Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Červen 2015

Horská výzva Krkonoše 2015-2.díl

28. června 2015 v 4:21 | Hrobnice |  Dogtreking
Noční Pec má svoje kouzlo. Všude světýlka nočních podniků, pouliční osvětlení a celkem klid a mír. Procházíme Pecí do kopce směrem na Malou Paseku a Vlčí Důl po modré. Cesta vede stále vzhůru. Goro je zmatený. Šněruje sem a tam a netáhne. Musí se to naučit. Je to jeho první výlet. Tím jak jdu jen "za sebe", tak mě Lucka a Zdenda mizí z dohledu. Ale statečně funíme za nimi do kopce. Kupodivu předcházíme i pár závodících dvojic. Někteří opravdu mají tempo motorového šneka. Nevím nevím, kam se touhle rychlostí chtějí dostat. Pak se Goro chytá a Zdendu s Luckou docházíme. Zjistila jsem, že když je Goro s Didou a Bony, tak táhne jako ďábel. Takže se musím psích slečen držet zuby nehty. Docházíme na Hrnčířské boudy. Jejda, tudy přece jezdíme Ledovku. No to je paráda. Už vím, kde jsme. Pokračujeme po červené dlouhým Liščím hřebenem. Je to parádní cesta mezi klečí. Dohání nás Žufrik tým-zmeškali start o 20 minut a tak pádí jak sokolíci. Oni na rozdíl od nás závodí. My máme trochu jiné pojetí tohoto sportu. Rozcestí alias Chata na Rozcestí alias Bufet na Ledovce. Jdeme směr Špindlerův mlýn. Nejprve kousek do zelené a u Klínovek přecházíme na modrou. Tuty také jezdíme Ledovku. Je to tu v zimě obávaný traverz když se jezdí na Struhadla. Ale teď v létě je to krásný kamenný a travnatý chodníček. Je úzký, proto to pod sněhem ujíždí do traverzu. Jsou asi 2h ráno. Pohybujeme se ve výšce cca 1400m n.m. Mastíme pěkně. Máme za sebou 9km. Goro krásně táhne a úplně se mi chce zpívat nad tou nádherou. Moje "norská" čelovka alias Princeton, která se mnou ujela celý norský závod Femund, svítí dobře i s napůl vybitýma baterkama. Svažujeme se už dolů ke Špindlu, takže nás čeká několikakilometrové klesání nočním lesem. Jsou to uzoučké klikatící se stezičky, a tak vidíme v dálce před náma světýlka čelovek. Cestu razí Zdenda s Didou, za ním s odstupem Lucka s Bony a v těsném závěsu naše hrobnická dvojka Hrobnice+Goro. Lucku zlobí kolena, a tak jí chůze z kopce dost vyčerpává. Má ortézy na obou kolenou. Já mám oortézované jen pravé kolínko a to hlavně jako prevenci. A také mi hodně pomáhají moje dogtrekařské hůlky. Šetří mi kolena neb nějakou váhu svého těla při sestupu přesouvám na ruce. No ale vraťme se k našemu sestupu do Špindlu. Předcházíme i dvě holčičí dvojice. Takže nám to celkem mastí. Podcházíme pod lanovkou a už vidíme světýlka horského městečka. Za chvíli už jsme mezi domečkama. Nějaká servírka z restaurace zrovna končí a uklízí vchod a přeje nám šťastnou cestu. Je 3.30h a jsme na K1 na 18.km ve Špindlerově mlýně před úřadem, kde je zbudované občerstvení a kontrola se čtečkou čipu. Ten máme na ruce a přiložíme ho ke čtecíme zařízení, ono