Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Květen 2018

Husky tábor 2018 a hasiči Měrunice

30. května 2018 v 8:20 | Hrobnice |  Ládíček Hrobníček a jeho mamina
Tradiční Husky tábor na letišti v Horách u Karlových Varů. Bereme s sebou 8 pejsků, 3 důchodci zůstávají doma. A samozřejmě Ládíček, jeho kolo, hračky, plyšáci,...Hned první večer ve čtvrtek 10. května nás vítá bouřka s kroupama, že hned letím zandavat psy jak do nich ty kroupy buší. Ládíček má během 3 hodin patery mokré oblečení a už jen jedny suché boty. Musí totiž ozkoušet všechny louže, zkrátka loužolog. Čím víc ta louže stříká při průjezdu kolem, tím líp. U Petra Guregy v karavánku koukáme s Pavlem na piditelevizi na hokej Česko:Rusko. Popíjíme pivko z plechovky a dlabeme brambůrky. Po zápase si ještě dlouho do noci povídáme.
Ráno se klube hezký den, pozorujeme přijíždějící kamarády Lukáše Hospra s Markétou, Miloše Weigerta, Andrejku Soukupovou s Ivánkem, Věrku Zelenkovou s Fráňou, Želváky s Profesorem (Želvákům se rozbila dodávka a tak jim Profesor přitáhnul jen vlek se psama a Ivča s Tomem bivakujou ve stanu), Zeťourci Kačka a Vašek s psím miminem Milkou a třema pejskama, Lucka Wegnerová,...Přijíždí i Líba Pečená s novou fenkou australského psa. Bavíme se s Líbou o Torem a jiných pejskách. Mihne se tu i Habas, ale ten hned odjíždí na schůzku Šediváčka do Kobylí na Moravu. V noci přijíždí i Lucka Pospíšilová s dětma a starou Fialkou (Pegueot je v opravě) bez karavanu. Děti i s Luckou mají útočiště v mém karavánku. Navečer zapřaháme s Pavlem naše pejsky společně dohromady do dvanáctky. Řídí Pavel, já se vezu. Ládíček fotí. Po panelce z kopce se to nedá ubrzdit. No už je to rozjetá mašina. Ale Pavlovi se to líbí. Já radši menší počet. Krátká vyjížďka pejskům stačila, je vedro a mají jazyky až na zem. Vypřahat, nabaštit a odpočívat. My jdeme do hospůdky. Sledujeme hokejový zápas Česko:Bělorusko. Jdeme dnes brzy spát, protože Pavel ráno brzo odjíždí na hasičské závody zpátky do Golčova Jeníkova.
Sobotní ráno vstáváme brzy. Pomáhám Pavlovi balit věci a pejsky a v 7 hodin odjíždí hasit. Tak držíme palce (vyhráli 1.místo v požárních útocích). Obcházím různě pejsky a ošetřuju, co kdo potřebuje. Pak už volá kamarád Ráďa s Matýskem, trochu bloudí. Jdeme jim naproti po panelce s Ládíčkem, Ivánkem, kolama a místní holčičkou Lindou. Ráďa vysmátej od ucha k uchu. Parkuje vedle nás, vyndavá Hajnýho, staví stan s obrovskou matrací, Matýsek zapadá mezi děti a je všeobecná spokojenost. Radek nebyl dlouho mezi lidma a je vidět, že mu to nyní dělá dobře. Seznamuje se s Andrejkou a Luckou. Sledujeme haskouní výstavu, děláme oběd, balíme věci na dogtrek. Želva mi bude hlídat pejsky na stake-outu. Děkuju. Po 13.hodině vyrážíme. Jdeme spolu s Luckou a dětma a Bony, Andrejkou a Ivánkem a malamutama, místní holčičkou Lindou, my Hrobníci s Ferdou a Radek s Matýskem a Hajným. Je nás banda. V baťohu nesu čtyři 1,5 litrové láhve s limčou, deset jablek, dest sušenek a náhradní oblečení. No horší než na Krušnohorák, hihi. Letos jdeme trochu jinudy a trasa měří 11 km, což je pro děti a kulhajícího Radka akorát. Pod tunelem pokračujem rovně a u silnice uhýbáme doprava po slené silnici k domečkům. Zde bydlí Linda, a tak se zdraví s babičkou. Jdeme po cyklostezce č.2228. Vlevo mezi domečkama procházíme až k hlavní silnici. Tu přecházíme a jsme v loukách. Pod elektrickými dráty pokračujeme k lesíku. Matýska učím jezdit na kole. Je šikovnej a během deseti minut to umí a nesleze z kola. Máme málo kol a hodně dětí, tak se snažíme je pravidelně střídat, aby se nehádali. Kolem motoristického areálu a šup z kopce. Hajnej táhne jak prdlej. Musíme ho s Radkem krotit, jinak Ráďovi zmrzačí jeho pošroumanou nohu. Děti si samozřejmě z kopce na kolech nabančili, ale nikdo nebulí, tak je to dobrý. Kolem domu č. 249 uhýbáme uzoučkou uličkou mezi domky a už se před náma zjevuje nádherný hrad Loket. Mě stávkuje foťák, a tak fotí jen Lucka. Ach jo. Procházíme Loktem. Do itineráře zaznamenáváme jméno místního pivovaru Svatý Florián. Zahradní ulicí opouštíme městečko. Kolem hasičské zbrojnice jde naše banda rozkopanou silnicí podél Ohře do vodáckého kempu Maskáč. Dáváme psům napít z potoka a šup s nima pod stromy do stínu. S dětma a Luckou jdeme vystát frontu k okýnku na nanuky. A pak jdeme ještě jednou my dospěláci pro 10 párků v rohlíku, pivko a limču. Ještě razítko do itineráře. Posbíráme do náruče všechen proviant, děti se na něj vrhnou a je dobře. Všichni mají upatlaný pusy od nanuků a kečupu. Děti blbnou u řeky, všichni mají zmáchané boty. Koupeme i pejsky. Asi po půl hodince odpočinku vyrážíme dál. Trochu bloudíme než nacházíme tu správnou cestu do kopce po cyklostezce č. 2016. Je to výživnej krpál. Psi táhnou kola, kol se drží děti, my dospěláci tlačíme a pomáháme až z nás leje. Ty brďo, to je nekonečný. Konečně jsme na horizontu. Dáváme pauzu. Vyžahneme dohromady jednu limču na ex, rozdávám jablka a sušenky. Proti nám jede táta s dítětem a psem. Linda se jim vyhýbá a bác. Leží na zemi. Odčené rámeno a koleno. Ajaj. No snad nedostaneme od babičky vynadáno. Pokračujeme k Farmě a uhýbáme na silnici. Jdeme spořádaně až do Hor. Po cestě potkáváme v louce pár s dítětem fotícím se na profi fotky. Na kraji Hor dáváme poslední svačinkovou pauzu. Volá Petr Gurega kde jsme. Péťo vydrž, už jsme tam cobydup. Přecházíme po mostě R5 a škvírou mezi stromy vcházíme na letiště. Všichni už jsou u hangáru schromáždění a čekají na nás, aby mohlo začít vyhlášení. Ubytujeme pejsky na stake out a jdeme na vyhlášení. Děti nemají dost a blbnou v loužích plných černého šmouru. Také si našli pásové gumy u hangáru a jezdí tam s autíčkama. Jenže guma a šmour nejde vyprat, odstranit, nic.Všichni mají černé ruce, nohy, tepláky, obličeje. Ty bláho, to je mazec. I |Emička je jak černoch. Což teprve kluci. Lindina maminka a babička jsou rádi, že jsme Lindu "vyvenčili" a její zranění přejdou mávnutím ruky. Tak dobrý. Večer jsme v hospůdce a povídáme a povídáme, hraje místní letištní country kapela a je nám móóc dobře. Spát jdeme až s rozedněním.
Ráno balím rychle saky paky a po dvou hodinách spánku musím zbudit i děti, sbalit pejsky, zapřáhnout karavánek a vyrážím na hasičské závody do Měrunic u Biliny. Kamarádi ahoj, bylo nám s vámi moc dobře. Ládíček po cestě dospává. V Bilině čeká babi s bráchou, přebndavám jim Ládíčka a oni ho dovezou do Měrunic. Já zatím mastím na Moldavu, vypřahám karavánek a pejsky dávám do výběhu, beru Megánka a frčím do Měrunic. To vše trvá 3 hodiny, je vedro k zalknutí a najezdím 120 kilometrů. V Měrunicích jsou závody na hřišti za hasičárnou. Je tu i občerstvení, krásná plocha k vyblbnutí dětí, Ládíček tahá plyšovou Růženku v životní velikosti psa všude s sebou. Různé maminky si Růžu a nebo Ládíčka s Růžou půjčují na focení. Přípravka z Háje vyhrává 3.místo. Paráda. Po vyhlášení dětí čekáme na soutěž dospěláků. Naši Hájští vyhrávájí 2.místo. No celkem úspěšný závod. Jedeme domů. Byl to krásný prodloužený víkend a moc se těšíme s Ládíčkem a pejskama na další setkání s kamarádama.
Pár foteček zde:

Krušnohorský dogtrek 2018-5.díl konec

29. května 2018 v 10:20 | Hrobnice |  Dogtreking
Červená značka nás vede směrem k Ostrovu a k našemu kempu Pod Císařem. Ale u rozcestí "Tabulky" je K8 a zde se naše cesta odděluje doleva po cyklostezce směr Tisá. Rovně cesta pokračuje po červené do kempu a tudy se vydává i slovák Martin. Má toho dost a 70km je slušný výkon. Dáváme chvíli pauzičku na napití a pokračujeme. Chvíli jdeme po široké cestě. Za rybníčkem uhýbáme doleva na lesní pěšinku. Ta nás dovede na další cyklostezku vedoucí k Tiským skalám. Těsně před skalami se napojujeme na červenou, která nás bude provázet skoro až do cíle. U Tiských skal v pokladně je veselá paní pokladní, kterou si pamatuju z loňského Bígla. Všichni jsou pro ni děvenky, dcérenky a chlapci, synkové či ogaři a děti a jiné zdrobnělinky. Paní nás vítá, nasměruje, poptá se po zážitkách, jak daleko do cíle, kudy jdeme,...je fakt dobrosrdečná. Takový sluníčko Tiských skal. My se loučíme a pokračujeme do skal. Je tu procesí turistů, tisíc hafanů, dětí,německých důchodců...hajdy odsud pryč mimo civilizaci. Zdoláváme i obávané skalní schody dolů se zábradlím. Dobrý. Procházíme Tisou a značka nás vyvede ven do polí k Cihlářskému rybníku. Je vedro jak na Sahaře, psi táhnou jak praštěný, my jsme unavení a máme lehkou krizi. Chtělo by to hospodu, ale ta nebude dobrých 20km . Tak to máme smůlu. A to doslovnou. Neboť jak si to takhle jdeme polema, loukama, na drátě Romča, tak najednou K9 Panenská. A u ní louže asfaltu. Či jiného sajrajtu. A co jiného nenapadlo Bony než se v tom černém hnusu vyválet. Má celou pravou stranu obličeje černočernou. Zdenda chytil nerva. Drhneme Bony trávou co to jde. Ale moc to nejde. Bony z toho má evidentně srandu. Později se dozvídáme, že nebyla jedinej pes, kterej se v tom smradu vyválel. Když jsme se dost vyvztekali, tak mastíme dále. Pole, louky, všechno kvete, voní, klíšťata mají žně, slunce pálí, psi táhnou jak kdyby nikde nebyli. Za Stříbrným rybníkem narazíme na silnici. Dáme se doprava a jdeme po kraji silnice do Krásného lesa. Je to Bohem zapomenutá vesnička. Ale má faru a kostel. A ten mi právě hledáme. Jenže vesnice je dlouhá jako tejden a kostel furt nikde. Začínáme pochybovat, zda jdeme správně. Ale jdeme. Jeden místní pán nám říká, že kostel je skoro až za vesnicí a to je ještě kilometr cesty. Konečně vidíme kostel. Za ním točna autobusu a autobusová zastávka s lavičkou. Přivazujeme psy k naučným tabulím, schazujeme baťohy a svalíme se na lavičku. Máme depku jako Brno, skoro nic k pití, hlad že bysme louskali hřebíky a spocený jsme až mezi půlkama. Je 19 hodin večer. Přijel zrovna autobus. Říkáme, že máme na ten busík štěstí neb to tu jezdí jak na Moldavě, tj. v úterý a v červnu. Ne nadarmo tudy vede naučná stezka "Zapomenuté pohraničí". Tady prostě se zastavil čas anebo chcíp pes. Baštíme poslední hroznovej cukr a poslední musli tyčinku a trochu limči. Je na nás pohled jak na umučení Boží. Máme to do cíle nějakejch 13 km. Ale uděláme fotečku, proneseme pár blbin a kravin a hned je líp. Tak panstvo, vstávat a cvičit. Musíme dál, ikdyby jsme nechtěli. Zvedáme se, nahazujeme ty těžký bágli na hřbet, odepínáme od sloupů hafíky a šouráme se na naučnou stezku směrem k podchodu pod D8. Podchod je zalitý sluncem a dělá to duchařské efekty. Všude jsou pastviny. Kousek za dálnicí leží vpravo jedna kráva a evidentně jeví známky porodu nebo po porodu. V kempu se pak dozvídáme, že jeden dogtrekař z ní tahal tele, jeho psa u toho hlídal jiný dogtrekař, pes ho v zápalu boje o tele kousnul do ruky. No prostě takovej normální den. Chvíli na krávu zíráme a pak v zapadajícím sluníčku fičíme dál. U jedné odbočky jsme si trasu mírně prodloužili o kilometr, ale neva. Na posledním odpočívadle dáváme posilňující prostředky, nasazujeme čelovky, není zde signál a mastíme do Petrovic. Jdeme podél ohradníků, jen se modlím, aby někde nebyl nataženej drát, který není v počínající tmě vidět. Scházíme z kopce dolů do Petrovic. K letadlu. Dopravní letadlo- nyní restaurace. Bohužel v tuto nekřesťanskou dobu zavřená. Je tu K10. Hledáme aspoň pumpu. Jedna by tu byla. Je těsně před 22 hodinou. Tak rychle dovnitř pro pití. Paní na nás kouká, jakože už zavírá. Ale my jsme rychlejší. Zdenda s Luckou kupujou ještě bagety. Zdenda se se mnou bratrsky dělí o ždibec. Usalašujeme se u zábradlí vedle stojanů. Psi chrní. Vychází ven paní pokladní na cigárko. Hází s náma řeč a zná Moldavu. Jak je ten svět malej a o náhody tu není nouze. Pravil pan Lustig z "Lotranda a Zubejdy". Odbila 22.hodina, paní pumpu zavřela, nasedla spolu s kamarádkou do auta a uháněla k domovu. A my taky. Už to je jen kousek. Za Petrovicema potkáváme a předcházíme Romana Poláška s Logankou. My jdeme svěží rychlou chůzí, a tak dvojici necháváme za sebou v cuku letu. Psi snad cítí cíl nebo co a táhnou jak magoři. To snad není možný. U rybníka bysme se měli stočit k vodě, ale není tu v té tmě vidět absolutně nic, žádná cesta, a tak raději jdeme dál po cestě s tím, že až dojdeme do Rájce, tak se na K11 vrátíme. Fakt jsme to prostě nenašli. V Rájci nás vítá štěkot psů z celé vesnice. Lucka má krizi až hrůza, tak jí raději necháváme čekat u plotu jednoho baráku, uvazujeme tam i psy a necháváme baťohy. Bereme se Zdendou kartičky a vracíme se kousek bokem na K11 pro symbol. Je to cobydup a za 5 minut jsme zpátky. Lucka trochu pookřála, pauza jí bodla. Jdeme kolem nějaké veselé společnosti. Kousek lesem po zelené. Tady narážíme na romantickou dvojici při svíčkách. Óó. Nerušíme a mizíme dál. A je tu náš známý rozcestník Nad Ostrovem. Hurá na žlutou a finišujeme kilometr do kempu. Oficiálně 98km za 39 hodin a 20 minut (docházíme těsně před půlnocí ve 23.51h). Dle GPS cca 105km. Tak i tak, musím smeknout klobouk před 12-tiletou Eliškou, která s tatínkem, vlastním baťohem a vlastním psem dorazila asi půl hodiny po nás a ušla celou tu štreku jako my starý harcovníci. Výkon na medaily. Pejsky dáváme do auta, chtějí hlavně spát a spát. My se uhnízďujeme u pořadatelů v kanceláři. Je tu Andrejka s pejskem, Martin Šoltys, Petr Dvořák a my tři. Dorazili i Roman s Logankou a to je všechno. Všichni dogtrekaři šťastně stanuli v cíli. Hospoda už má dávno zavřeno, my hladový jak vlčáci, tak se nám Andrejky sželelo a dává nás svůj salám, sýr a chleba. Vydindali jsme na vrchní ještě dvě piva a kecáme a kecáme a je nám túze dobře. Jdeme na kutě až kolem 2. hodiny ranní. Martin Šoltys mi opět nabízí nocleh u něj v dodávce. Díky ti Martine. Jsem v tu ránu v pánu.
Ráno se budíme po 8. hodině. Vyspinkaný do růžova. V hospodě nám odmítají udělat snídani, že prej tu je moc lidí. No tak ať si trhnou nohou. Dáváme jako stůl Zdendovo boxy na psy, každý dá nějaký ten zbytek jídla a pití a snídaně je královská. Grejsy nechodí, Ferda je na tom líp a Bony taky. Kecáme s Martinem a Petrem. Dorazila Lucka Wegnerová s Lukášem a dětma na vyhlášení midu. Od 10 hodin vyhlášení začíná. Válíme se na trávě a sledujeme vyhlášení. Já pak balím saky paky, loučím se se všema kamarádama a frčím směr D8 a pak do Bíliny. Ládíček tam má hasičské závody a je tam s babi už od rána. V Bílině to chvíli hledám a nakonec školu a její hřiště nacházím. Jsou tu staré známé hasičské sbory s dětma. Ládíček už má za sebou štafetu s minimaxem (4.místo, protože se pro hasičák vracel chudák) a požární útok (1.místo). Celkově 2. místo je velký úspěch. Děti tu řádí na skateboardovém hřišti, všichni jsou spálení jednak od sluníčka a jednak od U ramp. Ferdu jsem přivázala k plotu do stínu. Stejně nikam neuteče, bolí ho ťapky. Čekáme ještě na požární útoky mladších a starších žáků. Při vyhlášení babi hlídá Ferdu a já fotím. Ládíčku gratuluju. Byl to krásnej prodlouženej víkend a už se těším zase na kamarády a dění kolem nich a pejsků a Ládíčka a hasičů.
Pár foteček najdete zde:

Krušnohorský dogtrek 2018-4.díl

28. května 2018 v 7:26 | Hrobnice |  Dogtreking
K5 U Buku. Živá palačinková kontrola. Údajně jsme na 36.km. Ale všichni co jdou dle GPS tvrdí vzdálenost od 40 do 45 km. Tak nevím. Pravda je asi někde uprostřed. Přivazujeme hafíky k lesnímu traktoru, schazujeme naše těžké baťohy a uf. Jdeme si sednout na lavičku do odpočívadla. Je tu veselo, manžel od pořadatelky Zuzky smaží voňavé palačinky, marmelády je tu dost. No palačinky nemají chybu. Dáváme i čajík a já vytoužené kafíčko. Je to balzám na duši i na tělo. Sedíme a kecáme asi hodinu. I psové spí. Je veselo, historky lítaj vzduchem a smějeme se jak prdlí. Řádně odpočatí se kolem 20. hodiny vydáváme dále. Jdeme po žluté do Dolního Žlebu. Stmívá se, ale ještě nerozsvěcím čelovku. Mokré kameny z kopce kloužou. Já i Lucka několikrát uklouzneme. Konečně jsme v Dolním Žlebu. První hospoda "U kosti" je naše. Uvazujeme pejsky na terásku. Máme hlad jak vlci. Polívka už v tuto nekřesťanskou dobu není. A co tedy je? Guláš a řízek. Dáváme se Zdendou guláš napůl a Lucka řízek. Jenže. 4 kousky masa a 5 brambor za 120Kč. Au, au. No jo, ale co dělat. Se Zdendou se teda dělíme o ten poklad za 120 korun. Řízek vypadá podobně. Sedí tu několik dogtrekařů. Mimo jiné dvě paní (máma s dcerou) a bílý ovčák. Paní si zapomněla doma boty a jde v sandálech. Má už zhmožděné nohy z těch měkkých bot. Je statečná. Vím o co jde, protože se mi to před 3 lety stalo také a sice jsem došla, ale posledních 10 km už jsem se opravdu s brekem plazila skoro po kolenou. Už nikdy více. Později jsem se dozvěděla, že vzdali v Děčíně, ale těch 60-70km ušli. My se kolem 22.hodiny zvedáme k odchodu. Jdeme stále po žluté podle kolejí vedoucích proti proudu Labe. Je to tu samej beton a asfalt, a tak se snažíme psy krotit, aby si nespálili packy. Je to unavující i pro nás i pro ně. U Železniční zastávky Dolní Žleb se konečně trochu odpojujeme na lesní cestu. Trochu stoupáme, takže psi mohou trochu táhnout po měkkém. Místy je úzká stezka a z levé strany prudký sráz ke kolejím. Ale světlo čelovky svítí jen na cestičku, tak to strmé naštěstí nevidíme. Hledáme místo na bivak. V lese jsme zahlédli několik svítících psích očí, takže někteří již bivakují. Pak těsně u cesty jsme narazili na dvě "mrtvoly" ve spacáku se psama. Jediný rovný místečko u cesty. Jinak je vše ve svahu-vlevo z kopce dolů, vpravo do kopce nahoru. Jak tak hledáme a hledáme, tak docházíme ke K6-Čertova Voda. Zde bysme měli přejít na zelenou značku. Pár metrů za rozcestníkem je celkem široká a rovná cesta. Tak schazujeme baťohy a vybalujeme věci na spaní. Bude zde náš dnešní bivak. Je půlnoc a jsme cca na 52. km. Dáváme pejskům ještě baštu, stříkáme se proti klíšťatům a zalejzáme do spacáčků. Jsem tak unavená, že za pár minut chrním jak nebožtík. Zdenda říkal, že nás v noci i někdo cizí okukoval, protože nevěděl jestli kolem nás vede cesta nebo ne. Vůbec o tom nevím a ani Ferda mi nic "neřekl".
Ráno se probouzíme vyspinkaní do růžova. Zaspali jsme. Je už 7.30 hodin. Balíme saky paky, do pusy jen nějaká tyčinka, zapít limčou a vyrážíme dál. I pejsci mají síly na rozdávání. Stříkám jim polštářky, aby se zatáhli nějaké drobné defekty z asfaltu. Nikdo ale nekulhá, nikoho nic zvláštního nebolí. Sluníčko praží a my vesele pokračujeme po zelené nad obydlený Prostřední Žleb. Krásné vyhlídky a panoramata na celý Děčín. Přístavy, železnice, nemocnice, zámek, Pastýřská stěna. Zdenda ukazuje z jedné vyhlídky dům, kde bydlel, když byl malej. Uzoučká cestička nás pomalu vede dolů do Horního Žlebu. V Přípeři se dostáváme úplně do civilizace. Hned u šraněk je Zdendův rodný dům. Trocha nostalgie a pokračujeme dále přes přejezd až k Tyršovu mostu, kde je na rozcestníku K7. Zapíšeme kontrolu a znovu přes přejezd a přecházíme na červenou. Kolem veteriny a čekající fronty hafanů a uječených ratlíků. Ferda ani nestačí čučet a už jsme pryč z toho psího chumlu. Funíme nahoru na Pastýřskou stěnu. Leje z nás jak z konve. Nahoře schazujeme na chvíli baťohy a jdeme se kochat výhledama. Psy necháváme u stromu. Najednou k nám přichází Grejsyna. Bez postroje. Vyvlíkla se. Ale nezdrhla a jde k paničce. Teda holka, ty nám dáváš. Ferda a Bony jí jen tiše fandí a ani nehlásí. Balíme baťohy a funíme dál. Slejzáme z Pastýřské stěny zase dolů do Děčínských čtvrtí k Terezínskému rybníku. A znovu šup do kopce. Volá mi Lucka Wegnerová z midu. Tu už nedohoníme. Jsou v Tiskejch skalách. To nám ještě chvíli potrvá se tam dostat. Šplháme po silnici i lesem stále po červené. Přes Koňskou hlavu. A je tu Děčínský Sněžník. Hurá, náš cíl odpočinku. Máme hlad, žízeň, potřebujeme orazit. Cca 64.km. Máme 35 km do cíle. Je tu i Petr Dvořák s třema hyenkama. Naši pejsci odpočívají ve stínu. Dáváme kozlíka, kávičku, párek v rohlíku a klobásku, nanuka. Pan vrchní v občerstvení mi i dovolil dobít můj mobílek v zásuvce. Je sobota a turistů je zde mraky. Němci i Češi. Nespěcháme, studujeme mapu, proběhne zde úsměvná historka s naší němčinou a louskáním německého Zschirnsteinu. No aspoň se němečtí důchodci zasmáli. Je veselo. Ani se nám odsud nechce. Dáváme hodinovou pauzu. I psi spinkaj. Zdendo, tak ještě jednoho kozlíka ju!? A pak už fakt půjdeme. No tak jo. Zvedáme se. Pokračujem stále po červené.

Krušnohorský dogtrek 2018-3.díl

26. května 2018 v 1:44 | Hrobnice |  Dogtreking
Sestupujeme z výšin dolů pod Papststein. Jde s námi paní s kudrnatým labradorem. Trochu tápeme, trasa není úplně jednoznačná. Dokonce se ptáme i německých turistů kudy tudy. Nakonec trefujeme správnou cestu. Jsme ve vesničce Kleinhennersdorf. Zde u křížku je K4. Orazítkujeme si kartičky (já tu svojí nakonec našla a kromě K1 už mám všechny kontroly zaznamenané tam, kde mají být). Netušíme, že je konec pohody a čeká nás zmatek a bloudění. A to jsme na to čtyři. Ikdyž spíš 3 neboť Lucka se vznáší trochu v oblacích a jediné co ví je, že jsme v Německu, hihi. Procházíme po loukách dolů k potoku. A tady díky strohému itineráři, nejasnému značení a trochu chybnému úsudku jdeme omylem na druhou stranu než máme jít. Naštěstí než zakufrujeme zcela, tak potkáváme další bloudili a hned je nám jasné, že jsme blbě. Ach jo. Se Zdendou a paní od kudrnáče si lámeme hlavu kudy vlastně jít. Hele lidičky, zkusíme se vrátit k potoku a jít na druhou stranu. Tak jo, víc nevymyslíme, víc cest tu není. Vracíme se k výchozímu bodu. Jdeme o 180 stupňů jiným směrem. Mozky nám šrotují, Zdenda zkouší určit polohu na mobilu. Ale není ani ťuk signálu. Tak jsme odkázáni opravdu jen na naše mozkové závity a orientační smysl. Jóó, to se mi líbí. Žádná technika, jen člověk versus příroda. A ta příroda nám dává pěkně zabrat. Procházíme krz zahradu soukromého domku. Už podruhé se setkáváme s touto Německou zvláštností-chozením po veřejné cestě skrz soukromý pozemek. Zde v Německu zřejmě zcela běžné. V Čechách nemyslitelné. Pleteme se nějakou zahrádkářskou kolonií až k jakési hospodě. Liethenmühle. Hůrá. Jdeme dobře. Sláva. No jsme borci, no, haha. Pokračujeme ještě chvíli po široké cestě pro auta a opravdu u nějakého pramene (v itineráři označeno jako "vodní zdroj"), uhýbáme skoro do protisměru do lesa a do kopce. Krásné pavučiny svítí proti sluníčku. Hříčka přírody. Fantastické. V lese je to jak v pohádce, kdy se má hrdina rozhodnout, kterou ze tří cest se vydá. Zde je těch cest i více než tři a někdy je to opravdu těžké zvolit tu správnou. Ale intuice pracuje na 200% a daří se nám trefovat ty správné cesty. A jak si tak v klidu jdeme lesem, Lucka nás dopuje hroznovým cukrem, tak se musím zmínit o našich chlupatých parťácích. Já jdu s Ferdou. Trochu jančí, ale je vidět, že si to užívá spolu se mnou a psíma slečnama. Zdenda vyfasoval Bony, ta rve jak blbá, Zdenda často "vzpomíná" na starou ovladatelnou Didu. No a Lucka testuje mlaďasku Grejsy (ségru od mojí Gumičky). To je "magor". Táhne jak praštěná celou cestu, chce snad tu Lucku servat z bot a utrhnout jí ruku v rameni. Taky po Krušnohoráku dva dny nechodila, jelito jedno haskouní. No a my pokračujeme stále lesem pod vrchem Kohlbornsteinem. Stále po červené naučné stezce kolem různých Lasensteinů (Vorderer L., Mittlerer L., Hinterer L.). A je tu zase vesnička. Kleingiesshübel. Malebná a opět všude samej eletrikář. Teda taťko, v Německu bys byl na roztrhání. Vesnička je dlouhá jako tejden, ale moc hezká. Za vesničkou mírně do kopečka lesem. Nikde moc žádná značka, ale vypadá to, že držíme správný směr na Grosser Zschirnstein (tenhle jazykolam jsme vyslovovali poté druhý den v Česku nad mapou na Sněžníku a vedle sedící Němci se nám chechtali jak prdlí). U místa zvaného Wildbretkeller odbočíme ostře vpravo a ještě chvíli pokračujeme po červené naučné stezce. Jsme už blízko hranic a všichni se těšíme na naše normální české turistické značky na každém rohu a stromě. A je to tu. Napojujeme se na českou žlutou značku, poté na zelenou a pomyslnou i skutečnou Českou bránou vstupujeme na naše území. Hurá. Naskakuje mi signál na telefonu, a tak po 35.kilometrech v Německu uspokojuju babi a kamarády, že jsem na živu a zdráva. Jen díky bloudění a zdržení za K4 je hodin jak na kostele a budeme mít dnes co dělat dojít na cca 50.km, který jsme si jakž takž určili za dnešní cíl a místo našeho bivaku. Ale nepředbíhejme. Je asi 19 hodin a jsme na K5 U Buku na živé palačinkové kontrole.

Krušnohorský dogtrek 2018-2.díl

24. května 2018 v 0:07 | Hrobnice |  Dogtreking
Od dinosaurů funíme do kopce. Procházíme vesničkou, kde je to samej eletrikář. To se nedá nefotit. Viď taťko?! Snažíme se jít podle itineráře stále po zelené. Za vesničkou zaplujeme do lesa. Snažím se deset minut přetočit mapu na novou stránku, složit ji jakžtakž do nějakého tvaru a velikosti, aby se mi vlezla do mapníku. Zdenda se mi směje jak mám mapu napláclou na ksichtíku a bojuju s větrem a pak se nade mnou ustrne a dá mi pár minut pauzy, aby jsem si ji mohla v klidu srovnat a urovnat.No tak teda dík Zdendo. Trochu v lese bloudíme. Značení je opravdu sporadické. Ale stále klesáme k silnici. Dáváme napít pejsky do potoka. Pár desítek metrů jdeme po silnici kolem oranžových pracovních strojů. Nikde nikdo. Asi jsou na svačince. Uhýbáme doprava ze silnice znovu do lesa. Hned u silnice je K2. Zapisujeme si značku do startovní kartičky. Pokračujeme. Jdeme kolem Pfaffensteinu. Přešli jsme na červenou naučnou stezku. Ta nás vede lesem plným konvalinek až na parkoviště pod Papststeinem. Z parkoviště stoupáme po přírodních schodech na samý vrchol Papststein. Cesta je lemována kůli s elektrickým osvětlením. Drát od eletriky je veden pod zemí podél schodů odzdola až nahoru. Jsme ufunění, ale na vrcholu skály. Pejsky uvazujeme u břízek. Fotíme až kýčovité fotky s výhledy do široširého okolí. Když jsme řádně nasyceni focením, tak se přesouváme pár desítek metrů na terasu restaurace. Usalašujeme se na terásce kde se dá. Je tu několik dogtrekařů a jejich hafíků. Naši pejsci se seznamují s kudrnatým retrívrem žeroucím usušenou rybu, s triem hyenovitých australských psů Petra Dvořáka, s dvojicí voříšků a několika pitbulíky a jinými bulíky. My se družíme zase s jejich páníčkama a paničkama. Restaurace má paní servírku z Čech. Tak máme supr jednoduché a usnadněné objednávání. Se Zdendou si dáváme pivko napůl, Lucka objednává kávu turka a horkou čokoládu. Pejsci se dosyta napili čerstvé vody a chrní. Dorážíme se sváčou z domova. S Luckou jdeme k rozhledně. Ta je sice zavřená, ale výhledy úžasné. Mají tu nákladní výtah. No panečku, to je luxus. Orazítkujeme si kolonky s K3. Odpočíváme a nabíráme další síly. Asi po hodince se loučíme a zahajujeme sestup dolů stále po červené naučné stezce.

Krušnohorský dogtrek 2018-1.díl

23. května 2018 v 0:18 | Hrobnice |  Dogtreking
Zase po roce na Krušnohoráku. A opět v Ostrově u Tisé. Je čtvrtek 3.května. V kempu Pod Císařem není absolutně signál. Přijíždím akorát na mushermeeting ve 21 hodin. A už se mi nikdo nedovolá. Parkuju s Ferdou, který byl celý den u našich, na malém parkovišti u restaurace. Ihned mastím na prezentaci. Andrejka se Zuzkou už na mě čekají. Meeting může začít. Pořadatelé prezentují trasu na projektoru. Ale já se absolutně nechytám. Počátečních 35 km je Německem. Vůbec nestačím sledovat kudy tudy. No katastrofa. Zachraňuje mě Martin Šoltys. Ten něco pochytil a zbytek opsal od Michala Vejtasy. Paní vrchní nás už kolem desáté večerní vyhazuje ven z hospody. Ty bláho, a to jsem u prvního piva. Kupujeme tedy za absolutně šílenou cenu 4 lahváče a přesunujeme se na verandu. Spolu s Martinem a ještě s bratrem slovákem povídáme a čekáme na Pospíšilovic. I nějakej ten rumík se tu našel. Martin mi nabídl nocleh u něj v dodávce a to já neodmítám. Konečně dorážejí Lucka se Zdendou a Bony a Grejsy. Zdenda vyprahle dává jednoho lahváče, v kostce mu vylíčím zítřejší trať a zvesela hajdy na kutě.
Krásně se budíme po sedmé hodině ranní a šupky dupky z vyhřátých spacáčků. Dobalujeme výzbroj a výstroj, chystáme pejsky, dáváme snídani na terase a v 8.31 h vyrážíme vstříc dobrodružství. Procházíme kemp a po žluté lezeme do kopce k rozcestníku Nad Ostrovem. Tady mi naskočí asi dvacet SMS zpráv-od babi, Pavla, Radka, Romči,Zdendy,...Snažím se na vše rychle odpovědět, aby se dotyční nebáli, že se mi něco stalo. Během 5 minut signál opět nenávratně mizí. Dnes budu na příjmu asi až večer, kdy plánujeme návrat z Německa zpět do Čech. Pokračujeme po zelené po státní hranici. Němci zde těží dřevo, a tak obcházíme místo činu kolem lesem. Napojujeme se na červenou a procházíme vesničkou Ottomühle. V okolí je krásná příroda, Tiské skály, ticho. I psi se zklidnili a už netáhnou jak prdlí. Za vesničkou se dáváme vlevo do kopečka na zelenou. Němci obecně mají strohé značení, většinou tečkou a nebo šikmým proužkem. Ale frekvence je oproti Česku tak 1:10. Na začátku trasy, na konci a veprostřed. Přicházíme k lesní školce. Zde se napojujeme na modrou a pokračujeme k silnici. Na silnici ostrá levá a jdeme asi necelý kilometr do vesničky Raum, kde je K1. Hledám a hledám, štrachám, panikařím,...nenašla jsem svojí kartičku s kontrolama. Nadávám si do sklerotickejch rohatejch zvířat, ale nakonec si značku zapisuju na okraj mapy. Pokračujeme po krátké pauzičce po silnicki po žluté až ke statku. Je to takové divné, protože procházíme úplně s klidem skrz soukromý statek, kolem domů, lidem kolem zahrádek,...No nezvyk. U nás by tohle bylo spíš vyjímkou. Za statkem se nám odkrývají nádherná panoramata na skalní útvary. Nádhera beroucí dech. Scházíme loukama ke statku, kde světe div se je přichystán kýbl a miska s vodou pro psy. Necháváme naše hafíky napít dosyta. Pijou žíznivě, je dost vedro a sluníčko dosáhlo vrcholu oblohy. Poděkujem statkářovi a jeho rodině, kteří sedí venku na terase a pozorují procházející dogtrekaře. Docházíme k vesničce na hlavní ulici Pirnaer strasse. Tady někde by měli být betonoví dinosauři. Ferda už se na ně zřejmě těší, neb táhne jak bejk. Asi půl kilometru musíme vesničkou z kopce dolů po asfaltu, a tak Ferdu všemožně krotím. A jsme tu. Dinosauři v celé své kráse. Fotíme se s nima. Najednou vidíme přicházejícího dogtrekaře- taťku od nejmladší dvanáctileté dogtrekařky co jde long, Elišky. Ztrazila mikinu a karimatku. A tak se taťka asi 5km vracel. Nalehko bez psa a baťohu. Náhodou jsme oboje ztracené našli hned za statkem v Raumu, a tak předáváme ztráty a nálezy. Je vidět, že se taťkovi ulevilo. Tak aspoň jsme udělali někomu radost. Ještě chvíli se kocháme dinosaurama, a pak pokračujeme dále i my.

Přístřešek na dřevo a trénujeme na Krušnohorák

1. května 2018 v 4:39 | Hrobnice |  Kamarádi,rodiče a dění kolem nich
Vymejšlela jsem kam a jak uskladnit dřevo na zimu, až zavolal Zdenda a že přijede mi pomoct. Tak v sobotu 28.dubna přijel (malinko se to zkomplikovalo s jednou nešťastnou psí dušičkou v Kytíně, ale nakonec jsme vše zvládli). Dovalil vozejk palet a trámků a začli jsme. Bohužel bez pily, takže řezání trámků, OSB desek, hranolků i fošen a prken ručně. Vyrovnali jsme terén pomocí palet do roviny, udělali jednu závětrnou stranu, aby do dřeva nefoukalo a vytvářeli jsme z palet jednotlivé kóje...
Děti si mezitím hráli, opejkali buřty a fandili nám...
V neděli jsme po ránu vyrazili na malý dogtrek na Dlouhou louku. Trošku jsme potrénovali před Krušnohorákem. Poté, co se mi loni rozpadli kecky i baťoh na Extrém bíglovi, tak jsem testovala nové kecky a nový baťoh z Lídlu. Asi dobrý. Jelikož bylo vedro, tak jsme psi i lidi museli dodržovat pitný režim...
Moc se to povedlo a při návratu přes Pastviny jsme se kochali Krušnohorskou krajinou...
Nakonec jsme všichni i s hlídací babi a dětma skončili v Moldavě U Bizona na Krušovické dvanáctce...
A úspěšně jsme dokončili druhou závětrnou stranu přístřešku. Zdendo a Lucko, moc děkuji za pomoc. Mám velkou radost...
Pár foteček z našeho počínání zde: