a zvedáme kotvy. Čeká nás ještě kus cesty.

Krušnohorský dogtrek-2.díl

5. května 2015 v 10:55 | Hrobnice |  Dogtreking
Tak razíme. Cesta v poli je příjemná a měkká. Balzám na mé pohmožděné ploutvičky. Kravky na nás zvědavě čučí. Haskounky Dida a Bony trochu z rohatců šílí, ale Růža to má na háku neb je na hovězí dobytek zvyklá z domova. Obcházíme kopku hnoje a jsme u bývalých Habartic. Jsou tam dnes již jen dvě chaty. Jedna z nich patří musherovi Pavlovi Hájkovi. Měl kdysi malamuty a běhal hlavně v Německu. Dnes už je na důchodu-musherském i tom opravdovém. Napojujeme se na asfaltku. Ty jo, že by zase asfalt?! Snažím se nejen já, ale i Zdenda a Lucka, jít po louce vedle silnice. Jdeme takhle asi kilometr. Na rozcestí U Adolfova přecházíme do polí na modrou. Asfalt nechci už ani vidět aspoň 10km. Po pár stovkách metrů je K3-palačinková kontrola. Shazujeme ty proklatě těžké baťohy, přivazujem k nim hafíky a jdeme na slaďoučkou palačinku. Jelikož jsme mezi posledními a těsta zbývá dost, tak si jdeme za chvíli pro nášup a pak ještě jednou. Bříško si fakt chrochtá, protože palačinka s povidlama a šlehačkou zkrátka nemá chybu. Jinak je tu na výběr asi ze 4 marmelád, dvou nuget a povidel. Luxus v poli. Zatímco si Lucka preparuje nožičky a přidává vrstvu flastru skoro všude, tak se Zdendou luštíme kvíz, pomocí něhož získáváme číselnou kombinaci k zámku, kterým je zamčena truhla s Krušnohorským pokladem. Poklad je někde u Žandova v lese u památníku gen. Vandamma. Po prohlídce svých i psích nožiček bohužel zjišťujeme, že obojí je v dezolátním stavu. Tak ještě dotuňujem flastříkem co se dá a pejskové dostávají na nejhorší packy botičky. A to máme nějaký 35.km-teprve. Spolu s náma tráví chvíle odpočinku na kontrole i bratja slováci-tedy jeden slovák s borderkou a jeho český kamarád. Pro mě ale "bratja slováci". Pomalu se balíme a s těžkým srdcem opouštíme velice příjemnou kontrolu. Je asi 18.30h. Čeká nás neustálé klesání do Liboňova. Tady je pár domečků a božský klid. Jen tu musíme zastavit a dobotičkovat obě Pospíšilovic haskounky. Po klesání, kdy stále jako magůrci táhnou, mají packy zase o něco víc odřené. Růžu musím taky krotit, aby netáhla jak tažnej kůň. Ale je to o tom, že jí asi tisíckrát za 10 minut řeknu "Pomalu!". U kontajnérů uhýbáme do prava, chvíli jdeme po cestě a narazíme na koleje. Po nich už nic nejezdí, a tak jsou zarostlé. Jdeme podél nich až k památníku gen.Vandamma. Je to asi 100m od cesty. Lucka a pejskové čekají u celkem rozvodněného potoka a my se Zdendou jako dvě srnky ladně (haha!) přeskočíme potok a jdeme k památníku. Tam je dřevěná truhlička. Pomocí čtyřmístného číselného kódu z kvízu otevíráme truhlu. Je v ní Krušnohorský poklad. Dřevěné památeční medajličky s logem závodu a bonbóny. Bereme vše třikrát pro nás pro všechny a "sejf" opět uzamykáme. Opět zlehka (opět haha!) přeskakujeme potok zpět a balíme saky paky a razíme dál. Musíme máknout, abychom aspoň do tmy došli do avízované nádražní hospody v Chlumci. No a jelikož logicky nádražní hospoda bude někde u kolejí, tak volíme nejkratší možnou cestu-po kolejích. Pořadatel to povolil, takže toho využíváme. Hups, hups, jeden pražec, druhý pražec,…osmsetpadesátý pražec,….dvoutisící jedenáctý pražec,…a hospoda stále nikde. No páni, to je fuška. Už mi z těch pražců hrabe. Konečně slejzáme z kolejí na cestu. Ale hospoda nikde. Přelejzáme přes plot v sousedství nějakého soukromého pozemku, který hlídá pejsek. Ten je naštěstí solidární a mlčí a fandí nám v přelézání plotu, protože by snad jeho majitel na nás mohl vytasit sukovici co že to tam děláme. Plot je z ostnatého drátu, tak se jen modlíme ať si nenatrhneme gatě či pozadí. Zdárně jsme zdolali nástrahu a jsme zpátky na kolejích. Konečně vidíme hospodu. Je už skoro tma jak v pytli. Vždyť je taky 21.15h. A naši bratja slováci zde před hospodou popíjejí pivečko. My se k nim s úlevou přidáváme. Dávám pořádnýho turka a pivko. Jsme asi na 45.km. Toto ale trvalo. Studujeme se Zdendou mapu a 2:1 (Lucka je proti) rozhodujeme, že musíme pokračovat ještě aspoň pár kilometrů ke Krupce. Člověk míní a život mění. To ale ještě teď netušíme. Slastně si užíváme posezeníčka v příjemném prostředí s příjemnýma společníkama. Fotím se s obří pomlázkou-asi zdejší rarita. Bratja slováci zde budou nocovat. My asi po půl hodině zvedáme kotvy. Čeká nás lezení do kopce po zelené a pak neznačené úseky, ze kterých mám strach z bloudění. Později se ukáže, že oprávněný. Zatím šplháme s našima psíma výtahama (psi vůbec netankuje, že mají odřené packy a tudíž by se měli šetřit). U Chlumecké kaple vidíme několik spících dogtrekařů a několik párů svítících psích očí. Ještě kousek a měli bychom uhnout na neznačenou cestu. To se celkem daří. Ale na dalším rozcestí jsme v pytli. Mapa je nepřesná a my se snažíme jít přesně podle návodu. Ale nakonec jsme úplně někde jinde a stále klesáme a klesáme nějakýma zarostlýma cestama. Je to v čudu. Zakufrovali jsme uprostřed noci. Lucka nemá čelovku, mě dochází baterky, takže jediný kdo trochu něco vidí je Zdenda. No nic, vrátit se nemůžeme, tak zkusíme doklesat někam na nějakou cestu a zkusit se zorientovat. Asi po hodině zoufalého bloudění jsme konečně na široké cestě. Odhaduju, že se jedná o cyklostezku. Jdeme po ní dále a snažíme se zjistit, v které její části se nacházíme. Je jedna hodina v noci a my na pokraji sil stavíme u potoka. Jdu skouknout kus po nějaké panelce. Nacházíme se Zdendou prázdný seník. Je rozhodnuto. Dost bloudění, uvelebíme se zde na noc a "ráno bude moudřejší večera". Odhaduju, že vzdušnou čarou jsme po třech hodinách bloudění asi 3km od nádražní hospody. To je k nas…ní. No ale máme seník sice bez sena, ale celkem útulný a čistý a suchý. Rozkládáme spaní, Růža ihned zabírá nejlepší místo na spacáku. Zdenda svačí, ale mě jaksi není moc do jídla neb mám dorasovaný chodila až hrůza. Zato Růža hltá granule jak bezedná a pak už jen zhasínáme světla popřejem si dobrou noc a upadáme na pár hodin do komatu zvaného dogtrekařův spánek.