to pípne a jsme zaznamenaný. Bereme si z občerstvovacího švédského stolu koláče,ovoce,musli tyčinky, salám, housku, psům vodu a trochu granulek. Cpeme se. Máme hlad jak vlci. Posečkáme asi 20 minut. Rozloučíme se s kontrolou a ostatníma závodníkama setrvávajícíma zrovna s náma na tomto příjemném místě a vyrážíme dál. Trochu bloudíme na mostě přes řeku Labe. Jdeme už bez čelovek. Ty jsme schovali, protože kolem půl čtvrté ranní už se začíná rozednívat. Ale nakonec s pomocí jedněch závodníků nacházíme červenou značku a začínáme stoupat Vodovodní cestou po sjezdovce na Horní mísečky. Pro mě je to celkem očistec neb mám krizi jako Brno, Goro netáhne, únava mi šíleně sedí za krkem. No prostě žádná vášeň. Ale statečně se s tím peru a doplazím se na Horní mísečky chvíli po Zdendovi a Lucce. Krizi sem oklepala a už je to lepší. Zdenda mi ukazuje, kde ještě v lednu bydleli při závodech, které se na Mísečkách konali. Teď o půl roku později baráky bourají a nebo některé na zbourání čekají. Je to smutné a ukazuje to jen dravost doby a tohoto světa. Pryč z tohoto smutného místa. Pokračujeme po zelené na Dvoračky. A teď teprve začíná ta krása a nádhera, která mi vždy vyráží dech. Východ slunce. Před námi vrch Kotel se svými 1435 metry nadmořské výšky. Úžasná kombinace ranního sluníčka a vysokých hor. Nikde ani noha kromě nás. Ticho. Neopakovatelnost okamžiku. To se nedá popsat. To se musí zažít. Pro tohle hory miluju. Fotím Gora na památku se sluncem ozářenými horami, přičemž sluníčko ještě není řádně vidět neboť je nízko nad obzorem. Je asi 6h. Začínají kamenné chodníčky. Zdržela jsem se focením, a tak na mě kamarádi čekají. Za chvíli jsme na Dvoračkách. Tady přetáčíme Bonynce botičky neprošlapaným nártem dolů. Celou cestu má totiž botičky, protože na Krušnohoráku si před 2 měsíci sedřela packy do krve. Packy se sice již zahojili, ale jsou citlivé. Stoupáme dále po červené a obcházíme vlastně vrch Kotel dokola. Užíváme si neopakovatelnou prchavou nádheru vycházejícího sluníčka. Na prvním odpočívadle pauzujeme a mažeme se opalovacím krémem s ochranným faktorem č.50. Vysokohorské sluníčko je zrádné co se týká opalování. Zastavuju se u rozcestníku "U Růženčiny zahrádky"-to musím Růžence vyfotit, když má v Krkonoších svoji zahrádku. Pak už kousek po zelené a jsme na Labské boudě, 1300m n.m., K2, 31.km a je asi 7.30h. Uvazujeme pejsky ke kari síti, dáváme jim vodu a granule a jdeme občerstvit sebe. Odpočíváme, masírujeme a mažeme nožky, kontroluju oblepení chodidel, Lucka prohlíží kolena pod ortézou-lehce odřené. Goro si překousal postroj a ten drží jen na vlásku.Sakra. To je máčo. Fotíme. Nějaká slečna spadla a odřela si ošklivě nohu a končí.Ozve se nějaký svačící kluk, že je patolog a že jí to ošetří. Černý humor. Ale řehtají se tomu všichni přítomní. My za půl hodiny vyrážíme dál.

Horská výzva Krkonoše 2015-1.díl

26. června 2015 v 3:34 | Hrobnice |  Dogtreking
Tak jsme se s mými kamarády Luckou a Zdendou Pospíšilovými a našimi pejsky zase jednou pustili do bláznivé výzvy zvané Horská výzva od Rock Pointu. A vybrali jsme si k tomu naše velehory-Krkonoše. Jde o turistický závod dvojic (kluk+kluk, holka+holka, mix kluk+holka, člověk+pes). A jsou tři různé délky tras-short,half a long. Nás samozřejmě může uspokojit jen long, který letos měřil 69km. Časový limit je 24h a vychází se o páteční půlnoci. Na pátek 12.června si beru dovolenou, ráno ještě obsloužím doma pejsky,v poledne odvážím mýho milovanýho Ládíčka k babičce pod záminkou, že s pejskem jedu do psí nemocnice. Ládíček by chtěl totiž jet se mnou, což nejde, a tak volíme "pohádku o psí nemocnici". A abych to neměla jednoduchý, tak den předtím ve čtvrtek onemocněla moje dogtrekařská parťačka Růženka. Dala jsem jí léky, zajistila od Jindry Hory a mamuši 24h hlídání a péči a vybrala náhradníka-Gora. No to jsem na něj zvědavá. Není čas ho vyzkoušet, tak to bude s Gorem loterie. Narvu do Hyundaiky na zadní sedačky bednu pro Gora. Tato činnost připomíná vyndavání nebo spíš nandavání "ježka do klece". Po hodinovém snažení a vyzkoušení 4 beden jsem splavená jak horník po šichtě. Ale zadařilo se. Dokonce se vedle bedny vejde i autosedačka s Ládíčkem. Jen mě nesmí stavět policajti, ti by asi koukali. Tak tedy z Teplic pokračuji směr Louny,Beroun a Loděnice. Díky pátečnímu lehce popolednímu provozu se moje cesta do Loděnice protahuje na dvojnásobný čas a jsem na místě až kolem 16.h. U Zdendy a Lucky rychle přehodit Gorovu bednu do Fialky, naskládat baťoh a další krámy za sedačky a rychle frčíme pro Idu do školky. Ta tam chudinka při pátku je skoro poslední. Ještě k babičce Idušku vylodit a pak už hurá směr Krkonoše. Jelikož je asi 30 stupňů, v autě 60 a provoz v Praze hustý jak mlha na Blatech, tak máme oproti plánu již značné zpoždění. Zdenda statečně řídí, my s Luckou statečně chrníme. Probouzím se až v Hradci Králové mokrá, že bych se dala ždímat. Po cestě pijeme teplou limonádu v takovém množství, že jsme si vyčerpali skoro i to, co je určeno na pochod. Za Jičínem už se těšíme na horské výhledy. Projíždíme i obec Vlčice, kde bydlí Radek Havrda. Ještě půlhodinku a jsme v Peci pod Sněžkou. Tam parkujeme na parkovišti u pumpy, kde není žádný poplatek. Rychle venčíme hafíky, vyndaváme Gorovu bednu, bereme doklady a mastíme na prezentaci. Ta je od parkoviště vzdálená asi 1km. Je tu nafouknutý startovní oblouk s logem Rock pointu, několik velkých stanů, spoustu lidiček, toitoiky,...hemžení jak v mraveništi. Rychle se zaprezentujeme, pozdravíme se se Zdeničkou Duškovou (ta zítra poběží s pejskem half trať na 16km). Její malý Páťa už taky pěkně vyrostl. Mám stejné startovní číslo 253 jako loni na Horské výzvě v Krušných horách na Božím Daru. Moc se nezdržujeme a valíme zpět na naše parkoviště. Rychle dáváme baštu pejskům a zalejzáme na chvíli ještě do spacáků vedle auta, aby jsme si schrupli. Jenže kolem je rušno, okolní závodníci se baví nebo šustí, bouchají, vrzají,...takže naše spaní není valné. Když konečně upadáme do chvilkového snění, tak nás budí Zdendův budík ve 23.15h. Následuje oblepování prstů na nohou, rychlé posilnění svačinou, zandání spacáků a Gorovo bedny do auta, našpendlení startovního čísla a poslední prohlídka baťůžků. Půjdu jen v kraťasech, i v noci je vedro jak na pláži. Jsme připraveni. Pejsci také. Zdenda zamyká Fialku a razíme ke startu. Ale ouha. Ukazuje se, že Zdendovi jdou blbě hodinky, a tak máme zpoždění asi 3 minuty. A o ony 3 minuty propásneme start. Štrůdl funících běžících závodníků potkáváme v protisměru asi 300m od startovní čáry. No neva. Mastíme jak vystřelený Sputnik s Lajkou na start. Nejsme sami, kdo zmeškal. Je nás víc "turistů" neběžců. No vždyť o nic nejde. V klidu tedy vyrážíme o pár minutek později.

