Pište nám komentáře, vždy potěší!!!

Dogtreking

Krušnohorský dogtrek 2018-5.díl konec

29. května 2018 v 10:20 | Hrobnice
Červená značka nás vede směrem k Ostrovu a k našemu kempu Pod Císařem. Ale u rozcestí "Tabulky" je K8 a zde se naše cesta odděluje doleva po cyklostezce směr Tisá. Rovně cesta pokračuje po červené do kempu a tudy se vydává i slovák Martin. Má toho dost a 70km je slušný výkon. Dáváme chvíli pauzičku na napití a pokračujeme. Chvíli jdeme po široké cestě. Za rybníčkem uhýbáme doleva na lesní pěšinku. Ta nás dovede na další cyklostezku vedoucí k Tiským skalám. Těsně před skalami se napojujeme na červenou, která nás bude provázet skoro až do cíle. U Tiských skal v pokladně je veselá paní pokladní, kterou si pamatuju z loňského Bígla. Všichni jsou pro ni děvenky, dcérenky a chlapci, synkové či ogaři a děti a jiné zdrobnělinky. Paní nás vítá, nasměruje, poptá se po zážitkách, jak daleko do cíle, kudy jdeme,...je fakt dobrosrdečná. Takový sluníčko Tiských skal. My se loučíme a pokračujeme do skal. Je tu procesí turistů, tisíc hafanů, dětí,německých důchodců...hajdy odsud pryč mimo civilizaci. Zdoláváme i obávané skalní schody dolů se zábradlím. Dobrý. Procházíme Tisou a značka nás vyvede ven do polí k Cihlářskému rybníku. Je vedro jak na Sahaře, psi táhnou jak praštěný, my jsme unavení a máme lehkou krizi. Chtělo by to hospodu, ale ta nebude dobrých 20km . Tak to máme smůlu. A to doslovnou. Neboť jak si to takhle jdeme polema, loukama, na drátě Romča, tak najednou K9 Panenská. A u ní louže asfaltu. Či jiného sajrajtu. A co jiného nenapadlo Bony než se v tom černém hnusu vyválet. Má celou pravou stranu obličeje černočernou. Zdenda chytil nerva. Drhneme Bony trávou co to jde. Ale moc to nejde. Bony z toho má evidentně srandu. Později se dozvídáme, že nebyla jedinej pes, kterej se v tom smradu vyválel. Když jsme se dost vyvztekali, tak mastíme dále. Pole, louky, všechno kvete, voní, klíšťata mají žně, slunce pálí, psi táhnou jak kdyby nikde nebyli. Za Stříbrným rybníkem narazíme na silnici. Dáme se doprava a jdeme po kraji silnice do Krásného lesa. Je to Bohem zapomenutá vesnička. Ale má faru a kostel. A ten mi právě hledáme. Jenže vesnice je dlouhá jako tejden a kostel furt nikde. Začínáme pochybovat, zda jdeme správně. Ale jdeme. Jeden místní pán nám říká, že kostel je skoro až za vesnicí a to je ještě kilometr cesty. Konečně vidíme kostel. Za ním točna autobusu a autobusová zastávka s lavičkou. Přivazujeme psy k naučným tabulím, schazujeme baťohy a svalíme se na lavičku. Máme depku jako Brno, skoro nic k pití, hlad že bysme louskali hřebíky a spocený jsme až mezi půlkama. Je 19 hodin večer. Přijel zrovna autobus. Říkáme, že máme na ten busík štěstí neb to tu jezdí jak na Moldavě, tj. v úterý a v červnu. Ne nadarmo tudy vede naučná stezka "Zapomenuté pohraničí". Tady prostě se zastavil čas anebo chcíp pes. Baštíme poslední hroznovej cukr a poslední musli tyčinku a trochu limči. Je na nás pohled jak na umučení Boží. Máme to do cíle nějakejch 13 km. Ale uděláme fotečku, proneseme pár blbin a kravin a hned je líp. Tak panstvo, vstávat a cvičit. Musíme dál, ikdyby jsme nechtěli. Zvedáme se, nahazujeme ty těžký bágli na hřbet, odepínáme od sloupů hafíky a šouráme se na naučnou stezku směrem k podchodu pod D8. Podchod je zalitý sluncem a dělá to duchařské efekty. Všude jsou pastviny. Kousek za dálnicí leží vpravo jedna kráva a evidentně jeví známky porodu nebo po porodu. V kempu se pak dozvídáme, že jeden dogtrekař z ní tahal tele, jeho psa u toho hlídal jiný dogtrekař, pes ho v zápalu boje o tele kousnul do ruky. No prostě takovej normální den. Chvíli na krávu zíráme a pak v zapadajícím sluníčku fičíme dál. U jedné odbočky jsme si trasu mírně prodloužili o kilometr, ale neva. Na posledním odpočívadle dáváme posilňující prostředky, nasazujeme čelovky, není zde signál a mastíme do Petrovic. Jdeme podél ohradníků, jen se modlím, aby někde nebyl nataženej drát, který není v počínající tmě vidět. Scházíme z kopce dolů do Petrovic. K letadlu. Dopravní letadlo- nyní restaurace. Bohužel v tuto nekřesťanskou dobu zavřená. Je tu K10. Hledáme aspoň pumpu. Jedna by tu byla. Je těsně před 22 hodinou. Tak rychle dovnitř pro pití. Paní na nás kouká, jakože už zavírá. Ale my jsme rychlejší. Zdenda s Luckou kupujou ještě bagety. Zdenda se se mnou bratrsky dělí o ždibec. Usalašujeme se u zábradlí vedle stojanů. Psi chrní. Vychází ven paní pokladní na cigárko. Hází s náma řeč a zná Moldavu. Jak je ten svět malej a o náhody tu není nouze. Pravil pan Lustig z "Lotranda a Zubejdy". Odbila 22.hodina, paní pumpu zavřela, nasedla spolu s kamarádkou do auta a uháněla k domovu. A my taky. Už to je jen kousek. Za Petrovicema potkáváme a předcházíme Romana Poláška s Logankou. My jdeme svěží rychlou chůzí, a tak dvojici necháváme za sebou v cuku letu. Psi snad cítí cíl nebo co a táhnou jak magoři. To snad není možný. U rybníka bysme se měli stočit k vodě, ale není tu v té tmě vidět absolutně nic, žádná cesta, a tak raději jdeme dál po cestě s tím, že až dojdeme do Rájce, tak se na K11 vrátíme. Fakt jsme to prostě nenašli. V Rájci nás vítá štěkot psů z celé vesnice. Lucka má krizi až hrůza, tak jí raději necháváme čekat u plotu jednoho baráku, uvazujeme tam i psy a necháváme baťohy. Bereme se Zdendou kartičky a vracíme se kousek bokem na K11 pro symbol. Je to cobydup a za 5 minut jsme zpátky. Lucka trochu pookřála, pauza jí bodla. Jdeme kolem nějaké veselé společnosti. Kousek lesem po zelené. Tady narážíme na romantickou dvojici při svíčkách. Óó. Nerušíme a mizíme dál. A je tu náš známý rozcestník Nad Ostrovem. Hurá na žlutou a finišujeme kilometr do kempu. Oficiálně 98km za 39 hodin a 20 minut (docházíme těsně před půlnocí ve 23.51h). Dle GPS cca 105km. Tak i tak, musím smeknout klobouk před 12-tiletou Eliškou, která s tatínkem, vlastním baťohem a vlastním psem dorazila asi půl hodiny po nás a ušla celou tu štreku jako my starý harcovníci. Výkon na medaily. Pejsky dáváme do auta, chtějí hlavně spát a spát. My se uhnízďujeme u pořadatelů v kanceláři. Je tu Andrejka s pejskem, Martin Šoltys, Petr Dvořák a my tři. Dorazili i Roman s Logankou a to je všechno. Všichni dogtrekaři šťastně stanuli v cíli. Hospoda už má dávno zavřeno, my hladový jak vlčáci, tak se nám Andrejky sželelo a dává nás svůj salám, sýr a chleba. Vydindali jsme na vrchní ještě dvě piva a kecáme a kecáme a je nám túze dobře. Jdeme na kutě až kolem 2. hodiny ranní. Martin Šoltys mi opět nabízí nocleh u něj v dodávce. Díky ti Martine. Jsem v tu ránu v pánu.
Ráno se budíme po 8. hodině. Vyspinkaný do růžova. V hospodě nám odmítají udělat snídani, že prej tu je moc lidí. No tak ať si trhnou nohou. Dáváme jako stůl Zdendovo boxy na psy, každý dá nějaký ten zbytek jídla a pití a snídaně je královská. Grejsy nechodí, Ferda je na tom líp a Bony taky. Kecáme s Martinem a Petrem. Dorazila Lucka Wegnerová s Lukášem a dětma na vyhlášení midu. Od 10 hodin vyhlášení začíná. Válíme se na trávě a sledujeme vyhlášení. Já pak balím saky paky, loučím se se všema kamarádama a frčím směr D8 a pak do Bíliny. Ládíček tam má hasičské závody a je tam s babi už od rána. V Bílině to chvíli hledám a nakonec školu a její hřiště nacházím. Jsou tu staré známé hasičské sbory s dětma. Ládíček už má za sebou štafetu s minimaxem (4.místo, protože se pro hasičák vracel chudák) a požární útok (1.místo). Celkově 2. místo je velký úspěch. Děti tu řádí na skateboardovém hřišti, všichni jsou spálení jednak od sluníčka a jednak od U ramp. Ferdu jsem přivázala k plotu do stínu. Stejně nikam neuteče, bolí ho ťapky. Čekáme ještě na požární útoky mladších a starších žáků. Při vyhlášení babi hlídá Ferdu a já fotím. Ládíčku gratuluju. Byl to krásnej prodlouženej víkend a už se těším zase na kamarády a dění kolem nich a pejsků a Ládíčka a hasičů.
Pár foteček najdete zde:

Krušnohorský dogtrek 2018-4.díl

28. května 2018 v 7:26 | Hrobnice
K5 U Buku. Živá palačinková kontrola. Údajně jsme na 36.km. Ale všichni co jdou dle GPS tvrdí vzdálenost od 40 do 45 km. Tak nevím. Pravda je asi někde uprostřed. Přivazujeme hafíky k lesnímu traktoru, schazujeme naše těžké baťohy a uf. Jdeme si sednout na lavičku do odpočívadla. Je tu veselo, manžel od pořadatelky Zuzky smaží voňavé palačinky, marmelády je tu dost. No palačinky nemají chybu. Dáváme i čajík a já vytoužené kafíčko. Je to balzám na duši i na tělo. Sedíme a kecáme asi hodinu. I psové spí. Je veselo, historky lítaj vzduchem a smějeme se jak prdlí. Řádně odpočatí se kolem 20. hodiny vydáváme dále. Jdeme po žluté do Dolního Žlebu. Stmívá se, ale ještě nerozsvěcím čelovku. Mokré kameny z kopce kloužou. Já i Lucka několikrát uklouzneme. Konečně jsme v Dolním Žlebu. První hospoda "U kosti" je naše. Uvazujeme pejsky na terásku. Máme hlad jak vlci. Polívka už v tuto nekřesťanskou dobu není. A co tedy je? Guláš a řízek. Dáváme se Zdendou guláš napůl a Lucka řízek. Jenže. 4 kousky masa a 5 brambor za 120Kč. Au, au. No jo, ale co dělat. Se Zdendou se teda dělíme o ten poklad za 120 korun. Řízek vypadá podobně. Sedí tu několik dogtrekařů. Mimo jiné dvě paní (máma s dcerou) a bílý ovčák. Paní si zapomněla doma boty a jde v sandálech. Má už zhmožděné nohy z těch měkkých bot. Je statečná. Vím o co jde, protože se mi to před 3 lety stalo také a sice jsem došla, ale posledních 10 km už jsem se opravdu s brekem plazila skoro po kolenou. Už nikdy více. Později jsem se dozvěděla, že vzdali v Děčíně, ale těch 60-70km ušli. My se kolem 22.hodiny zvedáme k odchodu. Jdeme stále po žluté podle kolejí vedoucích proti proudu Labe. Je to tu samej beton a asfalt, a tak se snažíme psy krotit, aby si nespálili packy. Je to unavující i pro nás i pro ně. U Železniční zastávky Dolní Žleb se konečně trochu odpojujeme na lesní cestu. Trochu stoupáme, takže psi mohou trochu táhnout po měkkém. Místy je úzká stezka a z levé strany prudký sráz ke kolejím. Ale světlo čelovky svítí jen na cestičku, tak to strmé naštěstí nevidíme. Hledáme místo na bivak. V lese jsme zahlédli několik svítících psích očí, takže někteří již bivakují. Pak těsně u cesty jsme narazili na dvě "mrtvoly" ve spacáku se psama. Jediný rovný místečko u cesty. Jinak je vše ve svahu-vlevo z kopce dolů, vpravo do kopce nahoru. Jak tak hledáme a hledáme, tak docházíme ke K6-Čertova Voda. Zde bysme měli přejít na zelenou značku. Pár metrů za rozcestníkem je celkem široká a rovná cesta. Tak schazujeme baťohy a vybalujeme věci na spaní. Bude zde náš dnešní bivak. Je půlnoc a jsme cca na 52. km. Dáváme pejskům ještě baštu, stříkáme se proti klíšťatům a zalejzáme do spacáčků. Jsem tak unavená, že za pár minut chrním jak nebožtík. Zdenda říkal, že nás v noci i někdo cizí okukoval, protože nevěděl jestli kolem nás vede cesta nebo ne. Vůbec o tom nevím a ani Ferda mi nic "neřekl".
Ráno se probouzíme vyspinkaní do růžova. Zaspali jsme. Je už 7.30 hodin. Balíme saky paky, do pusy jen nějaká tyčinka, zapít limčou a vyrážíme dál. I pejsci mají síly na rozdávání. Stříkám jim polštářky, aby se zatáhli nějaké drobné defekty z asfaltu. Nikdo ale nekulhá, nikoho nic zvláštního nebolí. Sluníčko praží a my vesele pokračujeme po zelené nad obydlený Prostřední Žleb. Krásné vyhlídky a panoramata na celý Děčín. Přístavy, železnice, nemocnice, zámek, Pastýřská stěna. Zdenda ukazuje z jedné vyhlídky dům, kde bydlel, když byl malej. Uzoučká cestička nás pomalu vede dolů do Horního Žlebu. V Přípeři se dostáváme úplně do civilizace. Hned u šraněk je Zdendův rodný dům. Trocha nostalgie a pokračujeme dále přes přejezd až k Tyršovu mostu, kde je na rozcestníku K7. Zapíšeme kontrolu a znovu přes přejezd a přecházíme na červenou. Kolem veteriny a čekající fronty hafanů a uječených ratlíků. Ferda ani nestačí čučet a už jsme pryč z toho psího chumlu. Funíme nahoru na Pastýřskou stěnu. Leje z nás jak z konve. Nahoře schazujeme na chvíli baťohy a jdeme se kochat výhledama. Psy necháváme u stromu. Najednou k nám přichází Grejsyna. Bez postroje. Vyvlíkla se. Ale nezdrhla a jde k paničce. Teda holka, ty nám dáváš. Ferda a Bony jí jen tiše fandí a ani nehlásí. Balíme baťohy a funíme dál. Slejzáme z Pastýřské stěny zase dolů do Děčínských čtvrtí k Terezínskému rybníku. A znovu šup do kopce. Volá mi Lucka Wegnerová z midu. Tu už nedohoníme. Jsou v Tiskejch skalách. To nám ještě chvíli potrvá se tam dostat. Šplháme po silnici i lesem stále po červené. Přes Koňskou hlavu. A je tu Děčínský Sněžník. Hurá, náš cíl odpočinku. Máme hlad, žízeň, potřebujeme orazit. Cca 64.km. Máme 35 km do cíle. Je tu i Petr Dvořák s třema hyenkama. Naši pejsci odpočívají ve stínu. Dáváme kozlíka, kávičku, párek v rohlíku a klobásku, nanuka. Pan vrchní v občerstvení mi i dovolil dobít můj mobílek v zásuvce. Je sobota a turistů je zde mraky. Němci i Češi. Nespěcháme, studujeme mapu, proběhne zde úsměvná historka s naší němčinou a louskáním německého Zschirnsteinu. No aspoň se němečtí důchodci zasmáli. Je veselo. Ani se nám odsud nechce. Dáváme hodinovou pauzu. I psi spinkaj. Zdendo, tak ještě jednoho kozlíka ju!? A pak už fakt půjdeme. No tak jo. Zvedáme se. Pokračujem stále po červené.

Krušnohorský dogtrek 2018-3.díl

26. května 2018 v 1:44 | Hrobnice
Sestupujeme z výšin dolů pod Papststein. Jde s námi paní s kudrnatým labradorem. Trochu tápeme, trasa není úplně jednoznačná. Dokonce se ptáme i německých turistů kudy tudy. Nakonec trefujeme správnou cestu. Jsme ve vesničce Kleinhennersdorf. Zde u křížku je K4. Orazítkujeme si kartičky (já tu svojí nakonec našla a kromě K1 už mám všechny kontroly zaznamenané tam, kde mají být). Netušíme, že je konec pohody a čeká nás zmatek a bloudění. A to jsme na to čtyři. Ikdyž spíš 3 neboť Lucka se vznáší trochu v oblacích a jediné co ví je, že jsme v Německu, hihi. Procházíme po loukách dolů k potoku. A tady díky strohému itineráři, nejasnému značení a trochu chybnému úsudku jdeme omylem na druhou stranu než máme jít. Naštěstí než zakufrujeme zcela, tak potkáváme další bloudili a hned je nám jasné, že jsme blbě. Ach jo. Se Zdendou a paní od kudrnáče si lámeme hlavu kudy vlastně jít. Hele lidičky, zkusíme se vrátit k potoku a jít na druhou stranu. Tak jo, víc nevymyslíme, víc cest tu není. Vracíme se k výchozímu bodu. Jdeme o 180 stupňů jiným směrem. Mozky nám šrotují, Zdenda zkouší určit polohu na mobilu. Ale není ani ťuk signálu. Tak jsme odkázáni opravdu jen na naše mozkové závity a orientační smysl. Jóó, to se mi líbí. Žádná technika, jen člověk versus příroda. A ta příroda nám dává pěkně zabrat. Procházíme krz zahradu soukromého domku. Už podruhé se setkáváme s touto Německou zvláštností-chozením po veřejné cestě skrz soukromý pozemek. Zde v Německu zřejmě zcela běžné. V Čechách nemyslitelné. Pleteme se nějakou zahrádkářskou kolonií až k jakési hospodě. Liethenmühle. Hůrá. Jdeme dobře. Sláva. No jsme borci, no, haha. Pokračujeme ještě chvíli po široké cestě pro auta a opravdu u nějakého pramene (v itineráři označeno jako "vodní zdroj"), uhýbáme skoro do protisměru do lesa a do kopce. Krásné pavučiny svítí proti sluníčku. Hříčka přírody. Fantastické. V lese je to jak v pohádce, kdy se má hrdina rozhodnout, kterou ze tří cest se vydá. Zde je těch cest i více než tři a někdy je to opravdu těžké zvolit tu správnou. Ale intuice pracuje na 200% a daří se nám trefovat ty správné cesty. A jak si tak v klidu jdeme lesem, Lucka nás dopuje hroznovým cukrem, tak se musím zmínit o našich chlupatých parťácích. Já jdu s Ferdou. Trochu jančí, ale je vidět, že si to užívá spolu se mnou a psíma slečnama. Zdenda vyfasoval Bony, ta rve jak blbá, Zdenda často "vzpomíná" na starou ovladatelnou Didu. No a Lucka testuje mlaďasku Grejsy (ségru od mojí Gumičky). To je "magor". Táhne jak praštěná celou cestu, chce snad tu Lucku servat z bot a utrhnout jí ruku v rameni. Taky po Krušnohoráku dva dny nechodila, jelito jedno haskouní. No a my pokračujeme stále lesem pod vrchem Kohlbornsteinem. Stále po červené naučné stezce kolem různých Lasensteinů (Vorderer L., Mittlerer L., Hinterer L.). A je tu zase vesnička. Kleingiesshübel. Malebná a opět všude samej eletrikář. Teda taťko, v Německu bys byl na roztrhání. Vesnička je dlouhá jako tejden, ale moc hezká. Za vesničkou mírně do kopečka lesem. Nikde moc žádná značka, ale vypadá to, že držíme správný směr na Grosser Zschirnstein (tenhle jazykolam jsme vyslovovali poté druhý den v Česku nad mapou na Sněžníku a vedle sedící Němci se nám chechtali jak prdlí). U místa zvaného Wildbretkeller odbočíme ostře vpravo a ještě chvíli pokračujeme po červené naučné stezce. Jsme už blízko hranic a všichni se těšíme na naše normální české turistické značky na každém rohu a stromě. A je to tu. Napojujeme se na českou žlutou značku, poté na zelenou a pomyslnou i skutečnou Českou bránou vstupujeme na naše území. Hurá. Naskakuje mi signál na telefonu, a tak po 35.kilometrech v Německu uspokojuju babi a kamarády, že jsem na živu a zdráva. Jen díky bloudění a zdržení za K4 je hodin jak na kostele a budeme mít dnes co dělat dojít na cca 50.km, který jsme si jakž takž určili za dnešní cíl a místo našeho bivaku. Ale nepředbíhejme. Je asi 19 hodin a jsme na K5 U Buku na živé palačinkové kontrole.

Krušnohorský dogtrek 2018-2.díl

24. května 2018 v 0:07 | Hrobnice
Od dinosaurů funíme do kopce. Procházíme vesničkou, kde je to samej eletrikář. To se nedá nefotit. Viď taťko?! Snažíme se jít podle itineráře stále po zelené. Za vesničkou zaplujeme do lesa. Snažím se deset minut přetočit mapu na novou stránku, složit ji jakžtakž do nějakého tvaru a velikosti, aby se mi vlezla do mapníku. Zdenda se mi směje jak mám mapu napláclou na ksichtíku a bojuju s větrem a pak se nade mnou ustrne a dá mi pár minut pauzy, aby jsem si ji mohla v klidu srovnat a urovnat.No tak teda dík Zdendo. Trochu v lese bloudíme. Značení je opravdu sporadické. Ale stále klesáme k silnici. Dáváme napít pejsky do potoka. Pár desítek metrů jdeme po silnici kolem oranžových pracovních strojů. Nikde nikdo. Asi jsou na svačince. Uhýbáme doprava ze silnice znovu do lesa. Hned u silnice je K2. Zapisujeme si značku do startovní kartičky. Pokračujeme. Jdeme kolem Pfaffensteinu. Přešli jsme na červenou naučnou stezku. Ta nás vede lesem plným konvalinek až na parkoviště pod Papststeinem. Z parkoviště stoupáme po přírodních schodech na samý vrchol Papststein. Cesta je lemována kůli s elektrickým osvětlením. Drát od eletriky je veden pod zemí podél schodů odzdola až nahoru. Jsme ufunění, ale na vrcholu skály. Pejsky uvazujeme u břízek. Fotíme až kýčovité fotky s výhledy do široširého okolí. Když jsme řádně nasyceni focením, tak se přesouváme pár desítek metrů na terasu restaurace. Usalašujeme se na terásce kde se dá. Je tu několik dogtrekařů a jejich hafíků. Naši pejsci se seznamují s kudrnatým retrívrem žeroucím usušenou rybu, s triem hyenovitých australských psů Petra Dvořáka, s dvojicí voříšků a několika pitbulíky a jinými bulíky. My se družíme zase s jejich páníčkama a paničkama. Restaurace má paní servírku z Čech. Tak máme supr jednoduché a usnadněné objednávání. Se Zdendou si dáváme pivko napůl, Lucka objednává kávu turka a horkou čokoládu. Pejsci se dosyta napili čerstvé vody a chrní. Dorážíme se sváčou z domova. S Luckou jdeme k rozhledně. Ta je sice zavřená, ale výhledy úžasné. Mají tu nákladní výtah. No panečku, to je luxus. Orazítkujeme si kolonky s K3. Odpočíváme a nabíráme další síly. Asi po hodince se loučíme a zahajujeme sestup dolů stále po červené naučné stezce.

Krušnohorský dogtrek 2018-1.díl

23. května 2018 v 0:18 | Hrobnice
Zase po roce na Krušnohoráku. A opět v Ostrově u Tisé. Je čtvrtek 3.května. V kempu Pod Císařem není absolutně signál. Přijíždím akorát na mushermeeting ve 21 hodin. A už se mi nikdo nedovolá. Parkuju s Ferdou, který byl celý den u našich, na malém parkovišti u restaurace. Ihned mastím na prezentaci. Andrejka se Zuzkou už na mě čekají. Meeting může začít. Pořadatelé prezentují trasu na projektoru. Ale já se absolutně nechytám. Počátečních 35 km je Německem. Vůbec nestačím sledovat kudy tudy. No katastrofa. Zachraňuje mě Martin Šoltys. Ten něco pochytil a zbytek opsal od Michala Vejtasy. Paní vrchní nás už kolem desáté večerní vyhazuje ven z hospody. Ty bláho, a to jsem u prvního piva. Kupujeme tedy za absolutně šílenou cenu 4 lahváče a přesunujeme se na verandu. Spolu s Martinem a ještě s bratrem slovákem povídáme a čekáme na Pospíšilovic. I nějakej ten rumík se tu našel. Martin mi nabídl nocleh u něj v dodávce a to já neodmítám. Konečně dorážejí Lucka se Zdendou a Bony a Grejsy. Zdenda vyprahle dává jednoho lahváče, v kostce mu vylíčím zítřejší trať a zvesela hajdy na kutě.
Krásně se budíme po sedmé hodině ranní a šupky dupky z vyhřátých spacáčků. Dobalujeme výzbroj a výstroj, chystáme pejsky, dáváme snídani na terase a v 8.31 h vyrážíme vstříc dobrodružství. Procházíme kemp a po žluté lezeme do kopce k rozcestníku Nad Ostrovem. Tady mi naskočí asi dvacet SMS zpráv-od babi, Pavla, Radka, Romči,Zdendy,...Snažím se na vše rychle odpovědět, aby se dotyční nebáli, že se mi něco stalo. Během 5 minut signál opět nenávratně mizí. Dnes budu na příjmu asi až večer, kdy plánujeme návrat z Německa zpět do Čech. Pokračujeme po zelené po státní hranici. Němci zde těží dřevo, a tak obcházíme místo činu kolem lesem. Napojujeme se na červenou a procházíme vesničkou Ottomühle. V okolí je krásná příroda, Tiské skály, ticho. I psi se zklidnili a už netáhnou jak prdlí. Za vesničkou se dáváme vlevo do kopečka na zelenou. Němci obecně mají strohé značení, většinou tečkou a nebo šikmým proužkem. Ale frekvence je oproti Česku tak 1:10. Na začátku trasy, na konci a veprostřed. Přicházíme k lesní školce. Zde se napojujeme na modrou a pokračujeme k silnici. Na silnici ostrá levá a jdeme asi necelý kilometr do vesničky Raum, kde je K1. Hledám a hledám, štrachám, panikařím,...nenašla jsem svojí kartičku s kontrolama. Nadávám si do sklerotickejch rohatejch zvířat, ale nakonec si značku zapisuju na okraj mapy. Pokračujeme po krátké pauzičce po silnicki po žluté až ke statku. Je to takové divné, protože procházíme úplně s klidem skrz soukromý statek, kolem domů, lidem kolem zahrádek,...No nezvyk. U nás by tohle bylo spíš vyjímkou. Za statkem se nám odkrývají nádherná panoramata na skalní útvary. Nádhera beroucí dech. Scházíme loukama ke statku, kde světe div se je přichystán kýbl a miska s vodou pro psy. Necháváme naše hafíky napít dosyta. Pijou žíznivě, je dost vedro a sluníčko dosáhlo vrcholu oblohy. Poděkujem statkářovi a jeho rodině, kteří sedí venku na terase a pozorují procházející dogtrekaře. Docházíme k vesničce na hlavní ulici Pirnaer strasse. Tady někde by měli být betonoví dinosauři. Ferda už se na ně zřejmě těší, neb táhne jak bejk. Asi půl kilometru musíme vesničkou z kopce dolů po asfaltu, a tak Ferdu všemožně krotím. A jsme tu. Dinosauři v celé své kráse. Fotíme se s nima. Najednou vidíme přicházejícího dogtrekaře- taťku od nejmladší dvanáctileté dogtrekařky co jde long, Elišky. Ztrazila mikinu a karimatku. A tak se taťka asi 5km vracel. Nalehko bez psa a baťohu. Náhodou jsme oboje ztracené našli hned za statkem v Raumu, a tak předáváme ztráty a nálezy. Je vidět, že se taťkovi ulevilo. Tak aspoň jsme udělali někomu radost. Ještě chvíli se kocháme dinosaurama, a pak pokračujeme dále i my.

Dogtrek Extrém bígl 2017-6.díl konec

9. července 2017 v 23:33 | Hrobnice
Dobré ráno Ferdo, trochu jsme zaspali. Je 8 hodin a jsme vyspinkaný do růžova. Ještě se chvíli válíme v pelíškách. Tak jo, vstáváme. Ferdo, dnes to dorazíme. Zbývá nám asi 25km. Balíme baťoh a vyrážíme. Ještě jukám na panoramata. Za chvíli jsme v Božím Daru. Je tu celkem mrtvo. Na autobusové zastávce vzpomínám na jeden Krušnohorský dogtrek, Romany ztracený a znovu nalezený foťák a čokoládu z automatu. Automat už na zastávce není. Volá Pavel a kontroluje stav mužstva po ránu. Ferda má žízeň, tak hledáme potok. Nalezen. Ferda pije až k prasknutí a je spokojen. Mastíme směr Rýžovna. Jen toho asfaltu by mohlo být méně. Obracím mapu na poslední 8.list. Na jednom odpočívadle přecházíme na lesní pěšinu vedoucí asi 8 kilometrů podél Blatenského (vodního) příkopu. Jde se tedy líp než po asfaltu. Občas je to samej kořen, ale aspoň měkko na psí tlapky. Moje boty častým zakopáváním rozlepují žraloka čím dál víc. Ty jo botky, prosím musíte už vydržet! Ferda loví srnky. Občas se mnou cukne až málem letím do vodního příkopu. Blížíme se k Rýžovně. Tam si dáme naše první pořádný jídlo. Teda já, Ferda dostane granule. V Rýžovně mají ještě zavřeno. Vaří až od 11hodin. Máme 20 minut čas. Tak si prohlížím okolí a študuju mapu. V jedenáct jdu dovnitř, Ferda venku spí. Dávám segedín s a asi 5 knedlíkama, teda to je porce na můj scvrklej žaludek. Maso dávám do ubrousku a dostane ho Ferda. Nabíjím zde taky mobil. Najednou doráží dva dogtrekaři-Michal a Evča. Berou psy dovnitř do hospody. Paní vrchní je příjemná a psi jí nevadí. Jelikož Michal má chytrý telefon, tak je stále na facebooku a říká mi, že vítěz Jarda dorazil do cíle včera kolem 15. hodiny. No páni, to je borec. No a že zatím nikdo další nedorazil. A asi 3-4 lidi to vzdali. Fotíme se společně telefonem a posíláme na facebook. Ach jo, ta technika. Ale neboj foťáčku, já tě nevyměním. Jsem člověk pravěký jeskynní neandrtálského typu a technice nefandím. Zlatej klasickej foťák. Ještě chvíli kecáme, sundavám mobil z nabíječky, beru Ferdu a razíme na cestu. Sotva vylezu z Rýžovny, tak naproti mě jede auto. A v něm Gwen. Jede na obhlídku. Její stará Dinule chrápe na zadní sedačce. My pokračujeme podél Blatenského příkopu na Blatenský vrch. Tady jsme byli jednou i se psíma spřeženíma když jsme mašovali na Hřebečný. Zaparkovali jsme zde tenkrát spřežení a šli na grog do stánku. Dnes je to tu samej cyklista a turista. Dáváme s Ferdou chvíli pauzičku. Pak sestupujeme kolem Vlčí jámy (puklina ve skále kde se celoročně drží vzhledem k nízkým teplotám sníh) do Horní Blatné. Procházíme městečko. V místním muzeu ulovím dvě turistické známky do sbírky. Po zelené se proplejtáme přes náměstí a ven z Blatné. Jdeme chvíli loukama. U hájovny Vlčina uhýbáme do lesa. Teď už finišujeme. Mám přemýšlivou. Nechce se mi do cíle. Bylo to parádní a nechci aby to skončilo. Z filozofických úvah mě vytrhne Pavlův telefonát. Je u Dvořáků na "párty" a holky Evža a Danča mě morálně podporujou před cílem. Díky. Šineme se lesem a u Perninského vrchu přecházíme ze zelené na žlutou. Ta nás pomalu svádí dolů mezi chatkama do Nových Hamrů. Vyloupneme se nad nádražím. A už vidím hotel Seifert-cíl naší poutě. Je přesně 16 hodin. Tak jsme těch 182 km zvládli za 3 dny a 9 hodin. Téda Ferdo, díky ti moc. S úžasem zjišťuju, že jsme dorazili jako druzí. Páni, to snad není pravda. Za hotelem je příjemné sezení venku, sedí tu Anička a Gwen a vítěz Jarda s rodinou. Schazuju baťoh a chvíli s Ferdou rozjímáme. Ferda spíš spí, má toho dost. Dávám limču. Pak jdu do hotelové sprchy spáchat očistu. Beru si čisté věci, dvacku, ručník a hurá pod sprchu. To je žůžo. Nejhorší je sundavat ty dva papírové kapesníčky zažrané do ramen. No ale daří se. Za chvíli je ze mě novej člověk. Jdu ven kecat s ostatníma. Podávám zprávy domů. Za necelý dvě hoďky dorážejí Michal s Evou. V podvečer kolem osmé Martin Šoltys a Petra. A poslední Mrňous až ráno asi 2 hodiny před limitem. Z 12 startujících jich 5 odstoupilo a došlo 7 lidí a psů. Před všema klobouk dolů. Příjemně sedíme a povídáme, psové vesměs spí. Člověk ani nemá hlad, spíš žízeň. Anička mi půjčuje stan. Ferdo, to bude spinkání. Za soumraku se přesouváme do dřevěného týpí k ohni. Opejkáme buřty, je tu pivo a koluje i něco tvrdšího k pití. Ferda tu je se mnou a spí a spí a spí. Před půlnocí volá Pavel a kecáme a kecáme a najednou je půl třetí. Ty brďo, rychle do hajan. Ráno vstáváme brzy. Vše balíme, ještě vyhlášení, dostáváme placku a diplom na památku. A hybaj na autobus do Nejdku. Odtud nám jede vlak do K. Varů. Jedeme tři se psama-Mrňous, Eva a já. Ve Varech je rozkopané nádraží. Není moc kde pobývat, tak okupujeme autobusovou zastávku. Čekáme tu dvě hodiny na vlak. Pak drážní rozhlas zavelí na nástupiště a hrneme se na perón. Připomíná to spíš staveniště než nádraží. Hlídají to tu dělníci, protože tu je zmatek kde a odkud co odjíždí. Ale konečně jsme v rychlíku, našoupeme se do jednoho kupé. A psi se opírají jeden o druhého ani nedutají. Baštíme Evino sušené maso. Mám recept, tak zkusím něco vyrobit. V Teplicích vystupuju. Kamarádi ještě pokračují do Děčína pro auta. Motoráčkem do Řetenic a šup pro auto, popřát taťkovi k svátku všech Milanů a hybaj na Moldavu. Ládíček mě vítá dětským šampaňským. Tak sláva, jsme doma. Ferda zapluje mezi hafíky, zpraží Gora hned ve dveřích a snaží se dělat machra. Ale stejně Ferdo díky, byl si dobrej. Druhej dogtrek long a hned sem si na tebe vymyslela tohle, viď?! To víš, kdyby byla Růženka, tak by šla ona. Ale fandila nám z věčných lovišť. Pro mě to byl neopakovatelný zážitek. Doporučuju každýmu. Vyčistila jsem si hlavu úplně dokonale. Poznala, že člověk zvládne víc, než si myslí. A nepotřebuje k tomu žádný vymoženosti, techniku a podobný věci. Jen sám sebe, svýho psího parťáka,orientační smysl, trochu logiky, mapu,boty a baťoh. U mě boty za 800,-Kč nošený 3 sezóny a baťoh z Lídlu za 400,-Kč 10 let starý. Oboje sice dosloužilo, ale po zásluze. Poznala jsem zase kus Krušných hor, který fakt miluju se vším všudy. A bivaky ve spacáku nic nenahradí, jsou jedinečný.Jsem asi neandrtálec. Zjistila jsem také, že se našel jeden člověčí kámoš, kterýmu sem nebyla úplně ukradená a upřímně nám fandil. Díky. Dalo mi to hodně. Babi a Ládíčkovi děkuju za střežení Moldavského domova a opečovávání Hrobnické smečky. No a příště se zúčastníme zase nějakýho takovýhohle bláznivýho výletu.
Pár foteček najdete zde:

Dogtrek Extrém bígl 2017-5.díl

4. července 2017 v 20:14 | Hrobnice
Šineme se z Mníšku. Chvíli trvá než se člověk a pes rozejde. Ferda se rozchází rozhodně rychleji než já a ihned loví na pastvině krávy. Co krávy. Rovnou bejka. A pěkný hovado. Snaží se dostat pod elektrický ohradník a zřejmě má v úmyslu turovi ukousnout rypák.Ferda je máčo. Uprostřed louky vidíme sedět Renatu s Ončem. Má toho dost v tom vedru. I Ferda se chladí v potůčcích a lesních bažinatých jezírkách. Jdeme po červené do Nové Vsi v Horách. Ve vesnici musíme kus po silnici. No teda nic moc na psí tlapky. Kupuju v místním pidikrámku pití. Dlouho nebude žádná civilizace.Pojď Ferdo, musíme někam do stínu. Chvíli vegetíme pod stromama. Pak zase chvíli jdeme. Polomy. No s tím baťohem to přelejzání v plný polní je jak vojenský cvičení. Renata zase pauzuje. Jdeme střídavě za sebou. Každá má jiný tempo, Renata jde rychlejc, ale víc odpočívá. Já s Ferdou se šineme, ale zase tolik neodpočíváme. Míříme po červený na Lesnou.Je to furt tak nějak do kopce. Těsně před Lesnou asfalt. Ach jo. Ferdo, dáme na Lesné velkou pauzu. U geoparku na Lesné sundávám supermaní baťoh (rozuměj pro Supermana nikoliv pro Hrobnici) a Ferda vděčně zalejzá do trávy. Mimochodem už jsem z něj odlovila asi 50 lezoucích klíšťat. Později jsem doma zjistila, že jsem si na noze také přivezla jeden klíštěcí exemplář tentokrát fest přicucnutý. Svačíme zbytečky jídla, pití máme celkem dost. Ferda chrní. Já obhlížím koleno s ortézou-slušně zapařené pod tím neoprénem, ale drží. Dále ramena pod popruhama baťohu jsou rovněž v dezolátním zapařeném až puchýřovitém stavu. Jinak bez újmy. Další obhlídkou zjišťuju, že se mi páře baťoh v místech pod zádama. I botky vykazují známku kómatu a hrozí odlepením podrážky. No co bych po nich taky chtěla když se mnou šlapou třetí sezónu.Zevluju na Lesné dobrou hodinu. Pak se zvedám jak babička od Boženy Němcový a pajdáme dál. Trochu mě bolí nehet u palce na pravé noze. Nějak to blbě sedí v botě. Doteď byl klid. Musí se to nějak srovnat. Jdeme Sluneční cestou po červené do obce Svahová. Tady jsme jednou byli při Krušnohoráku v sympatické mrňavé hospůdce. Ale dnes má zavřeno. Je kolem šesté hodiny odpoledne a přecházíme na zelenou. Je to příšerná cesta, kterou si lesáci udělali k obrazu svému a navezli na ni rozdrcený hrubý asfalt. Ferda jde v botičkách, protože tohle se nedá. Tak nějak jsme zase na dohled s Renatou. Nakonec se sjednocujem a jdeme spolu. Je jí nějak blbě, asi to vypadá na úpal-úžeh. Přetrpujeme tuhle hnusnou cestu až do Mezihoří. Tam je sice asfalt, ale aspoň hladký a rovný. Čeká nás 6km po asfaltu po silnici. Jdeme za sebou. Mastím první. Vím, že v Blatnu bude hospoda a mohli bysme ještě stihnout polívečku a limču před zavíračkou. Proto ten kvalt. Pak už nám nikdo nic nikde nedá. Stíháme. Hurá. Těsně kolem deváté večer usedáme na lavicích před hospodou. Přestože hospodský na nás trochu zhurta blafne, že už se nevaří, tak paní hospodská je vlídná a štrachá pro nás výbornou polívečku. K tomu kofolu a malé pivko. Uááá. Bříško chrochtá blahem. Renča je zelená jak sedma, z polívky nesnědla nic, snad jen jednu lžíci. Je jí fakt šoufl. Cpu se chlebem a sežeru celý košíček pečiva. Ferdovi dávám granule. Trochu je do sebe nasouká a pak zase spí. Chudák, je unavenej jak mimino. Ferdo vydrž, ještě sejdeme dolů k potoku a tam někde hodíme hajání. Na záchodě si převlíkám už dlouhé gatě, chlapi v hospodě by mě venku očumovali. Kolem desáté se loučíme s hospodou. Opět asfaltová silnice asi 3km dolů z prudkého kopce. Ferda loví koně v ohradě. No asi to s tou jeho únavou není tak horký. Vyndaváme čelovky. Scházíme k prvnímu Dolskému mlýnu, 108.km. Je asi 23 hodin. Začíná krápat a pak i pršet. Sakra. Nemůžeme najít nic na spaní, komáři otravujou, Renatě je špatně. Sakra, sakra, sakra. Jako blesk z čistého nebe se nad Třetím Dolským mlýnem vynořuje přehrada. Křimovská přehrada. A tam pane bože seník! No to snad není možný. Fakt. Ty bláho. Luxusní, se stříškou. Je náš. Jak otvírám vrátka, tak opravdu začnou lítat hromy blesky a slejvák jak zákon káže. Okamžitě se pod něj vrháme, děláme si bivak, ošetřujeme nožičky. Ramena jsou v jednom ohni, sedřená od popruhů do živa. Dala jsem si na to omylem tygří mast a myslela, že omdlím. Ferda už spí. Já sem v tu ránu mrtvá. Bohužel v noci slyším Renatu zvracet a zvracet a zvracet. Hm, holka, tak to je konečná. Zatímco já jsem ráno vyspinkaná do růžova, tak Renata oznamuje že končí. 111.km. Samozřejmě jsem zaspala a je skoro osm hodin když procitnu. Slyším hlasy. Ty brďo, pracovnice přehrady v asi 10 m vzdálené stanici odebírají vzorky vody. Ale nevidí nás, jsme jako pěny. Ani se nehnem. Ani psi nedejchaj. Ženy údernice ještě fajčí před domečkem na měření vody, pane bože už běžte. Pak konečně odchází a my se hejbáme. Rychle balím saky paky a s Ferdou vyrážíme dále. Přeju Renatě brzký odvoz a brzké uzdravení. Ona mi ještě půjčuje dvě botičky na Ferdu. Ferda totiž jednu včera ztratil neznámo kde. Hrabu se sama s Ferdou po žluté cestou necestou a v mokru po dešti, vysokou trávou a bahnitým polem k Suchdolu. Po ránu mě kontroluje Pavel, zda ještě žijeme. Je páteční dopoledne a on svědomitě pracuje. Já si "vegetím" kdesi uprostřed pole na bezva vejletě, haha. Musím něco udělat s těma ramenama. Takhle to dál nejde. Vysušuju mokrý kapesníček a dávám ho v pořádné vrstvě mezi sedřeninu a tričko. Pak krásně přimlasknout a je to. Kapesníček se okamžitě přicucává a nejde odlepit. Ale plní svoji funkci a ramena tolik nebolí. Jdeme podél drátů (jak říká Pavel:"až nebudeš vědět kudy, tak se drž drátů"). A také podél železnice. Suchdol, Křimov. Končí žlutá. Začíná cyklostezka. Tudíž asfalt a pak k tomu ještě silnice. Až do Celné. Opravují zde silnici. Tak rychle profoukneme kolem asfaltovačky a mastíme dál. V zatáčce Pod Celnou u kontajnerů dávám pauzu. Už jsme na šesté stránce mapy. To je paráda. Rychle mastíme s Ferdou do Výsluní. Mám hlad jako vlk. Hned na náměstí je řeznické bistro U slunce. Venkovní sezení, čas oběda, tak tu hážeme kotvu. Paní vevnitř u pultu je jak když jí přejede parní válec. Ale polívka je výborná a kofola ve mě jen zasyčí. Ferda dostává masíčko z polívky. Střídavě prší, střídavě fouká, střídavě svítí sluníčko. Ale není takový pařák jak včera. Tak Ferdo, teď nás čeká flák cesty až do Rusové k rozcestníku. Je to bývalá obec zrušená v r. 1974 (sem se narodila, proto si to pamatuju,haha), když se stavěla přehrada Přísečnice. Jo, to byla budovatelská doba. Jsme s Ferdou tak rozjetý, že za 2 hodiny jsme u rozcestí. Je to 133.km, 14 hodin. Je to tu samej vrtulník, je to komplex patřící ke Kryštofovým Hamrům. Mega větrná elektrárna. Rozsvítí 30.000 domácností.A opět silnice. Otáčím mapu na list č.7. Po červené jdeme po silnici do Měděnce. Na kraji Měděnce jsou pastviny s krávama. Ferda je zase zmožen nezmožen loví. To je fakt jantar. Procházíme kolem obecního úřadu, památníku obětem požáru až k hospodě Mědník. Dávám pauzu. Dobrá kofola, pivko, turistická známka. Je asi 16 hodin. Je tu hornické muzeum a vůbec všude jsou vidět různé stavby, šachty, stroje jako pozůstatek těžby cínu, mědi a jiného nerostného bohatství. Osvěženi opouštíme s Ferdou Měděnec. Přecházíme na modrou do polí a lesů. Ferda má krizi. Vleče se jak soumar. Dávám mu výživovou pastu. Funguje skvěle. U železniční zastávky Kovářská-městys Ferda zase ožívá. Touhle zastávkou vlak projíždí jen 4x týdně. To je jak když zahlásím "v dubnu a v úterý". No prostě konec světa. Scházíme do Kovářské. Hospoda kde nic tu nic. Ale ha-vietnamec. Hladově se vrhám do krámu, kupuju limču a limecké pečivo. Rovnou před krámem se dělíme s Ferdou o linecký rovným dílem. Očumují nás děti z "Ústavu pro okamžitou pomoc"-něco jako dětskej domov, možná i pro výchovně pošramocené děti. Jedna asi 12-tiletá děvčica tmavé pelti se baví tím, že bafá na kočku vždy když kolem projíždí auto.Ještěže kočka na to moc nereaguje, jinak bych snad šla dotyčné vrazit facku. No raději pryč odsud. Ferda je čilej až až, loví kočky a psy za plotem až se mnou nepříjemně cuká. Ferdo klid. Za obcí se venčí nějaká starší psí dáma velikosti ovčáka a Ferda se rozhodl, že tuhle dámu musí mít. Vláčí mě za ní jak prdlej. Panička i já konstatujeme, že jsou naši psi oba cvoci a hračičky a nemaj rozum. Za Kovářskou jdeme podle kolejí po zelené, přes bývalou vápenku, u odpočívadla malá pauza, začíná lejt, pokračujeme po hnusným hrubým asfaltu. Potkávám jen nějakýho promáčenýho zoufalýho cyklistu. V lese jsou naházené odpadky a bordel. Jaký prase člověčí tohle mohlo udělat. Vcházíme do obce Háj. Pavel volá a psychicky mě podporuje před naším dnešním vrcholem dne-výstupem na Klínovec. Pod Klínovcem dávám podvrcholovou pauzu a sbíráme s Ferdou síly na zteč. Tak jdem na to Ferdo, jo?! u hotelu Nástup přecházíme na červenou. Naše horolezecké číslo začíná. Pomalu se šineme vzhůru, funím, potím se, kašlu a smrkám. Ferda jde zodpovědně a celkem táhne. Za 35 minut jsme na vrcholu. Klínovec, 1244m. n.m. Nejvyšší hora Krušných hor. Připadám si jak na vrcholu světa. Stejně vás vy hory miluju. Užívám si eufórie. To je krása. Je lehce po 21. hodině, zima 8 stupňů. Rychle fotečku, oblíknout bundu a pryč z toho výdrholce. Začíná se smrákat. Ferdo, budeme hledat bivak. Dńes si ho zasloužíme. Jsme na 155.km. Jdeme ještě asi 2 km a je to tu všude samej lyžařskej vlek. A taky jedna malá šikovná lyžárna. Krásná, v závětří. Tak tady budeme dnes hajat. Je 23.hodina. Ve větru vržou sedačky lanovek, nikde ani noha, ani světýlko. Rychle připravuju pelíšky-můj i Ferdův, vyměňuju ponožky za suché a šup do spacáčku. To je úleva. V minutě chrupeme oba dva.

Dogtrek Extrém bígl 2017-4.díl

30. června 2017 v 7:58 | Hrobnice
Jejda, jak nám se od té Soni nechce, máme v nohách a v ramenou asi 48 km a začíná se šeřit. Jdeme na rozcestí U vojáka stále po červené. Obkružujeme lyžařský areál. To už musíme opravdu nasadit čelovku. Renata jde s náma. Taky už sotva plete nohama. Jen její obří pes "kůň" je plný energie. Mastíme areálem co můžeme, abychom už byli na Moldavě. Vyloupnem se u nádraží u německých hranic. Je 23 hodin, nikde ani duše. Dál už nejdem. Bivakujeme na Moldavě.
Čtvrteční ráno je slunečné. Vstáváme brzy, pakujeme, malá snídaně na posilněnou a ve čtvrt na sedm už jsme nad kostelem na žluté. Procházíme pastvinami. Jezdím tudy tréninky se psama, tak to tu Ferda zná. Táhne jako divej. Na Žebráckém rohu vidím vstávat dva dogtrekaře (Jardu budoucího vítěze a jeho kámoše s kokrem). Jsme asi na 63.km. Já pokračuju ještě asi 2km po žluté do Horní Vsi. Tady dávám chvíli oraz na odpočívadle, kde jsme před sedmi lety odpočívali na dogtreku Hledání Kukačky s velkým Ládíkem, jeho psem Mařenkou a mojím zlatým Baltíkem. Jó, to byli časy. Vzpomínám, žvejkám sváču a Ferda odpočívá. Mapu přendavám na stranu č.4. Pomalu se vydáváme na cestu. Přecházíme na červenou směr Český Jiřetín. Je to hroznej krpál prudce dolů a ještě po asfaltu. Zase Ferdu honím na trávu a do pangejtu. Sesunuli jsme se šnečím tempem z toho šíleného asi 1km dlouhého kopce. Uf. To je na kolínka fujtajblový. Po silnici procházíme Jiřetín a starou asfaltkou směřujeme do lesa. Samej asfalt. Ferda naštěstí má možnost jít bokem, takže dostávají zabrat hlavně moje nožky. A těm to moc nevadí. Čeká nás dlouhá štreka Flájskou hornatinou rovně za nosem po červené. A mírně do kopce. Naštěstí jdeme podél potoka, a tak má Ferda příležitosti ke koupání a napití se. Jdeme těsně podél státní hranice. U Pstružího potoka dáváme krátkou pauzu. Začíná pražit jak na Sahaře. Jdeme dále. Jenže ouha. Ztratili se značky. Čučím do mapy a začíná mi to být jasné. Zabloudili jsme. Naštěstí vím, kde jsem. Ale vracet se nebudu. Docházíme k silnici a po lehce naznačené Krušnohorské magistrále se trmácíme vysokou trávou podél silnice. S trochou štěstí bych měla narazit na červenou a napojit se na ní. Ha, vidím červenou značku. Ale je tak blbě situovaná, že nevím, zda jít do leva či doprava. Zkoušíme doprava. Po asi 300 metrech zjišťuju, že tudy nee. Tak se vracíme. Jdu fakt podle oka. Ale můj orientační smysl mě nezklamal a daří se najít červenou ve správném směru. Znatelně se mi uleví. Později se dozvídám, že byl povalený rozcestník a bloudili všichni, někteří šli dokonce i po silnici několik kilometrů. Je pravé poledne, stín žádný, pečeme se ve vlastní šťávě. Ferdovi stavím často ve stínu. Jsme jak v poušti. Nějací lesní dělníci v tomhle nelidském počasí pracují v lese. No klobouk dolů před nima. To je na infarkt. Procházíme tedy kolem Jelení hlavy a máme se za chvíli napojovat na naučnou stezku. Jenže ta není značená vůbec. Takže opět zapojuju svůj orientační smysl (naštěstí velmi dobrý a zděděný po mém dědečkovi, tímto dědečku děkuji). Vybírám jednu z cest a je to ta správná. Cest je tu opravdu mraky. Jsme u silnice, procházíme zatáčku, šup na druhou stranu do lesa. Má tu bát rozcestí U Desítky, ale není. Objevuju ho až kousek dál. Teda to je značení, ach jo. Ale jsme už znova na červený a ta nás dovede bezpečně do Mníšku. Jdeme vedle silnice podél plynovodu. Je to nechráněné stínem a tak se pečeme a smažíme. Mastíme, aby jsme byli odsud z té výhně pryč. Konečně jsme v Mníšku u pumpy, kde je vietnamská tržnice a vietnamská restaurace. Je tu i dogtrekař Jarda a jeho kámoš s kokrem. Uvazuju Ferdu do stínu, dáváme kofolu a polívvku. Jarda mi ukazuje svoje mega puchejře, má to krvavý na chodidle, no děs. Ale statečně ťape dál. Já vegetím, študuju mapu, baštím a doplňuju tekutiny. Je asi 13.30 hodin a jsme na 82.km. Ferda je středem pozornosti německých hostů restaurace. Užívá si drbání a odpočinku. Dávám hodinový oraz. Je nám s Ferdou dobře.

Dogtrek Extrém bígl 2017-3.díl

29. června 2017 v 0:46 | Hrobnice
No tak se teda jdeme plahočit po asfaltu. Snažím se Ferdu šoupat do pangejtu. Ale i tak je to úmorný. Najednou nás předjíždí stříbrná Octávia. Předjede, zastaví, couvá. Ty brďo, kdo to je? Ejhle Kuba. Kuba od Soni Psoni. Velepsa Karla má v kufru. Jede z vejletu domů na Cínovec. Kecáme a kecáme. Závěr je, že teta Soňa bude večer doma. Takže návštěva je jistá. Musí morálně podpořit umdlévající šílené poutníky a jejich živé čtyřnohé kamarády. Kuba frčí a my pokračujeme. Silnice nekončí a nekončí. Procházíme kolem bývalého pozemku bývalého mushera Pavla Hájka. Kupovali jsme od něj před čtvrt stoletím svojí první tříkolku. To už je taky historie. Habartice rozcestí. Konečně uhýbáme na pole. V dálce vidím Renatu. Dává pauzu. Vidím už věžičku Komáří vížky. Je vidět skororovina asi na 2 km před sebe. Ferdo, to už dáme. Makáme seč můžeme a za chvíli jsme na Komárce. Sedí tu Renata a Petra. Sundavám ten snad cihlami narvaný baťoh a je mi o hóóódně líp. Ferda se uhnízdil pod lavicí. Jdu do hotelu Ferdovi pro vodu a sobě pro kofolu. Kocháme se mi tři ženy panoramatama, filozofujem o životě a o naší blbosti jít tenhle výlet a upíjíme kofolu majíc boty dole a dýchajíc horský vzdoušek. Jsme na 40.km a je 18 hodin. Fakt tu sedíme dobrou hodinu. Pak zatneme zuby, pakujeme baťoh a vyrážíme dál. Mám nějakou krizovku a bolí mě palec u pravé nohy (později celý zfialověl, ale neodpadl). Procházíme parkoviště, kde dříve byl stake out při musherských závodech na Komárce a vplouváme do lesa na kamenitou makadamovou cestu. Teda nic moc. Snažím se dovolat babi, ale signál nula. Přede mnou jde Renata a Petra ta asi přeřadila na turbo a mizí nám na obzoru kdesi v dáli. Jdu si s Ferdou svým tempem. Tak nějak ani nevím jak se ocitáme konečně na Cínovci. Hurá k tetě Soně. Ona už je na nás řádně připravená. Mufínky, šťáva a domácí slivovička. Dáváme do jedná a pak i do druhé nožky. Hned je veseleji. Renata se k nám přidává. Petra mastí dále. Pejskové využívají chvíle k odpočinku. My tři ženy povídáme a povídáme. Kolem 21.hodiny se chca nechca zvedáme k odchodu. Soni, díky, bylo to moc fajn

Dogtrek Extrém bígl 2017-2.díl

28. června 2017 v 9:56 | Hrobnice
Seskáčeme jak kamzíci ze Sněžníku a jdeme lesem do Ostrova. Ráj to horolezců. Je jich tu požehnaně. Pískovcové skály je lákají. Stále jsme na červené. Procházíme kolem kempu "Pod císařem". Byla tu už jednou základna Krušnohorského dogtreku a vloni v létě jsme tu měli musherskou dámskou jízdu s dětma a psíma miminama. Ferdu chladím kde se dá. Naštěstí je stále kde, vody je dost. Stoupáme zase nahoru. Ty jo, s tím baťohem funím jak brontosaurus. Za chvíli jsme v Tisé. U vstupu do Tiských skal dávám řeč s paní ve stánku. Je to štramácká babča. Říká mi "děvče". Později se dozvídám, že všechny spolubojovníky dogtrekaře oslovovala podobně jako třeba "děti, chlapče",...No taková babička z pohádky. Během povídání se paní rozpovídá o tom, že na Moldavě pracovala na statku a zná to tam jak svoje boty. Sympaťačka. Kupuju u ní kamínek na krk na památku. Ještě nám vysvětluje cestu skalami a Tisou a už mastíme dál. Prolejzáme skály, kocháme se výhledama a sestupujeme pomalu dolů do Tisé. Stále po červené prokličkujeme vesnici a žene nás to mezi baráčkama dál do polí. Sluníčko už pěkně smaží. Má tu být rybník. A hle, je tu. Jmenuje se Cihlářský. Je tu Renata Polachová s Ončem. Ale zrovna odcházejí. Zaujímáme s Ferdou jejich místo v chládku u rybníka a pauzujeme. Jsme asi na 22.km a je půl druhé odpoledne. Baštíme sváču a upíjíme z našich limonádových zásob. Prochází kolem i Petra s ostříhaným já tomu říkám "jakopudlem". Přendavám mapu na list č. 2 a frčíme dále stále po červené. Cestička ubýhá hezky lesem. Panenská. Přecházíme silnici a jdeme stále lesíkem a pak rozkvetlými loukami. Je vidět široko daleko, louky jsou barevné a voňavé. Kolem malého rybníčka, šup kousek na silnici a uhýbáme zase doprava do lesa. Pod Jelením vrchem, Pod liškárnou. Tady potkáváme pána, který těží dřevo a ručně v tom vedru štípe špalky. Borec. Cesta lesem začíná být nekonečná. Už od Tisý jsme kromě dřevorubce nepotkali ani živáčka. Zbaštila jsem během malých zastávek všechno jídlo a vypila všechnu limču. Kousek před Adolfovem šoupu Ferdu do potoka a sama si čepuju horskou potůčkovou vodu. Už nemám co pít. Třeba bude v Adolfově nějaká hospoda. Jenže je středa-všední den a tyhle malé vesničky jsou přes týden mrtvé. No nějak jsem to s těma zásobama nevychytala. V Adolfově je samozřejmě hospoda zavřená. Sedí před ní Renata s Ončem. Za chvíli zvedají kotvy a plouží se dál. Já sundávám úmorně těžký baťoh ze zad a dáváme šlofíka. Moje ramena jsou už sedřená od baťohu až na živé. Není se čemu divit. Je to baťoh z Lídlu za čtyři stovky a deset let starý. No asi bych měla obměnit výstroj. S Ferdou se dělíme o poslední sušenky. Naším cílem je dobýt Komáří vížku. Snad tam bude aspoň pití. Vyrážíme. Čeká nás 4km po asfaltu.

Dogtrek Extrém bígl 2017-1.díl

27. června 2017 v 7:47 | Hrobnice
Tak jsem se přihlásila na takovej bláznivej výlet se psem. Pořadatelka Anička Tichá vymyslela přechod Krušných hor z východního Děčína na západ do Nových Hamrů u K. Varů. Celkem 182km, limit 4 dny a 2 hodiny. Krušné hory miluju. Tak jsem se přihlásila. V úterý 13. června ještě trávím na odpolední v práci. Ten den se jedna "moc milá paní" rozhodla, že na mě bude v práci hnusná a arogantní. Asi je to její koníček. O to víc se těším do přírody, pryč od takových lidí. Po šichtě frčím vlakem do Řetenic k našim. Mám tam Ferdu a baťoh. Přijíždí Soňa z Cínovce a frčíme směr Děčín. Máme to na knop. Těsně na 21. hodinu jsme tam. Hledáme kemp uprostřed rozkopaného a zataraseného Děčína. Ale Soňa má nějakou chytrou navigaci a jsme tu. Kemp pod mostem, no koho tohle napadlo. Auta tu frčí o sto šest. Hledám ještě venkovní restauraci, kde máme sraz. Daří se. Uvazuju Ferdu a jdu mezi dogtrekaře. Nejsem poslední, ještě se čeká na 2 lidi. Soňa odjíždí směr Ostrov pobejt s horolezcema. My vyfasujeme mapu-je to 8 A4. Perfektní. Mapy na sebe krásně navazují. Dalo to šílenou práci. Klobouk dolů. Koukám, že půjdeme i přes Moldavu. Aspoň juknu domů. Babi s Ládíčkem střeží náš "hrad" a pejsky. Nakonec je nás 12 lidí, co se vydají na trať. Teda spíš 12 bláznů. Ale hezkých bláznů. Už se moc těším. Ještě kecáme s Martinem Šoltysem, Michalem Vejtasou a Honzou Hirschem. Je tu i Gwen s babkou gróňačkou Dinou (13 let, prý už ujde "jen" 20km). Gwen pomáhá Aničce s organizací. Po setmění jdeme na kutě. Zaplatili jsme v kempu za noc pod širákem 115,-Kč. Pán z kempu nás nechá vlézt do jurty. Tak toho s Martinem, Michalem a Petrou využíváme. Rozbalujem alumatky, spacáky a alou na kutě. Budíka dáváme na šestou hodinu. Jenže. Pod mostem se vážně nedá spát. I v noci tu jezdí auta. Je to hlavní tah na Liberec. Takže spíš než že jsme se vyspali, tak jsme noc přetrpěli. V 5 hodin už je každý vzhůru. Dáváme pejskům nažrat, balíme věci, snídáme. Baťohy jsou příšerně těžký. Váží kolem 15-ti kilo. Máme dost času do startu v 7 hodin. Tak kecáme a Anička přivalila rum na kuráž. Dáváme s Martinem hned 3. Musíme mít hóódně velkou kuráž. Hned je nám líp. Je 7 hodin. Tak jdeme na to. Procházíme pod mostem. Cyklostezkou podél Labe, šup přes most a napojujeme se na červenou. Šplháme na Pastýřskou stěnu. Se třema rumama a těžkým batohem to nejde až tak ladně jak by se zdálo. Funíme pěkně. Nahoře jsme zpocený jak mokrý hadry. A to ještě nikde nejsme. Pokračujeme po červené zase dolů mezi domy. A pak konečně do lesa a stoupáme pomalu k Děčínskému Sněžníku. Skoro všichni nás předcházejí. Ferdo to neva. Půjdeme jak budeme moct. Cesta do kopce na Sněžník je nekonečná. Jsme pod Koňskou hlavou. To už je kousek na Sněžník. Stále lesem vzhůru. Sláva. Jsme tu. Dáváme první pauzu. Něco málo na zub. Dělím se s Ferdou. A sundávám mikinu. Je mokrá durch. Praží sluníčko. Je asi půl desátý. Pavel volá a kontroluje kde jsme. Je to moje morální podpora na trati. Máme za sebou prvních 10 kilometrů. Naše tempo je "vražedné". Šnečí.

Husky tábor a Krušnohorský dogtrek 2017-4.díl konec

9. května 2017 v 3:14 | Hrobnice
V noci před 4.hodinou se budím a vylejzám ven z teplého spacáčku se vyvenčit. Vidím procházet dvě světýlka čelovek. Asi někdo nemohl zimou spát, tak se raději zvedl a šel. No zima je teda řádná. Zavrtávám se zpátky do tepla, ale nohy mi celkem mrznou. Ale usínám. Budíme se se Zdendou těsně před 6. hodinou. Chvíli rozjímáme a pak na povel vylejzáme. Klepeme kosu. Ferda je úplně v pořádku, vyspinkanej do růžova. Dáváme pejskům trochu granulí, nazouváme botičky na zadní packy. Musí dneska jít v bačkůrkách. Mám celkem rychle sbaleno. Lucce to moc nejde, tak jí Zdenda pomáhá s balením. No ale zadařilo se. Prochází kolem Vojta s Bertou a hlásí, že jsme spali na strašidelném místě. Jdu se juknout na nedalekou ceduli. A skutečně, spali jsme na místě , kde straší. Konečně jsme se rozhejbali a pokračujeme. Jdeme kousek po modré k rozhledně Háj. Svítí sluníčko a je krásně. Fotíme se u rozhledny, označujeme kontrolu K8 na 60.kilometru. Čeká nás sestup dolů po žluté do Dolních Pasek. Po 3 km jsme tam. Je tu K9 na 63.km. Obcházíme minerální pramen a pokračujeme 2km na K10 na 65.km. Sestupujeme lesem po neznačené do Vernéřova. Mezi prvníma chalupama se nachází hospoda U Kašparů. Mají tu vendu ceduli, že dogtrekaři tu mají snídani a kávu nebo čaj. Chvíli přemýšlíme a pak schazujeme baťohy, přivazujeme pejsky na terasu a jdeme dovnitř na snídani.Dáváme si čajíky, se Zdendou pivko napůl a topinku ve vajíčku pro všechny jednu porci. Je tu s námi i dogtrekařka Alena. Taky si chrochtá blahem u snídaně. Jdou kolem naši známí němečtí trakaři, tak je rychle zvu dovnitř na kafe a čaj. Chvíli taky přemejšlí, a pak neodolají jako my. Po dobré snídani zvedáme kotvy.Napojujeme se na zelenou. Chvíli po silnici, pak lesem a pak zase asfaltová cyklostezka. Je tu turisticky atraktivní místo-pramen Bílého Halštrova. A je to tu samej němec. Na rozcestí U Buku máme K11 na 71,5.km. Pak jdeme příjemnou cestou lesem po žluté až do Nebes. Cestou potkáváme různé dvojice důchodců na procházce. Za chvíli jsme v Nebesích. Zde je na závoře K12 na 74.km. Je tu hrozný bordel v lese, samé odpadky. Dáváme jablko, Lucka hořčík a mastíme dál. Začínají tu dráty vysokého napětí a jdeme víceméně stále podél nich. Udělám jednu fotečku stožárů pro Pavla a upalujem po modré dál. Kolem Goethovy skalky. Učiním zde zápis do "vrcholové" knížečky. Doháním Lucku a Zdendu, zdržela jsem se se zápisem. Za chvíli vycházíme na silnici a jsme ve Skalce na K13 na 80.km. Dále procházíme kolem golfových hřišť. Je tu cvrkot. Golfisti hrajou o stošest. Fotím u Ovčího rybníka kačenky (vzpomněla jsem si totiž na nedávnou diskusi kačer vs. kačenka). Je tu vítr, a tak se i kačky rozmazali. Z posledních sil se belháme do Hazlova. Je tu v plném proudu příprava čarodejnic, hasiči staví májku. My hledáme hospodu. Usalašujeme se na verandě jedné restaurace. Nemají tu polívku, vrchní je nějaká divná, a tak nám nezbývá než si dát pizzu a kofolu s pivkem. Pejskové už také ulehli a chrní. Kupuju turistickou známku. Najedli jsme se, a tak je nám lépe. Trousíme se na záchod už značně ztuhlí. Ale to už dorazíme. Zbývá nám 8,5 kilometru. Vesele vyrážíme po modré do polí a lesů. Potkáváme malou vesničku Ostroh. Mají tu kouzelnou tvrz jako z pohádky. A také kostel. Je zde nějaká výstavka, a tak neodoláme a jdem se juknout. Vystavují tu fotografie nějakých umělců. Hodíme pár drobných do kasičky. Jdeme dál. Finišujeme bažinama stále po modré. Pejskům už se namočili botičky, ale vyhejbat už se není kudy. Kolem nás se množí rybníky. Neklamná známka toho, že už se blížíme k cíli. Ještě učiníme poslední zápis na K14 na 90.km. A pak už sakra dlouhé 2km po silnici do cíle v autokempu Jadran. Je něco před pátou hodinou odpolední. No sláva, dali jsme to. 92km za necelých 33 hodin. Dostáváme nějaké pamlsky pro pejsky, diplom, loučíme se se Zuzkou. Zdenda s Luckou musí domů, jejich malá Grejsy vyvádí. Já se dekuju a upaluju zpět na Husky tábor.Ferda chrní v autě. Pavel už na mě čeká a krmí Ferdu. Dávám sprchu a večer trávíme v hospůdce s Ježkem (pivo). Ferda je úplně v pořádku jak kdyby nikde nebyl....Pondělní ráno se nepovedlo, odjíždíme domů, tenhle den bych vymazala ze svýho života...
Fotečky najdete zde:

Husky tábor a Krušnohorský dogtrek 2017-3.díl

5. května 2017 v 23:11 | Hrobnice
Palačinková kontrola. Spása a záchrana našich vyšťavených mozků. Jsme asi 4 km před Aší. Je tu pořadatelka Zuzka, Andrejka a několik dogtrekařů. Uvazujeme hafíky u stromů. Honzy Hirsche hlídací krokodýl kříženej s piraňou cvakne 30 cm od mých gatí. A to i přestože ho obcházím obloukem o poloměru 2 metry. Ty bláho, ta čuba by mi snad ukousla zadek i se sedákem. Jdeme na palačinku s marmeládou, čajík a kafíčko s cukrem a mlíkem. Pro velký úspěch a blahodárný účinek kofeinu na moje dvě mozkové buňky dávám kafíčkové repete. Trochu poklábosíme, trochu posedíme, čučím do mapy, pejskům dáváme mňamku. Při dotazu na Andrejku, že "dosť bolo asfaltu" bohužel krčí ramenama a říká, že si asfaltík ještě chvíli užijeme. Zdendo, tak to si musíme dát toho Vizoura co máš v placatici. Po půl hodince intenzivního odpočinku mastíme dál směr Aš po červené turistické značce. Překračujeme silnici č.64 vedoucí na hraniční Vildenavu a vynořujeme se u Ašského nádraží. Držíme se kolejí, procházíme parkem a vyloupneme se na náměstí. Tady dáváme pauzu. Jednak jde Lucka na záchod na nedalekou pumpu. Zde dočepovává i vodu pro psy na večer. Je 19 hodin. Zapínám telefon a hlásím naší pozici babi na Moldavu (mimo jiné říkala, že ráno na Moldavě sněžilo) a Pavlovi na Husky tábor. Pak zase telefon vypínám, neb nemám moc baterky. Holt starej přístroj. Zdenda večeří řízek z domácích zásob. Lucka se vrací s úlovkem vody. Nasazujeme plnou polní, bereme hafíky a razíme dále. Vlečeme se ještě asi půl hodiny Aší. To je tak dlouhý město, že to snad ani není možný. Dopadají na mě účinky kávy a musím si odskočit. Ale kde tady ve městě. Naštěstí na okraji Aše je už nízký lesík a ten je můj. Ferda jen kouká, jak rychle jsem zahučela mezi stromy. Pokračujeme vesele dále. Plynule přecházíme do vesničky Krásná. Vyhrála cenu "obec roku 2015". Památeční ceduli má umístěnu na obecním úřadě. A opravdu je krásná. Ze silnice přecházíme na cyklostezku. Opět asfaltovou. Pejskové jdou naštěstí po travnatém okraji. V obci Kamenná uhýbáme konečně do louky. Lucka má krizovku. Vydrž, za chvíli jsme u K5. A opravdu za chvilku u železničního přejezdu, kde lišky dávají dobrou noc a jezdí snad jeden vlak za týden je na 47,5.km kontrola K5. Opisujeme značku dokolonky v mapě a pokračujeme. Krátce ještě jdeme po silnici a pak uhýbáme do lesa. Naším cílem je dojít na nejsevernější místo tratě do Studánky. Zde je K6 na 51,5.km. Ale hlavně na mapě je vyznačená hospoda. A zkusíme les projít bez čelovky. Je lehce po 20.hodině. To dáme chlapci a děvčata. Ale musíme sebou hodit. Lucka má stále krizi, stále si povídá s Bony aby netáhla a tak podobně. Chudák. Teda Lucka. Bony je v pohodě a táhne jako kráva.Už se doslova ploužíme a zakopáváme. Ale světýlka Studánky jsou na dohled. Šero už je řádné, ale nejsme žádný ořezávátka, a tak statečně šlapeme vpřed. Skoro za tmy procházíme vysoký les a hurá: Je tu hospoda. Zdenda jde dovnitř na průzkum. Vrací se zahalen závojem nikotinového kouře a hlásí: "To je snad šestá cenová bez záclonek". Ale pustí nás tam i se psama. Buď požehnán dobrodinče. Vnořujeme se i se psama do oblaku dýmu a procházíme kolem nálevního pultu dozadu na malý sál. Obsluhuje cigán. Ale je slušně oblečený a chová se k nám dobře. Hafíky uvazujeme u zakrytých kulečníků na taneční parket. Tamtéž si dáváme i svoje baťohy, hůlky, bundy. Usedáme značně znaveni ke stolu. Nemají zde žádné jídlo, ale kofola a dvanáctka bodne. Lucka je kantáre. Objednávám jí čaj se třema cukrama. Cpu do ní mojí předposlední sušenku. Zdenda jí masíruje namožená chodidla. Lucka chrochtá blahem. Je tu už jedna dogtrekařka. Brzy doráží ještě Honza Hirsch s krokodýlem a asi 3 holčiny. Je tu veselo. Trávíme tu asi hodinu. Pak jsme slušně požádáni panem vrchním, zda bychom mohli odejít, neboť se zde na sále má konat diskotéka a hosté už se scházejí. Zajisté. Balíme se rychlostí šneka. Fakt to rychlejš nejde. Pejskové se trochu prospali a dostali sušenky věnečky na vzpružení. Loučíme se a vycházíme do tmy. Asi po 200 metrech od hospody je K6 na 51,5.km. Opisujeme značku a pochodujeme dále. Přecházíme na modrou. Asi 1,5 km pochodujeme po prázdné silnici. Pak uhýbáme doleva na polňačku. Obcházíme Studánecký vrch. Přicházíme do Podhradí na K7 na 56.km. Procházíme vesničkou a stoupáme lesem vzhůru. V lese vidíme bivakující světýlka. Závidíme. Už jsme také zralí do postele. Kostelní zvon bimbá půlnoc. Je celkem zima. Ploužíme se po modré lesem. Stanovili jsme si ujít těsně před rozhlednu Háj na K8 na 60.km. Vidíme rozcestí Pod Hájem, což je asi 1km před K8. Tady bude nás dnešní cíl. Zacházíme pár desítek metrů do lesa. Schazujeme baťohy, dáváme pejskům najíst, připravujeme si ležení. Ferda se nacpal a okamžitě chrní. Je statečnej. Pejskové mají lehce citlivé zadní packy. Mažeme a zítra budou botičky. Vybalujeme alumatky a karimatky, spacáky, čisté suché ponožky. Sundavám si ortézu z kolena a mažu si nohy mastičkou "z vymačkané kočky" (rozuměj nějakou čínskou mastičku nejasného složení s nádechem tygří masti-všelék a funguje). Zdenda píchnul samonafukovací karimatku a trochu mu uchází. V půl jedný hajáme. Dobrou noc.

Husky tábor a Krušnohorský dogtrek 2017-2.díl

4. května 2017 v 9:11 | Hrobnice
Z K1 pokračujeme ještě kousek po žluté a už se drápeme do kopce na Zelenou horu. Je zde kamenná rozhledna. Přivazujeme pejsky, schazujeme baťohy a lezeme točitým schodištěm na rozhlednu. Panuje mlžný opar, ale i tak vidíme na Cheb a přilehlé okolí. Na dohled od rozhledny je vysílač. Ten je vidět široko daleko jak trčí ze Zelené hory. Slejzáme dolů, dáváme sváču, fotíme se s pejskama. Dorazil Martin Šoltys s jeho rezavou haskounkou a ta se hned kamarádí s našima hafíkama. Začíná pršet. Zdenda s Luckou vytahujou ponča. I já balím baťoh do pláštěnky. Vyrážíme dál po zelené k Horní Hraničné. Procházíme kolem bývalého vojenského objektu. Chlapi zde hrají v ruinách paintball. Hned vedle je také zastrčený psí útulek. Útulkáři se můžou pominout z procházejících dogtrekařů. Hned vedle útulku na stromě je K2, 15,5.km. Opisujeme značku do mapy a přeskakujeme ucpaný kanál plný vody. Přecházíme na cyklostezku. Je bohužel asfaltová. Později stará panelka. Takhle pokračujem až k bohem zapomenutému nádraží Pomezí nad Ohří. Šup přes koleje a podél hlavní silnice ven za město na další asfaltovou cyklostezku. Ty jo, toho asfaltu je nějak moc. Asi po 2 kilometrech uhýbáme konečně vpravo do lesa na stezku. Ta nás dovede ke K3 na 23.kilometru k bývalé tvrzi Pomezná. Dáváme sušenku, loka limči a mastíme dále. Napojujeme se na červenou. Po té půjdeme teď dosti dlouho. Procházíme lesama až k rybníku Kladivo. To už se před námi rýsuje obec Libá s impozantním hradem. Je tu klid a mír, až bych řekla "chcíp tu pes". Na malém náměstíčku je hospoda s oplocenou terasou. Parkujeme tu psy ke stojánkům na kolo. Je nás tu víc dogtrekařů. Schazujeme stále těžší a těžší baťohy. Usalašujeme se kolem stolu a užíváme odpočinek. Dáváme si česnečku, kofolu a se Zdendou naše oblíbené pivko napůl.Ferda neustále cestuje i se stojánkem na kola. Každej pes je jeho kámoš, kterýmu musí ukázat, že on je tady šéfem. No mladý pako. Ale mašíruje dobře a učí se z kopce netahat. Ferda můj jeden. Odpočíváme, mobilujeme zprávy domů a Pavlovi, študuju mapu. Za půl hodinky se chca nechca zvedáme a balíme saky paky a pokračujeme dále stále po červené. Kousek od hospody je K4 na 27,5.kilometru. Procházíme krásným koutem země lesníma pěšinkama. Pak zase cyklostezka. Je buď asfaltová nebo s hrubým štěrkem. Začínám mít obavy o psí tlapky. Teda to je horor ten asfalt. Když už psychicky kolabujeme z toho asfaltu, tak se objevuje jako spása a záchrana palačinková živá kontrola. Hraniční mezník odbočka...A co bylo na palačinkové kontrole se dozvíte zítra.

Husky tábor a Krušnohorský dogtrek 2017-1.díl

3. května 2017 v 8:17 | Hrobnice
Letos se to nějak zchumelilo a moje dvě oblíbené akce se potkali v jednom termínu. Ale vymyslela jsem nouzový plán. Pojedu na Husky tábor ve čtvrtek, v sobotu ráno si "odskočím" na dogtrek, v neděli odpoledne se vrátím na Husky tábor a tam budu ještě do pondělí. Dogtrek totiž začíná ve Františkových lázních, což je asi 50 km od Hor. Jak jsem to vymyslela, tak jsem to udělala. Ve čtvrtek po práci vyzvedávám Ládíčka, odvážím ho k babičce a dědovi do Teplic, frčím na Moldavu obstarat pejsky, nakrmím je, beru Ferdu do Megánka a uháníme směr Hory u K.Varů. Sbalený baťoh na dogtrek už mám týden. Za 2 hodiny jsem v Horách. Zatím moc lidiček nedorazilo, je tu Petr Gurega s Romankou a Pavel. Parkuju Megánka vedle Pavlovo nového fešáka Nissana X-traila. Ferdu dávám na stake-out vedle Gerryho. Očuchaj se a je klid-kámoši. Ošetřuju u Guregáčků jednoho pejska a pak jdeme do klubovny za Petrem, paní z letiště nám naráží pivko. Klábosíme u ohýnku, příjemná večeře v nedaleké restauraci Pod kaštany (ne Pod bukem) a krásné povídání u čoudícího krbíku do těžkých ranních hodin. Nedivím se, že po tak divoké noci se rozkoukáváme k normálnímu životu až po poledni. Jsou tu Hospři. Jdu na inspekci jejich staronového autíčka po Kačce Kulhánkový. Dorážejí další musheři, pejskové se vyvalují na sluníčku. A zase se vítáme. Ládík Jehlička slaví narození druhého vnoučka. Pavel opravuje s Habasem jeho tříkolku, je po bouračce, ale má nový lak. Ještě nová řídítka a je jako nová. Může jít do světa. Pavel s Martinem Brzkem se jedou projet s pejskama. Pomáhám klukům zapřahat. Ferda by chtěl jet taky. Ferdo, odpočívej, zítra tě čeká náročný den. Zatímco kluci odjeli, tak dáváme s Evžou kafíčko, připravuju hafíkům pití. Za půl hodinky jsou tady, vypřahat, napojit a je to. Hafíci jsou spokojení. Páníci taky. Chvíli ještě sedíme venku, ale pak začíná být zima. Přesouváme se do klubovny. Je tu mezi lidma příjemně. Zábava se protahuje lehce přes půlnoc. Hodně večer dorážejí ještě Želváci, tak je furt s kým se vítat. Pak už ale jdeme na kutě. Zítra ráno brzo vstáváme.
Budík zvoní v 5.15h. To je šílený. Pavel mi dělá snídani a kafíčko. Je krásný východ slunce nad letištěm. Ještě vyvenčit Ferdu a frčíme směr Cheb a Františkovy lázně.Nevím přesně kudy mám jet, a tak bloudím půl hodiny ve Františkách. Pak se nakonec musím vrátit zpět na dálnici a zkouším to znovu. Nakonec se strefuju a asi 3km z hlavní silnice nacházím autokemp Jadran. Zdenda s Luckou už na mě čekají. Já mám vše připravené, takže můžeme vyrážet hned. Jdeme na start. Dostáváme mapu, itinerář, startovní kartičku. Je 8.17h. Odstartováno. Jdeme krz park, ven z kempu, po silnici směr vodní nádrž Skalka. Zdenda si musí u luxusní koňské farmy s krytou jízdárnou přebalit nohy. Má nějaký blbý flastr, který ho řeže. Sundavá ho a já mu dávám svůj klasický. Je to lepší a vesele vyrážíme dál. Ferda vidí pasoucího se oslíka a snaží se mu ukousnout nos. Ty jo, kdyby povolila karabinka, tak tu máme divokej západ-oslíka s Ferdou na zádech. Ale karabinka drží, takže mastíme dál. Vodní nádrž Skalka. Kocháme se vodní plochou a novou hrází. Předbíhají nás neustále nějací běžci. My si to dál funíme s našima 13-tikilovýma baťohama. Obcházíme obrovské jezero kolem dokola zahrádkářskou kolonií. První kontrola K1 na 10.kilometru. Opíšeme znak do kolonky v mapě...pokračování zítra

Ferda se připravuje na Krušnohorák

27. dubna 2017 v 5:23 | Hrobnice
Tak jsem se rozhodla, že zkusím s Ferdou jít na malý výlet v okolí Moldavy. Vyzkouším, zda by mohl se mnou jít Krušnohorák. Do kopce táhl dobře. A z kopce jsem ho učila netahat. Celkem mu to šlo. Bude to sice ještě práce, ale zkusím to. Ferdo, jdeš se mnou. Pár foteček z našeho snažení najdete zde:

Jarním Šluknovskem 2017 -2.díl konec

23. dubna 2017 v 11:24 | Hrobnice
Bloudíme lesem a hledáme modrou značku. Bony svým taháním za Didou přivádí Lucku k šílenství. Zdenda zkouší na mobilu najít GPSkou polohu. Daří se. Jsme kousek od značky, která zu zřejmě není. Když se vydejcháme z šoku, tak lezeme dolů z kopce k silnici. Jsou tu i další bloudící turisti. Jdeme kousek po silnici a pak uhýbáme k rybníku Karlín. To už je na obzoru nádraží Horní Poustevna. A jakože vybalíme svačinu. Pro lidi. Chramst. Jeden rohlík uzmula rychlostí blesku Bony. Zhltla ho ve třech vteřinách. Hmm, tak Lucka má smůlu. Neboj Lucko, dám ti svojí. Pokračujeme kolem nádražíčka, chvilku podél trati a pak doleva do pastvin. Za chvíli jsme v Lobendavě. Procházíme vesničkou s krásnými původními baráčky. Bohužel dost jich je ale pobořených a zničených. Je ale s podivem, co všechno se lidé snaží zachránit, a tak procházíme například kolem domku, jehož část je složitou konstrukcí trámů držena doslova silou vůle. My míříme k místní a jediné hospůdce a centru dění Lobendavy. Restaurace U Hraničáře. Pejsky uvazujeme venku. Je tu kontrola. Dostáváme razítko a lístek na polívku zdarma. Jdeme dovnitř.Zde kmitá čilá starší paní po plném lokále (dle sdělení kontroly je paní už asi 15 let v důchodu). Bravůrně ovládá i EET pokladničku, prý s tím nemá problém. Dáváme tři polívečky a se Zdendou pivko a Lucka limču. Kupuju ještě turistickou známku do sbírky. Žádné jiné kulturní zařízení v této vesničce není a jednou až paní nebude, tak to tu umře. Sedíme venku, užíváme si pohodičku a kecáme s kontrolou o turistice, mašinkách a i Moldavské lokálce. Před hospodou je asi 5 zaparkovaných aut-plné parkoviště. Začíná foukat vítr a ochlazovat se. Zvedáme kotvy kamarádi. Balíme saky paky, psy, loučíme se s kontrolou a mastíme dále. U kostela uhýbáme po zelené do obce zvané Lobendava-Severní.Je to nejsevernější vesnička ČR. Po projití dlouhé obce míříme do lesů hledat nejsevernější bod České republiky. Narážíme v lese na hranici s Německem. Jdeme podle bílých kamenných patníků cestou necestou, močálem, polomem,přes lávky,...až docházíme na severní pól. Je tu označení Nordcap a kamenný památník s vyznačením nejsevernějšího bodu země. Připadáme si jak Amundseni a fotíme se na památku. Ještě zápis do "vrcholové knížky", jablko na cestu a frčíme dál. Teď půjdeme chvíli Německem podél hranice. Přeskakujeme potůčky a bažiny až se dostáváme k Severnímu hraničnímu přechodu. Pak už jdeme příhraničím až k rozhledně Prinz-Friedrich-August-Baude. Je tu i restaurace. V té nám orazítkují kontrolu na kartičce. Dáváme venku sváču. Je zima jak v ruskym filmu. Hovíme si tady u minigolfu a přitom kolem nás lítá ve vzduchu suché listí. A taky začíná pršet. Opouštíme zahradní restauraci a putujeme k hraničnímu přechodu na Sohlandskou cestu. Už docela dost prší. U přechodu se otáčí starý citroen tzv.kachna. Balíme se do ponča. Kolem koníků, rybníku s fotopastí a dřevěnou volavkou se blížíme do Lipové. Je to cíl naší oficiální trasy. Lipová je dlouhá jako tejden. A cílová hospoda U pytláka samozřejmě až na konci. To už jsme nasáklí deštěm jako houby. Včetně psů.Ale hospodský je hodný a můžeme vzít psy dovnitř. Dida s Bony okamžitě uléhají na zem. Grizli trubka spí ve stoje. Dostáváme diploma placku na baťoh a lístek na polívku. Dáváme teplý hovězí vývar do břicha a pivko na doplnění vitamínu B. Hospodský nám radí kudy nejkratší cestou do Mikulášovic. Je to ještě tak 10km. Lucce se moc nechce, ale se Zdendou máme převahu. Tak se zase zabalíme do ponča a vyrážíme dál. Jdeme rovnou za nosem přes Lipovou, pak zkratkou v lese a pole až k železnici. Chvíli po kolejích. To spíš mastíme jak kulový blesk neb za zatáčku není moc vidět. Hurá, jsme u přejezdu ve Velkém Šenově. Fotím místní hasičskou zbrojnici. V Šenově se jaksi zastavil čas. Mají tu mnoho starých domů a také na zdravotním zařízení ještě nápis OÚNZ z dob socialismu. Na ulici v sídlišti stojí starý nepojízdný wartburg. No to je fakt město skanzen. My pokračujeme dále. Na kraji města jsou zahrádky a pak kousek lesa. Jsme na Staré Hraběcí. No a pak už nekonečná silnice. A to už neprší, ale leje jak z konve. Už jsme durch. Ale makáme jak blázni. Máme to domů asi 3 kilometry. Po silnici to není nic moc příjemného. Ještě je tu s námi nějaký bláznivý běžec se sluchátkama v uších. Běží a běží a nevnímá. Grizli netáhne a furt se na mě otáčí. Takže mi do kopce vůbec nepomůže. Mám už promáčené i spoďáry. Jen boty zatím celkem drží. Z posledních morálních sil zdoláváme poslední metry z naší 45km dlouhé tůry. Teda ten konec byl očistec. Konečně jsme u chalupy. Je půl osmé večer. Psy dáváme do aut a sami zaplouváme do tepla. Vše mokré sušíme u kamen. Pak něco teplého do žaludku, nakrmíme psy a věnujeme se dětem. Ládíček s dětma vyráběli s tetama velikonoční kuřátka. Děti jdou na kutě, tety koukají na televizi a my se věnujeme s Pepou a Míšou debatě nad pivkem a domácí pálenkou. Nějak se to protahuje a jdeme chrnět až v půl třetí ráno. Nedělní ráno zahájil velikonoční zajíček. Míša schovala po zahradě balíčky se sladkostma a drobnýma hračkama. A děti celé natěšené a s košíčkama vyrážejí hledat. No je to sranda jak lítají sem a tam. Pak už se jen spokojeně přehrabují ve svých úlovcích. Největší úspěch sklízí bublifuk. Dávám lehkou snídaničku a balíme svých pár švestek, psy a hurá domů. Pepa ještě juká na zámek mého renaultího kufru. Domlouváme se na opravu na úterý po svátcích. Se Zdendou tuníme dveře tak, aby psi než dojedem domů, nevypadli. No tak ahoj, bylo nám tu s vámi báječně a díky za vše. Zase za rok. ...no a na Moldavě sněží a sněží. Zima se nám vrátila.
Více foteček najdete zde:

Jarním Šluknovskem 2017-1.díl

20. dubna 2017 v 9:44 | Hrobnice
Jsou tu velikonoce a s nimi již tradiční minidogtrek v okolí Mikulášovic s kamarády Luckou a Zdendou Pospíšilovic. Na Velký pátek mastíme s Ládíčkem, Grizli a Gumičkou přes Děčín a Krásnou Lípu do Mikulášovic. Je to trochu cesta na nervy neb mi nejdou zavírat dveře kufru, mám to zevnitř chycené gumicukem, ale když se psové opřou o dveře, tak se mi hned rozsvicuje světýlko, že nejsou zavřené dveře. K tomu Grizli stojí celé 2 a čtvrt hodiny v kufru, takže řidiči jedoucí za námi mají srandu z toho, jak na ně čumí skrz uslintané zadní okno vyklepaný čoklík.No ale po sedmé hodině večerní jsme na místě. Bouřlivé vítání dětí slyší snad celé, několik kilometrů dlouhé, Mikulášovice. Vyndavám hafany na stake-out u chalupy a zalejzáme do vnitř. Vítáme se s celou rodinou Pospíšilů a Frídlů, psama, dětma. Večer máme válečnou poradu u slivovice a ústeckého Zlatopramenu. Jdeme zodpovědně na kutě, zítra nás čeká dlouhý den.
V sobotu mě příjde vzbudit Ládíček v půl sedmé. Vařím čaj a vyndavám pejsky z aut. U Zdendy v autě je přepsováno neboť jsme Gumičku dali k její ségře a mámě a babi. Otvírám bednu a vytlačí se ven všichni 4 najednou. Chytám jen Gumáka a Didu. Bony s Grejsy se holt proběhnou navolno. Ale přibíhají normálně ke stake-outu a nechávají se zacvaknout. No a je to. Ještě Grizli z megana a psové jsou komplet. Je čtvrt na osm a v chalupě klid. Posílám tedy Ládíčka do prvního patra, aby šel vzbudit strejdu Zdendu. Daří se a strejda proloupnul oko a teta taky. Oblíkáme děti z pyžámek, snídaně, balíme svačinu a pláštěnky a v osm hodin vyrážíme napříč Mikulášovicemi asi 3km k tělocvičně. Zde je start naší trasy. Jdeme trasu dlouhou 32km. To je akorát. Cíl je v Lipové. Odtud to máme ještě 10km pěšky na chalupu. Suma sumárum: dnešní výlet bude dlouhý 45km. Máme cíl zmáknout to za světla. Ikdyž po předchozích zkušenostech máme čelovky s sebou. U tělocvičny uvazujeme hafíky u stromů a ve foaye se zapisujeme. Dostáváme startovní kartičku na razítka a zápisky z kontrol, ručně kreslenou orientační mapu a výřez z mapy skutečné ale ne moc podrobné. No ale místní znalost Zdendova, náš orientační smysl a improvizace a několik turistických buněk v mozku to jistí. Určitě se moc neztratíme. V 8.50h vyrážíme podél silnice Mikulášovicemi směrem k německé hranici. Procházíme kolem závodu Mikov na výrobu nožů. U domu čp. 384 uhýbáme doleva k železničnímu přejezdu. Za ním se napojujeme na modrou turistickou značku vedoucí od rozhledny Tanečnice. Na této křižovatce je naše první kontrola. Označíme čas 9.30h, dáme bonbóny na udržení hladiny cukru a mastíme skrz pastviny k Mikulášovickému dolnímu nádraží. Pozdravíme vláčky a mastíme dále podél kolejí do Doliny. Tady si zajdeme 100 metrů k zázračnému prameni u kostela. Fotečku a fičíme dál. Podcházíme údolím železniční trať vedoucí na krásném vysokém kamenném mostě se železným kolejištěm. Je tu i několik tatínků s dětmi, aby jim ukázalo vláčky. My pokračujeme kolem náhonu do lesů. Stoupáme až k silnici. Šup přes ní a po pár krocích lesem jsme u Čtverce. Je to kultovní místo, kde se konají různé koncerty (říkal Zdenda, že tu byli i Kabáti). Nyní se zde konají závody myslivců ve střelbě na asfaltové holuby.To je průser. Grizli má histerický záchvat ze střelby a bouchání. Doslova jí provláčím krz areál. Další průser je, že značka vede podél boční strany střelnice. Tudíž ve směru střelby. Jde nás tu víc turistů. Střelba nepřestává. Oni nás snad picnou. Nějaký člověk na nás huláká, my na něj, nic není slyšet, furt se střílí. To je bláznivá situace.Prcháme bokem do lesa. Je tu všude těžba dřeva a značka nikde. Pokáceli ji spolu se stromy. Bloudíme...pokračování zítra

Dogtrek za Štěkotem bígla 2016-3.díl konec

1. června 2016 v 10:06 | Hrobnice
S Růžou chrníme jak Šípkový Růženky. Ráno nás budí až sluníčko. Téda, to je krásné ráno. Je něco kolem sedmé hodiny. Lidičky pomalu vstávájí. Balíme saky paky, Růžence dávám snídani a sami se jdeme k ohníčku nabaštit dobrot. Dáváme ranní kávičku, čajíček a kofolu. Musíme doplnit do těla tekutiny. Kecáme u ohniště s ostatními. Taková hromadná příjemná idylka. Po ránu docházejí na živou kontrolu ještě nějací opozdilci z řad kategorie Plyšák (mohou si cestu libovolně zkrátit), kteří bivakovali někde těsně před kontrolou. Kdyby věděli, o co přišli, tak by určitě dolezli na kontrolu i kdyby se měli plazit po čtyřech. Loučíme se s Petrou, pro kterou přijel Tomáš (dorazil do cíle někdy o půlnoci-a to jen proto, že si dali někde v Plasích pivo a pak už nemohl běžet a do cíle musel jen dojít, jinak by byl "doma" ještě za světla). Petra odváží i Lucčinu Didu, protože Lucka se dvěma psy jít nemůže, neb by to bylo harakiri. Začíná pálit sluníčko a my vyrážíme. Pápá živá kontrolo. Jdeme stále podél Střely. Míjíme Maxim a směřujeme k Mladotické zastávce. Zde opět jednu fotečku na památku pro taťuldu. Jdeme stále po zelené. Jen za Mladoticema přecházíme na druhou stranu řeky a až do Plas jdeme po pravém břehu. Cesta se vlní nahoru dolů. Skoro vše jdeme po úzké stezičce vysoko nad řekou. Konečně jsme v Plasích u železničního viaduktu. Ten prolejzáme skrz lešení. Je to docela fuška s tím baťohem a psem prolejzat trubky a prkna. Hned za viaduktem je dětský tábor, který si pamatuji z dětských vzpomínek. Je tu i brod, kde nás s bráchou děda přenášel na koníčkovi na druhý břeh a my mu po mostě zase přeběhli zpátky a čekali na druhou rundu. A děda se nás nanosil přes řeku donekonečna. Za mostem je K6 na 50,5.km. S Luckou rozhodujeme, že si zajdeme cca 500m do nedaleké pizzerie. Je to sice z cesty, ale je to poslední pořádná možnost se občerstvit. V pizzerii je plno, stejný nápad dostali skoro všichni. Uvazujeme hafíky u zábradlí a na terásce sundaváme baťohy. Dáváme kofolu, pizzu Hawai s Luckou napůl a pořádnýho turka (Lucka teda spíš její oblíbenou ledovou kávu). Povídáme s ostatníma dogtrekařema. Je tu příjemně. Ale asi za půl hodiny velím zvednout kotvy, posbírat bágly a pesany a mastíme dále. Vracíme se k rozcestníku na K6 a přecházíme na modrou. Ta nás vede přes les do kopce k obci Žebnice. Procházíme obcí. Sluníčko už pálí jako na poušti a nikde ani trocha stínu. Připadáme si jak velbloudi. Za vesničkou na konci křoví uhýbáme u fáborkem označené odbočky do prava na polní cestu. Pokračujeme dle pořadatelského značení polem nepolem až k lesu. Zde dáváme u závory venčící pauzu. Lucka telefonuje z mého telefonu domů Zdendovi, aby mu vylíčila naše putování. Lucka totiž jako správná "dlouholetá dogtrekařka" má s sebou vybitý mobil, mapu uloženou na dně baťohu a itinerář neposkvrněný jediným ohmatáním. Ona má totiž místo toho všeho mě, haha! Pokračujeme dále rovně za nosem až narazíme na asfaltku, kde se napojujeme na žlutou. Kolem vypuštěného rybníčka k Šebíkovu. Doháníme Honzu Hirsche. Jdeme chvíli spolu a kecáme. Přecházíme na červenou a po chvíli se napojujeme na silnici, která nás dovede do Mariánského Týnce. Jdeme s Honzou napřed, Lucka trochu zaostává. V Týnci je lidí jako psů a mají zde jarmark. Honem odsud z toho blázince pryč. Opět nás pořadatel vede zkratkou. Tentokrát řepkovým polem. Je to úplně na kýčovitou fotečku jak je ta žlutá krásná. Procházíme kolem Voleského rybníčku. Dáváme pejskům koupel ať se vyřádí ve vodě a napijou. Za chvíli šlapeme dál. Kolem dětského tábora, prašnou polní cestou až k silnici č.27 z Mostu na Plzeň. Tu přecházíme u bývalého statku Hubenov. Zde jsme už také kráčeli před lety na Podbořanském dogtreku, ale v opačném směru. Směřujeme stále po červené do Hradecka. Příslibem místní hospody jsme vábeni jak fata morgánou. Už jsme celkem vyšťavené. V Hradecku trochu bloudíme a hospodu ne a ne najít (Lucka nedávala pozor na meetingu a já tam nebyla). Ale nakonec hospodu asi 7.cenové skupiny nacházíme. Hurá. Jsme na cca 67.km. Všichni uvazujeme psy u zábradlí, baťohy vyrovnáváme podél hospodské zdi a objednáváme kofolu a polívku. Sedíme venku na lavicích. Růža spí. Sledujeme místní krajský (nikoli okresní) přebor v nohejbale. Míč jim neustále padá mezi psi, a tak zvláště Honza a paní od "žiletky" musí stále vstávat a míč od jejich psích piraní lovit. Zákonem schválnosti míč vždycky padne mezi tyhle psí drakouše. Několikrát míč zahučí i do místního potoka, ale na to mají hráči svoje loviče v podobě dětí. Odpočíváme, sledujeme zápas a užíváme si nádherného dne s kamarády a psy. Je to krása, svoboda, malé prožitky, které vám už nikdo nevezme. Asi po hodině lenošení se pakujeme na další cestu. Při odchodu nás chce srdnatě sežrat nějaký místní psí donchuan jezevčík Čenda. Ale troufá si tak na 10 metrů. Na tuhle vzdálenost je hrdina. Jdeme s Honzou. Stále ještě červená značka nás zavede k železniční stanici u Strachovic, kde je K7 na 69.km. Přecházíme na modrou, která nás vede zase pár kilometrů až před vesničku Kůzová. Zde u křížku zase čeká pořadatelské značení. Je to fakt luxusně vyznačená trať a jen úplné trdlo zabloudí. Obcházíme Kůzovou obloukem a za vesničkou na nás opět jukne modrá značka a jdeme chviličku ke Smrku. Tady pokračujeme rovně po fáborkách až k Čočkově rybníku. Je zde K8 na 74,5.km. Honza mastí dál a my s Luckou dáváme venčící pauzu. Volám domů babi, která stráží na Moldavě Ládíčka, pejsky a domeček. Pry je tam strašná zima a poletuje sníh. A my se tady s Luckou paříme ve vedru. No páni, to je bláznivý počasí. Dělíme se s Luckou o poslední zbytky svačiny a jablko. Růža i Bony dostávají svůj díl sušenky. Pokračujeme. Vracíme se asi 300m zpět k závoře a uhýbáme do lesa opět po fáborkách. Míjíme i nějakého místního myslivce číhajícího na posedu a dělajícího nenápadného. Ale my jdeme po veřejné cestě, neděláme bordel ani hluk a psi jsou přivázaní na vodítku. Na jedné křižovatce se vyloupne modrá značka a pokračujeme po ní až k zámku Sv.Hubert. Zde máme v itineráři napsáno: nechodit k zámečku! Soukromý majetek, minout po silnici, nesmí se ani nakukovat-striktní zákaz od majitelů! Dýchání svatohubertského vzduchu povoleno. No to už tam napsáno není, ale hodilo by se to. Profrčíme tedy rychlostí unaveného blesku kolem zámku a po žluté se vydáváme kolem statku Plaveč směrem k cíli v Jesenici. Za statkem je památné stromořadí vzácných stromů. Vesměs kaštanů. Do toho sluníčko klonící se k obzoru a tunel z větví nad náma. Dělá to krásné světelné efekty. Álej je dlouhá skoro 2 kilometry. A to už jsme v kempu a v cíli. Hurá. Je 20h a máme v nohách 82km. Ušli jsme je za 37,5h, kdy jsme přes 12 hodin strávili na bivaku na živé kontrole. Vítáme se s ostatníma a dáváme u společného táboráku ještě buřta. Za chvíli pro nás přifrčí Janička Zetků a jedeme do Zetkohradu na nocleh. Trávíme příjemný večer u Zeťourků. V neděli ráno mastíme do kempu na vyhlášení. Vyhráli jsme památeční polštářek. Loučíme se s holkama a uháníme k domovům. Ládíček a pejskové nás vítají: Ahoj výletníci...Večer pak do psího nebe odešel můj vlček haskounek Atiba...
Další fotečky zde:

Dogtrek za Štěkotem bígla 2016-2.díl

30. května 2016 v 0:31 | Hrobnice
U Čapků kupuju 3 nanuky Mrožíky a limču. Každý se nějak občerstvuje a odpočívá. Za chvíli doráží i Šárka Pošťačka. Je nás tu najednou hodně. Jsme vzrůšo pro místní. Asi po půlhodině zvedáme kotvy a pokračujeme. Petra už je viditelně hotová. Jde ale statečně dál. Procházíme krásné borovicové lesy. Na Lidčině skále je na 21.km K2. Štípeme kleštičky a čteme nápis vytesaný ve skále: Sílu lásky poznáš, až když ji ztratíš. Mastíme dále. Za chvíli je tu ŠvP Sklárna. Taťkova oblíbená, jezdil sem jako učitel léta. Tak jednu fotečku pro něj na památku. Stále jdeme po červené. Náhle se nebe zatáhne a začíná vmžiku lejt. Rychle lezeme pod stromy a lovíme pláštěnky. To byla smršť. Spadli i nějaké kroupy.Jdeme opláštěnkovaní v dešti. Ale za chvíli už jen kape a když procházíme kolem letního dětského tábora Poustky, tak už zase pláštěnky schováváme. Je zde Černý rybník, kde jsme před lety při Podbořanském dogtreku plavili psy. Pokračujeme přes Kozí hřbety až k řece Střele. Ahoj Střelo, dlouho jsme se neviděli. To už se před námi tyčí nádherný majestátný Rabštejn nad Střelou. Je tu světoznámá břidlice kam se podíváš. Dáváme pejskům napít z řeky, procházíme po starém kamenném mostě a šplháme městečkem vzhůru až na náměstí. Zde kupuji turistickou známku. Na samém vršku Rabštejna by měla být otevřená hospoda. Ale není. Paní na nás jaksi zapomněla a přijede až v 17h vlakem. Jsou teprve tři hodiny odpoledne, takže máme smůlu. Fakt už jsem se těšila na polívku a kafe. Spolu s námi je zklamáno vícero lidí. Šli za hospodou jak za fata morgánou. Zklamaní přecházíme na zelenou a klesáme z nejvyššího bodu Rabštejna kolem židovského hřbitova ke Střele. Na turistickém odpočívadle nedaleko K3 na 31.km dáváme pauzu. Šilháme hlady a žížní-spoléhali jsme na hospodu. Dělíme se o Petřiny řízky mezi sebou i se psama. Mám jen jednu sušenku a trochu limči. Ale aspoň odpočíváme. Petra masíruje nožky, má je v dezolátním stavu a nehtík asi sleze. Ajaj. Péťo vydrž, tady se nedá cesta nijak zkrátit. Přecházíme řeku po "Baltíkově" mostku-zde se opět před lety na Podbořanském dogtreku můj tehdejší psí parťák Balto strašně bál můstek přejít neboť bylo vidět dolů skrz a on měl panickou hrůzu. Čeká nás nejkrásnější úsek cesty-podél řeky Střely. Bude to po zelené až do Plas. Razím s Růžou cestu. Za námi jde Lucka s Bony. Chudák Petra zaostává s Didou, ale bojuje. Procházíme nádherná stará známá místa jako je Horův mlýn, bývalý Železný Hamr, Kozičkův mlýn a Čoubův mlýn. Jsou to místa, kudy jsme od malinka každoročně chodili s taťkou a s bráchou celodenní výlety z LDT Krušnohor ve Štichovicích. To jsme brodili několikrát Střelu. To byli časy. Tak aspoň hodně fotím pro taťuldu. U Čoubáku je K4 na 39,5.km. Zde jsem i asi v 6-7 letech jednou nocovala s 1.oddílem z již zmiňovaného LDT ve staré stodole. Dnes je to soukromý objekt. No ale nás čeká výstup z údolí Střely na Strážiště. Je to fuška, funíme a leje z nás. Ale jsme šťastně na asfaltce vedoucí do Strážiště. Je to malá vesnička, kde se zastavil čas a je to tu jako před 20 lety, co jsme sem jezdili. My scházíme opět ke Střele. Po chvilce nás čeká překvápko v podobě K5. Je to živá kontrola na 42,5.km. No ale ten luxus. Zíráme s otevřenýma pusama. Je tu oheň, jídlo a pití co hrdlo ráčí, káva, pivo,kofola, místo na bivak. No váháme asi vteřinu a je rozhodnuto. Zůstáváme tady. Je sice teprve 19h, ale tohle nemá chybu. Zůstávají tu všichni. Petra rozhoduje, že už dál nepůjde. Slejzají jí 2 nehty na noze. No Péťo, to je jasný. No ale vegetíme u ohně. Růža i haskounky se nabaštili a napili až k prasknutí a spokojeně chrupou pod hustým smrkem. Rozdělávám bivak. Smrk je tak hustý, že by nás ochránil proti nějakému deštíku. Ale pevně věříme, že lejt nebude. Kolem dokola lidičky různě staví stany, celty,bivaky. K tomu všemu po dešti vylezla nádherná duha. Páni, to je krása. Pomalu se smráká a přicházejí další a další dogtrekaři. Kolem ohýnku je veselo. Honza Hirsch předvádí své Jánošíkovské ohňové show (ráno mu pak ošetřuju mastičkou drobné popáleniny na rukou). Teda to je nezmar. Před půlnocí jsem zmožená únavou a zalejzám do spacáčku k Růžence. Ještě zaregistruju, že dorazila devítiletá holčička s tatínkem, která ušla to co my. Klobouk dolů. Okamžitě chrním jak medvědice. Tak dobrou.
 
 

Reklama