Hájské slavnosti

20. června 2015 v 2:48 | Hrobnice |  Ládíček Hrobníček a jeho mamina
Jednu krásnou letní červnovou sobotu jsme se vypravili všichni do Háje u Duchocova na tamní slavnosti...
Byla to velká společenská událost. Byl to již 4.ročník slavností a zároveň místní hasiči slavili 70.let od založení svého sboru. Ládíček nejvíce času trávil na mašince...
...nebo na řetízkovém kolotoči...
Samozřejmě jsme se nejvíce těšili na Ládíčkovo večerníčkové vystoupení se školkou...
Byli připraveny hry a soutěže pro děti...
Ukázka práce policejních psovodů...
Dále tu byli modeláři, dětští hasiči, velkou atrakcí bylo vyprošťování zraněného z vraku auta v podání Hrobských hasičů...
Vše uváděl a komentoval Petr Stolař a jeho divadlo V pytli. Byla přítomna i agentura Dobrý den a za její asistence jsme vytvořili nový český rekord v počtu účastníků hasičského útoku. A to 136 lidiček. A pěkně jsme si u toho zaběhali po hřišti s hasičskou hadicí...
Mě se nejvíc líbilo představení s koníkem, kdy vystupoval se svým páníkem v duchu kovbojském, rytířském a nakonec v ohňové šou...
Hrála nám k tomu country kapela, rodičové si dali buřtík a pivo, Ládíček se vyblbnul a všem bylo moc dobře. Více najdete na dalších fotkách zde:

Muzejní noc v Solvayových lomech

19. června 2015 v 3:55 | Hrobnice |  Ládíček Hrobníček a jeho mamina
Večer 30.května jsme se s Ládíčkem vypravili do Solvayových lomů u Loděnice. Nejprve jsme kolem 19.hodiny dorazili ke kamarádům Lucce a Zdendovi Pospíšilových a pak jsme kolem 20.hodiny společně vyrazili do nedalekých lomů. Ládíček se nejvíce těšil na mašinku a na netopýry. Jakmile uviděl parní mašinku, tak měl oči navrch hlavy. Na normální prohlídce totiž tahá vláček dieslová mašinka, ale pro tuto slavnostní příležitost připojili k vláčku "parní kotel"...
Pak jsme se vydali na prohlídku štoly...
Nasadit čelovku...
Průvodce nám dělal pravý "horník"...
Ve štole nás přivítala Sv.Barborka, ochránkyně všech nebezpečných povolání, a vyprávěla nám svůj příběh...
Pak jsme si ve štole prohlíželi zakázané pokračování štoly, strašidelnými pověstmi opředený "zvonec smrti", shlédli jsme různá důlní vozítka a hornické náčiní, hunty a sbíječky. Po prohlídce štoly jsme zamířili do muzea hornictví, speleologie a páry.Tady Ládíček konečně našel svého oblíbeného netopýra, ikdyž byl jen vycpaný. Živí netopýři bydlí na stěnách štoly za železobetonovými skružemi a nejsou vidět. Mě se nejvíc líbili staré fotky vypuštěného lomu Amerika a předchůdci čelovek a různých hornických lampiček. Nakonec jsme formou hádanek a kvízů vyslechli něco o parním stroji. Po skončení prohlídky v muzeu dětičky dostali bonbóny a čekali jsme na mašinku. A nakonec jsme se projeli potmě parním vláčkem.
Zlatý hřeb noci byla stezka odvahy, na kterou jsme se vydali Lucka s Emičkou a já s Ládíčkem. Po cestě nás vedli světýlka svíček a loučí, číhali na nás různá strašidla a pavouci a bubáci. Ládíček plakal jen jednou, když na něj vybafnuli dva lesní mužíci. Ale statečně jsme došli až ke kostlivci. U čerta Ládíček odevzdal penízek. A šťastně jsme doputovali až k šibenici, kde si u kata Ládíček nemusel vykoupit svojí dušičku, ale naopak dostal sladkosti,lízátka a malé hračky.
Muzejní noc byla parádní a Ládíček i já jsme byli nadšení. Tak zkusíme výlet zase příští rok zopakovat.
Další fotečky najdete zde: